KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Gdě my, tam plocho. Vzpomínka na Rudé náměstí 1997

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Gdě my, tam plocho. Vzpomínka na Rudé náměstí 1997

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Velkou otázkou těchto dní je, co na to všechno Rusové. Těch žije v Rusku asi sto dvanáct milionů, mimo Rusko asi dalších třicet, třeba na Vinohradech, Smíchově, v Teplicích a Karlových Varech. Být Rusem je obtížná věc za všech okolností, za některých je to k nevydržení – jde ale o to, do jaké míry si to uvědomují.

Já Rusy dlouhodobě obdivuju, že to vůbec vydrží, a zároveň jim mám velmi za zlé, že to snesou. Autentická ruská věta „gdě my, tam plocho“ je hlubokým vyjádřením ruské schopnosti sebereflexe. Žádný jiný národ, co trochu znám, se neprojevuje ve svém celku tak schizofrenně jako oni. K čemuž nám mnohé důkazy přináší nejen jejich veskrze strašný veřejný život, ale také to, v čem jsou naopak tak úžasní – tedy v umění, v baletu, sportu, kosmonautice, cirkusech, filatelii, šachách a v mnoha dalších oborech, například v lyricky sebedestruktivním alkoholismu.

Každý trochu starší člověk má s Rusy nějaké hezké zážitky, které mu ulpěly v paměti. Já třeba takové setkání na Rudém náměstí v roce 1997. To bylo poprvé (a naposled), co jsem byl v Moskvě, chodil jsem po tom strašidelném, a přitom fascinujícím městě, byl duben a mrazivý vítr foukal ze stepi a v Rusku vládl totální chaos, rozvrat a svoboda.

Na Rudém náměstí se pořád protestovalo, teď zrovna tam byla nějaká demonstrace za práva pracujících, kteří nedostávali třeba už měsíce výplatu, ale zato si mohli domů odkutálet pneumatiku nebo si odnést kus soustruhu. Stál jsem tam, pokuřoval a hleděl na to shromáždění, nad kterým vlálo mnoho rudých vlajek se srpem a kladivem, ale také některé se svastikou, takovým rusky upraveným hákovým křížem.

To mě zaujalo, a protože jsem se cítil trochu jako reportér, vyhlídl jsem si skupinku chlápků, takových těch obyčejných Rusů, přistoupil jsem k nim a řekl: Izvinitě, pažalsta, ety flagy, eto fašisty? – a oni na mě pohlédli a řekli: Da, fašísty… A já se zeptal: To je možné, v Rusku, fašísty? A oni se na mě podívali s takovým výrazem, co se vůbec ptám: Da, fašísty, komunisty, vsjo vazmožno, eto děmokracia…

A pak jsme se dali do řeči, já jim nabídl cigarety, oni po nich lačně sáhli, kouřil jsem tehdy gauloisky, takže jsem vzbudil obdiv, a oni se zeptali, odkud jsem, mysleli, že z Germanii, ale já jim řekl z Čechii, z Pragy, a jim se rozzářily tváře a skoro nadšeně zvolali: Z Čechii! Z Čechoslavakii… A začali mě skoro objímat. Ale za chvíli se jejich výrazy změnily a bylo na nich vidět, že jim něco smutného došlo, a jeden říká: Z Čechii… No pačemu vy v NATO chadili? Vy nas izměnili. A my vas asvabaždili… Proč jdete do NATO? Vy jste nás zradili. A my vás osvobodili… Proč jste to udělali?

A bylo vidět na těch poctivých ruských tlamách, že to myslí vážně, že jsou tím zdrceni a nechápou, že jsme se mohli něčeho takové dopustit. Já jsem se snažil je uklidnit, ale oni čím dál víc byli dotčení a rozhorlení, a to už byl kolem mě hlouček těch milých Rusů a všichni na mě hučeli, že jsme zrádci a jak je to možné, když jsme přece jejich: bratři a Slované a oni za nás prolévali krev.

A já se snažil stále usmívat a rozdával jsem další cigarety a uklidňoval je, že to přece není proti nim, že je to naše právo se rozhodnout, kam chceme patřit, a že s nimi přece můžeme mít dobré vztahy, že se nemusí ničeho od nás proboha bát, to spíš my od nich. A trochu jsem se jim snažil připomenout rok 1968, nad čímž mávli rukou, že to přece nestojí za řeč.

A tak jsem se snažil vycouvat a zmizet někam směrem k chrámu Vasila Blaženého a už celá krabička na to padla. Pak se ke mně ještě přidal jeden z těch nejvíc zklamaných a zeptal se mě, jestli je u nás lučše, íli chuže, tedy jestli je u nás líp, nebo hůř než dřív. A já mu docela přesvědčeně řekl, že líp. On se na mě podíval zase s takovým zoufalým a přitom dojemným ruským výrazem a řekl: A u nás je hůř! A přitom – už zůstanu u češtiny – máme všeho nejvíc, uhlí, železa, zlata, ropy, plynu, dřeva, řek, obilí, ptactva… A u nás je hůř… Panimaješ eto? – A já jsem na to neměl co říct, tak jsem mu asi dal poslední cigaretu a šel směrem k Lubjance. Zbytek těch dní jsem kouřil Bělomorskij kanal, starší to možná znají.