Klasická biografie Christophera Hibberta o Mussolinim

Vzestup a pád fašistického romantika

Klasická biografie Christophera Hibberta o Mussolinim
Vzestup a pád fašistického romantika

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho. Otázka je, zda právem. To je důvod doplnit si o něm informace. Výborně se k tomu hodí klasická biografie Christophera Hibberta Mussolini. Vzestup a pád duceho.

Předně je nutno říct, že je to výborně napsaná kniha, čte se jako nejlepší román, historický, psychologický a dobrodružný k tomu. Hibbert (1924–2004) byl autor oblíbených, i do češtiny přeložených knih především z dějin Itálie (Borgiové, Medicejští, Florencie), ale také Francie, je též autorem životopisu královny Viktorie. Byl to plnokrevný vypravěč, který kus dějin dvacátého století zažil na vlastní kůži. Právě k Itálii duceho éry měl nejblíž, neboť se v uniformě britské armády účastnil bojů v Itálii, kde byl dvakrát zraněn. Poznal tedy materiál ještě na místě, a když svou knihu o Mussolinim v padesátých letech psal (poprvé vyšla v roce 1962), mohl mluvit s řadou účastníků, včetně těch, kteří duceho poznali osobně.

Mussolini byl už za své vlády často karikován a po válce se změnil v osobu někdy až groteskní, toho naparujícího se operetního šaška na balkoně Palazzo Venezia. Ale těžko mu upřít, že jako skutečná osobnost budil obdiv u velkých mužů a žen své doby, ba i u svých kritiků; a Itálie pod jeho vedením byla dlouho považována za úspěšnou a respektabilní zemi. Osobně byl nejspíš velmi přitažlivý a zajímavý, nepochybně vysoce inteligentní a vzdělaný a v něčem i jaksi – lidský. O Hitlerovi bychom si tohle říct nedovolili. Mussolini byl přes všechnu drsnost, kterou ovšem spíš okázale demonstroval, než skutečně uplatňoval, přece jen pravý Ital a ti nejsou nikdy úplně bez jistého půvabu. Nevím, jestli se to dá říct o tom chladném hadím skřetovi z KGB…

Hibbert ostatně píše, že Mussolini sám nechtěl uplatňovat teror a byl proti násilnému potlačování protivníků. Hitlerem, který ho dávno obdivoval, zprvu pohrdal a po prvním setkání v roce 1934 o něm řekl, že je to „podivný fanatický mnich“. Mussolini vůbec nebyl antisemita a nacistickou rasovou teorii měl za směšnou, ovšem nejspíš hlavně proto, že v něm korunou lidstva nebyli Italové, ale Germáni, barbaři, kteří se živili bukvicemi v časech, kdy Italové už měli Caesara, Tacita a Vergilia. Vztah k Hitlerovi ovšem takový nezůstal, brzy se otočil a během války se z Mussoliniho stal führerův vazal, nakonec, po uvěznění vlastními lidmi a vysvobození na Gran Sasso (odvážná akce Otty Skorzenyho 12. září 1943), jeho vděčný polovězeň, který vykonává dál svou dávno už špatně snášenou roli a přijme i to, co vlastně nechce: nechá popravit své zrádné druhy, spiklence, včetně svého zetě, hraběte Ciana. To už je pak jen stín velkého Benita. Hitler však Mussoliniho obdivoval až do konce, možná byl duce jediným žijícím člověkem, ke kterému Hitler takový cit choval.

Kapitoly, v nichž Hibbert líčí toto makabrózní spojenectví dvou už téměř padlých diktátorů, tedy poslední rok války, je strhujícím čtenářským zážitkem a má rozměry opravdu shakespearovské, byť s otázkou, jde-li o tragédii, nebo o frašku. Veterán fašismu je povzbuzován vůdcem nacismu, přičemž se oba řítí do záhuby. Oba to asi vědí, ale síla temného osudu je nutí dohrát roli do konce.

Bylo to vlastně paradoxní. Fašismus se sice prosadil hrozbou hrubé síly (v říjnu to bude sto let od pochodu černokošiláčů na Řím), ale Mussolini věřil, že režim nebude nutné udržovat represemi, nýbrž bude stále potvrzován vůlí lidu, který dával svou vděčnost permanentně najevo formou stálé mobilizace. Dychtil po roli hrdinského spasitele a toužil být milován. Toho se mu dlouho vrchovatě dostávalo. Mussolini v tomhle ohledu podléhal klamné iluzi, že teatrální obdiv k jeho osobě je potvrzením správnosti jeho politiky. Byl nesmírně ješitný, ale také v jistém smyslu bezelstný. Vůbec ho nezajímaly peníze a žil v pocitu, že je stále vlastně bohémem a svého druhu básníkem. Dlouho si nedovedl představit, že by proti němu byla skutečná opozice a že by někdo mohl neuznávat jeho zásluhy a úspěchy. Byl to nepochybně vůdce zdůrazňující mužnost, odhodlání, tvrdost, ale násilí jako takové se mu protivilo a nechtěl ho používat – myšleno proti jedincům. Známá vražda poslance a antifašisty Matteottiho v roce 1923 jím zřejmě upřímně otřásla, a dokonce prý zvažoval, že bude rezignovat. Představa občanské války mezi Italy ho děsila, a když na konci života viděl, že k ní vše směřuje, propadal těžké depresi a beznaději.

Vraťme se ale ještě k Putinovi: co ty dva jistě spojuje, je původ z chudých poměrů a zajisté nebývalá schopnost vydrápat se k moci, spojená s obrovským nadáním k ovládání jiných. Oba také neváhali rozpoutat válku, přičemž oba napadli evidentně slabší oběť: Mussolini Etiopii, kterou lehce porazil, Putin Ukrajinu, která mu však zůstala vězet v krku. V obou případech nešlo o náhodu, ale o projev agresivní podstaty jejich režimů, které se musely udržovat v chodu násilnou akcí. To je podstata fašismu, italského i ruského. Ale je tu ten nebetyčný rozdíl. Mussolini byl od začátku nonkonformista, ba revolucionář a romantik, jehož základním „politickým“ projevem byla revolta a vzpoura. Zprvu osobní, kdy se rval, napadal protivníky, utkával se s nimi fyzicky tak, že neváhal vytáhnout nůž, pak brzy společenská, kdy se přes anarchismus a socialismus dostal k fenoménu, který de facto zosobňoval, tedy k fašismu, což bylo jeho slovo, jeho „vynález“ a zároveň i jeho sebedefinice. Fašismus, dalo by se říct, to byl on: rozohněná a nezkrotná touha po velikosti, která ale nemá určitý rozměr, cíl a ani přesnou podobu, jen se stále obrozuje sama sebou. Je to vůle po moci a ovládání davu, jejž v souladu s oblíbenou četbou klasické knihy Gustava Le Bona Psychologie davu nazval děvkou, se kterou si může dělat, co chce.

A v tom byl Mussolini dokonalý mistr, génius teatrálnosti a vytváření dojmů a citů založených na fascinaci. Zvlášť na počátku vládnutí byl Mussolini doslova miláčkem nejen samotných Italů, ale i mnohých zahraničních pozorovatelů. „Kdybych byl Italem, oblékl bych si fašistickou černou košili,“ prohlásil o něm ve dvacátých letech Winston Churchill, jenž ještě za války se nemohl zbavit určitého obdivu ke svému soupeři. O Mussoliniho ješitnosti a komediantství, o jeho domýšlivém chování a absurdních gestech se sice vyprávěly příběhy a vědělo se o nich dost jasně, avšak většina návštěvníků při setkání často shledávala, že je to naopak okouzlující, ba dokonce (překvapivě) ostýchavý člověk s nejistými, občas rozpačitými způsoby, který se ovšem nesmírně rád poslouchal. Ale měl co říct: „Neznám nikoho, kdo by používal tak bohaté a originální metafory,“ řekl o něm jeden britský reportér, kterého několik hodin bavil. Mussolini byl nepochybně velmi sečtělý člověk, vlastně jakýkoli volný čas, pokud zrovna neřečnil nebo se nevěnoval sexuální náruživosti, o níž se rovněž vyprávěly legendy – a on je podporoval – zasvětil četbě. Vedle toho výborně hrál na housle, mluvil dobře německy, francouzsky i anglicky, byl vynikající stylista, který byl ve svých začátcích schopen vyplnit svými články celé číslo časopisu, který vydával.

Čtenář se skoro musí trochu držet, aby mu v některých ohledech nezačal být sympatický. Jako hrdina shakespearovského dramatu by ostatně Mussolini byl určitě velmi vděčnou dramatickou postavou. Byl by to příběh ctižádostivého a velmi talentovaného muže, jehož neuvěřitelná dějinná příležitost, tou je obvykle válka, spojená se neskutečnou energií vynesla na vrchol. Poznal triumfy a bezmezný obdiv, ale pak sepíše smlouvu s ďáblem, s nímž vytáhne do další války, ve které se mu vůbec nedaří, po čemž následuje pád, agonie a nakonec potupná smrt na silnici u malé severoitalské vesničky při pokusu o útěk do Švýcarska. Epilogem je pak zavěšení jeho mrtvého těla na trámu u benzinového čerpadla na milánském Piazzale Loreto 29. dubna 1945. Spolu s ním tam za nohy visela jeho milenka Claretta Petacci. Mnozí z těch, kdo teď na něj plivali a spílali mu, ho ještě před nedávnem zbožňovali a propukali v nadšení, když se jen objevil. Tak to ovšem často u diktátorů chodí. Vlastně skoro vždycky. Dějiny nejsou spravedlivé, ale v tomhle docela spolehlivé.

Christopher Hibbert: Mussolini. Vzestup a pád duceho. Přeložil Pavel Vereš. Argo, Praha 2021, 344 str.

20. března 2022