KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA

Svět na pokraji zkázy

KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA
Svět na pokraji zkázy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rok 1983 byl z hlediska válečného napětí ve světě špatný rok. Brežněv, strůjce invaze do Československa, už byl mrtev, ale jeho nástupce Andropov, bývalý dlouholetý šéf tajné policie KGB, nebyl žádný liberál. Bylo mu sice jasné, že zkostnatělá sovětská ekonomika potřebuje od základů reformovat a že míra korupce a neschopnosti v nejvyšších patrech státu už přerostla únosné meze, ale uvolňování vztahů východního bloku se Západem nebylo na pořadu dne. Atomové velmoci se navzájem střežily podezřívavým okem a zbrojení pokračovalo.

Rok předtím se v dalekém jižním Atlantiku strhla válka o malé, ale strategicky významné souostroví jménem Falklandy. Falklandy patří Velké Británii a tamní nepočetné obyvatelstvo se považuje za Brity, ale dělá si na ně nárok Argentina, která jim říká Malvíny. Argentinská vojenská junta se roku 1982 rozhodla, že z abstraktního nároku udělá zcela konkrétní invazi. Britská premiérka Margaret Thatcherová však za pomoci dalších západních států ostrovy vybojovala zpět.

Pro Moskvu byla úspěšná britská námořní akce na druhé straně planety nepříjemným zjištěním, že úpadek Velké Británie coby vojenské mocnosti se zastavil. Vlna nacionalismu, kterou vítězství na Falklandách v Británii zvedlo, také Thatcherové zajistila pohodlné znovuzvolení.

Její oponent, labouristický lídr Michael Foot, kandidoval s programem dalekosáhlého jednostranného odzbrojení, které by Sovětskému svazu jistě vyhovovalo. (Sovětský zběh Gordijevskij později Foota obvinil z toho, že byl placeným agentem KGB, konkrétní důkazy ale nejsou.) Tomuto programu se po volbách začalo říkat „nejdelší vzkaz na rozloučenou v historii“, protože labouristé s ním utrpěli jednu z nejhorších volebních porážek za celou dobu své existence. Z pohledu Sovětů to znamenalo, že „jestřábům“ se v západním světě daří.

Dalším prvkem, kolem kterého panovalo napětí, bylo cvičení NATO označované jako „Able Archer“. Tato cvičení se konala rok co rok, ale právě ročník 1983 vzbuzoval v Kremlu velkou podezřívavost. Mělo jít o rozsáhlé manévry na západoněmeckém území a někteří sovětští analytici se domnívali, že jde jen o zástěrku pro to, dopravit co nejblíže k železné oponě dostatek vojenské techniky pro náhlý útok na sovětský blok. I kdyby šlo jen o konvenční útok, k jeho odražení by Sověti museli téměř jistě nasadit jaderné síly, jinak by minimálně střední Evropa byla ztracena. A bez střední Evropy a jejího vyspělého hospodářství by RVHP nemohla přežít.

V této atmosféře málem došlo k fatálnímu omylu, když důležitá technika selhala.

Radary na stráži

Mechanika jaderné války je složitá věc. První bomby byly ještě shazovány z letadel, ale jak se raketová technika zlepšovala, přecházela zodpovědnost za jaderné údery právě na raketové vojsko.

To mělo svoje následky pro případnou obranu. Letadlo je ve srovnání s raketou pomalé a za pomoci radaru máte šanci si jej všimnout včas. Dá se proti němu odstartovat s jinými letadly a případně jej sestřelit dřív, než se přiblíží na nebezpečnou vzdálenost. I pozemní protivzdušná obrana si může dělat šanci na úspěch.

Ale strategické rakety, pro které se v angličtině používá zkratka ICBM, to už je v podstatě vesmírná technika – a letí úměrně rychle tomu. Překonat vzdálenost mezi USA a SSSR jim trvá jen několik desítek minut. To znamená, že na reakci a vyhodnocení situace je jen velmi málo času. Rozhodne-li se jedna strana k náhlému a masovému útoku, ta druhá na něj musí zareagovat co nejrychleji, jinak bude jednostranně zničena. Je přitom potřeba počítat s tím, že nepřítel ví docela přesně, na která místa udeřit, aby vás učinil bezbrannými. Velké vojenské základny se před špionážními satelity nedají dlouhodobě utajit a oba znepřátelené bloky měly špionážních satelitů na oběžné dráze dost.

Jedním ze způsobů, jak tuto situaci řešit, jsou specializované ponorky, jejichž jediným smyslem je umožnit svým provozovatelům takzvaný „druhý úder“. Ty se potulují pod hladinou oceánů a nikdo, ani satelity, je shůry nezahlédne. Ale pokud je mateřská země zničena nečekaným útokem nepřítele, mohou stále ještě vypustit své rakety a zničit velká města vítězné strany – poslední pomsta ze záhrobí zaniklé velmoci. Udržovat takovou flotilu ponorek je ovšem velmi, velmi drahé a dodnes si to může dovolit jen několik zemí světa.

Další možností, jak tomuto smrtícímu překvapení zabránit, je maximální přehled o tom, co se zrovna kde pohybuje ve vzduchu, případně na hranicích mezi zemskou atmosférou a okolním vesmírem, kterými musejí vypálené balistické střely proletět. Pokud pak spatříte, že se vaším směrem náhle pohybuje značné množství objektů, víte, že apokalypsa začala. A můžete odpálit svoje rakety.

Obvykle je nebe čisté, ale na podzim 1983, v napjatém a paranoidním světě, najednou nebylo.

Něco na nás letí!

V noci z neděle na pondělí 26. září 1983 měl v uzavřeném vojenském městečku s kódovým označením Serpuchov-15 službu podplukovník Stanislav Petrov. Do Serpuchova-15, ležícího v prstenci vojenských zařízení chránících Moskvu, proudily informace ze sovětských špionážních satelitů řady Oko. Družice vybavené detektory infračerveného záření hlídaly území západních států a sledovaly výskyt charakteristických horkých zplodin, které po sobě zanechává letící raketa. V roce 1983 byly satelity Oko v sovětském systému špičkovou novinkou, což ale zároveň znamenalo, že s jejich provozem není dostatek zkušeností.

Krátce po půlnoci se na mapě světa rozblikal červený čtverec a „oka“ začala hlásit alarmující zvěst: Spojené státy vystřelily na Sovětský svaz jadernou raketu. Jenom jednu, ale přece. Stanislav Petrov stál před těžkým rozhodnutím. Má jenom slepě poslechnout pravidla a strhnout svět do zničující války? Nebo jde o chybu v systému, falešné pozitivum? Tomu by napovídala skutečnost, že hlášených raket nejsou stovky ani tisíce. Petrov věděl, že první úder by logicky měl být masivní. Ale nebyl. Rozhodl se tedy, že jde jen o chybu v systému, a nařídil čekat.

Za pár minut ohlásila „oka“ další čtyři rakety. Zase znepokojující, ale zároveň příliš málo na to, aby šlo o zahájení všeobecné jaderné války. Petrov setrval u svého přesvědčení, že jde jen o falešný poplach.

Třetí alarm už nepřišel a americké rakety, jejichž vzlet ohlásily satelity z oběžné dráhy, nikdy nepřiletěly. Ani pozemní radar, jehož dosah ovšem nebyl tak velký, neohlásil nic podezřelého. Petrovův odhad byl správný: nebyl to žádný pokus o útok, ale závada na softwaru satelitů. Vzácná kombinace slunečního světla a vysoké oblačnosti, od které se odráželo, způsobila falešný poplach.

Stanislav Petrov nebyl za svoje rozhodnutí zachránit svět nijak oceněn. Skutečnost, že odhalil závažnou chybu v moderním satelitním systému, byla patrně příliš zahanbující. Jeho kariéra utrpěla, hodnostní postup se zastavil na úrovni podplukovníka a Petrov o několik let později odešel z armády. Celý incident byl utajen a zbytek lidstva se o něm dověděl až po pádu Sovětského svazu.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky…

… ale někdy je ta řeka dost podobná. Velmi podobná událost se totiž odehrála o dvanáct let později, tehdy už ovšem nikoli v Sovětském svazu, ale v Rusku.

Mezinárodní napětí roku 1995 bylo nesrovnatelně nižší než roku 1983. Studená válka byla u konce, Sovětský svaz se rozpadl, v Rusku vládl reformátor Jelcin. Rusko se však nevzdalo jaderných zbraní a stále ještě hlídalo prostor kolem svých hranic proti náhlému útoku.

Stejně jako předtím poplach přišel krátce po půlnoci, tentokrát ze základny v ruské Arktidě. Z jednoho ostrova nedaleko norské pevniny odstartovala raketa. Norsko je členskou zemí NATO, na případném útoku proti Rusku by se mohlo podílet. Ale opět byla jen jedna, i když to podle předběžných údajů vypadalo, že míří přímo na Moskvu.

Prezident Jelcin dostal do ruky jaderný kufřík a nějakou chvíli visela třetí světová válka ve vzduchu. Ruské ponorky byly uvedeny do stavu plné bojové pohotovosti. Naštěstí se během půl hodiny ukázalo, že raketa směřuje k norským Špicberkám. Šlo o civilní raketu sloužící k výzkumu horních vrstev atmosféry, která pro Rusko nepředstavovala žádnou hrozbu. Norové dokonce její start oznámili včas, a to i Rusům, takže k poplachu vlastně vůbec nemělo dojít. Příslušná informace ale nějak „neprobublala“ k obsluze protiraketové základny v Murmansku, která způsobila poplach.

Omylné stroje, omylní lidé

Stroje dělají chyby. (Přesněji: jejich programátoři, ale to je nepodstatný rozdíl.) Lidé také. Nešťastná kombinace chyb strojů a lidí by jednoho dne mohla přivodit katastrofální následky, zatím jsme ale měli jako lidstvo štěstí.

Nemusí to tak být věčně a na kvalitu rozhodovacích mechanismů je třeba dávat pozor. Velké mocnosti to samozřejmě vědí, i když pokušení přenechávat rutinní lidskou práci neunavitelným počítačům je značné. Musíme s tím ovšem nějak žít. Stejně jako s atomovými zbraněmi samotnými a se skutečností, že za jejich ovládacími knoflíky mohou sedět duševně nestabilní lidé.

15. března 2022