Videoart či videoobjekty už nejsou v dnešním galerijním světě neobvyklou součástí, v soukromých sbírkách už jsou trochu vzácnější, nicméně jejich instalace ve veřejném prostoru či v architektuře mají u veřejnosti čím dál větší oblibu. Vzpomeňme Signal festival, který je průkopníkem nejen světelných a kinetických instalací, ale často vyzývá umělce s přesahem do videa, animace, mappingu atp.
V 98 letech objevil Henry Kissinger novou oblast svého zájmu: umělou inteligenci (AI). Bývalého amerického ministra zahraničí ovšem už roku 2016 tehdejší výkonný ředitel Googlu Eric Schmidt přesvědčil, aby o AI navštívil přednášku na Bilderberské konferenci. Oba se posléze spojili s Danielem Huttenlocherem, děkanem Schwarzmanovy kybernetické fakulty na Massachusettském technologickém institutu, a napsali knihu The Age of AI: And Our Human Future (Věk umělé inteligence: A budoucnost lidí), v níž se věnují důsledkům rychlého vzestupu a nasazení umělé inteligence.
Matěj je učitel dějepisu na základní škole a miluje akční filmy. Vašek miluje holky a hlavně Matějovu sestru. Jeden večer se jim ale vymkne z kontroly. S pomocí mixéru a plutonia sestrojí červí díru, která vytvoří zkratku v čase. Matěj s Vaškem musí přežít v nebezpečném retro světě…
Obcházel jsem kostel svatého Havla, jeden z dvou poříčských kostelů, druhý je románský Svatý Petr víc nahoře, protože Poříčí je sice malé, není tam už ani hospoda, jen jídelna U Všetečků, díky za ni, ale složené je z více částí. Jedna je u řeky, u Sázavy, která se tady točí do oblouku, a v té druhé, vyšší, vedou koleje Posázavského pacifiku. Ten má tady v obci jeden ze svých viaduktů, pod nímž teče Konopišťský potok.
Jen málokterému architektovi se podařilo zrealizovat svatostánky tří hlavních monoteistických náboženství. „Abyste mohli správně navrhnout kostel nebo synagogu, musíte mít v první řadě opravdu silnou víru v architekturu,“ říká osmasedmdesátiletý architekt ze Švýcarska. Dne 25. května 1986 zavalila jednu malou alpskou vesnici na jihu Švýcarka lavina, srovnala se zemí několik domů včetně kostela ze sedmnáctého století.
Jak vystihnout dokonalost tvaru v pohybu, rychlost vývoje ženoucího se neustále vpřed, dynamiky moderní doby, tím se už na počátku 20. století zabývali klasikové v Itálii či Francii jako F. T. Marinetti (autor futuristického manifestu), Umberto Boccioni (bronzová socha Unikátní forma kontinuity vesmíru, 1913) nebo Marcel Duchamp (obraz Akt sestupující ze schodů, 1911), v Čechách pak futurismus zasáhl například Bohumila Kubištu nebo Otakara Švece (Sluneční paprsek – Motocyklista, 1924).
Oblíbeným tématem literární publicistiky je volání po velkém současném románu, díle, které by dokázalo uchopit život teď a tady a zpracovalo ho do uspořádaného celku postihujícího ducha i problémy doby a třeba i způsoby, jimiž se v nich projevují „mutace“ dilemat a otázek, jež před lidmi stojí od nepaměti. Dílo, ve kterém se současníci najdou a jež o nich bude také schopno promlouvat k příštím generacím. Podobný „hajp“ provází prozaický debut americké literátky Patricie Lockwoodové Nikdo o tom nemluví, který v překladu Jany Hejné vydal Odeon.
Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“.
Cílem knižního jarmarku Knihex je podpora menších nakladatelů a jejich produkce. Knihex umožňuje menším nakladatelům sejít se a představit se společně veřejnosti, snaží se být nejenom knižním trhem, ale také místem, kde se dá příjemně strávit den. Dospělí i děti mohou pobýt v odpočinkové zóně, pro všechny je připraven doprovodný program. Knihex, Praha-Holešovice, 11.–12. 12. 2021.
Hrad v Týnci nad Sázavou je složen z věkovitě zčernalé hranolové věže a břichaté rotundy, která se k ní přimáčkla a už se jí nepustila. Do své sbírky Hradů spatřených si ji namaloval Karel Hynek Mácha buď v roce 1832, nebo 1833, což byla léta, kdy k Sázavě a do Benešova jezdil za Marinkou Stichovou, dcerou hajného na Konopišti. Kupodivu Marinka, byť vlastenka, se nehrnula do vztahu s mladým romantikem s nezajištěnou existencí, takže Mácha aspoň bloudil cestami dolního Posázaví, při nichž nemohl minout Týnec.
Svátek to byl i pro autory tohoto místa, architekty Jiřího Kotala a Martina Hroudu. Jak totiž sami přiznávají, mít takový prostor v Praze pro ně bylo ještě před pár lety úplné sci-fi. „Mysleli jsme si, že veřejný prostor může sloužit pro skateboarding jen na Západě,“ přiznávají autoři, kteří takové areály vhodné pro skateboarding, avšak v těsném kontaktu s městem, jezdí pravidelně obdivovat do metropolí, jako je Kodaň, Paříž nebo Barcelona.
Na začátku Kunderova románu Nevědění je otázka Francouzky Sylvie, kterou položí své přítelkyni, české emigrantce Ireně. Zní: „Co tady ještě děláš?“ Irena odpoví otázkou: „A kde bych měla být?“ a Sylvie: „Doma!“ Irena: „Chceš říct, že tady už nejsem doma?“ Žije přece už dlouho ve Francii, stejně jako autor tohoto dialogu. Co po ní ta Sylvie chce? Má se vrátit tam, kde se mezitím toho tolik změnilo?
Názory na společnost, politiku a vnímavost k důležitým sociálním tématům šly s uměním ruku v ruce výrazněji od konce 19. století. Současná angažovaná umělecká obec se aktuálně věnuje ekologii a udržitelnosti, problematice genderu, defragmentaci a přelidnění civilizace, apokalyptické vizi budoucnosti či tabuizovaným tématům, která bývají palčivým politickým problémem, jako je například legalizace potratů v Polsku nebo role ženy ve společnosti obecně.
Obrazy, plastiky, fotografie, listiny, přírodniny, lyže, motocykl, nábytek a ještě mnoho dalších hmatatelných i nehmatatelných (projekce, hologram) věcí, celkem na pět set exponátů, je k vidění od 18. listopadu v hlavním městě Ústeckého kraje v dlouho připravované, odkládané, ale nakonec přece jen slavnostně otevřené (labutí píseň sociálnědemokratického ministra kultury Zaorálka) expozici nazvané lakonicky Naši Němci.
Komedie o tom, že se často ztratíme hledáním vlastní, mnohdy nepodstatné pravdy, zatímco nám uniká něco mnohem podstatnějšího. Hra Luigiho Pirandella je součástí tzv. trilogie divadlo na divadle (později k ní přibyly tituly Šest postav hledá autora a Dnes večer improvizujeme).
Po cestě do Drážďan, míjeje krajinu Českého středohoří, mě napadlo, že bych se, až tam dojedu, měl konečně vypravit k hrobu Caspara Davida Friedricha. Největší malíř německého romantismu, můj obzvláštní oblíbenec mezi malíři, které mám rád, byl vlastně krajan, nebo spíš soused. Z Drážďan, kde strávil polovinu života, to měl do Čech jenom kousek a při pohledu na obrazy, které z těch cest vznikly, je zřejmé, že to tady vnímal jako svůj vlastní přírodní prostor, který k němu mluvil a jehož řeči rozuměl.
Upravit, přeměnit, doplnit. Aby vzniklo architektonicky hodnotné dílo, nemusí se hned bourat a stavět nanovo. Citlivé a nápadité propojování starého s novým je ostatně velké téma také pro české architekty a architektky a stále častěji se dostává do hledáčku porot soutěžních přehlídek. V podzimní záplavě architektonických ocenění je někdy trochu těžké se zorientovat a správně oddělit zrno od plev, skutečně významnou cenu od naleštěných PR podniků s nulovou výpovědní hodnotou.
Osobní příběhy a prožitky jsou často nepřenosné, až nesdělitelné, přesto se je snažíme ostatním přiblížit, hledat ta správná slova, způsoby a přirovnání, abychom byli pochopeni. Někdy nám v tom pomáhá literatura, hudba, film, jindy výtvarné umění, které přinese dokonalé vystižení situace, pocitu a dotkne se toho správného v nás. Nedávná doba Dušiček nás možná naladila vstříc vzpomínkám na blízké, kteří už nejsou s námi, ale stále blízko nás – a právě toto téma nejbližších bytostí je častým motivem obrazů Františka Matouška.
Číst Dostojevského znamená nekonečně se prodírat slovní hmotou, z níž najednou vystřelí rychlá palba těch nejvíc sugestivních otázek: po smyslu existence, o tom, jaký má člověk úkol, je-li možná spása, je-li možné žít bez Boha a co to s člověkem udělá. A pak zase dlouho nic a zase jen nekonečné stránky, kde se jen mluví a mluví nebo se stále někam odbočuje a zahýbá a vznikají další a další dějové linie a vynořují se další skurilní postavy, které zas něco podivného provádějí.
Dvouhodinový dokumentární film režiséra Todda Haynese The Velvet Underground je nesen ambicí být něčím víc než ilustrovaným slovníkovým heslem, které přehledně zprostředkuje informace o tom, jak to tenkrát bylo (i když tuhle funkci plní taky). Je to pokus oživit ducha nejenom jedné hudební skupiny, ale vůbec doby a místa, New Yorku druhé poloviny šedesátých let, scény, jejímž byli The Velvet Underground paradoxním emblémem – paradoxním proto, že si toho emblému po dobu jeho existence málokdo všiml.
Peter Thiel (54), americký podnikatel německého původu, investor, filantrop, politický aktivista a spoluzakladatel společností PayPal, Clarium Capital, Palantir Technologies a Founders Fund, už toho prožil dost. Navíc střeží své soukromí: poté, co ho blog Valleywag označil za homosexuála, financoval soudní spor, který způsobil bankrot jeho mateřské společnosti Gawker Media. Thiel je dar pro životopisce, ten jeho se však musí rozhodnout, který z mnoha Thielů je ten pravý.
Snímek Klan Gucci je inspirován šokujícím skutečným příběhem impéria italského módního domu. Manželka Maurizia Gucciho (Adam Driver) vymyslí plán, jak zabít svého muže, vnuka zakladatele slavné značky… Rodinná historie, v níž nechybí láska, zrada, dekadence, pomsta ani vražda, skládá mozaiku toho, co všechno s sebou značka Gucci nese. Klan Gucci, režie: Ridley Scott, premiéra: 25. 11. 2021.
Jsem ještě pamětník obrovských hromad kamenných sutin, které se tyčily na cestě k Labi, tam, kde nyní stojí znovupostavená Frauenkirche, jejíž kopule mezitím vrostla do siluety Drážďan, jako by tam nikdy nechyběla. Ta silueta je myslím nejkrásnější z Mariánského mostu. Ale to už je všechno dávno, jenže člověk jako já se těch asociací jen tak nezbaví. A ani neví, proč by měl. Mezitím se Drážďany staly nejbližším německým městem Čechů, pro Pražáky je to skok, autem nebo vlakem.
Je to typická obytná čtvrť českého maloměsta. Při procházení ulicemi s chodníky z betonové zámkové dlažby tady narazíte na staré domy se šikmými střechami, břízolitové bytovky ze sedmdesátých let i novější solitéry z katalogu. V této nesourodé zástavbě ovšem najdeme jednu stavbu, která si zaslouží mnohem víc pozornosti než ostatní – endemita, který se při pohledu z ulice ukrývá za průsvitným pláštěm z polykarbonátu.
Vždycky jsem obdivoval zaujetí našich buditelských přírodovědců, kteří dbali o to, aby značně evokativní české jméno měly i ty živočišné druhy, na nichž hned tak nespočine pohled českého oka. Všichni ti rypouši sloní, outloňové váhaví, ptakopyskové podivní, ďasové mořští... Anebo olihně. Takové působivé slovo, asociující jakousi přilnavou slizkost těla hlavonožcova. Jako kdyby na mě sáhla oliheň. Brrr.
Cestování krajinou a její zachycování v plenéru patřilo k oblíbeným tématům převážně 18. a 19. století a proslavilo velké množství krajinářů, kteří jsou dodnes obdivovaní pro svou dokonalou zobrazivost viděného nebo pro romantizující či realistické příběhy v krajině zaznamenané. Julius Mařák, Otakar Lebeda, Antonín Slavíček, František Kaván, Adolf Kosárek, Josef Navrátil, Josef Mánes, Josef Váchal, v zahraničí Camille Corot, William Turner, August Bedřich Piepenhagen, Caspar David Friedrich a mnozí další dodnes rezonují v mnoha sbírkách a výstavních síních.
Alena Ježková je autorka úspěšných knih pro neurčitého adresáta, vlastně (skoro) pro všechny. To je velká výhoda. Mohou ji číst zvídavější odrostlejší děti stejně jako šediví starci, intelektuálové vlídného typu, tedy něco jako ona, stejně jako třeba obyčejní lidé, kteří si rádi něco poučného a pěkně napsaného přečtou, nebo vlastně ani nemusejí, neboť vědí, že knížka od Ježkové jim v knihovně ostudu neudělá.
Road-movie o střetu dvou světů a dvou generací. Evžen vyrostl ve Švýcarsku, ale rozhodl se opustit tamější svět, kam příliš nezapadal. Po třicítce se přestěhoval do Prahy, odkud jeho otec kdysi emigroval. Ani v dospělosti není Evžen schopen postavit se svému dominantnímu otci, pro kterého je Česko zapomenutá minulost.
Bardejovské Kúpele se na starých pohlednicích jmenují Bártfafürdö, neboť Bártfa je Bardejov a fürdö velmi důležité maďarské slovo. Tak jim asi říkala největší celebrita, která se tu kdy ubytovala, a to skoro na celý měsíc, maďarsky mluvící císařovna Alžběta čili Erzsébet magyar királyné, prostě Sissi. Přijela sem 1. června roku 1895, odjela 22. června, takže tady zůstala tři týdny.
Na Madeiře, malém a odlehlém ostrově v Atlantském oceánu, se každodenní život lidí po stovky let přizpůsobuje drsné vulkanické krajině. Aby se tu dařilo zemědělství, museli místní posít strmé svahy pracně vybudovanými terasovitými políčky, vodu přivést pomocí spletitého systému zavlažovacích kanálů zvaných levády a dennodenně překonávat velká převýšení – na ploše o rozloze dvakrát větší než Zlín se totiž hory strmě zvedají až do téměř dvou tisíc metrů. Terénní svéráznosti se tady musí přizpůsobovat také architektura.
