Umění a kritika

Introverzní dům

Říká se, že po všech stránkách ideální pozemek pro stavbu rodinného domu vlastně neexistuje. Pokaždé narazíte na nějaké limity, ať už jde o specifika terénu, nebo umístění parcely. Pozemek v moravskoslezském Novém Jičíně, který si pro svůj nový domov vybral místní rodák a podnikatel Miroslav Mixa, měl takových omezení hned několik. Ovšem jeho přednosti, jako je dobrá adresa poblíž historického centra a dva velké parky na dosah ruky, představovaly kvality. A vyrostl zde jeden promyšlený rodinný dům.

Polidštění Jamese Bonda završeno

Byl to dlouhý porod. Pětadvacátý film o Jamesi Bondovi, poslední s Danielem Craigem v hlavní roli, vznikal komplikovaně a obtížně. Diváci se tedy mohou s Craigem v roli Bonda a vůbec s jedním konceptem té ikonické postavy rozloučit až teď, snad jich přijde dost, kina by to velice potřebovala. Fukunagův film si navíc zaslouží velké plátno, některé záběry, scény v něm vypadají skutečně skvěle. Nemohu si ale pomoct – ten film zároveň působí přenošeně.

Noční obrazy ze života denního chodce

Člověk, který si kdysi dávno pořídil první desku Etc… s Vladimírem Mišíkem a pustil si ji v pravý čas, se stal velmi pravděpodobně doživotním abonentem jeho písňových příběhů, nebo spíš písňových obrazů. V něm se v průběhu času ustálil výjev důstojně stárnoucího muže, žádného kašpara z showbyznysu ani nějakého temného proklatce, ale umírněného rockera, který si zažil, prožil i vypil své, ale teď jde pomalu pražskou Letnou, sem tam ho lidé zdraví, on zdraví je, v jeho výrazu je přítomná citová paměť několika generací, stejně jako toho města, kam tak silně patří.

Cesta válečné obchodnice, Satanův deník, výpravná kniha o půdě

Když se svět, jak jsme ho znali, zhroutí, musí se každý postarat sám o sebe, nevěří nikomu a ničemu. Matka Kuráž viděla to nejhorší a dávno přišla o iluze. Dívá se na historii zezdola a pociťuje ji na vlastní kůži. Z neznalosti a nemohoucnosti se stává součástí zla. Z něj žije, ale z něj také pramení její bolest. Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti, divadlo ABC, Praha, 20. 10. 2021.

Jak jsme táhli do Bardejova

Po osmnácti letech jsem se vrátil do Bardejova, kde jsme v roce 2003 začínali divokou karpatskou cestu na Duklu, kterou pak Jáchym Topol popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem, neboť jsme opravdu během té cesty přepadli polského spisovatele Andrzeje Stasiuka v jeho domě v horské obci Wołowiec, na druhé straně kopců. Tam žije se svou ženou, vydavatelkou a antropoložkou Monikou Sznajdermanovou, stádem ovcí a několika lemkovskými domorodci, mezi něž ideálně zapadl.

Moment překvapení

Při cestě kolem by vás nejspíš nenapadlo, že se za zdmi tohoto nevýrazného domu může ukrývat – bez přehánění – poklad moderní architektury světového významu. Po vkročení do jeho interiérů se ocitnete v úplně jiném světě. Čeká tu na vás řada překvapivých momentů, originálních detailů a především neopakovatelná atmosféra rafinovaně řešeného prostoru. Vítejte v Brummelově rezidenci, nejcennější a nejzachovalejší plzeňské realizaci Adolfa Loose.

Šeptání z hlubin duše

Výjevy v díle Dany Sahánkové už od jejích školních let zobrazovaly velmi zručnou kresebnou technikou záznamy propojující svět reálný se světem podvědomí, lidské portréty, prostupované zvířecími tvářemi a výrazy emocí, které lidé často introvertně skrývají, ale zvířata se jejich přirozenému projevu neubrání. Ať už kresba tuší, uhlem, či tužkou, u které by se na první pohled zdála omezená škála barevnosti možnou slabou stránkou, naopak umocňuje výraz a obsah v dualitě kontrastů bílé a černé, výjimečně v kombinaci se zlatou barvou pozadí.

Sally Rooneyová mezi jistotou a otázkou

Signální výtisky nového románu irské spisovatelky Sally Rooneyové Krásný světe, kde jsi (Beautiful World, Where Are You), které se rozesílaly před jeho anglickým vydáním, se na internetu prodávaly za stovky dolarů. Vystihuje to postavení autorky na dnešní scéně a oddanost fanoušků, ochotných se plácnout přes kapsu, jen aby si její novinku mohli přečíst o pár dní dřív. Uvedení knihy předcházela i masivní kampaň, aby ne, Rooneyová je přece „literární fenomén“, „Jane Austenová mileniálů“.

Zpráva, jak funguje peklo

Do českých kin přijde brzy film Zpráva, který je považován za nejambicióznější dílo slovenské kinematografie posledního desetiletí. Tematicky i formálně. Peter Bebjak, režisér temných thrillerů a oceňovaného seriálu Herec, se v něm pokusil převést do filmové podoby útěk Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi v dubnu 1944. Tedy historickou událost, která je sama o sobě navýsost výjimečná, i kdyby nebyla provázena vznikem tzv. Vrbovy a Wetzlerovy zprávy, prvního uceleného popisu osvětimské genocidy, který oba mladí muži po útěku na Slovensko vypracovali.

Závoj, který přistál v Klosterneuburgu

Na severozápad od Vídně se přeskočí několik kopců a dopadne se do Klosterneuburgu, což je pompézní sídlo, které vyrůstá přímo nad Dunajem na jednom kopci, nebo spíš návrší. Tím Klášterní Nové Město připomíná trochu podunajský Melk, jinou rakouskou „vlídnou pevnost víry“, ale je ještě impozantnější a imperiálnější, což bude i tou blízkostí Vídně. Z ní se tam dá dojet za dvacet minut vlakem z nádraží Františka Josefa, které je nyní staveništěm, takže tam nemají ani obchod se spodním prádlem, jak by na správném vídeňském nádraží mít měli, ale vlak směrem na Tulln se tam najde lehce.

Domy jako malé elektrárny

Jedna z nejvlivnějších architektonických kanceláří současnosti už přes třicet let navrhuje progresivně řešené budovy, které posouvají hranice oboru. K projektování přistupuje interdisciplinárním způsobem a s pokorou k životnímu prostředí. Důležitou složku portfolia studia Snøhetta představují různé pozoruhodné architektonické zásahy do prostředí hor, které aktuálně prezentuje pražská Galerie Jaroslava Fragnera na výstavě Arctic Nordic Alpine.

Písně pro neklidný podzim

Hudební život se k normálu vrací pomalu. Koncerty se konají, není jich ale nijak moc a návštěva často nebývá velká, promotéři zatím mohou v to světlo na konci tunelu spíš doufat, než že by ho skutečně viděli. Zvěsti o návratu nějaké formy uzavírek na klidu zrovna nepřidají. Ani nových desek se neobjevuje nějaké závratné množství, pořád ale něco vychází. Ondřej Štindl v produkci posledních týdnů našel několik titulů, v nichž by ucho posluchače nezatíženého generačními předsudky mohlo najít zalíbení.

Pokus o Balzaca pro naši dobu. Docela podařený

První podzimní premiérou Divadla Na Zábradlí byla dramatizace slavného románu Honorého de Balzaca Ztracené iluze. Je to jedno z těch mistrovských děl 19. století, která přeskočila svou dobu a nesou obecnou platnost „lidské komedie“: první vydání Illusion perdues je z roku 1837. V maximální stručnosti lze říct, že je to vývojový román o cestě ambiciózního a talentovaného mladíka Luciena z malého města do Paříže, kde nemůže než přijít o iluze.

Román o lásce a Evropě, pro (ne)milovníky češtiny, co dělá muzeum muzeem

Známý spisovatel přijíždí do grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Ilja Leonard Pfeijffer: Grandhotel Evropa, přeložila Radka Smejkalová, Host, 640 str.

Kozí tety a strýcové na Tetíně

Ještě jsem je neviděl, a už jsem ucítil jejich vůni. Stádo koz důstojně zaujímalo pozice na drnech vyčnívajících nad strmým srázem, pod nímž vedla trať a kousek dál tekla Berounka. Mají tady nádherný výhled do údolí a nejspíš i vědí, že jsou na takových sceneriích fotogenické. Jeden kozel se mi přímo vnucoval do záběru a nedal se odradit ani mým pokusem o staročeské zaklínání: Krleš!, Krleš! Byli to tedy tetínské kozy a strýcovští kozlové, možná trochu kozy rodinné a posvátné

V pokorném luxusu

Vlastní rodinné domy architektů a architektek jsou svébytným žánrem, který zasluhuje zvláštní pozornost. Když je totiž architekt sám sobě také klientem, otvírá se mu možnost vyzkoušet cesty a řešení, které by jinde třeba ani neprošly. Jedním takovým příkladem je nově dokončený domov architektů Weinzettlových v jihočeském městečku, který vás ohromí svou bohatostí a nápaditostí řešení, přestože byste kolem něj prošli bez povšimnutí.

Slyšet barvu

Práce se zvukem je ve výtvarném prostředí už poměrně stará technika. Nedávno jsme měli možnost vidět kresby inspirované ptačím zpěvem v Museu Kampa od Olgy Karlíkové, prostorové partitury Milana Grygara ve Veletržním paláci či historicky starší obrazy Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně zachycující tvary a tóny barvou.

Belmondo: muž ze světa, který je krásný

Někdy v polovině sedmdesátých let zůstal hoch pozdě večer u televize a viděl film, který se mu hned strašně líbil, ale ve kterém se zprvu těžko orientoval. Střídala se tam dvě dějová pásma, jedno bylo exotické a plné dobrodružných a neohrožených kousků, druhé bylo jakoby všední: jeden uválený chlápek, který stále, aby se uživil, něco bušil do psacího stroje, se tam nešikovně ucházel o mladou ženu, studentku, která o něj moc nestála, tedy zprvu.

Smířlivá komedie z minového pole

Americká univerzitní půda je v posledních letech značně horká, pro mnohé pozorovatele zpoza oceánu představuje místo, odkud se šíří ty nejpodivnější a nejnebezpečnější novoty, diktatura afektů, specifická forma nemyšlení. Šestidílná minisérie Netflixu Vedoucí katedry je pokus tohle prostředí nějak přiblížit, dotknout se těch nejaktuálnějších debat. Autorkám Amandě Peetové a Annie Wymanové se to podařilo tak napůl, respektive se jim to podařilo v rámci mezí, jež si stanovily nebo pro ně jsou jaksi inherentní.

Nedělní výhledy ze Slezské Ostravy

Konec srpna mi přinesl dva dny v Ostravě. Mohl jsem si po ní chodit, jak jsem chtěl a uměl, nic jsem nemusel, ale v sobotu večer jsem mohl jít na koncert festivalu soudobé hudby do Nové Karoliny, což je obrovská nákupní parcela, ve které zbyly dva upravené staré industriální baráky pro pořádání třeba takových věcí jako koncert pro orchestr, tři hoboje, zavěšené pokličky a nečekaně zvonící mobil, který návštěvník zapomněl vypnout.

Zhmotnění prázdnoty

Před deseti lety byla na dolním Manhattanu otevřena realizace, jejíž zrod sledoval celý svět. Přes počáteční odpor přinesl návrh neznámého mladého architekta mimořádně silný výsledek s kontemplativní atmosférou, která dolehne na každého příchozího. V mnoha ohledech neměla tato soutěž obdoby. O výstavbě památníku, který by uctil všechny oběti teroristických útoků z 11. září 2001, se začalo intenzivně diskutovat krátce už brzy po těchto tragických událostech.

Robot Emil vítězí

Na filmu Zátopek jsou nepochybně nejpřitažlivější a také nejlepší scény, na nichž je předvedeno, jak se z běžce v polovině houfu stane šklebící se lidské torpédo, jež se nezadržitelně řítí vpřed, všechny předbíhá a v nelíčených útrapách vítězí. Jenže aby z toho byl film, je nutné dodat nějaký zbytek, který zaplní zbylé dvě hodiny. Měl by tam být nějaký příběh, nějaká látka a nějaké sdělení. Je?

Průhledy do jiné dimenze

Diváci a milovníci výtvarného umění se dělí do mnoha skupin. Někteří preferují figurální prvky a rozpoznatelné předměty, které jim evokují vlastní zážitky, vzpomínky a vyvolávají projekce, jiní mají oblibu v abstrakci, která dodržuje jistý řád, harmonii, uměřenou barevnost, další preferují řemeslnou dovednost autora, který dokáže něco víc než jen běžný průměr, jiní hledají intelektuální přesah a myšlenku (kterou občas umělci komplikovaně dodatečně vymýšlejí).

Devět povídek a jeden nekrolog

Téma souboru deseti próz Všechny za jednu (osm z nich napsaly ženy) je velkoryse široké: přátelství. Takže chlapecké i dívčí, celoživotní, předčasně ukončené a už nikdy neobnovené, nečekané setkání po letech atd. Obrázek současné české (ženské) prózy je tristní jako ten azylový dům. Domácí úkoly z kurzu tvůrčího psaní v Kocourkově? Ne, ty by byly aspoň zábavné.

Cesty Tomáše Vorla, pochopte své nevědomí, lék na všechny bolesti

Cesta domů Tomáše Vorla navazuje na jeho filmy Cesta z města a Cesta do lesa a chce vzdát hold soužití s přírodou. V hlavních rolích se vrátí Bolek Polívka a Eva Holubová jako zemědělská rodina Papošů, Tomáš Hanák a Barbora Nimcová jako rodina přistěhovaná z města, Tomáš Vorel jr. a Lucie Šteflová jako revírník Ludva a jeho žena. Cesta domů, režie: Tomáš Vorel, premiéra: 9. 9. 2021.

Tam v těch horách je Kladsko

Vlak si to šinul z Valbřichu (viz předchozí díl) směrem na jihovýchod a zakusoval se od severu do kladského výběžku, který na mapě připomíná kapku, jež by ráda spadla tam, kam patří, tedy do Čech. S hlavou přitisknutou k okennímu sklu jsem sledoval podvečerní krajinu, nad jejíž krásou jsem nepřestával žasnout. Srpnové slunce zapadalo mezi rozvlněné kopce mírného a středního vzrůstu, pole vypadala, že se na nich snad ještě pracuje s koňmi, krásně položené kostely se strakatými hřbitovy zdobily zchudlý kraj, který ale díky tomu zůstal zachován ve své Boží prostotě.

Jdeme do toho

Zní to bizarně i docela smutně, ale je to tak. Nejmodernějším koncertním sálem pro symfonickou hudbu je v Praze Smetanova síň Obecního domu – otevřena roku 1912. Společně s druhou „nejnovější“ pražskou síní, kterou najdeme v Rudolfinu z konce 19. století, jde bezpochyby o výborné historické prostory pro koncerty symfonické hudby, netřeba ale příliš rozvádět, že dnes už z pochopitelných (technických i akustických) důvodů zaostávají. Navíc nedostačují ani z hlediska kapacity návštěvníků, ani poptávky organizátorů koncertů.

Karlovarský zápisník

Skončil filmový festival v Karlových Varech. Konal se v nezvyklém termínu a po covidové pauze, možná o to větší poutal pozornost. Kmital jsem mezi projekčními sály a na našem webu jsem každý den přehlídky publikoval další pokračování svého festivalového deníku. Výběr z těch textů je zde.

Zpět na hlavní stranu