V paláci Colloredo-Mansfeldském na Starém Městě pořádá Galerie hl. města Prahy výstavy, které většinou dobře zapadají do malebně omšelé atmosféry toho barokního skvostu hned u Karlova mostu. Interiéry paláce jsou dávno vyklizené, ale zůstaly tam na stěnách krásné tapisérie, kachlová kamna a sem tam odkryté malby naznačují, jak kouzelné to bývalo místo: mimochodem v tanečním sále natáčel Forman významné scény Amadea.
Minka Podhajská (1881–1963), česká umělkyně narozená ve Vídni, stála u zrodu moderní české hračky. Byla však i talentovanou malířkou a jako činovnice výtvarných spolků prošlapávala cestu ženám, které se vydávaly na dráhu umění. Výstava vedle navržených hraček představuje i její „portréty květin“, kresby, grafické listy, keramiku…
Když jsem vystoupil z vlaku na betonovou rampu s optimistickou cedulí Wałbrzych Centrum, už se stmívalo a kopce, které ve skutečnosti byly vegetací zarostlé haldy, se jevily jako hrboly na těle obrovské ropuchy. Tak na mě i to město za večerního šera působilo, tedy ani ne jako město, ale jako pustá a divná změť rozkopaných nájezdů a výjezdů, trosek nějakých staveb k ničemu, rozbitých domů, které předstíraly, že kdysi byly ulicí, na nichž ale zcela chyběli lidé, ani večerní chodci tam žádní nebyli.
Kdysi tento malý japonský ostrov vynikal svou panenskou přírodou, velmi úrodnou půdou i prosperujícím rybolovem. To se ale během chvíle změnilo a malý kus pevniny, jehož jméno se překládá jako Plodný ostrov, se proměnil v místo odpadu. V osmdesátých letech tady totiž začala vznikat nelegální skládka, která svou velikostí a ekologickou závadností vygradovala v největší japonský skandál svého druhu od konce druhé světové války. Do náročné obnovy krajiny se zapojil taky jeden z nejuznávanějších japonských architektů – ovšem v trochu jiné pozici, než by se dalo čekat.
Letohrádek Hvězda byl v polovině 16. století postaven podle alchymistických a astrologických principů, takže by se dal považovat za svého druhu experimentální architekturu. Ferdinand Tyrolský, místodržící v Čechách, si při jeho „vymýšlení“ počínal podobně jako experimentující básník. To znamená, že měl nějaký ideový plán čili koncepci, jejíž realizací chtěl docílit nového, nezvyklého tvaru, což nepochybně dům ve tvaru hvězdy je. Ferdinand se řídil principy harmonie, proporce, symetrie, korespondence a číselné symboliky.
Anna Böhm, Franz Böhm, Anna Richter, Anton Skudel, Ferdinand Tröster, Emilia Tröster… Jména, jména, jména. Nejsou to, řečeno s Ivanem Blatným, „jména skutečná a jména vymyšlená“, pseudonymy tady nehledejme. Jde o jména na náhrobcích sudetských Němců, kteří vlastně měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být českými spoluobčany ze svých domovů po skončení druhé světové války vyhnáni; mnozí čeští historici, učitelé a žurnalisté stále ještě eufemisticky říkají „odsunuti“.
Festival Letní Letná podporuje rozvoj nového cirkusu v České republice jako svébytného žánru. Kromě základního programu koprodukuje projekty s mezinárodní účastí, které dávají prostor kreativitě a zapojují i začínající umělce. Opomíjena není ani česká scéna, rozmanitost programu je samozřejmostí. Děti doma nenechávejte, myslí se i na ně.
Když jsem v květnu podnikl cestu do Kamenné Hory (viz Leškovo tajemství v Kamenné Hoře v č. 22/2021), bylo zřejmé, že je nutné doplnit ji výpravou do druhé dolnoslezské Hory, do Hory Jelení. Ta je větší, i když ne do výšky, ba na rozdíl od té první Hory, která je ještě v kopcích, tak v té Jelení už vlastně slezská část Krkonoš končí a mění se v rovinu, jež se táhne stovky kilometrů až k Baltu. Větší je, co se množství lidstva týče. Pak je ovšem ještě o kus dál Hora Zelená – Grünberg, ta je z těch hor největší.
Ulice uprostřed Prahy, která se postupně jmenovala Tandléřská či Tandlířská (tandléř, tandlíř = vetešník), Nová Pasířská, Pasířská, Palackého, zase Pasířská (1942–1945; to už je teď asi jen k smíchu, i Havlíčkově ulici bylo v letech 1940–1945 protektorátními úřady pošetile vráceno jméno Jezdecká) a znovu Palackého, byla nazvána po svém nejslavnějším obyvateli, a to pohotově hned v roce jeho smrti. Ta dostihla autora Dějin národu českého v Čechách a v Moravě na poměrně krátké posteli, stojící v přístěnku-pracovně v prvním patře nenápadného paláce.
Vstříc letošnímu ročníku karlovarského filmového festivalu může člověk jít s očekáváními smíšenými i napjatými. První „postcovidový“ ročník přehlídky je v mnoha ohledech atypický. Jak bude fungovat „páskování“ účastníků po prokázání testu nebo očkování? Bude letos ve Varech méně lidí? A pokud ano, je to dobře, nebo špatně? Co se bude dít kolem opraveného bazénu? Jak se pokroková filmová publicistika vyrovná s přítomností Johnnyho Deppa? Jak se s ní vyrovnám já? A – co je nejdůležitější – jak se Johnny Depp vyrovná s mou přítomností?
Sledovat životní trable extrémně bohatých lidí může člověku přinášet snesitelně škodolibou rozkoš. Potvrdí si, že ti finanční obři jsou často lidsky docela maličcí, že jim jejich status dopřál především možnost být nesnesitelní způsoby pro běžného člověka nedostupnými. A že svět je absurdně nespravedlivý, pokud v něm zrovna tahle parta představuje naplnění ideálu úspěchu. Možná by někdo měl pravidla toho světa nastavit nějak lépe, řekne si.
Douglas Murray vysvětluje problémy, které se objevily v západním světě jako důsledek ztráty smyslu lidské existence. Vznikla utopická ideologie společenské spravedlnosti, jež ovládla veřejný diskurz a stala se novou státní legitimitou. Je však zmatená a absurdní, a tak vede doslova k masovému šílenství.
Aspoň jednou za pár let se vracím do Prostějova, do toho svého mateřského lůna, byť matky ani kohokoli jiného ženského rodu, tedy babičky a tety, tam již nemaje. Prostějov mám ale upřímně rád, pořád tam na mě mluví skoro každý chodník, obrubník, patník, na hlavních liniích svého dětství bych se vyznal poslepu, chodím tam zblblý návaly vzpomínek, takové té sladké tesknoty za odešlým časem, za lidmi, kteří už leží na krásném prostějovském hřbitově.
Ještě před pár lety vás při příjezdu do Pece pod Sněžkou vítal, nebo spíše strašil, nevzhledný vetřelec nákupního střediska Sněžka. Hulvátská stavba z konce sedmdesátých let nebrala na stavební kontext původně horské vesnice vůbec žádný ohled, ostatně jako většina normalizační stavební produkce po celé republice. Dnes už ale toto místo vypadá úplně jinak a městu s necelými osmi sty obyvateli vystavuje o poznání lepší vizitku.
Film Chyby režiséra Jana Prušinovského podle scénáře Romana Vojkůvky v kontextu zdejší produkce patřil k těm očekávanějším. Reakce na něj byly spíš pozitivní, k dílu ale padly i docela ostré výtky. To je normální, avšak povaha některých výhrad stojí za detailnější povšimnutí, ukazuje se na nich totiž jakási proměna toho, co se od (nejen) filmového umění očekává, přinejmenším v těch pokrokově smýšlejících kruzích.
Divadelní režisér, dramatik, příležitostný herec, moderátor a pedagog Arnošt Goldflam je také autorem vzpomínkových próz, v nichž čerpá ze svého brněnského dětství a mládí a jimž vládne pozoruhodná postava jeho otce, inženýra Otty Goldflama. V povídkové knize Tata a jeho syn představil svého „tatu“ jako dominantní osobnost s mnoha svéráznými rysy a vlastnostmi, které se z jiného pohledu mohou jevit komickými nebo tragikomickými.
Josef (Miroslav Krobot) je spisovatel, který získá mimořádný sluch v podobě zaječích uší – umožní mu „slyšet“ myšlenky jiných lidí. Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho přítelkyně oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance narovnat rodinné vztahy.
Ve Znojmě snadno potkáte filology, vlastně filoložky, a pak také serpentology, znalce hadů a především užovek, které žijí ve vymletých zátočinách Dyje, pokud se zrovna nevypouští studená voda ze dna přehrady. To pak užovky vylézají na břeh, vyhřívají se a čekají, až se voda zase trochu ohřeje. Znojmo je město slunce, město jihu, vlastně nejjižnější město země; přestože geograficky leží jižněji jeden temný les u Vyššího Brodu, kde končí Šumava.
Americký spisovatel Leon Uris (1924–2003) se proslavil koncem 50. let velkým dokumentárním románem Exodus (vyšel v roce 1958), který snad dosud soutěží s Benem Hurem a Jihem proti Severu o nejprodávanější americkou beletristickou knihu vůbec. K jeho slávě přispělo i zfilmování s Paulem Newmanem v hlavní roli hrdinného budovatele státu Ariho. Román o putování Židů moderními dějinami a o vzniku Státu Izrael samozřejmě tehdy nemohl vyjít v Československu, to se stalo až po roce 1989, stejně jako další Urisovy knihy.
Pokud se ocitnete v jisté nenápadné švýcarské vesnici v Albulských Alpách, na její návsi objevíte moderní stavbu, kterou znají architekti po celém světě. Jen marně si ale budete lámat hlavu, k čemu asi slouží a jak vlastně funguje. Proslulý švýcarský architekt totiž právě zde vytvořil projekt, kterým chtěl zhmotnit antitezi běžného domu.
Od cyklu s názvem Malujeme s Johnem by jeden čekal a), že v něm bude vystupovat nějaký John, a b), že bude malovat a zasvěcovat diváky do nějakých fíglů svého řemesla, motivovat je, aby třeba zkusili něco namalovat sami. Dokumentární minisérie toho jména splňuje podmínku a, na bod b však rezignuje až okázalým způsobem. Ukazuje sice malujícího Johna, o procesu malování a jeho výsledcích ale nepadne ani slovo, jakkoli se v ní mluví docela hodně.
Filmové projekce (65 filmů) Slavonice Festu budou letos soustředěné do centra Slavonic a rakouského Kulturbrücke Fratres, hudební část festivalu proběhne ve Stodole Maříž. Výstavy umění přivítají diváky jak v rakouském Fratres, tak i v mařížské kapli a přilehlé zahradě, ve Spolkovém domě nebo festivalovém centru ve Slavonicích.
Nové Zámky jsem si vybral s jistotou, že dobrovolně a jen tak pro nic za nic tam člověk na nádraží nevystoupí a do města, které se zdá, že vlastně nikde nezačíná, se nevydá. Stačí si totiž přečíst, že Nové Zámky, jimž Maďaři, kterých tam žije asi polovina, říkají Érsekújvár, byly nejvybombardovanějším městem na Slovensku, tedy tehdy v Maďarsku, že tři velké spojenecké nálety na konci války zničily dvě třetiny domů a zabily neuvěřitelných čtyřicet procent obyvatel, což činilo šest a půl tisíce lidí.
Olympijské hry vyvolávají pokaždé velké očekávání taky na architektonické scéně. V tomto směru mohou být letošní hry v Tokiu pro mnohé sice zklamáním, vyhrocené okolnosti a především vyústění příprav hlavního olympijského stadionu si ale přesto zaslouží větší pozornost. Projekt spektakulárního stadionu organických tvarů přesně ve stylu nezaměnitelného rukopisu Zahy Hadid (1950–2016) se ale postupem času proměnil v jednu obří profesní blamáž,
Každý rok odlétá do Norska patnáct tisíc Čechů (Moravanů i Slezanů), kteří tam provozují pokus o mořský rybolov. Mnozí z nich se tam znovu a znovu vracejí a nejsou vzácné případy, kdy tam byl někdo už i dvacetkrát a bez rybaření ve fjordech si již nedovede svůj život představit. Jde o poměrně drahou záležitost – takový týdenní zájezd přijde na několik desítek tisíc –, ale rozhodně nejde o zábavu vyšších (středních) vrstev, i když jejich zástupci se tam mohou objevit také.
Autobiografie Rudyho Linky (nar. 1960) byla ohlášena na loňský rok ke kytaristovým šedesátinám, nakonec měla zpoždění, vyšla až letos, úkaz v pandemické době běžný. Dohromady nic se nestalo. Fotografiemi velmi bohatě vybavený svazek je tady, a jaké čteme vročení v tiráži, nám koneckonců může být jedno. Snad si tím neokázalým vzpomínáním chtěl Rudy Linka postavit pomníček, jako každý, kdo takto rekapituluje svůj životaběh,
Během Noir Film Festivalu bude v pěti interiérových sálech a na nádvoří hradu Český Šternberk uvedeno padesát projekcí napříč osmi programovými sekcemi. Dolní nádvoří hradu ponese během festivalu jméno patronky akce Hany Maciuchové (1945–2021). Její tvář uvidíte ve filmech Muž v osidlech (1973) a Načasovaná smrt (1981).
Okamžitě to na člověka dýchne společným domovem: paneláky a paneláky, celé trsy paneláků, nyní zabalených do zateplovací meruňkové a citronové slupky, původně skutečné paneláky, jak se za Husáka stavěly od Aše po Medzilaborce, od Rumburku po Štúrovo. Na to jsem právě hleděl z gotického balkonu královského hradu v Ostřihomi, po pravé ruce zelenou kopuli katedrály, pod sebou staré město Esztergom a kousek dál mohutný klacek Dunaje, na jehož druhé straně se rozprostíral panelákový háj.
Při první obhlídce pozemku se celý tým zhrozil. Místo, kde měla nová restaurace Noa Nova vyrůst, sice nabízelo krásné výhledy na širý oceán, bylo ale na drsném skalním ostrohu, jehož terén pokrývaly balvany ošlehané prudkým větrem a příboji. Pro pětadvacetiletého čerstvého absolventa architektury to nebyl vůbec snadný úkol a hledáním optimálního řešení strávil dlouhé měsíce.
Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.
