Umění a kritika

Klenot noci

Bývá to hluboký prožitek, pokud najdete v uměleckém díle symbiózu se svým životním příběhem, zkušenostmi, emocemi, zálibami či aktuálními strastmi a pokud ve vás obraz či socha rozehraje správnou melodii, která vás osloví. Takový pocit často nezpůsobí jeden obraz, ale celá kompozice výstavy, cyklus, který nám umožní pochopit autorův záměr, působící ve své intenzitě svou neoblomností a komplexností. Umělec se tak trochu mění v režiséra našich myšlenkových proudů a emocí a je na nás, jestli jsme na jeho dílo naladěni, jestli je dokážeme, chceme či můžeme pochopit.

Ptačí duše spoutaná v kleci

Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér. A když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem.

Poslední cesta za medvědem

Tomáš Boukal (1977) je etnograf a etnolog, který se zabývá původním obyvatelstvem ruského a také kanadského severu, především vztahem lovců, rybářů a sběračů k životnímu prostředí tajgy. Je autorem několika odborných publikací a také beletristické knihy Hřbitov nevěst (2018). Zajímá se o etnickou hudbu a malířství se severskou tematikou. To čteme v biografické poznámce na přebalu jeho novely Cesta mrtvých. V podtitulu je upřesnění: Život a smrt Alexandra Nikolajeviče, lovce národa Mansů.

Za Večerníčkem či Rumcajsem, jak žila Hana Hegerová, žena a její tělo

Retrospektiva Radka Pilaře Galerie Villa Pellé připravila velkou retrospektivní výstavu představující známá i neznámá díla výtvarníka, ilustrátora a průkopníka multimediální tvorby Radka Pilaře. Vedle Večerníčka, Rumcajse, Manky a Cipíska, provázejících dětství několika generací, nabízí expozice i díla z autorovy volné tvorby, veřejnosti prozatím skrytá. Radek Pilař 90, Galerie Villa Pellé, Praha, do 20. 2. 2022.

Radostné pocity génia v Heiligenstadtu

Beethovenova šestá symfonie, tedy Pastorální, začíná jásavou větou, kterou skladatel pojmenoval „Probuzení radostných pocitů po příjezdu na venkov“. A tyto radostné pocity jsem chtěl v sobě probudit i já, když jsem brzy ráno z Vídně vyjel do Heiligenstadtu, na předměstí, které tehdy, v době vzniku symfonie, bylo idylickou vesnicí, jejíž prostředí v Beethovenovi ty blažené pocity vyvolávalo. Tedy alespoň dočasně, neboť radost je u lidí Beethovenova naturelu vždy vzácná a výjimečná.

Stimulovat poptávku

Podzim už tradičně patří udílení architektonických cen. Na Slovensku už dvacátým rokem. Díky tomu se tamní největší přehlídka soudobé architektury CE ZA AR (Cena za architekturu), kterou pořádá Slovenská komora architektů, plně etablovala a přitahuje celkem slušnou pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Přímý přenos galavečera s předáváním cen proto v hlavním vysílacím čase pravidelně přenáší Dvojka Slovenské televize.

Mít jasno v temném lese

Snad každý filmový recenzent si čas od času vyslechne, že si psaním o filmu jenom vybíjí frustraci z toho, že filmy sám nedělá. Bývá to dost únavné. Na druhou stranu – hranice mezi psaním o filmu a prací na filmu je skutečně docela prostupná, oběma směry. Zato se recenzentům často nepřihází, aby se z nich stala filmová postava, dokonce protagonista (nějaký ten štěk se pro kritika ve filmu občas najde).

Vyvolávání obrazu

Očekávání od uměleckého díla, které si pořizujeme do svého soukromí, bývá často pochopitelně vysoké. Dalo by se říci, že na ně sběratelé mají často stejně vysoké nároky jako na partnera, se kterým své prostory obývají. U umění hodnotí nejen první dojem, myšlenku, řemeslnou dovednost, nejednoznačnost, která překvapuje, a vrstevnatost, která neomrzí, a zároveň požadují, aby dílo jejich životní prostor zdobilo, aby se na něj s radostí dívali jako do ohně třeba s otevřenou lahví dobrého vína v dobré společnosti.

Z druhohor

Byli jsme zvyklí slýchat písně Š + S, tedy to hlavní z odkazu proslulé (a možná už opravdu, jak rádi píší čeští žurnalisté, legendární) pražské scény, v té podobě, jakou jim zpěváci a hudebníci dali až při studiových nahrávkách, ať už jsme měli to štěstí, že jsme na jevišti mohli vidět Suchého ještě společně se Šlitrem a s nimi všechny (zpívající) herce od Filipovské a Matušky (Člověk z půdy, 1959) po Černockou a Křesadlovou (Jonáš a dr. Matrace, 1969), anebo neměli.

Soumrak bohů v Tullnu na Dunaji

Z vídeňského nádraží Františka Josefa, které je teď celé rozkopané, jezdí regionální vlaky směrem severozápadním, tedy i do Čech, kam jsem se zas vracel. Ale udělal jsem si přestávku v půli, nebo spíš ve čtvrtině cesty, ve městě Tulln na Dunaji. Trochu jsem to tam znal, před deseti lety jsem tam vystoupil, stejně jako teď, na nádraží, které je asi jediné nádraží na světě, kde se narodil malířský génius, v tomhle případě Egon Schiele.

V řídkých městech šťastni nebudeme

Navrhuje domy, také. Ale mnohem víc glosuje, hodnotí, doporučuje. A k tomu komentuje, vysvětluje, ukazuje. Miroslav Vodák je nejen českobudějovický architekt, ale ještě víc popularizátor architektury a neúnavný pečovatel o kvalitu veřejného prostoru. Není propagátorem vybraného architektonického stylu, je propagátorem architektury jako takové, a proto vyhledávaným a respektovaným. Kdo se s ním někdy setkal, chodí už potom městem jinak. Protože se jinak dívá a jinak chápe prostředí, ve kterém žijeme.

Drama s happy endem

Je to ten vůbec nejcennější příklad evropské moderny na celém Slovensku. Přesto ale byla tato budova evropského významu ještě před pár lety v naprosto zoufalém stavu, ze kterého ji probudil až neutuchající entuziasmus několika místních obyvatel. Pokud se jen trochu zajímáte o moderní a soudobou architekturu, nebudete cesty do Žiliny litovat. Díky meziválečnému rozmachu tu ve dvacátých a třicátých letech vyrostlo hned několik hodnotných staveb, jedna z nich ovšem zaujímá zcela výjimečné postavení.

Kam zmizela noha Sarah Bernhardtové?

Letos pětasedmdesátiletý Julian Barnes je oblíbenec českých anglistů, skoro všechny jeho romány už byly přeloženy do češtiny, což by asi nešlo, kdyby přitom nebyl oblíbenec čtenářů. Spíš náročnějších a vybíravějších, kteří rádi čtou knihy, ve kterých se něco zajímavého dovědí, ve kterých je možné si podtrhávat a co chvíli se dívat do Wikipedie či jinam, jestli ty podivné životopisné historky, detaily a kuriozity, které Barnes shromažďuje a zjevně miluje, sedí, nebo si je snad vymyslel, či aspoň přimyslel.

Memento mori a Mr. Spray

Dnes už se nikdo nepozastaví nad tím, že v galeriích a v mnoha soukromých interiérech najdete umění, které má pouliční kořeny. Živelné psaní tagů, jakýchsi streetartových podpisů či přezdívek převážně nečeských jmen, zkratek a čísel, které často působí jako záhadné a nečitelné šifry, se stalo nezřídka začátkem umělecké tvorby, jež se v čase rozvinula buď v malování tzv. pieců, tedy větších prostorových jmen, či později muralů, abstrakcí, textů a fantazií.

Perličky a přešlapy

Užitečných příruček pro uživatele češtiny, v nichž čtenáři, většinou již odrostlí povinné i nepovinné školní docházce, nacházejí poučení, jak správně zacházet s mateřským jazykem (jistěže se mohou dovzdělat i cizinci), vychází u nás poměrně dost. Člověk se jich po pročtení většinou nezbaví, naopak je zařadí do své knihovny na místo snadno a rychle dostupné, protože ví, že se k nim bude vracet. Zhusta ke svému prospěchu, občas i k zlosti, to když v nich nenachází, co právě hledá.

Vzpomínky pro budoucnost, myslitelé nové levice, o vztazích milostných i rodinných

Výstava vzdává hold Pavlu Diasovi, stěžejní osobnosti české reportážní a dokumentární fotografie. Třicet dva let navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech či vyhlazovacích táborech. Jeho fotografie ukazují místa paměti, chvíle šťastných shledání, pietní setkání nebo pohledy do tematických výstav. Pavel Dias: torzo – vzpomínky pro budoucnost, dům U Černé Matky Boží, Praha, do 28. 11. 2021.

Referát o třetí cestě do Brumova

Brumov – malé město v okrese Zlín, kdysi potupně přejmenovaný na Gottwaldov. Spisovatelovo rodiště. Z pamětihodností vyniká zřícenina hradu a pak rodák Ludvík Vaculík, což zatím místním zcela nedochází. Leží úplně u Slovenska, při Vlárském průsmyku, kudy na Moravu pronikaly v minulosti různé orientální hordy a tlupy, jejichž genofond je na obyvatelstvu dosud příznivě patrný (viz spisovatelova tvář a vůbec). Lokalita a okolí byly mnohokrát přímo i nepřímo autorem popsány, například v prvním a de facto jediném autorově bestselleru, Sekyře.

Nahé ego Egona Schieleho v Albertině

Ve Vídni není možné minout se s Egonem Schielem, i kdyby se o to člověk snažil sebevíc. Chodec jde po Karlově náměstí (Karlsplatz) a už stojí před nedávno zrekonstruovaným Domem umělců, Künstlerhaus, příkladnou budovou z roku 1865, tedy z velkolepých časů Vídně, kdy se budovala Okružní třída, po níž pak nakráčela do města moderna. Před dvěma lety v tom domě zahájila svůj provoz „druhá scéna“ slavné Albertiny, galerie Albertina modern.

Hédonistická udržitelnost

Kodaňská restaurace Noma patří k absolutní špičce na světové gastronomické scéně. Podnik oceněný třemi michelinskými hvězdami udává trendy už od roku 2003, kdy svůj provoz otevřel v industriální budově alternativní kodaňské komuny Christiania. Úspěch restaurace stvrzuje také několikanásobný titul nejlepší restaurace světa, který uděluje britský časopis Restaurant. Před pár lety si ale majitelé proslulé restaurace řekli, že je čas na změnu.

Madona z krabice

Umělci se často potýkají se snahou o maximální autenticitu, nalezení nové umělecké cesty, neobvyklé formy, druhu sdělení, originálního podání myšlenky, aby se tak odlišili od ostatních autorů, vybudovali si vlastní výraz a rozpoznatelnost. Vědomé definování takového osobitého autorského rukopisu a jeho postupný vývoj je jedna z cest, jak vystoupit z řady ostatních umělců a zaujmout veřejnost.

Další kolo boje s posvátnými kravami

Existuje úzká vrstva umělců a celebrit, na které si strážci dobrých mravů nepřijdou, jsou příliš velcí, slavní, bohatí, aby byli „zrušeni“ kvůli nějakému ideologickému přešlapu. Společnosti, jež šíří jejich práci, se nenechají připravit o příjmy, které jim to přináší. Takových tvůrců není moc, americký stand-up komik Dave Chappelle mezi ně patří. Projde mu, co by jiné dost možná stálo kariéru. Potvrzuje to i jeho nový komediální speciál The Closer.

Jahodová jatka v Prešově

Začalo to tím, že mi přišel e-mail z knihovny Pavla Országha Hviezdoslava v Prešově. Nejdřív jsem se vyděsil, že jsem tam nevrátil nějakou knížku, přestože jsem v Prešově nikdy nebyl. To už my, lidé s kafkovským prožíváním světa, tak máme… Nadechl jsem se, e-mail otevřel – a bylo tam pozvání na festival Prešov číta rád, což mě vyděsilo ještě víc: co já bych tam dělal?

Introverzní dům

Říká se, že po všech stránkách ideální pozemek pro stavbu rodinného domu vlastně neexistuje. Pokaždé narazíte na nějaké limity, ať už jde o specifika terénu, nebo umístění parcely. Pozemek v moravskoslezském Novém Jičíně, který si pro svůj nový domov vybral místní rodák a podnikatel Miroslav Mixa, měl takových omezení hned několik. Ovšem jeho přednosti, jako je dobrá adresa poblíž historického centra a dva velké parky na dosah ruky, představovaly kvality. A vyrostl zde jeden promyšlený rodinný dům.

Polidštění Jamese Bonda završeno

Byl to dlouhý porod. Pětadvacátý film o Jamesi Bondovi, poslední s Danielem Craigem v hlavní roli, vznikal komplikovaně a obtížně. Diváci se tedy mohou s Craigem v roli Bonda a vůbec s jedním konceptem té ikonické postavy rozloučit až teď, snad jich přijde dost, kina by to velice potřebovala. Fukunagův film si navíc zaslouží velké plátno, některé záběry, scény v něm vypadají skutečně skvěle. Nemohu si ale pomoct – ten film zároveň působí přenošeně.

Noční obrazy ze života denního chodce

Člověk, který si kdysi dávno pořídil první desku Etc… s Vladimírem Mišíkem a pustil si ji v pravý čas, se stal velmi pravděpodobně doživotním abonentem jeho písňových příběhů, nebo spíš písňových obrazů. V něm se v průběhu času ustálil výjev důstojně stárnoucího muže, žádného kašpara z showbyznysu ani nějakého temného proklatce, ale umírněného rockera, který si zažil, prožil i vypil své, ale teď jde pomalu pražskou Letnou, sem tam ho lidé zdraví, on zdraví je, v jeho výrazu je přítomná citová paměť několika generací, stejně jako toho města, kam tak silně patří.

Cesta válečné obchodnice, Satanův deník, výpravná kniha o půdě

Když se svět, jak jsme ho znali, zhroutí, musí se každý postarat sám o sebe, nevěří nikomu a ničemu. Matka Kuráž viděla to nejhorší a dávno přišla o iluze. Dívá se na historii zezdola a pociťuje ji na vlastní kůži. Z neznalosti a nemohoucnosti se stává součástí zla. Z něj žije, ale z něj také pramení její bolest. Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti, divadlo ABC, Praha, 20. 10. 2021.

Jak jsme táhli do Bardejova

Po osmnácti letech jsem se vrátil do Bardejova, kde jsme v roce 2003 začínali divokou karpatskou cestu na Duklu, kterou pak Jáchym Topol popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem, neboť jsme opravdu během té cesty přepadli polského spisovatele Andrzeje Stasiuka v jeho domě v horské obci Wołowiec, na druhé straně kopců. Tam žije se svou ženou, vydavatelkou a antropoložkou Monikou Sznajdermanovou, stádem ovcí a několika lemkovskými domorodci, mezi něž ideálně zapadl.

Moment překvapení

Při cestě kolem by vás nejspíš nenapadlo, že se za zdmi tohoto nevýrazného domu může ukrývat – bez přehánění – poklad moderní architektury světového významu. Po vkročení do jeho interiérů se ocitnete v úplně jiném světě. Čeká tu na vás řada překvapivých momentů, originálních detailů a především neopakovatelná atmosféra rafinovaně řešeného prostoru. Vítejte v Brummelově rezidenci, nejcennější a nejzachovalejší plzeňské realizaci Adolfa Loose.

Zpět na hlavní stranu