Rača je městská část Bratislavy na jejím severním okraji, kde se začíná zvedat a vlnit krajina úpatí Bílých Karpat. Hranice mezi městskou zástavbou a volnou krajinou je striktně oddělená, místní se mohou těšit z krásné přírody s vinohrady hned za jejich okny. A to i v případě zdejšího sídliště, které loni obohatil jeden vcelku civilní, přesto v mnohém netradiční zásah mladých architektů z Prahy.
Když jsem se kdysi vrátil z Británie, nadšen pro zahradnickou věc, držel jsem se kopyta a pracoval na zahradách domů, vil či zámečků. Tedy praktiky výhradně pro soukromou klientelu. Všichni investoři do jednoho stáli o mé nápady, znalosti a krůček po krůčku i zkušenosti. Měl jsem tehdy možnost pracovat i pro některé tzv. prvostavebníky, kteří v tom plavali, jak uměli, a platili tvrdě za každou chybu.
Podobně jako nás s věkem obohacuje znalost souvislostí, které nám byly před lety zastřené, ať už zkušenostmi, nebo politickou či společenskou situací, a toto nabyté vědomí nám pomáhá zorientovat se v komplikované současnosti, stejně tak někteří umělci přistupují ke svým dílům, a nejen že zúročují své malířské dovednosti nabyté v čase, ale vracejí se v nich ke vzorům z minulosti, které se jako jakési archetypální vzory opakují a vztahují se i k dnešku.
V době, kdy je člověk veden ke konzumaci chmurných a zneklidňujících zpráv, docela ocení možnost přijít na jiné myšlenky. Film amerického režiséra Richarda Linklatera Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je vhodný přesně k tomu účelu, milé a přitom nikoli lepkavě vlezlé a emotivních reakcí se dožadující dílo. Linklater je pozoruhodný tvůrce, jeho filmografie je velice pestrá – od intelektuální romantické trilogie Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí přes generační filmy (Flákači, Omámení a zmatení) po filmy pro děti (Škola rocku).
Manželé Maggie a Brick přijeli na rodinnou usedlost na jižanské plantáži na oslavu narozenin jeho otce, který údajně umírá na rakovinu, ale všichni se tváří, že ne. Je dusno, ale bouřka v nedohlednu. A každý má nějaké tajemství – nebo aspoň neříká úplnou pravdu.
Cesta do Bukurešti byla vlastně prodloužením únorové exkurze na Valašsko, o níž jsem psal v dílech o Rožnově a Valašském Meziříčí. Jádrem Rumunska je také přece Valašsko, stará Valachia, země Valachů, tedy románských obyvatel Balkánu, romanizovaných Dáků, k nimž se v průběhu složitých a nepřehledných dějin přidaly další elementy, ze kterých se pak poskládal rumunský národ.
Třídílná minisérie Podezření, kterou v druhé půli března odvysílala Česká televize, představuje v kontextu zdejší produkce ojedinělé dílo. Uvázne v hlavě nějakým jiným způsobem než jako předmět divácké či kritické analýzy (Byl jsem napnutý? Bavil jsem se? Jaké to má přednosti a nedostatky? A co poselství? Je koherentní? Souzním s ním?). Podezření je společenské drama, které vychází z nějaké reálné situace, již ale dotváří a přetváří, někdy i za použití v audiovizuální tvorbě často užívaných vyprávěcích postupů, které ale často podvrací. Upřednostňuje neurčitost, víceznačnost před zřetelnou a srozumitelnou diagnózou společenských problémů.
Přísloví Dvakrát měř, jednou řež je na konci zimy pro naše města aktuální. Mnoho stromů padne, protože „není jiná možnost“, nehledí se na příčiny, zhodnotí se důsledky a obvykle s poukázáním na bezpečnost se kácí. Smutný stav našich stromů ve městech má ale prapůvod ve všeobecné bezohlednosti našeho životního stylu. Během posledních tří dekád tato zátěž vzrostla natolik, že většina velikánů žije takříkajíc na dluh a „péče o stromy“ se soustřeďuje na tolik oblíbený řez, který s trefnou ironií nazývají obyvatelé často „ořez“.
Minulý týden skončila první Světová výstava pořádaná v arabském světě. Dubajské Expo bylo navzdory svým proklamacím další z řady podobných podniků, u nichž nablýskaná forma na hony vítězí nad obsahem a reálným přínosem. V průběhu stosedmdesátileté historie Světových výstav najdeme několik okamžiků, které měly velký vliv nejen na vývoj architektury. Nejznámějším příkladem je v tomto ohledu Eiffelova věž, která byla postavena při příležitosti Světové výstavy 1889 v Paříži.
Bojovat s průměrností, všedností nebo lidskou malostí lze mnoha způsoby, často jsou to bohužel boje s větrnými mlýny a výhry bývají jen krátkodobé. O to víc si ceníme lidí, kteří na ně vydávají svou celoživotní energii a jejichž stopa, přestože třeba ne pro masovou část populace, zůstane výrazná a nepřehlédnutelná. František Štorm v sobě spojuje několik osobností, které by svým dopadem hrály výraznou roli každá sama za sebe. Typograf, který od roku 1993 vede vlastní písmolijnu Storm Type Foundry.
„Milá Maminko! / Zrovna teď v 1 hodinu s poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic. / Já jsem včera o 11 hodinách v noci přijel, a sotva jsem zde byl, již ve 12 hodin v noci přišly na Julii malé bolesti. / Tak jsem si zrovna k té slavnosti přijel. Toť beztoho vím, že se s námi budeš srdečně těšit o těchto svátcích. / Pošli nám sem jenom hodně brzy Mucenu, třeba hned, to bude nejlépe. / Líbám Vás všechny srdečně; mějte se dobře. / Sbohem. / Váš / Karel. / V Praze dne 23. prosince 1848.“
Film Je třeba zabít Sekala (1998) převedlo na divadelní prkna vinohradské divadlo. Ocitáme se v létě roku 1943 a Jura Baran přichází do vesnice Lakotice, aby se ukryl před Němci. Sekal, vychovávaný jako parchant, donáší na sousedy německým úřadům. Rigidní řád majitelů gruntů se obrací proti nim samým. Je třeba zabít Sekala, režie: Pavel Khek, Divadlo na Vinohradech, Praha, premiéra: 8. 4. 2022.
Kdyby vás náhodou zajímalo, jak se rumunsky řekne radost, tak vám v překladači vypadne slovo bucurie, čte se to bukurie, a já měl opravdu radost, že jsem po mnoha letech byl pár dní v Bukurešti, ve městě radosti. Naposledy to bylo před pětatřiceti lety, a to jsem ale spíš než radost měl vztek a taky poněkud strach či obavu, jak to všechno dopadne, protože jsme pár dní předtím byli u moře na pláži kompletně okradeni, pak nás i vyhodili z vlaku, nikoli však Rumuni, nýbrž Češi.
Dříve vznikaly v bankách sbírky třeba i z umění nesolventních klientů, které propadlo v jejich prospěch, dnes patří k dobrému jménu bankovní či korporátní instituce, pokud svou sbírku systematicky buduje, vystavuje a spolu s ní i kultivuje a pečuje o společnost. Další službou, na kterou se některé peněžní domy zaměřují, je umělecké poradenství a zprostředkování informačního servisu svým klientům (v Čechách například UniCredit Bank).
Když předjaří trochu poskočí a v noci už není takový mráz, objeví se po sněženkách, talovínech a čemeřicích na scéně modrá. Leckoho to může překvapit, ale mnohý starý park i zahrada se rozzáří koloniemi ladoněk. Velice často jde o koberce, které rozsáhle a po tisících dokážou zalézt do kdejaké spáry, pod keře a do nejzazších zákoutí.
Svou první realizaci dokončil teprve před dvaceti lety ve své rodné vesnici, zapadlé africké osadě bez elektřiny a tekoucí vody. Tato pokorná stavba z obyčejných materiálů však znenadání odstartovala raketovou kariéru Francise Kérého, která nyní vyvrcholila nejvyšším profesním oceněním, jaké architekt během svého života může získat.
Letošní udílení Oscarů velmi výstižně předznamenal americký herec Sean Penn, když v předvečer ceremonie vyhlásil, že nepovolí-li americká akademie během slavnosti vystoupení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, veřejně svoje Oscary roztaví. Nejde jenom o ten anoncovaný způsob Pennova protestu, v němž je možné vidět variantu dávného sloganu Překovejme meče v pluhy, v tomto případě by ale šlo o překovávání Oscarů v meče nebo vůbec zbraně, jichž je Ukrajině momentálně zapotřebí.
Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat.
Petr Tausk byl teoretik a historik fotografie. Propojoval znalost technologických prostředků fotografie s tvorbou, což dokládal v řadě odborných i popularizačních publikací. Zabýval se dějinami fotografie, přednášel na pražské FAMU, organizoval výstavy. Vedle fotografických ilustrací odborných knih se věnoval zejména portrétu.
Cestě za vlašským salátem do Vlašimi (minulý díl) předcházela epochální výprava na Valašsko, o níž vyšly zprávy v únorových a březnových vydáních našeho nekonečného cestopisu. Epilogem této výpravy bude pojednání o pobytu ve Valašském Meziříčí, městě, kam expedice dorazila jednoho studeného zimního večera z Rožnova pod Radhoštěm. Ve Valašské Mezopotámii, jak bychom mohli Valmezu také říkat, byla úplná tma, která poněkud ztěžovala orientaci.
Jsou květiny, které tak nějak ze světa rostlin zmizely a zase se znovu objevily. Třeba vysoké letní floxy, klasické pivoňky a poslední dobou se znovu leckdo zamiluje i do kosatců. K předjarní flóře takhle neodmyslitelně patří čemeřice. Již roky jezdím v předjaří do francouzské školky, kterou si na pídi země vydobyli Sandrine a Thierry Delabroyeovi. Otvírají na pár hodin denně o vyhrazených sobotách a během roku se zúčastňují různých slavností květin. To je uživí? Ta otázka se nabízí a odpovědí je bezesporu: Ano.
Ve věku dvaadevadesáti let zemřela 10. března architektka, která měla zásadní podíl na formování tuzemské architektury posledních několika dekád. Alena Šrámková měla jasno v tom, jak má správný „barák“ (jinak budovy nenazývala) vypadat a působit na lidi. Přímočarost byla vlastní jak její osobnosti, tak její architektuře. Jen málokdo z českých architektů a architektek se může rovnat Aleně Šrámkové (rozené Cafourkové) v délce aktivního a tvůrčího života. Také proto se jí říkalo první dáma české architektury.
Za obrazy s náboženskou tematikou jsme si v našem století zvykli chodit převážně do kostelů či galerií starých mistrů. V současném umění není mnoho autorů, kteří by víru a odkazy na biblická témata považovali za vlastní, ale i světlé výjimky se najdou. Patří mezi ně Daniel Balabán, malíř figurálních obrazů, osobních příběhů, vlastních snů, symbolů a kódů, někdy však i přímých literárních textů, které ve své sdělnosti přebírají roli malby, kde nahrazují nenamalovatelné, či ji doplňují.
Někteří kritici nošení látkových roušek i respirátorů a dalších proticovidových opatření se odvolávají na princip svobody. Tento morální postoj jim však často bránil hledat důkazy proti kvalitě roušek. Jen někteří si dali tu práci a analyzovali data publikovaná v tak mainstreamových titulech, jako je třeba New York Times. Patří k nim Ian Miller. Tento americký novinář část svých článků zkompiloval do knihy Unmasked: The Global Failure of Covid Mask Mandates (Demaskováno. Povinnost nosit roušky byla celosvětově neúspěšná).
Spisovatelku Tove Janssonovou zná každý jako autorku knih pro děti. V tomto svazku se ale seznámíme se dvěma prózami určenými dospělým. Ač mají obě autobiografický nádech, perspektivou se výrazně odlišují – jedna popisuje kouzelné dětství v rodinném kruhu, druhá konec života. Tove Janssonová: Dcera sochaře, Fair Play, přeložily Jana Satrapa Holá, Naďa Bilincová, Argo, 212 str.
Nápad jet do Vlašimi a dát si tam vlašský salát není jistě zvlášť duchaplný, ale po cestě na Valašsko mi přišel namístě. Není to však tak jednoduché, neboť majonézové a salmonelové bufety s tzv. lahůdkovým pultem už v malých městech jako Vlašim vymizely. Musel jsem se proto spokojit s příslušným úsekem v supermarketu a kelímek se salátem si odnést do penzionu a tam ho spořádaně a opatrně, aniž bych cokoli umazal, sníst. Mohl jsem to udělat také na lavičce v parku, ale bylo ještě předjarně chladno.
V kontextu rozpadajících se starých stavení, ošklivých katalogových domů, drolící se vozovky a neudržovaného veřejného prostoru vás už první pohled na tuto budovu potěší. Její bílá hladká omítka totiž nenechá žádného kolemjdoucího na pochybách, že zjevně nedávné rekonstrukci někdo věnoval patřičnou pozornost a péči. Pokud tudy jen projíždíte, decentní označení kavárny na fasádě vás přiměje zaparkovat a zajít si sem na pivo, čaj nebo něco sladkého.
Skutečně, trsík několika sněženek na obrázku by vydal za dobře vybavený VW Transporter nebo nového superba. Jak to? Na světě se objevil docela nový lidský druh, říká se jim galantofilové. Galanthus je sněženka a oni jsou sněženkomilci. No a ti jsou připraveni za tyto křehké rostlinky vydávat závratné sumy. Dne 23. února 2015 byla sněženka ´Golden Fleece´ vydražena za pěkných 1390 liber, čímž nastavila na několik let laťku pěkně vysoko.
Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho.
Jedním z českých umělců, kteří se pohybují stejně snadno pod širým nebem jako v akademickém prostředí galerií, je Pavel Dušek. Malíř, jenž dříve maloval inspirován počítačovou grafikou a vizualitou dosovských her 90. let minulého století nebo pracoval spíš se zjednodušenou verzí modernistických osobních krajin, se po čase našel ve dvou silných, prolínajících se rovinách.
