V roce 1998 vyšla v pražském nakladatelství Baronet monografie Kauza Karel Havlíček Borovský. Její autor Michael Borovička v ní vylíčil životní příběh proslulého žurnalisty a básníka. Svou práci prý psal s ambicí, aby „si čtenář na konci knihy“ řekl, „že ten školsky nudný Havlíček byl vlastně velice zajímavá a barvitá historická postava“. Pan Borovička nám sice neprozrazuje, z jakého ústavu či z jaké (středoškolské?) učebnice si snad on sám odnesl poznání, že Havlíček je „školsky nudný“, natož aby se svěřil, co přesně ho ve škole na Havlíčkovi nudilo. Líčení dramatického života? Obrazy z Rus? Epigramy? Křest svatého Vladimíra? Skoro to potřebujeme vědět, abychom panu Borovičkovi lépe rozuměli.

Po třiadvaceti letech předložil pan Borovička svazek podobné velikosti i podobného rozsahu nazvaný 29. 7. 1856 / Smrt Karla Havlíčka Borovského / Legenda o brixenském mučedníkovi v proměnách času. Datum na začátku názvu působí neobvykle, nejde však o autorův rozmar. Nakladatelství Havran vydává edici pojmenovanou Dny, které tvořily české dějiny; toto je její čtyřiadvacátý svazek. Jistě i předchozích třiadvacet titulů se vztahuje k nějakému datu, jež je vždy hned zkraje uvedeno. A asi je v této edici pravidlem oním datem začít výklad.

Dělá to i pan Borovička, v první kapitole Konečně doma líčí Havlíčkův návrat z Brixenu (v květnu 1855) a další měsíce zbývající mu do smrti. Potom se v čase vrací do let Havlíčkových žurnalistických začátků, podniká i „krátký výlet do Havlíčkova soukromí“, provede nás redakcemi tří periodik, kde Havlíček pracoval, totiž redakcí Pražských novin, Národních novin a Slovana, jistěže „zavítá“ i do Brixenu, jaký by to byl Havlíčkův portrét bez Bressanone, nakonec nám připomene už tolikrát vylíčený Havlíčkův pohřeb a zaspekuluje si, co by s Havlíčkem bylo, kdyby v nedožitých pětatřiceti letech nezemřel („zvídavý člověk“ prý „obvykle nedokáže zahnat otázku, co by se stalo, kdyby...“, no dobře): politicky by prý inklinoval ke staročechům a „nový literární směr reprezentovaný především Nerudou a Hálkem by mu zřejmě nebyl dvakrát po chuti. Tito mladí romantikové by se k Havlíčkovi jistě chovali uctivě, pokud by je ovšem nestihla kritika jeho ostrého pera“.

Moment, zarazí se tu čtenář, mladí romantikové Neruda a Hálek, tento literárněhistorický lapsus jsem už přece od pana Borovičky četl. Že by v té havlíčkovské monografii z roku 1998? Sáhne najisto do knihovny, protože se onoho svazku kupodivu dosud nezbavil, zalistuje a žasne: „Také nový literární směr reprezentovaný především Nerudou a Hálkem by mu zřejmě nebyl dvakrát po chuti. Tito mladí romantikové by se k Havlíčkovi jistě chovali uctivě, pokud by je ovšem nestihla kritika jeho ostrého pera.“ A dál? „Emanuel Chalupný, který se podrobně zabýval Havlíčkovou povahou, dokonce vyslovil hypotézu, že by se Havlíček patrně z rozmrzelosti nad společenskými poměry vzdal novinařiny vůbec. Tento názor opírá o některá místa z Havlíčkovy korespondence, ale i článků publikovaných ve Slovanu. Rozčilovaly (sic) by ho lidé, jako byl Jan Erazim Vocel, Václav Vladivoj Tomek či Josef Jireček, kteří začali sbírat ,černožluté ouřádky‘ ještě za jeho života a v pozdějších letech v kariérách pokračovali. Chalupný nevylučuje možnost, že by se Havlíček dokonce zcela odvrátil od literatury podobně jako Gogol nebo Mickiewicz. Anebo by se jeho lehká satira změnila ve vážnější žánr?“ Tak to stojí v knize Kauza Karel Havlíček Borovský z roku 1998 (str. 225).

A v té aktuální? Hle (str. 150): „Emanuel Chalupný, který se podrobně zabýval Havlíčkovou povahou, dokonce vyslovil hypotézu, že by se Havlíček patrně z rozmrzelosti nad společenskými poměry vzdal novinařiny vůbec. Tento názor autor opírá o některá místa z Havlíčkovy korespondence, ale i z článků publikovaných ve Slovanu. Rozčilovali by ho lidé, jako byl Jan Erazim Vocel, Václav Vladivoj Tomek či Josef Jireček, kteří začali sbírat ,černožluté ouřádky‘ už v době, kdy pobýval ve vyhnanství, a v pozdějších letech v kariéře v klidu pokračovali. Chalupný nevylučuje možnost, že by se Havlíček dokonce zcela odvrátil od literatury, podobně jako Gogol nebo Mickiewicz. Anebo by se jeho lehká satira změnila ve vážnější žánr?“

Prodává autor jedno dílo pod různými názvy? Vypadá to tak. Jakými slovy vylíčil třeba Havlíčkův lázeňský pobyt v létě 1856? Nejprve se opět podívejme do knihy z roku 1998 (str. 203):

„Havlíček si uvědomoval, že jeho onemocnění je vážné, a tak úzkostlivě dodržoval léčebnou proceduru. Dnešní lékaři vědí, že nebyla účinná, nemohla však uškodit a nemocnému se subjektivně mohlo nějaký čas dařit lépe. Ráno pil tři hrnky vlažné syrovátky, k snídani pak míval také čokoládu, protože syrovátka měla účinek projímadla. Kolem 10(.) hodiny pil zdejší železitou vodu a koupal se. K obědu v lázeňské restauraci míval jen maso. Po obědě si zdříml někde na trávníku, a když bylo ošklivo, tak doma. V pět odpoledne byla svačina a místo večeře vypil v kravíně sklenici právě nadojeného teplého mléka. Spát chodil už v devět večer. Přesto byl vyhublý na kost.“

A po letech v knize vydané jiným nakladatelstvím a jinak pojmenované? Hleďme (str. 24–25):

„Havlíček si uvědomoval, že jeho onemocnění je vážné, a tak úzkostlivě dodržoval léčebnou proceduru. Dnešní lékaři vědí, že nebyla účinná, nemohla však uškodit a nemocnému se subjektivně mohlo nějaký čas dařit lépe. Ráno pil tři hrnky vlažné syrovátky, k snídani pak míval také čokoládu, protože syrovátka měla účinek projímadla. Kolem desáté hodiny si dával zdejší železitou vodu a koupal se. K obědu v lázeňské restauraci míval jen maso. Po obědě si zdřímnul někde na trávníku, a když bylo ošklivo, tak doma. V pět odpoledne byla svačina a místo večeře vypil v kravíně sklenici právě nadojeného teplého mléka. Spát chodil už v devět večer. Přesto byl vyhublý na kost.“

A co třeba rozloučení na Olšanech? Pojďme opět nejprve do knihy z roku 1998 (str. 206): „Havlíčkův pohřeb demonstroval skutečný vztah společnosti k zesnulému. Lhostejní lidé by se nedostavili v tak hojném počtu, zvláště když věděli, že účast na pohřbu jim úřady k dobru nepřičtou. Němcová píše o 5 000 účastnících, jiné odhady jsou střízlivější, ale i tak se Havlíčkův pohřeb stal jednou z největších národních manifestací padesátých let. Díky zprávám policejních konfidentů máme přesný přehled, která z významných osobností se pohřbu zúčastnila. Nejvýznamnější byl nepochybně český historik František Palacký doprovázený synem Janem. Dále za rakví kráčel advokát Josef Frič, který Havlíčka obhajoval v Kutné Hoře, a jeho synové. Kupodivu přišel i Karel Jaromír Erben, přestože byl politicky konzervativní a velmi opatrný. Nechyběl však ani Václav Hanka. Svým chováním na sebe upozornil z trestu penzionovaný vrchní komisař finanční stráže Josef Němec doprovázený manželkou Boženou a dětmi. Z liberálních demokratů v průvodu kráčel také Alois Pravoslav Trojan. Zúčastnili se i oba Havlíčkovi lékaři a významná byla i přítomnost několika radikálních demokratů.“

A v „nové“ knize (str. 139): „Havlíčkův pohřeb demonstroval skutečný vztah společnosti k zesnulému. Lhostejní lidé by se nedostavili v tak hojném počtu, zvláště když věděli, že účast na pohřbu jim úřady k dobru nepřičtou. Němcová píše o 5000 účastnících, jiné odhady jsou střízlivější, ale i tak se Havlíčkův pohřeb stal jednou z největších národních manifestací padesátých let. Díky zprávám policejních konfidentů máme přesný přehled, které z významných osobností se pohřbu zúčastnily. Nejvýznamnější byl nepochybně český historik František Palacký, doprovázený synem Janem. Dále za rakví kráčel advokát Josef František Frič, který Havlíčka obhajoval v Kutné Hoře, a jeho synové. Přišel i Karel Jaromír Erben, přestože byl politicky konzervativní a velmi opatrný. Nechyběl však ani Václav Hanka, ověšený řády. Svým chováním na sebe upozornil z trestu penzionovaný vrchní komisař finanční stráže Josef Němec, doprovázený manželkou Boženou a dětmi. Z liberálních demokratů v průvodu kráčel také Alois Pravoslav Trojan. Zúčastnili se i oba Havlíčkovi lékaři, Podlipský a Hamerník, a významná byla i přítomnost několika radikálních demokratů.“

Nelze o srovnávaných pasážích říct, že jsou psané „přes kopírák“, droboučké odchylky tam najdeme, třeba v té poslední Erben nejprve „kupodivu přišel“, teď už jen „přišel“, Hanka byl zprvu jen Hanka, nově i „ověšený řády“ atd. Ale k čertu, není-li toto autoplagiátorství, co potom tedy? Jistěže lze publikovat vlastní texty dvakrát (i víckrát), však se to dělá, jenže v takovém případě nová kniha obvykle nese starý název a v tiráži čteme ono obligátní Druhé (třetí...), přepracované vydání.

Michael Borovička: 29. 7. 1856 / Smrt Karla Havlíčka Borovského / Legenda o brixenském mučedníkovi v proměnách času, nakladatelství Havran, Praha 2021, 185 str.