Případ Hana van Meegerena, který oklamal všechny, i Göringa

Pomsta talentovaného podvodníka

Případ Hana van Meegerena, který oklamal všechny, i Göringa
Pomsta talentovaného podvodníka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Je to dílo mistrovské, zcela jiné než ostatní jeho obrazy, a přece každým coulem Jan Vermeer z Delftu.“ To je historická věta z posudku „největšího odborníka na nizozemské malířství sedmnáctého století“ Abrahama Brediuse (1855–1946), kterým v roce 1939 přivítal nalezení obrazu Večeře v Emauzích. „Těžko popsat ten překrásný okamžik, když milovník umění stane před dosud neznámým dílem velkého mistra, před obrazem nedotčeným, na původním plátně, bez jakéhokoli restaurátorského zásahu, jako by právě opustil malířův ateliér…“ Popisoval olejomalbu, která ve skutečnosti opustila teprve nedávno ateliér průměrného holandského malíře Hana van Meegerena…

Han van Meegeren byl nejslavnější padělatel moderní doby, svým způsobem hvězda a fenomén. On byl autorem onoho díla, které tak vychválil starý profesor, v té době ředitel Mauritshuisu v Haagu, jedné ze slovutných institucí, jež okamžitě po zázračně objevném díle zatoužila. Obrazů tajemného Vermeera není mnoho a pro Holanďany to byl národní svátek, když se objevil nový. Každý Vermeer je zážitek, jak dokazuje i probíhající výstava v Drážďanech. Tam jsou nejspíš praví…

Ale jiného, možná ještě slavnějšího falešného Vermeera, obraz Ježíš a cizoložnice, je možné, vedle řady dalších padělků a imitací vidět na výstavě Falza? Falza! ve Šternberském paláci na Hradčanech. Je to obraz slavný tím, že patřil krátký čas Hermannu Göringovi, kterému ho prodal právě van Meegeren. Není to špatný obraz, ale nejpodivnější na něm je, že ho tehdy mohlo tolik lidí považovat za pravého Vermeera… Vždyť se jeho obrazům skoro vůbec nepodobá! Jiné je ladění barev a tónování, netypická je kompozice, postavy působí mnohem robustněji než na známých Vermeerech, není tu ta lehce dotýkaná vášeň pro detail, scéně chybí ta křehkost a jemnost, a především ona zázračná optická prostorovost, která nás tajemně vtahuje do těch krásných obrazů „pravého“ mistra z Delftu. To, jsem přesvědčen, na tom van Meegerenově obraze chybí a je to poznat. Ale opravdu? Jsem si jist, že bych to viděl, kdybych nevěděl, že je to falzum? Tehdy to nikdo nepoznal. O podvodu musel říct až sám pachatel.

Han van Meegeren: Kristus a cizoložnice (kolem 1936–1940), falzum Johannese Vermeera. - Foto: Museum de Fundatie

Van Meegerenův příběh byl mnohokrát popsán, podrobně se jím zabývá třeba estetik Tomáš Kulka v knize Umění a falzum, kde mu případ van Meegeren slouží jako východisko pro teoretické úvahy, co to vlastně padělek je a co nám o umění může říct. Třeba to, že se lidé rádi nechávají poplést a že jim to za to stojí, i když se jim to pak třeba nevyplatí. A také, že je někdy obtížné říci, co nás vlastně na obrazech a umění vůbec tak přitahuje a proč nestačí, že se nám obraz líbí, že je dobře namalovaný, proč také chceme, aby byl pravý a pokud možno od prověřené osoby. A že třeba obvyklá motivace padělatelů, tedy na věci vydělat, nemusí být motivací jedinou, jak právě dokazuje případ van Meegeren. Ten totiž původně chtěl uspět nikoli jako anonymní padělatel, ale jako Han van Meegeren, malíř, který začínal po první světové válce, vystudoval akademii v Haagu, získal několik cen a jeho kariéra se vyvíjela slibně. Na prvních dvou samostatných výstavách prodal všechny obrazy, vycházely kladné recenze. Jedno z jeho děl, poněkud kýčovitý obraz Laň královny Juliany, na níž je opravdu hezky pojaté zvířátko, se stal nejznámějším holandským obrázkem své doby, jeho reprodukce vycházely na pohlednicích, v kalendářích, na reklamách. Zlom přišel v roce 1922, kdy do Holandska dorazil modernismus. Slušný realistický malíř typu van Meegerena neměl šanci proti „revolucionářům“ jako Piet Mondrian nebo Theo van Doesburg. Poetický styl van Meegerena se stal anachronismem. Ne snad u běžného publika, to mu zůstávalo věrné, ale u kritiků, u nichž se setkával jen s přezíráním. Pro ně byl nezajímavý, passé, mimo správný vývoj malířství. Meegeren se rozhodl, že se jim pomstí a dokáže jim, že ničemu nerozumějí. Rozhodl se, že napadne přímo jejich kompetenci, tedy schopnost poznat kvalitní obraz. A zamířil nejvýš, přímo do srdce holandského malířství, na mistra nejexkluzivnějšího, neboť po něm zůstalo necelých čtyřicet obrazů, z nichž každý je klenotem světových obrazáren. Rozhodl se namalovat nového Vermeera.

Hans Hoffmann (?): Posmívání Kristu (1585–1592), imitace Albrechta Dürera. Národní galerie Praha. - Foto: NGP

Tomáš Kulka píše, že původním záměrem van Meegerena byla opravdu pomsta. Objeví se nový Vermeer, odborníci to zbaští a on po čase prohlásí, že to namaloval on, a tím se jim dokonale vysměje. Budou muset přiznat, že ničemu nerozumějí, nebo uznat, že van Meegeren je stejně dobrý malíř jako Vermeer. Tak se pustil do díla, dokonale se na to připravil, studoval recepty na výrobu pigmentů, laků a barev ze sedmnáctého století, sbíral stará plátna, studoval Vermeerovy techniky. Když byl obraz v roce 1937 hotov, odjel s ním do Paříže, kde ho nabídl na uměleckém trhu jménem zchudlé holandské šlechtické rodiny žijící v Itálii. Všechno se zdálo důvěryhodné a dobře dopadly i posudky, ten citovaný od profesora Brediuse byl přímo entuziastický. Večeře v Emauzích byla prohlášena za vrcholné Vermeerovo dílo a stala se kunsthistorickou senzací. Obraz byl zakoupen pro Boymans Museum v Rotterdamu za víc než milion guldenů.

Z Meegerena se náhle stal bohatý muž. Kdyby se teď přiznal, musel by peníze vrátit, ještě by všechno musel složitě vysvětlovat, bůhvíjaké by to pro něj mělo důsledky. Místo toho si koupil vilu na francouzské Riviéře a užíval si života. Jenže peníze mu po nějaké době došly a on se rozhodl namalovat dalšího Vermeera. I toho úspěšně prodal. Nakonec jich bylo pět a ani o jednom žádný odborník nepohyboval. A tak Meegeren přidal další staré nizozemské mistry… Stal se profesionálním padělatelem.

Joos van Cleve (?): Mona Vanna nuda (2. čtvrtina 16. století), falzum Leonarda da Vinciho, Národní galerie Praha. - Foto: NGP

Pak začala druhá světová válka a noví Vermeerové nemohli uniknout pozornosti a lačnosti velkého shromažďovatele umění, Hermanna Göringa: Vermeer byl ovšem oblíbenec i Hitlerův, do své kolekce pro budoucí muzeum v Linci jich „získal“ několik, a pravých. Ten van Meegerenův se tedy dostal do Göringovy kolekce, kde byl objeven po válce. Šlo o tu Cizoložnou ženu, která nyní visí na pražské výstavě. Když se zjišťovalo, jak se ke Göringovi, mezitím popravenému v Norimberku, dostala, stopy přirozeně vedly k Meegerenovi. Ten byl obviněn z kolaborace a z nelegálního prodeje díla chráněného jako národní památka. A vzhledem k tomu, že dílo mělo pocházet ze sbírek nejmenované židovské rodiny, mohlo jít o obzvlášť závažný zločin. Hrozil mu prý až absolutní trest. V tu chvíli se van Meegeren rozhoduje pro odhalení. Prohlásí před soudním tribunálem, že je nevinen a že údajně nejcennější obraz Göringovy sbírky namaloval on sám. V soudní síni se prý ozve cynický smích publika. Jenže ten postupně přestává a nakonec úplně ustane, když van Meegeren předkládá jeden důkaz své „zločinnosti“ za druhým a nakonec namaluje ve vězeňské cele dalšího „mistrovského“ Vermeera, tedy padělek jako důkaz své poctivosti. Soud ho vzal konečně vážně a nařídil, aby Cizoložná žena byla podrobena nové odborné analýze. Rentgenové testy, které tehdy už byly dostatečně spolehlivé, prokázaly, že van Meegeren nelhal. Ten se místo zločince stal pro Holanďany národním hrdinou: obelstil Göringa; a kromě toho ještě bylo nutné uznat, že ani jako malíř není úplně k zahození. Odsouzen byl formálně k jednomu roku, ale požádal královnu o milost, o níž nikdo nepochyboval, že přijde. Než se tak stalo, zemřel 30. prosince 1947 ještě ve vězení na zástavu srdce. Bylo mu 58 let. Profesor Bredius se odhalení nedožil, zemřel rok předtím, možná by ho to zabilo…

Ironií je, že nebýt van Meegerenova přiznání (a tedy nebýt Göringovy sběratelské nenasytnosti), viseli by po světových galeriích nepraví Vermeerové a nejspíš by si toho dlouho nikdo nevšiml. Po čase asi, když se zdokonalily techniky, možná už ano, ale není to jisté: samy galerie úplně netouží po odhalení svých nepravých klenotů… Ale kromě toho je to zajímavá věc i pro vnímání krásy umění: vždyť když se tolik odborníků tak rozplývalo, muselo na těch obrazech něco být, musely být hodnotné. Nestačilo by tedy jen vyměnit cedulku, přiznat, že autorem je van Meegeren, který ve dvacátém století navázal na Vermeera a tvořil krásné obrazy v jeho duchu? Nejspíš ne.

Dílo nevzniká ve vzduchoprázdnu a jeho život pokračuje v dalších dílech, jež s ním komunikují a rozvíjejí je. Falzifikát nelze rozvíjet. Hodnota tedy záleží také na schopnosti tvůrce přijít ve svém díle s něčím novým, s něčím, co vzniká ve sporu mezi tvůrcem a dobou, v níž se jeho umění rodí. Tento „spor“ byl často velmi urputný a bolestivý a dějiny umění znají plno jeho obětí i vítězů. Ty stopy zápasu pak jsou skrytě, ale přesto výrazně přítomny v hodnotném díle. Ale stejně člověka napadá, jestli ten spor nevedl i van Meegeren. Jenže každý to rád raději pravé.

Falza? Falza! Národní galerie v Praze, Šternberský palác na Hradčanech, 19. 11. 2021 – 1. 5. 2022.

12. prosince 2021