Nakonec je nejtypičtější Maďar Bohumil Hrabal

Mlha v tajemném hotelu Budapest

Nakonec je nejtypičtější Maďar Bohumil Hrabal
Mlha v tajemném hotelu Budapest

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Právě jsem vystupoval z vlaku na Nyugati pályaudvar (Západní nádraží), když mi zavolal můj ctěný přítel, editor spisů Pithartových a Patočkových, Jan Vít, zeptal se, jak se mám, a já mu pravil, že jsem zrovna přijel do Budapešti. „Ó, to zajisté půjdete do Gellértových lázní, to přece patří ke středoevropskému habitu…“ „Zajisté“, pravil jsem, i když už jsem se cítil trochu provinile, neboť ve skutečnosti jsem měl v úmyslu zajít spíše do lázní Széchenyiho, ve kterých jsem se již jednou namáčel, takže jsem chtěl jít na jistotu, což také patří ke středoevropskému habitu. Pak mi ovšem o pár hodin později jedna znalkyně budapešťských rozkoší naléhavě Gellértovy lázně také doporučila, čemuž už nešlo nevyhovět, takže jsem se tedy během dvou budapešťských dnů ponořil do teplých vod obou zařízení.

Jenže já přijel do Budapešti hlavně proto, že jsem někam potřeboval v ty dny mezi Vánocemi a Novým rokem, na období, jež by se snad dalo nazvat interfestum, vyrazit a trochu se ztratit. Bylo mimořádně hnusné počasí, studeno, slizko a vlhko s konstelací tak neprůhlednou, že bylo vlastně vizuálně jedno, kde jsem, jestli třeba v nějaké horské chatě bičované větrodeštěm, nebo na nábřeží Dunaje, jehož druhý břeh se ztrácel v šedé mlze, do které byly zahaleny vrcholky budínské. To mi hned asociuje dětský věk, kdy jsem v tom městě byl poprvé a myslel si, že Budín je pojmenovaný po budíku a Pešť po pěsti, takže je to Budíkopěst.

Ale od té doby uplynulo padesát let, jednou za čas jsem se sem na chvíli vrátil. Třeba po maturitě, to bylo v roce 1984, jsme sem podnikli chuligánský výlet, asi pět dní jsme tady s kamarády žili somráckým způsobem, přespávali jsme v parcích nebo v domech, kam jsme, když bylo otevřeno, v noci vlezli a uložili se na chodbě, ráno nás překračovali nájemníci, ale kupodivu na nás nezavolali policii, což jsme přičítali svobodnější atmosféře, jež v tom městě byla skutečně tehdy znát. Říkalo se, že Maďarsko je nejveselejší barák ve východním lágru, a projevovalo se to tím, že se tu daly koupit tak úžasné věci jako šampony s příchutí banánu nebo broskve (neodolal jsem a občas si lízl), plísňové džíny (ty jsem opravdu nikdy nenosil) nebo lehce erotické časopisy (ano, opatřil jsem si jakousi brožuru s rozmlženými fotografiemi, sloužila mi leta dobře), ale také tím, že se tam daly pořídit západní desky, takže já dal skoro všechny forinty za svého prvního Dylana a Rolling Stones, ty desky pak dlouho patřily k nejcennějším kusům mé sbírky elpíček. A to musím připomenout, že tehdy jsme oceňovali, že Maďaři mají dvě skutečné superskupiny, Omegu a zvlášť Locomotiv GT, ti byli hodně hlasití a vypadali opravdu hodně zápaďácky, což jsem dokládal znalostí citátu z obalu polské nahrávky živého koncertu Locomotiv GT in Warsaw, kde stálo, že časopis New Musical Express o nich napsal, že „renesans rock-rolla pochodzi ze Wschodu, a nie ze Zachodu“.

Ano, Budapešť za našich mladých let byla trochu olízlá Západem, který jsme ovšem neznali, ale představovali si, že by to mohlo být něco jako v Budapešti. Symbolem tohohle zápaďáctví byla ulice Váci, která se dokonce dostala do českého popu: Jiří Korn zpíval, že čeká „na ulici Váci“ na nějakou kočku, se kterou si tam dal sraz, přijel kvůli ní z Prahy a ona pořád nejde, tak on pije cinzano nebo co a kouká, jak vychází měsíc, což byla docela dobrá představa východní svobody na konci 80. let. Ulice je to prozaicky pojmenovaná po městě Vác, asi třicet kilometrů od Budapešti směrem k nám, prostě Vácká ulice, už za Kádára to byla pěší zóna, korzo, kde se kupovaly právě ty džíny a trička s potiskem, teď už na nich není moc zvláštního, globalizace semele všechno, což platí pro celý střed Budapešti, kde jsem teď obtížně hledal nějakou obyčejnou vendeglö, které tam myslím ještě před deseti lety běžně byly: vyznačovaly se červenými kostkovanými ubrusy, na kterých stála ošatka s bílým chlebem, který se dal jíst jen tak. Tyhle hospody nahradily kavárny, ale ne ty středoevropské, tedy s mramorovými stolky a thonetkami, ale takové ty unifikovaně sofistikované, které jsou úplně stejné v Reykjavíku (ne že bych tam byl), ve Lvově nebo v Seattlu: i personál vypadá všude stejně, pěstěný vous, tetované předloktí a velmi dobře znějící english. A všude úplně stejné cappuccino a veganské brownies.

Ale přece jenom člověk ocení, že je v Pešti, na nějakém körútu, což znamená bulvár, kde je nepřetržitě, i za toho hnusného počasí, zácpa, deroucí se tím rozložitým, strakatým a přecpaným městem, Peští, která je sestavená z vějířů bulvárů s mohutnými, nyní značně omletými domy z přelomu 19. a 20. století, kdy Uhry měly představu, že jsou evropskou velmocí, čemuž také mělo odpovídat sebevědomé hlavní město. To mělo být pompézní a reprezentativní a přitom čilé a dynamické, tak jako měl být čilý a dynamický národ Maďarů. Ti právě na vrcholu těch nejlepších časů své moderní historie, tedy v roce 1896, slavili milénium, tisíc let od příchodu Maďarů do Karpatské kotliny čili někam sem, kde předtím nebyla ovšem pustina a třeba takoví Římané si tady, ve městě, kterému říkali Aquincum, užívali teplých pramenů už tisíc let před jejich příchodem. A z těch oslav, které musely být nesrovnatelné s čímkoli, co pak Maďaři slavili, což ovšem bylo způsobeno také tím, že pak už moc co slavit neměli, zbyly patetické pomníky a imperiální stavby: gigantický parlament, který je vystavěn pro veleříši, a ne pro malý stát, a fantaskní náměstí Hrdinů s průvodem obřích Pramaďarů, které vede Arpád, žádný náš hodný pradědeček Čech, ale hrozivý vůdce divoké tlupy kníratých supermanů se sekyrami a uzdami z paroží a čepicemi z kravích lebek. To všechno teď působí poněkud neadekvátně a nepřiměřeně reálnému stavu dnešního Maďarska, toho menšího státu evropského, jenž však nese obtížné břemeno historické zkušenosti, kterou v Evropě ale málokdo zná, takže i málo rozumí maďarským důvodům, proč některé věci vidí jinak a méně bezstarostně, třeba proměnu evropského obyvatelstva nebo erozi tradičních věcí, jako je rodina a snad i to křesťanství, ke kterému Maďaři přišli až jako skoro poslední (ještě po nich Litevci a Baltové), protože také do Evropy přišli se zpožděním, ale o to víc pak za tu Evropu a křesťanství krváceli, neboť Uhry byly tou zdí, na kterou se tlačily hordy orientálních pronárodů, které by v Evropě způsobily, že by přestala být Evropou.

Objednal jsem si laciný hotel úplně uprostřed Pešti, tam, kde se setkávají tři centrální obvody V., VI. a VII., na křižovatce ulic Király a Károly, což se mi pořád pletlo. Byl to hotel zajímavého typu, který spočíval v tom, že recepce se nacházela v jiném domě, než byly pokoje, do kterých se musel člověk přemístit spletitým labyrintem chodeb a pavlačí, jež byly navíc odděleny několika mřížemi, k nimž jste vyfasovali několik kódů, které jsem hned zapomínal. Část budapešťského pobytu jsem strávil procházením starých činžáků a hledáním svého patra, zesiluje si tak dojem Budapešti (mluvím ale jen o Pešti) jako města možná víc kafkovského, než je celá Praha. Tu atmosféru tvoří kombinace velkorysosti a zpustlosti, dekorativnosti a omšelosti, ambicí už dávno zašlých, ale přece někde v paměti dřímajících a uložených do nesrozumitelných slov, které si tihle lidé přinesli z dávné pravlasti mezi Kaspickým mořem a Aralským jezerem.

Mám sklony po Maďarech pokukovat a hledat tam právě nějaké ty altajské nebo uralské rysy, ale většinou tam vidím něco podobného jako třeba v Praze: a občas se stane, že když už naleznu typického Maďara, promluví třeba slovensky nebo i česky. Příkladný Maďar by mohl vypadat třeba i jako Bohumil Hrabal, jehož obliba dosahovala v Maďarsku svého času kultického rozměru a dosud je na ulici Rákóczi hrabalovská hospoda s jeho pamětní deskou, ovšem připevněnou podle Hrabalova přání na úrovni psího očurávání.

(Příště se dostanu do lázní.)

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

5. ledna 2022