Dobrý člověk v Bukurešti

Na návštěvě u Syna slunce

Dobrý člověk v Bukurešti
Na návštěvě u Syna slunce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Bukurešti začínalo jaro a na Jarním bulváru (Bulevardul Primăverii) vyrašily pupence magnolií, jak se sluší na čtvrť, která se po jaru jmenuje: Primăverii, tedy Jaro – nebo možná Jarov. Rozkládá se na severu města, u jezera Herăstrău, na východ od vítězného oblouku (Arcul de Triumf), který si tam Rumuni postavili v rámci národního sebeuspokojení po první světové válce: je jen o trochu menší než ten pařížský a trčí poněkud bezprizorně na takovém větším kruháku, ze kterého vedou bulváry z města a do města.

V té jarní čtvrti jsou krásné vily, diskrétně skryté v zahradách. Ty kdysi sloužily nejen k estetickému uspokojení, ale i proto, že tam byli zalezlí agenti Securitate, rumunské tajné policie, která tu zemi ovládala a tady hlídala pokojný život stranické nomenklatury, která si jarní čtvrť oblíbila. Rezidenční rajon to byl už za království, ale ani komunisté, jak známo, nepohrdnou luxusem a ti rumunští v tom neznali mezí, následujíce v tom největšího z nich, Syna slunce, jak zněl jeden z jeho titulů, nebo také Karpatského génia a Dunaj myšlenek, soudruha Nicolaea Ceaușesca. Jeho vilka na konci Bulevardul Primăverii je vlastně decentní příbytek skromného génia, neboť má asi jen dvacet pokojů, a ne všechno je v nich ze zlata, některé trubky a kohoutky jsou jen pozlacené, a ne všechny toaletní mísy stříbrné a možná ne všechen nábytek je pravý Ludvík XIV. a XV. vykládaný perletí, a možná že ten vycpaný medvěd, co ho skolil opravdu sám Nejvyšší stěžeň a Svatozář vítězství, jak si také nechal říkat, není úplně největší na světě. Soudruh Ceaușescu se sem s rodinou, s „geniální vědkyní v oblasti chemie polymerů“ Elenou a dětmi Nicem, Zojou a Valentinem, nastěhoval po roce 1965, když začal mocenský vzestup toho zpočátku snad i sympatického chlapíka, který se ve stáří trochu podobal starému Chaplinovi, což poněkud mátlo. Sem za ním v noci na 21. srpna 1968 přijel rumunský generál Pacepa, který za pár let přešel k Američanům, aby mu oznámil, že Rusové vtrhli do Československa, čehož se Ceaușescu neúčastnil a také to odvážně odsoudil. Tato vzpurnost však plynula spíš z logiky jeho posedlostí vlastní mocí, do níž mu dokonce ani Brežněv neměl zasahovat.

Pod jeho vládou Rumunsko zdegenerovalo z národního komunismu do příšerné neostalinistické satrapie, která se začala podobat noční můře, vysávající krev ze svých vlastních občanů. Rodina těchto rudých vampýrů si hověla v růžových sofa, v pompadourském přepychu, vysedávala mezi rokokovými stolečky a taburety, chodila po nejdražších perských kobercích a koupala se v bazénu obloženém nádhernými mozaikami s motivy podmořského světa. Žila si jako prasata nikoli v žitě, ale ve vaně kaviáru a kádi s lanýži, v armádou fízlů střeženém luxusu, ze kterého ovládali svou zemi. Zatímco běžní Rumuni nesměli svítit žárovkou silnější než 40 wattů, pokud jim tedy nevypli proud, v zimě se klepali v nevytopených bytech, dbalí doporučení Svatozáře vítězství (další Ceaușescova přezdívka), že by měli méně jíst. To jim Moudrý kormidelník zajistil tím, že v obchodech nakonec nebylo opravdu nic, jen nějaké veky a zelené papriky, možná nějaká imitace kabanosu, což jsem na vlastní oči viděl v létě 1987.

Skanzen byl založen v roce 1936, tedy za hodně jiného režimu, za komunismu to měl Ceaușescu tady kousek od svého hnusného přepláceného budoáru, ale lze pochybovat, že by sem někdy zašel. Každý ten prostý vesnický domek je proti jeho procovské prasárně dílem jedinečného vkusu. - Foto: Jiří Peňás

Zmínil jsem se v minulých dílech o tom, jak jsme tehdy ztroskotali v rozpálené a zaprášené Bukurešti. Pár dní předtím jsme si nechali, hodinu poté, co jsme tam vlakem dojeli, ukrást všechny peníze a dokumenty na pláži v Mamaii. Tři dny jsme si obstarávali duplikáty na konzulátu v Konstanci a vegetovali ze zbytků, co jsme měli na cestu. Pak se nám podařilo domluvit se s jednou výpravou CKM, to byla svazácká cestovka, že nás vezmou do vlaku, který jel do Prahy: k Černému moři jezdily přímé speciální spoje ČSD. Cestou na to přišel jeden slovenský průvodčí, nesmírná svině, a během pár minut nás, dvě holky a mě, z vlaku násilím vyhodil. Stalo se to v jednu hodinu v noci na překladovém nádraží v Ploješti, kde vlak na chvíli zastavil. Bylo to velmi dramatické a já to tady popisuju ve zkratce. Dosud se divím, že jsem tu svini pak nenašel a nezabil, nebo aspoň nepřizabil. Ujali se nás rumunští nádražáci („Ať žije přátelství mezi rumunským a československým lidem!“ volal jsem pak při loučení francouzsky.), kteří nás poslali do Bukurešti. Tam nám nezbývalo než si na našem konzulátu půjčit peníze na cestu do vlasti. Jenže byla sobota ráno, celá ambasáda byla u moře, otvíralo se až v pondělí a my jsme neměli ani vindru. Ach, mládí… Tak jsme se doplazili na nějaký plácek, holky se schovaly do stínů vyzáblých stromků a já obcházel kolem a svou gymnaziální francouzštinou, tu tehdy většina Rumunů uměla lépe než rusky, se snažil vysomrovat nějaké jídlo a třeba i peníze, které, jak jsem jim sliboval, a myslel to vážně, bych jim pak poslal. To je zajímavá věc, takové počínání, kdo to nikdy nepoznal, je o mnohé ochuzen.

A za chvíli sem tam někdo sáhl do peněženky a dal mi třeba deset lei nebo pár rajčat, které si nesl z obchodu, nebo kus té veky, která možná byla na příděl. A pak jsem narazil na takového vyzáblého třicátníka, který mě poslouchal, dal mi myslím také nějaké drobné a pak se zeptal, jestli máme kde dormir, což je francouzsky stejně jako rumunsky. Já samozřejmě řekl, že ne, a on na to, že můžeme u něho. Tak jsme se seznámili s Constantinem Banuem, dobrým člověkem z Bukurešti. Bydlel na nějakém sídlišti, ve skromném bytě, kde skoro nic neměl, ale pro nás to bylo jako v nejlepším hotelu. Dokonce sehnal nějaké kuře, holky ho upekly, a k tomu víno, které přinesl od své maminky, tu jsme byli navštívit: bydlela v takovém vesnickém domku na předměstí, které tehdy vypadaly jako někde v Orientu, ale už tam asi nejsou, protože už tehdy je srovnávaly se zemí Ceaușescovy plány na „systematizaci“, které měly udělat z Rumunska jeden velký betonový lágr, což se skoro podařilo.

Rodina těchto rudých vampýrů si hověla svými zadky v růžových sofa, v pompadourském přepychu, vysedávala mezi rokokovými stolečky a taburety, chodila po nejdražších perských kobercích a koupala se v bazénu, který je obložen nádhernými mozaikami s motivy podmořského světa. - Foto: Jiří Peňás

Byly to vlastně dva pěkné dny, ten víkend v Bukurešti l. P. 1987: v pondělí nám nějaká úřednická kreatura na ambasádě milostivě a s velkými kecy „půjčila“ peníze, za které jsme si koupili lístek do Prahy, kam jsme šťastně dojeli… To už je tak dávno, že jsem měl teď pocit, že už žiju v jiném životě a jsem v úplně jiném městě než tehdy, což bude obojí pravda. Dům Ceaușescových (Casa Ceaușescu) je od roku 2016 přístupný jako muzeum, jedna z bukurešťských atrakcí, kterou můžu upřímně doporučit. Běžně se objednávají lístky přes internet, ale ráno měli volno na odpoledne, takže byl čas na procházku po břehu jezera Herăstrău, kde jsou restaurace a kavárny, a pak se dojde kamsi k domům s rákosovými střechami a barevnými okenicemi, které tam nejsou jen tak, ale je to Muzeul Național al Satului, tedy Národní muzeum vesnice, něco jako valašský skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, ale větší, protože sem jsou svezeny domy, chalupy a chýše nejen z Valašska, toho rumunského, ale ze všech koutů té docela velké a rozmanité země. Ten skanzen byl založen v roce 1936, tedy za hodně jiného režimu, za komunismu to měl Ceaușescu kousek od svého hnusného přepláceného budoáru, ale lze pochybovat, že by sem někdy zašel. Každý ten prostý vesnický domek je proti jeho procovské prasárně dílem jedinečného vkusu, krásy a uměřenosti. Poslední rumunský venkovan žil důstojněji než ta rudá famílie, která se vydrala nahoru na hřbetech svých poddaných. Ceaușescu tradiční venkov nenáviděl, nesnášel jeho údajnou zaostalost a jednoduchost, měl v plánu ho zničit a vymazat z mapy a z paměti: třináct tisíc vesnic mělo být zlikvidováno a obyvatelé měli být nastěhováni do hnusných paneláků v 558 agroměstech, jak tomu říkali: celé se to jmenovalo systematizace venkova. Kdyby měl víc času, asi by se mu to podařilo. Pak se jeho režim zhroutil, rok 1989 končil záběry na ty dva, Nicolaea a Elenu, jak leží na zemi po salvě popravčí čety po narychlo zinscenovaném procesu. Dobře si na to pamatuju. Ale je to už tak dávno, jako by to bylo v jiném Rumunsku. A v jiném životě.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)

20. dubna 2022