Obyvatelé vesnice se chystají na Velikonoce, probíhá jarmark, když oslavu na návsi naruší náraz dodávky do kašny. Řidiči se podaří zmizet a nikdo si nemůže být jist, co se vlastně stalo. Lidé jsou nicméně přesvědčeni, že šlo o teroristický čin, a zdá se, že bezpečí vesnice teď závisí na odhodlanosti hasičů. Kdyby radši hořelo, režie: Adam Koloman Rybanský, premiéra: 16. 6. 2022.
Nad Voticemi je vrch, na němž stojí osamělý javor, kterému chybí k dokonalosti jenom oběšenec. Na mapě se kopec jmenuje z nějakých důvodů Polský, ale je to vrch šibeniční, opravdu se tam popravovalo, ještě začátkem 19. století se tam prý nacházely lidské kosti. Čeněk Habart (1863–1942), autor monumentálního díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, uvádí několik morbidních historek spojených s tímto místem, třeba tu, jak se jedné květnové noci roku 1672 po popravě jakéhosi nešťastníka přikradl sem k šibenici myslivec Jan Mráz se svými pomocníky, odřízli oběšence, podělili se o provaz, na němž visel.
Co chceš slyšet? Že jsem na tebe pyšný? Že jsi celý můj život? říká pohnutě čtyřicátník Claudio dojaté nejstarší dceři Giulii na oslavě jejích osmnáctých narozenin. S nelíčenou vřelostí přihlíží scéně autentického otcovsko-dceřiného vyznání mladší sestra Chiara, titulní hrdinka jednoho z nejzajímavějších filmů loňského roku, který právě vstupuje do českých kin. Všechno nejlepší, Chiaro!, třetí snímek výrazného reprezentanta současného evropského filmu Jonase Carpignana, zprostředkovává esenci italského jihu v celé jeho rozporuplnosti.
Lípy a duby se sázely k chalupám v krajině před vynálezem hromosvodu a zdá se, že i lidem ve městech podnes slouží občas jako hromosvod společenský. Téma je to výbušné a blesky létají. V Litoměřicích mají na náměstí již léta famózní vzrostlé lípy. Hlučín si koupil velké nové kaštany, Mělník si prošel před lety diskusí o stromořadí podél jedné strany náměstí, Brno si uložilo menší platany pro jistotu do prokořenitelných buněk, Velká Bíteš si rekonstrukcí odpravila nejkrásnější lípu, Kadaň si dovolila nový platan a Třebíč právě prožívá hrušky.
Západně od Barcelony, na úpatí pohoří Collserola, které se táhne podél katalánského pobřeží, najdeme vůbec největší metropolitní park světa. Zelené plíce Barcelony zaujímají rozlohu osmi tisíc hektarů, které pokrývá typická středomořská vegetace, ze stromů převážně duby a borovice. Chráněné území přírodního parku Collserola je také místem obrovského metropolitního hřbitova Roques Blanques, který se tu postupně buduje už od začátku osmdesátých let.
Umělci se často zabývají filozofickými otázkami nad směřováním lidské společnosti, nad naší společnou budoucností, vnímají někdy vědomě, jindy nevědomě, kam náš svět spěje, a někteří z nich lidskou otázku, témata ekologie, udržitelnosti, koloběhu života, chápání času a nadhled nad současnou civilizací mají přirozeně jako ústřední téma svého díla. Radka Bodzewicz se osobitým způsobem vrací k archetypálnímu zobrazení lidského vzniku a zániku.
Ruku na srdce, co je dnes z rozsáhlého Poláčkova díla stále živé? Jistěže Bylo nás pět, Poláčkův literární epilog, „Babička“ psaná v časech holocaustu, kdy spisovateli zbývala už jen intelektuální forma vzdoru vůči vražednému německému národnímu socialismu, počínajícímu si na území „Böhmen und Mähren“ jako doma. Své další a další vděčné čtenáře snad má i Poláčkův román Muži v ofsajdu, vtipná typologie fanoušků, mentálně tak odlišných od dnešních návštěvníků fotbalových zápasů.
Výstava Věci venku shrnuje Suškovy nejvýznamnější realizace. V instalaci na pracovních stolech je výběr z autorových modelů a studií. V neposlední řadě zde máme příležitost nahlédnout do autorových skicáků a seznámit se s řadou nerealizovaných projektů, které dokládají obsáhlost a bohatost autorova díla.
Na Konopišti žije medvěd Jiří, který byl zrovna zalezlý, ale odér čehosi zvířecího naznačoval jeho přítomnost. S chovem medvědů tam začal v roce 1897 arcivévoda Franz Ferdinand d’Este, ale chudáci medvědi mu zapáchali, tak je nejdřív přestěhoval dolů, do podzámčí, a pak po pár letech zrušil chov úplně, což se mu možná stalo osudným. Obnovili ho tady znovu roku 1935 pro radost turistů. Když tam pak za války sídlilo velení výcvikového prostoru SS, měli je medvědi sežrat, ale bohužel je to nejspíš nenapadlo.
Příběh naší rodinné sbírky šeříků najdete v mnoha různých obdobách po celé republice a docela se sobě podobají. Obvykle se o nich píše ve slavnostních květnových dnech a jejich příběhy jsou milou vzpomínkou v albu rodinné paměti. Po odkvětu si na ně zpravidla celý rok nikdo nevzpomene, protože „bez“ snese opravdu hodně. Přitom krása šeříků je zejména o péči po odkvětu a naši dědové to dobře věděli. Ten pravý kus historie začíná tehdy, když si položíte otázku, co s těmi parkosy uděláme?
Historická budova památkově chráněných jatek po dekádách chátrání vstupuje do nové éry. Pozoruhodná konverze je dalším dokladem transformace postindustriálního města, které vsadilo na kvalitní soudobou architekturu. Když přijde řeč na hlavní centra soudobé české architektury, obvykle se zmiňují malá města a obce, jako jsou Litomyšl, Dolní Břežany nebo Líbeznice. Velká města totiž v tomto ohledu dlouhodobě zaostávají, což souvisí s nízkou poptávkou ze strany veřejných zadavatelů.
Frekvence, s jakou se veřejnost setkávala se sochami v minulosti a dnes, je nesouměřitelná. Výzdoba paláců, kostelů, fasád domů, parků, ale i mostů, ulic a pamětních míst byla se sochařskými intervencemi spjata automaticky. S historickým vývojem, který kladl důraz na minimalismus, funkci, purismus anebo zkrátka šetření zdroji, jsme se o oku lahodící výzdobu ochudili a jakýsi pokus o povinnou přítomnost umění v naší blízkosti, tedy obyčejného lidu, se vrátil v době normalizace.
„Teď tu byla / a už není / probuzení…“ Tak začíná jedna z krátkých básní sbírky básníka a historika Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Ta, která tu není, je ona Jana, manželka pětapadesátiletého autora. Na konci té krátké básně „vrtulník odnáší / tělo s duší / nachovou“. Jana Franková Doležalová, herečka a vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru, zemřela náhle loni 18. června po krátké srdeční atace ve věku čtyřiapadesáti let. Její manželjen bezmocně přihlížel, jak jeho milovaná žena mizí ze světa a z jeho života.
Tereza žije se svým o čtyřicet let starším mužem Edou v opevněném statku blízko ostře střežených hranic s Polskem. Téměř odtud nesmí na krok, protože v okolí přestává být bezpečno. V nedalekém městě eskalují nepokoje a na obří těžební plošinu autobusy přivážejí další a další pracovníky z různých koutů rozpadající se Evropy i odjinud. Matěj Dadák: Lovci švábů, Host, 231 str.
Všechny kroky v Chemnitz vedou k Marxově hlavě, která se zdá zdálky menší, ale opravdu vynikne až zblízka. Není to busta, ale opravdu jen hlava, ovšem s hřívou a plnovousem, takže vypadá jako právě gilotinovaná a položená na sokl před publikum. To se před ní poprvé shromáždilo 9. října 1971, kdy tu čtyřicetitunovou a sedm metrů vysokou kebuli uprostřed Saské Kamenice odhalovali. Podle dobového tisku se tu sešlo tři sta tisíc (tedy celé město) pracujících a mládeže.
Na ten okamžik čekala celá tuzemská architektonická scéna dlouhé roky. Dočkala se minulé úterý v Centru architektury a městského plánování, kde napjatá atmosféra připomínala spíš hromadné sledování důležitého hokejového utkání než obvykle ryze formální vyhlášení výsledků architektonické soutěže. Očekávání živil fakt, že se této ambiciózní soutěže zúčastnilo celkem dvacet týmů složených z naprosté mezinárodní špičky včetně několika českých studií, která se v ní rozhodně neztratila – dvě z nich se probojovala až do pětice nejlepších oceněných projektů.
Každá obec, kraj či údolí mívaly svého štěpaře. Tedy člověka, který uměl roubovat a šlo mu to. Dnes máme od toho ovocné školky a tam si k podzimu nakoupíme stromků víc než dost. Kolem Ctěnic na severním okraji Prahy býval takovým štěpařem Rudolf Polický. Vysázel po okolí tisíce ovocných stromů a ještě dnes se občas zastaví v zahradě někdo, komu přerouboval ten či onen strom. Tento znalý pomolog vysadil na hlavní ose směrem k zámku alej hrušní.
Většina z nás vzpomíná na minulost a dětství s přirozenou deformací, obrušující ostré hrany a lichotící skutečné realitě. Náš mozek rád vytěsňuje některé okolnosti, čímž nám usnadňuje život v přítomnosti. Ale skutečnost daná dobou, ve které jsme vyrůstali, růžová nebyla. Generace mých souputníků, narozených v 70. a 80. letech, zažila normalizaci s ruskými vojáky zabydlenými v našich městech.
Beletrizovanou kroniku svého života předkládá čtenářům Pavel Kohout (93), dávaje si jí vlastnoručně vyrobený dárek k červencovým 94. narozeninám. V krátkých kapitolách, až na tu poslední důsledně dvoustránkových, píše o politice, válce, vědě a technice, kultuře, sportu…, zkrátka o všem možném dobově příznačném, a to formou rozmanitých stylistických cvičení, ohlíží se za léty, jež uplynula od jeho narození, čině u každého roku jednu zastávku; teprve u letopočtu 2022 toto pravidlo porušuje, vročení 2022 nesou dva texty.
U příležitosti nedožitých osmdesátých narozenin Věry Čáslavské připravilo Národní muzeum výstavu, která představí její život i kariéru. Vedle unikátních fotografií bude možné spatřit nejucelenější sbírku jejích medailí a ocenění, návštěvníci si prohlédnou i mnohé další osobní předměty naší sportovní legendy.
Smrt Josefa Abrháma (1939–2022) nastartovala v médiích desítky dojemných, plačtivých i veselých vyprávění o hercově životě i jeho takřka pohádkovém soužití s nejpopulárnější českou filmovou Popelkou. Donekonečna se opakovala slova jako „noblesa“, „slušnost“, „galantnost“, „cudnost“, popřípadě „věčné klukovství“, a skloňoval se přitom nejčastěji doktor Blažej z Dietlovy Nemocnice nebo podvodný číšník a knihkupec Vrána ze Smoljakova a Svěrákova Vrchní, prchni! (ačkoli ani jedna z těchto postav zmíněnými osobními vlastnostmi zrovna nevyniká).
Když už jsem minule psal o Goethovi v Jeně, tak se musím také zmínit o Janu Kollárovi, jenž někdy býval slovanským Goethem nazýván. Těžko někomu vnucovat četbu jeho díla, ani já s ní neuléhám, ale před pár lety vydal Slávy dceru Martin C. Putna s obsáhlým komentářem a kniha je zcela rozebraná, kdo si ji tehdy neobstaral, tak už ji lehce nesežene, takže nějaký zájem o něj být musí.
Rostliny mají různé podivné mimikry. Existuje javor, co se tváří jako habr, denivky, co vypadají jako orchideje, tulipány, co vypadají jako pivoňky, a pivoňky, co vypadají jako kopr. Proč zrovna jako kopr? Odpověď je vlastně docela jednoduchá. Tyto úzkolisté pivoňky rostou na východ od nás ve stepích a řada rostlin se brání velkému odparu v suchých měsících právě úzkými listy. Takový hlaváček jarní by v listu mohl také leckoho zmást.
Rekonstrukce, konverze a obecně nakládání s historickým dědictvím jsou velkými tématy soudobé architektury, která se dotýkají památkové ochrany i udržitelné výstavby. Typickým příkladem jsou vysloužilé průmyslové areály, jejichž budoucnost řeší města po celé Evropě. Zprávy o chystaných demolicích továren jsou u nás denním chlebem. Areály postindustriálních brownfieldů zpravidla zaujímají lukrativní pozemky v rámci roztahujících se měst, takže logicky přitahují pozornost developerů a dalších investorů.
Ve sbírkách českých sběratelů umění najdeme nemalou skupinu, která se orientuje na geometrickou abstrakci. Každý z autorů má jinou filozofií přístupu, uvažování a techniku. V mladší generaci k nim bezpochyby patří Karel Štědrý, který se dřív prosadil svými hravě prostorovými obrazy malovanými na motivy barevných tvarů plastelíny. Reálný prostorový model se mu pak stával skicou k akrylovému obrazu.
Už v předchozí knize Nevstoupíš dvakrát do téže řeky (2020) se Jiří Kratochvil v autorské poznámce zmínil, že je to jeho „jakési rozloučení s literaturou“. Nyní, v právě vydané knize Škrtiči bohyně Kálí to opakuje a píše o ní v závěru přímo jako o svém „rozloučení s příběhy“. Knížku nazývá svou „poslední povídkovou knihou“, což ovšem také může znamenat, že chystá ještě delší prózu, v což jako jeho oddaný čtenář věřím a doufám. Nejvýznamnějšímu současnému českému spisovateli je osmdesát dva let.
Středočeské muzeum v Roztokách prezentuje výstavu připomínající život Karla Havlíčka Borovského, který za své názory skončil ve vyhnanství, zprvu bez manželky Julie (zemřela krátce před jeho návratem) a dcery Zdeňku. A právě jí – tedy kromě Havlíčka – věnuje výstava náležitou pozornost. Směle kupředu! Svět Karla Havlíčka, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, do 31. 10. 2022.
V polovině dubna přichází obyčejně okamžik, kdy fanoušci umělecké kinematografie a tzv. filmoví profesionálové se vzrušením vyhlížejí oznámení přibližně stovky filmů vybraných do programu festivalu v Cannes. Faktický šéf nejvýznamnějšího filmového svátku, obdivovaný a zatracovaný umělecký ředitel Thierry Frémaux, hraje roli svého druhu trendsettera, jeho selekce slouží jako výkladní skříň aktuálních audiovizuálních lahůdek a buzola pro navigaci exkluzivní částí filmové produkce, jejíž ambicí je přinutit diváka i přemýšlet.
Když bylo Johannu Wolfgangu Goethovi skoro 45, hodil za hlavu světodějné události a politiku, která ho přestala zajímat. Bylo to v roce 1793. Usoudil, že sledováním pomíjivého pohybu historie by jen ztrácel svůj drahocenný čas. Ten chtěl věnovat důležitějším věcem, především vědě, geologii, mineralogii, botanice, nauce o barvách a takovým opravdu podstatným věcem, a samozřejmě také tvůrčí činnosti, tedy literatuře, kterou v posledních letech zanedbával. Odjel tedy do Jeny. Já teď taky.
Jihomoravské městečko postihlo nanejvýš nepravděpodobné rozhodnutí. Na začátku stála docela obyčejná stížnost na medovici opatlávající v sezoně auta parkující pod stromy. Výsledkem je zničené stromořadí krásných mladých babyk v nejlepších letech. Co by za to jiná města dala! Ne, vážně, takové pěkné babyky jsou velká drahocennost. Dnes patří mezi nejčastěji sázené stromy, jelikož jsou odolné vůči suchu, městskému prostředí, mají velmi pěkný střední vzrůst a ještě k tomu jsou domácí, tudíž vyhoví i v okrajových částech sídel v kontaktu s krajinou.
