Jak jsem si nekoupil valašku, čehož teď lituju

Ovčí lázně v Rožnově pod Radhoštěm

Jak jsem si nekoupil valašku, čehož teď lituju
Ovčí lázně v Rožnově pod Radhoštěm

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tohle jednou špatně skončí, opakoval muž v beranici a tloukl dál kladivem do kovadliny, takže mu chvílemi nebylo rozumět. Myslel tím obecně situaci světa, který se podle něho vyvíjí špatně, protože lidi strašně zpohodlněli a zlenivěli. – Pane, kdo ještě umí něco udělat rukama? ptal se mě řečnicky a já mu řekl, že někdo se ještě najde, ale já to třeba nejsem, i když pokosit kousek louky bych ještě zvládl, ale nabrousit kosu už asi ne, to bych se bál, že si přeřežu žíly… Muž mávl kladivem, řekl, že spíš jde o ty mladé, kteří furt čučí do počítača, a kdyby měli třeba nadojit kozu, tak ani nevědí, jestli to není kozel…

Teda už nevím, jestli to řekl ten muž právě tak, ale každopádně pak řekl: Šak ono se to zase vrátí, na lidi přijde bída a oni se budou muset o sebe postarat sami, šak se nebojte… A praštil do kovadliny, která, jak řekl, taky už není to, co takové kovadliny bývaly, je to měkké a nevydrží to dýl než deset let, to staré kovadliny vydržely třeba dvě generace… Všechno se to kazí a nic není, jak má být, řekl a bouchl naposled do podkůvky, kterou jsem si pak od něho koupil. Stála stovku a velmi se bude hodit v případě napadení Rusy.

Ten filozofující kovář byl součástí expozice Valašské dědiny v Rožnově pod Radhoštěm. Byl to vlastně taky exponát, ovšem živý, podobně jako stádo valašských ovcí čili valašek, toho hrubovlnného plemene, jež bez odmluvy zvládá drsné klima beskydské. Způsobně postávalo ve výběhu salaše kousek od kovárny. Zajímavé bylo, že všechny ovce byly rohaté, což jednu návštěvnici muzea vedlo k tvrzení, že to jsou samí samci, neboť samice prý rohy nemají. To se mi zdálo podivné, namítl jsem, že rohy mají i kozy, že to tudíž není něco jako pohlavní orgán, navíc že berani mají přece rohy zahnuté, a nikoli tak přímo trčící rovně z hlavy jako tyto exponáty. Tato záhada nebyla během prohlídky objasněna a jen potvrzuje kovářova slova o celkovém úpadku lidstva.

I ten slavný valašský skanzen to vlastně potvrzuje. Každá ta dřevěná chalupa, bouda či jen pouhá kůlna je nesrovnatelně hezčí než takových devadesát pět procent toho, co si lidi staví teď a v čem bydlí. I ta úplně primitivní chalupa miškaře čili zvěroklestiče ze Študlova, kde, jak jsem si přečetl na ceduli, žilo osm osob, byla důstojnější a vkusnější než ty katalogové satelitní krabice, které pronikly dávno i sem na Valašsko a i tady převálcovaly všechno, co mělo kdysi nějaký svéráz a místní charakter. Ale to už ze mě zas mluví to je moje staromilectví, jak mě upozornila ona znalkyně sexuálních znaků domácího zvířectva. Vždyť ty bys tam nevydržel žít ani týden, pravila. – Jestli bych v tom dokázal žít, je jiná věc, namítl jsem, ale krásné to je. A třeba v téhle roubence, a ukazoval jsem na chaloupku svobodného mládence z Lidečka, bych v létě několik týdnů klidně žil. Chodil bych v krpcích, kosil bych louku, dojil berany, vedl bych prostý vesnický život, pil bych žinčici…

Mimochodem, tou žinčicí, tedy syrovátkou z ovčího mléka, vedlejším produktem při výrobě brynzy, se v Rožnově léčilo, když tu byly celé devatenácté století až do roku 1945 lázně, ale nikoli minerální prameny, ty nahrazovala právě ta žinčice. Dávala se pít studená i teplá, v parku byly takové stánky, kam si člověk zašel s pítkem podobně, jako se ve Varech nebo Mariánkách chodí k pramenům. Takže Rožnov byly takové ovčí či žinčicové lázně. Já to asi nikdy nepil, předpokládám, že to chutná příjemně nechutně, bohužel nevím, jestli se to dá koupit třeba v nějaké rožnovské kavárně, ale prý se to v kombinaci s drsným beskydským povětřím aplikovalo na různé neduhy, jež si sem jezdili klienti léčit. Mezi lázeňskými hosty byl i Sigmund Freud, ovšem byl mu tehdy pouhý jeden rok, doprovázen byl svou matkou Amálií, neměli to z Příboru-Freibergu daleko. Moc si toho asi nepamatoval, ale lze předpokládat, že mu jako géniovi zdejší pobyt později pomohl prohloubit teorii o análním libidu, které v souvislosti s užíváním žinčice sám tehdy zažíval.

Ale zpátky do dědiny… V Rožnově (pod Radhoštěm) jsem byl, jaká ostuda, poprvé v životě až teď, ve věku a stavu už trochu pokročilém. Nevím, proč jsem ho míjel. Stejně jako skoro celé Valašsko, k němuž jsem jako Prahou zkažený Hanák ze Sudet cítil poněkud přezíravý vztah v domnění, že jde o produkt ostravského televizního studia, které za mého mladí vyrábělo folklorní pořady z nějaké koliby, kde hrál cimbál, bečely ovce a pár chlapů v podivných kloboucích si hrálo na Valachy. To už samozřejmě vidím poněkud jinak, i pár Valachů jsem též poznal a vůbec řadu věcí přehodnotil, jak to tak s věkem bývá. Takže jsem konečně přijel do Rožnova (viz minulé díly), počasí bylo únorově mizerné, Radhošť zahalen v mlze, Bečva si tekla pod mostem, kterým jsem se přiblížil k náměstí, jež se mi zdálo docela pěkné, ale mohlo být ještě hezčí. Původně, tedy tak před sto lety, zde stály dřevěné domy, ty se pak přestěhovaly o kus dál, za městský park, čímž začal vznikat ten rožnovský unikát, ten skanzen… Postupně se rozrůstal a rozrůstal, až zabral skoro půlku města, nebo tak třetinu, no prostě je to vlastně taková rožnovská dřevěná čtvrť. Skládá se z kopcovité Valašské dědiny, což jsou příbytky sociálně slabší části zdejšího etnika, a z rovinatého Dřevěného městečka, kde jsou domy mohovitějších vrstev, a pak ještě z nějakých přidružených atrakcí. Vstupenka se kupuje ve vstupní budově Sušák, ve které jsou nějaké další expozice a obchod s valašskými produkty, já jsem si původně chtěl koupit valašku, ale z praktických důvodů jsem si pořídil jen ponožky s valašskými vzory. Být tam dnes, valašku bych si pořídil, na Rusy.

Dohromady je to tak na dva dny, a to ještě máte pocit, že jste neobešli všechno. Můžete se tam i najíst, já si dal uzené s trnkovou mačkou a bramborovými šiškami, mačka je jakási omáčka z povidel a taky to tak chutná. A abych nezapomněl, dá se tam taky dojít k Jurkovičově rozhledně, která tam je asi teprve deset let, ale tak by si ji prý Jurkovič představoval: zachovaly se nějaké náčrtky, je to něco mezi pagodou a divokou valašskou Eiffelovkou. Když jsem se tam vydrápal po zmrzlém chodníčku, bylo logicky zavřeno, ale stejně by toho moc vidět nebylo, za hezkého počasí to musí stát za námahu, tak příště, snad to tam ještě bude.

Celkově je to tam, řekl bych, opravdu pěkné, až jsem byl překvapen a ten zootechnik taky. Já si ovšem myslel, že je to dílo až socialismu, který měl takový ten kýčovitý vztah k folkloru a lidovému umění, jak ostatně o tom píše Kundera v Žertu. Ale ke svému překvapení jsem se dočetl, že to stěhování domů podnikli už v polovině dvacátých let minulého století nostalgici z rožnovského muzeálního spolku a že hlavní zásluhu na tom měli bratři Bohumír a Alois Jaroňkové, což byli malíři a etnografové a, jak by se dnes řeklo, designéři. Ti s lítostí hleděli na to, jak moderní doba válcuje rukodělnost, fortelnost a půvab lidových staveb, které byly houfně nahrazovány funkcionalistickými škatulemi: což byl pořád ještě luxus ve srovnání s tím, co přišlo potom. Takže ty nádherné roubené domy, jež by nyní vyvolávaly úžas a nadšení, pokud by zůstaly stát na náměstí, aspoň přestěhovali, tedy některé: radnici, několik domů měšťanských, dvě hospody, poslední rozebrali a sestavili hospodu Na posledním groši, která na náměstí stála ještě v šedesátých letech, to už byli oba bratři dávno ve valašském nebi.

Nebo přesněji na Valašském Slavíně, to je takový hřbitůvek kolem dřevěného kostela svaté Anny, jenž tady byl na začátku války postaven podle vzoru vyhořelého kostela ve Vetřkovicích u Kopřivnice. A kolem něho jsou hroby nebo symbolické hroby, tedy kenotafy, zasloužilých Valachů. Já je tady nebudu vypočítávat, ale přeju jim to a jsem také zvědav, jaký dosud žijící Valach se sem chystá. Pár tipů bych měl, ale nechám si to pro sebe, ještě by si myslel, že mu přeju, aby tam už ležel. Vlastně ležela.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)

9. března 2022