V posledních letech zakládají české soukromé instituce, nadace a vlastníci větších sbírek veřejné galerie, muzea či výstavní síně. Ani víc než třicet let od revoluce nám nestačilo na to, přijmout za normální takovou situaci, kdy se umělcům finančně daří, kdy prodávají své práce, nejen aby zaplatili „složenky“, ale kdy mají možnost – adekvátně podle své zručnosti či dovednosti – žít ekonomicky úspěšný život srovnatelný s vyšší manažerskou třídou v jiném sektoru.

Široká česká veřejnost často netoleruje úspěch jiných, nehledě na obor, a stejně tak je málem každé mecenášské gesto či vybudování instituce pro veřejnost náležitě potrestáno. Zkrátka nežijeme v přejícím prostředí a nebojíme se to přiznat.

V době, kdy naše hlavní státní výstavní instituce zápasí s vlastní existencí, nabubřelou administrativou, zmenšujícími se rozpočty a často neekonomickým hospodařením, řešíme spíš jejich existenční problémy než to, jaká výstava se jim nedávno povedla, na jakou se těšíme či s jakou zahraniční institucí spolupracují. Vedle toho se v soukromém sektoru otvírají veřejnosti sbírky, často financované pouze z privátních zdrojů, kterým se daří zatím třeba v menším měřítku – ale s nespornou kvalitou – státním institucím výrazně konkurovat. Zmínit můžeme humpoleckou 8smičku, olomoucký Telegraph a nyní doufejme i pražskou Kunsthalle. Za každou ze zmíněných galerií stojí odlišný koncept a jiný mecenáš, každý je z jiného podnikatelského odvětví. Ale jak bývá v Čechách zvykem, nečekáme na to, jaký to bude impulz pro českou galerijní, uměleckou ani sběratelskou obec. Jakou kvalitu výstavního programu, publikační činnosti a lektorských programů pro veřejnost přinesou, a už vůbec se nezamýšlíme nad přínosem české kultuře a společnosti. Místo toho posuzujeme kredibilitu jejich zakladatelů a zpochybňujeme původ prostředků, které za podobnými neziskovými galerijními aktivitami možná stojí, stavíme se do rolí morálních arbitrů a podrobně analyzujeme, jak investoři k majetku nejspíš přišli. A to přitom nemluvíme o odvětvích, která mají příjmy z výroby nebo šíření návykových látek, zbrojního průmyslu, dětské práce, průkazné devastace životního prostředí nebo spolupráce s totalitními režimy.

Výsledkem je záštiplná a rozdělená společnost, která má jistě právo na své rozličné morální postoje, ale v níž se nemůžeme divit, že za často rychle šité soudy novinářů či komentátorů dostávají jejich autoři obsílky od právníků ve snaze obhajoby pravdy proti polopravdám.

Etika a morálka dostává na frak i ve veřejných sbírkových institucích, které si odmítají z neveřejných a nedefinovaných důvodů zapůjčovat díla umělců, zakoupená do výše zmíněných soukromých sbírek.

Veřejné instituce neuvádějí, podle jakého klíče (či etického kodexu, když už se ohánějí etikou) díla pro své prostory vybírají. Nejde jim o to, vystavit zlomové a v autorově tvorbě ojedinělé dílo, ale – jako nyní v případě Plumbaře od Krištofa Kintery v nadcházející výstavě v GHMP – dílo rovnou vystavit odmítnou, aby se jeho prezentací ve státní instituci nezvýšila jeho cena v soukromé sbírce, respektive jeho hodnota sama.

Etické kodexy, které by byly v těchto případech legitimní a srozumitelné, jsou pouhou teorií. Přitom k tomu, aby státní instituce mohly pravidelně doplňovat své sbírky, by měly o spolupráci se soukromými subjekty usilovat. Například ve formě dlouhodobých zápůjček či navýšení akvizic. Zdá se, že kvůli osobním sporům zapomínáme, kde zůstali autoři a jejich umělecká díla, u kterých to ale vždycky začíná.

Doufejme, že nás brzy ve státních i soukromých institucích čekají nejen respektované osobnosti, které budou schopny své kroky veřejně obhajovat, ale hlavně nezapomenutelné výstavy, jakých je v Čechách pořád pomálu.