Jedna z nejběžnějších zkušeností člověka, který se pohybuje v tzv. kulturní sféře, je předstírání a faleš. Plyne to ze skutečnosti, že současná kultura a umění, tedy aspoň ta část, která o sobě nejvíce dává najevo, že současným uměním je, se nachází v tak nicotném stavu, že člověku, jenž se nechce úplně sociálně pohřbít, nezbývá než předstírat a klamat. Předstírat a klamat, že ho to zajímá, že ho to pořád ještě nějak přitahuje, dokonce obohacuje.
K práci dobrého soukromého galeristy patří nemálo zásadních kroků, mezi nimiž nesmí chybět výrazný a stabilně kvalitní program, oboustranně důvěryhodný vztah s umělci, pochopení pro vkus a přání sběratelů a kupujících, profesionální výsledky při kontinuálním vývoji galerie v inovacích, neotřelém přístupu, tipování mladých talentů, vydávání publikací, zahraniční prezentace umělců, ale i schopnost navázat partnerské vztahy se zahraničními institucemi, kurátory a umělci, kteří obohatí lokální scénu.
Český Krumlov bude hostit již 31. ročník mezinárodního hudebního festivalu. Ten nabídne šestnáct koncertů v devíti unikátních prostředích města. Slavnostně jej zahájí Vodní hudba G. F. Händela přímo na zámeckém jezírku. Hudba zaplní také barokní divadlo, kde bude po dva večery znít opera Farnace od A. Vivaldiho.
Důležitá otázka, kterou bych chtěl někomu položit, nejlépe asi profesorovi Hilskému, ale nerad bych ho tím teď v létě otravoval, je, byl-li princ Hamlet luterán. Kladl jsem si ji ve Wittenbergu, když jsem chodil jeho ulicemi a četl si na zdech domů cedule, kde bylo napsáno, kdo tu všechno studoval, což je impozantní výčet různých zjevů evropské vzdělanosti.
Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.
„Jak mám poznat, jestli ten strom u nás v ulici sázejí správně, nebo špatně?“ ptáte se často. Radnice se předhánějí v superlativech a omlouvají svá předchozí selhání. Přitom to může znít docela slibně: „Stromy nahradí dříve odstraněné platany, na nichž se podepsalo dlouhotrvající sucho i městské prostředí. Akáty druhu Umbraculifera jsou vhodné právě do městského prostředí a v koruně dorůstají kolem dvou metrů do výšky i do šířky. Při jejich výsadbě byla do půdy přimíchána speciální směs včetně mykorhizní houby, bakterií, organických hmot i minerálů, které budou pomáhat stromy dlouhodobě vyživovat.“ To stojí za úvahu. Platan je ve městě jako doma a i v jižní Evropě je schopen v docela extrémních přísušcích urbanizované prostředí zvládat. Také jde o dominantní strom, který poskytuje široké portfolio ekosystémových služeb. Ve srovnání s ním je kulovitá odrůda akátu skutečně trpaslík. Strom jako strom?
Weinviertel, historické území severovýchodního Rakouska při hranicích s jižní Moravou, patří mezi vyhlášené vinařské regiony. Místní zvlněná krajina je poseta rozlehlými vinohrady, mezi kterými se schovávají drobné obce s tradiční zástavbou a pitoreskními sklepními uličkami. Region spadající pod spolkovou zemi Dolní Rakousy sází v první řadě na enoturistiku a místní vinařství i díky tomu prosperují také v posledních letech – koneckonců se tady vyrobí třetina všech rakouských vín.
Společnost Netflix letos uvedla čtvrtou řadu diváky i kritikou dobře přijatého dánského seriálu Vláda, pojednávajícího o osudech smyšlené historicky první dánské premiérky Birgitte Nyborgové a lidí kolem ní. Našinec, který k Dánsku obvykle vzhlíží s obdivem, najednou vidí zemi s týmiž problémy, jaké máme u nás. My se považujeme za prcky, které každý chce sníst, Dánové taky. My se snažíme hrát na to, že je dobře nevyčnívat, protože pak si nás nemůže nikdo všimnout a přežijeme v klidu – no a ze seriálu plyne, že Dánové mají stejný reflex.
Roku 2005 absolvoval AVU v ateliéru malby Vladimíra Skrepla a nových médií Michaela Bielického, na stáži byl o rok dřív v newyorském Cooper Union. Mezi osobnosti, kterými je fascinován a jež se stávají jeho volnou inspirací či apropriací v jeho díle, patří Maria Callas nebo Andy Warhol. Jeho tvorba je širokou společností často považována za kontroverzní, případně za příliš explicitní adoraci homosexuálních, pedofilních tendencí či nacistické ideologie, ale ve skutečnosti je důkazem svobody a poslání umění samého.
Na italském knižním trhu se objevila kniha Fellini a Kundera / Umění nepotkat se. Autorem je Stefano Godano, manžel vnučky Federica Felliniho, muž, jenž se zná osobně s Milanem a Věrou Kunderovými. Ve své práci se snaží dokázat, že Fellini a Kundera mají bezpočet podobností, společných lásek a nelásek. Tak třeba ani jeden neměl rád magnáta a politika Berlusconiho. Godano to má od Kundery z první ruky. Kundera se ho jednou zeptal, jak je možné, že Itálie akceptovala Berlusconiho (v roce 2001) a proč se nevzbouřil kulturní svět.
Město Torgava na Labi je slavné z fotografií, na kterých si podávají ruce američtí a sovětští vojáci, pod nimi jsou trosky mostu, který je rozlomený napůl, ale ještě stojí, takže k tomu setkání může dojít. Fotografie onoho „setkání na Labi“ jsou samozřejmě inscenované, vojáci se k němu postavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna 1945. Toho dne průzkumná hlídka podporučíka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné před Rusy utíkajících civilistů a vzdávajících se německých vojáků.
Liberalismus získal špatnou pověst. Ve třetím desetiletí 21. století se už této ideologii posmívají pravicoví populisté i levicoví progresivisté. A není přehnaný závěr, k němuž dochází americký politický filozof Francis Fukuyama ve své nové knize Liberalism and its Discontents (Omyly liberalismu), že „liberalismus je dnes po celém světě vážně ohrožen“.
Když si člověk dnes prohlíží fotografie, v jakém stavu byl ještě před deseti lety jeden z nejvýznamnějších klášterních areálů z období baroka u nás, žasne nad tím, jaký kus práce se v odlehlém sedmitisícovém městě podařilo díky energii několika místních zrealizovat. Rozsáhlý klášterní komplex, který vznikl velkorysou barokní přestavbou podle projektu Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů z počátku 18. století, byl totiž totálně zpustošen za vlády komunistů, kdy v něm byl zřízen internační tábor pro řeholnice, které v něm žily v nelidských podmínkách.
Letos bude v tuzemských kinech premiérováno na padesát nových českých fikcí a dokumentů. Loni jich bylo plánováno ke třicítce, ovšem z té se nejen kvůli pandemii některá čísla přesunula na letošek (například životopisný snímek Il Boemo či pokračování komedie Copak je to za vojáka…, návodně nazvané Copak je to za mazáka…).
Architektura, která se stane uměním, stejně jako umění, které se stává architekturou, jsou často prolínající se kategorie, ale vznikají s opačným úhlem pohledu na jejich začátku. Bohužel však nebýváme moc často svědky toho, že by čeští architekti dostávali takovou svobodu od svých zadavatelů, aby dosáhli kromě účelu i estetické nadstavby či velkorysého přístupu, který umožní vznik něčeho výjimečného. Snad se takovýchto kroků dočkáme nejen u nové filharmonie, ale její realizace se stane novým milníkem k chápání potřeb a rozvoje našeho hlavního města.
Jednou za deset let se kousek Nizozemska promění k nepoznání prostřednictvím zahradnické výstavy zachycující obvykle velmi opulentně stávající stav zahradní kultury v Evropě. Více než 400 zahrad a krajinářských kompozic najdete na šedesáti hektarech ostrovní krajiny při městečku Almere. Sezonní záležitost, která očekává dva miliony návštěvníků ze 178 dní, je otevřena od dubna do října. Největší událost svého druhu v Evropě otvírá král a participuje na ní 33 zemí. Holanďané vodní kompozice umějí a je na co koukat.
Po loňském ročníku, který se výjimečně uskutečnil na konci srpna, se filmové Vary přesouvají zpátky do tradičního termínu. Dramaturgický tým festivalu, který mám tu čest a dlouhodobé potěšení vést, strávil od loňského podzimu dlouhé hodiny trvajícími disputacemi nad stovkami titulů, hnán snahou poskytnout festivalovým divákům kinematografické zážitky, které je snad nenechají lhostejnými. Následující dvacítka titulů vybraná z více než sto třiceti celovečerních hraných a dokumentárních snímků vychází tak říkajíc „zevnitř“ samotné akce.
Litomyšl, to je český Výmar, město klasiků, kteří se tady, na rozdíl od toho Vajmaru, kam se Goethe a Schiller museli nejdřív dostavit, i rodili. Možná se tak dělo po vzájemné domluvě, aby pak mohli na sebe navazovat: nebýt rodáka Smetany, nebyl by nejspíš ani rodák Nejedlý, neboť by neměl k čemu přisát svá chtivá ústa, jimiž pak žmoulal géniův odkaz až do konce svého rozporuplného života. Smetana v Litomyšli žil ale jen prvních pět let.
Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy jsem netušil, co to je, jsem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenerie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat.
Enoturistika, relativně nová forma cestovního ruchu spojená s poznáváním a konzumací vína, nabírá v posledních dekádách na významu. Nová vinařství se proto nestavějí už jen jako ryze výrobní areály, ale jako lákavé turistické destinace, kde se lidé mohou pobavit v architektonicky promyšlených prostorech a užít si krásnou krajinu. Vzorem takových snah je luxusní jihofrancouzské vinařství, kde na jednom místě najdeme hned několik realizací předních světových architektů.
Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout.
Politické, nebo chcete-li společensky angažované umění nebývá v Čechách časté a věnují se mu někteří umělci okrajově (Epos 257, David Černý, František Matoušek), jiní programově (skupiny Ztohoven, Podebal, Kateřina Šedá) nebo galerie ArtWall pod širým nebem. Možná je to tím, že se máme ve střední Evropě stále dobře, cítíme se relativně bezpečně, možná je to pohodlností či národní mentalitou, jestli něco takového vůbec existuje.
Drážďany jsou tak blízko, že výstavy, které se tam pořádají, jsou teoreticky i pro nás. V současné nabídce se tam vyskytuje jméno, které má stále magický zvuk a z dějin moderního umění vystupuje jako tichý a mlčenlivý gigant, malíř obrazů, do kterých se ukryl smutek opuštěného člověka. Přitom to jsou obrazy přátelské, jako by šlo o obrazy do ordinace psychoterapeuta, který o lidské duši ví všechno – ale nemůže jí pomoct.
Organizátoři Metronome Prague každoročně oslovují všechny věkové i žánrové posluchačské vrstvy. Sází na aktuální dění v moderní hudbě, ale neopomíjí ani stále živou klasiku různých žánrů. Dramaturgie akce nezapomíná na tuzemské účinkující, kteří zde mnohdy nabízí unikátní program. Na poslední ročník zavítalo bezmála 20 000 návštěvníků.
Zatím se to ještě na zámku asi nevypráví, ale je docela možné, že když na noční park ve Vrchotových Janovicích dopadá třpyt úplňku, zjevuje se tam štíhlá secesně oděná žena, kterou doprovázejí dva opravdu velcí psi. Ta žena s nimi projde parkem, přičemž je patrné, že to tam dobře zná: nezakopne na svažitých cestičkách, nespadne do rybníka či močálu ani nenarazí do kmenu nějakého letitého stromu, nýbrž se jen tak lehce astrálně dotýká země, jak to přízraky dělají.
Do světa rostliny vtrhly polyploidy v nevídané míře a vcelku bez nadsázky zachránily planetu před hladomorem. Zejména šlechtěné obiloviny spolu s umělými hnojivy plní regály pekáren. Tetraploidy ale plní již desítky let také mnohé zahrádky a postupně jsme se jich dočkali u mnoha druhů okrasných rostlin. V několika případech se dokonce objevily fertilní odrůdy, které lze dále množit semenem a všichni šlechtitelé postupně veškerý materiál převedli právě do tetraploidů. Typickým příkladem jsou kosatce. Proč?
Slovenští památkáři po třech letech projednávání konečně přiznali úchvatné brutalistické stavbě status národní kulturní památky. Když se dnes začne o nějakou konkrétní budovu z poválečného období zajímat víc lidí, většinou to nevěstí nic dobrého. Počet zbouraných hodnotných staveb z padesátých až osmdesátých let každým rokem po světě narůstá, takže odborníci a stále početnější zástup veřejnosti jsou v podobných případech vždy ve střehu.
Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…
Většina z nás má vlastní zkušenost se sbíráním všeho druhu, ať už v dětství, nebo v dospělosti. Začíná to obvykle angličáky, známkami, plechovkami, ubrousky, odznaky nebo panenkami v útlém věku, později pak sbíráme knížky, mince, někdo boty, jiný hodinky, auta, historické zbraně a samozřejmě i umění. Co nás spojuje nehledě na odvětví a velikost sbírky či zdrojů, je naše radost, když objevíme nový kousek, čas trávený při jeho objevování, pak jeho opečovávání, opakované studování, další rozmnožování sbírky a občas možnost ji s někým sdílet.
Americký novinář, reportér a komiksový tvůrce maltského původu Joe Sacco (nar. 1960) je tuzemskému čtenáři znám ze svých grafických reportáží o válce v Bosně a o situaci v Izraeli. Na jednom uzavřeném, ale přece neustále doutnajícím konfliktu a na druhém dlouhotrvajícím, jehož řešení je naopak v nedohlednu, autor předvedl, že realita bývá složitější, než si média denní produkce a následně i společnost, která je konzumuje, jsou ochotny připustit.
