V povídkách kratšího rozsahu využívá Honoré de Balzac témata typická pro tehdy oblíbenou literaturu. Je ironický, rouhačský, filozofuje nad unikajícím smyslem života, krutě se vysmívá poměrům panujícím ve společnosti, děsí svou schopností nahlédnout do temných stránek lidské duše. Honoré de Balzac: Elixír života – Fantastické povídky, přeložila Dana Melanová, Odeon, 280 str.
Moravskoslezské Beskydy jsou na svém severním hřbetu tvořeny hradbou pěkných kopců, které připomínají mohutné pecny chleba porostlé temnými hvozdy. Jen na vrcholcích jsou někdy trochu zaobleně holé, čímž mi jsou osobně blízké. Dřív, za rozmachu valašského pastevectví, byly podstatně odkrytější a dobytkem spásanější, jak je vidět na hodně starých fotografiích. Po vymizení bačů, koz a hlavně ovcí (dřív existovala stáda až o tisících hlavách) zas hřebeny i stráně zarostly stromy, takže člověk má pocit, že tam lesy byly odedávna.
Není problém vyjmenovat ty budovy, které vynikají po stránce estetické, technologické, environmentální nebo komunitní. Ovšem těch, které dokážou propojit všechna tato hlediska, je jen pár. Kulturní a společenský komplex Sara k nim patří. Jde o druhou nejvyšší budovu na světě postavenou výhradně ze dřeva, která zároveň podněcuje rozvoj celého regionu.
Začátkem roku ve světě umění a zábavního průmyslu prší ceny a nominace na ně – Oscaři, Lvi, Litery a ledacos dalšího. Těch oznámení a slavnostních večerů neubývá, velký zájem publika ale nepoutají. Oscaři jsou toho křiklavým příkladem – snahou cenu pro diváky nějak zatraktivnit (třeba ne zrovna uvážené zvýšení počtu nominovaných na cenu pro nejlepší film na deset). Velké tajemství letošních Oscarů není ani v tom, kdo vyhraje, ale kdo bude letošní slavnost uvádět a kolik těch moderátorů bude.
Lidové tradice a symbolické rituály se z našeho života postupem věků většinou zúžily na Vánoce a Velikonoce, ale není překvapení, že návraty mnoha lidí z měst do přírody a k vesnickému klidnějšímu způsobu života vedou často k jejich znovuvzkříšení. Farmáři si mísí staré zrno s novým, vracejí se k různým pověrčivým návykům a nalézají tak ztracené kořeny.
Mimořádná událost Jiřího Havelky zdálky připomíná film „morálního neklidu“ Věry Chytilové Kalamita z roku 1980. Tam jde o to, že společenská mizerie se vtělí do obrazu železničního vagonu zasypaného lavinou. Nehybný vlak s uvězněnými pasažéry je alegorií stavu krize, která je zároveň groteskní i tragická. V Havelkově filmu je vlak v pohybu, spíš v samopohybu, neboť ujede nešikovnému vlakvedoucímu, který se cosi vydal na něm opravovat.
Pavel Vavroušek fotografoval v letech 1971–1981 Novou Sedlici, nejvýchodnější vesnici tehdejšího Československa. Snažil se zachytit jeden z posledních ostrovů venkovské pospolitosti, kde lidé žili tradičním způsobem a jejich čas se odvíjel v rytmu střídajících se ročních dob a pravoslavných svátků.
Asi před patnácti lety mě postihla akutní potřeba někam se ztratit. Pomohl mi, jak již tolikrát v životě, Jáchym Topol, který mi řekl o doktoru Urbišovi, u něhož se zase předtím byl ztratit on. Popsal mi to tehdy asi takto: Fakt zajímavej chlápek, guru, trochu mystik a šaman, ale v pohodě. Jeď tam, je to v Beskydech, jmenuje se to Kunčice pod Ondřejníkem, to si zapiš, já se to učil týden, ale všichni tam říkají, že je to v Čaladný – nebo Čeladný, to se mi taky plete, prostě někde pod Ostravou.
Čína se chlubí olympiádou, která prý v novodobé historii her nemá co do šetrnosti k životnímu prostředí srovnání. Namísto budování nových sportovních areálů se využívají ty stávající a vše má pohánět zelená energie. Pojďme se proto podívat, jak jednotlivá sportoviště vypadají a fungují. Pořadatelské země využívají olympijské hry tradičně k výstavbě nových národních stadionů a dalších moderních sportovišť. Trendem posledních ročníků je ale spíš využívání stávající infrastruktury namísto budování nové.
Musela to být fantastická zahrada, pomyslí si užaslý návštěvník výstavy prezentované pražským Uměleckoprůmyslovým museem a nazvané věcně i metaforicky Josef Sudek / Otto Rothmayer: Návštěva u pana kouzelníka. Se zatajeným dechem si prohlíží desítky Sudkových bromostříbrných kontaktních fotografií a také Rothmayerem navržený kovový zahradní nábytek či zahradní svícny.
Malíř, kreslíř, grafik a ilustrátor. Svoje nadání a trpělivost k detailní tvorbě i nesnadným technikám zdědil po svých rodičích. Otec Květoslav Hísek byl bravurní autor přírodovědeckých ilustrací, matka Jitka Hísková byla grafička. I přes samostatné výstavy v New Yorku, Londýně, Římě či Seattlu je umělec stále věrný českému publiku a pražskému domovu. Jeho poslední samostatná výstava proběhla v DSC Gallery na konci roku 2021. Hískovy grafické práce je možné získat od 2000 do 25 000 korun podle formátu, obrazy přibližně od 30 000 do 600 000 Kč v závislosti na složitosti a velikosti díla.
Maďarsko přitahuje západní konzervativce, nikoli však díky své politice – obraně křesťanství, rodiny, státu, průmyslu a hranic. Proč tento desetimilionový národ v jejich očích zaujal takové postavení? Co v maďarské politické DNA to umožnilo? Odpověď nabízí kniha The Hungarian Way of Strategy (Maďarská strategie) Balázse Orbána, šéfa poradců a úřadu vlády maďarského premiéra Viktora Orbána, s nímž ovšem není v příbuzenském vztahu.
Výstava se zabývá tím, jak se po virtuální zkušenosti posílené pandemií proměnilo pojetí našeho soukromí a jaký vliv to má na naše vztahy. Prostřednictvím práce devíti mladých umělců si klade otázku, zda bude další vývoj spíš v duchu dystopických sci-fi filmů, nebo nám naopak virtuální propojení pomůže vyřešit problémy dneška. Digitální blízkost, Národní galerie, Praha, do 10. 7. 2022.
Tak tedy ještě jednou: Sázavský klášter byl zrušen dekretem Josefa II. v roce 1785, tehdy zde žilo kolem dvaceti mnichů, byl to tedy takový spíš menší klášter, pravil pan farář Cigánek, když jsme vešli do kostela Panny Marie a svatého Prokopa a postavili se kousek od brány s mříží z glagolice, o jejímž sázavském výskytu jsem psal minule. Ale o mnoha věcech jsem nestačil napsat, třeba o svatém Prokopovi, poustevníkovi sázavském, by se toho mělo napsat mnohem víc.
Vyostřený spor o záchranu jedné z nejhodnotnějších poválečných budov Bratislavy je u konce. Navzdory protestům odborné i laické veřejnosti v těchto dnech už probíhá postupná demolice komplexu budov Istropolis, na jehož místě má v následujících letech vyrůst nový a mnohem větší multifunkční objekt. I přes smutný konec této fascinující budovy ale celá kauza nabízí některá pozitivita v kontextu bourání poválečné architektury.
Václav Havel jednou na otázku (položil mu ji pisatel tohoto textu), zda někdy neměl v úmyslu napsat román, odpověděl, že na to občas myslel, ale ani ne tak na román, spíš na nějakou novelu, do níž se ale nikdy nepustil. Vysvětloval to tak, že aby člověk napsal větší prózu, musí ho psaní velmi bavit, a on není ten, jak řekl, šťastný případ. A dodal: „Dost nerad usedám nad prázdnou stránkou, mám hrůzu z každého začátku, odkládám to, různě od toho unikám.“
V době, kdy si část společnosti kupuje virtuální pozemky a nemovitosti, obléká své avatary v metasvětě a pořádá jim svatbu a jiné rituály, je vlastně taková koupě NFT, tedy nezaměnitelného tokenu, jakési malé želízko v ohni budoucího světa. Verze možné budoucnosti, kdy nás už nebudou tolik zajímat viry a bakterie, ohrožující nás na životech, ale spíš viry softwarové a nestabilita a bujení kryptoměn a jejich mutací, a kdy naše fyzická těla budou připomínat matrixovské zásobníky energie pro lepší verzi života v našich představách.
Petr Placák v roce 1988, to už byl tzv. plnoletý, sepsal manifest Návrat krále, jímž se definoval jako české dítě. Další vývoj ukázal, že tento utopisticko-disidentský akt z konce komunismu nebyl jen nějakou dobovou záležitostí, ale že to byl Placákův životní program. Nyní, na prahu šedesátky, se vrátil do časů, odkud vlastně nikdy neodešel, tedy do míst svého dětství, jež je tou úrodnou půdou, ze které celý svůj život vydatně čerpal.
Carl, Artur a Isi berou život jako hru, pomalu dospívají. Carl se dává na dráhu fotografa, Artur a Isi se stávají párem. Definitivně však přátele rozdělí až politika. Začíná první světová válka a Artur s Carlem musí oba narukovat. Daleko od domova se oba stávají součástí nelidské mašinerie. Až boje skončí, svět bude jiný.
O sázavských slovanských mniších se obecně ví, že to vůbec neměli snadné. Museli snášet různé ústrky a příkoří, sotva se usadili a trochu to tam v houštinách na břehu divoké Sázavy zvelebili, už je vyháněli a pronásledovali, a když se pak zase mohli na chvíli vrátit, tak to trvalo jen chvilku, a už zase museli balit, a to definitivně. Zbyla po nich jen staroslověnská tradice, která se pak ale musela stejně složitě objevovat.
Nemějte obavy, bude řeč jen o hortenziích. Jejich svět se rozděluje na koule, kužely a placky. To podle tvaru květenství. Ty kulaté, babičkovské, klasické, opomenu. Dnes bude řeč o kuželech. To je báječný keř, který byl donedávna vcelku neznámý, ale v posledních letech se tvrdě dobývá na lecjakou zahrádku. Zřejmě to bude tím, že není taková citlivka jako klasické hortenzie a udělá parády celý kopec. Psát o něm v zimě má veliký smysl, protože jsou na něm nejčko patrné loňské suché květy, které vypadají velice hezky.
Celý svůj tvůrčí život strávil v tom nejúchvatnějším ateliéru, jaký si kdy architekt pro své potřeby vytvořil. Ohromnou vysloužilou cementárnu v katalánském Sant Just Desvern proměnil Ricardo Bofill na prostor pro život a práci s takřka katedrální atmosférou. O výstřední budovy v portfoliu Ricarda Bofilla nouze není. Autor mnoha postmoderně excentrických budov se od konce 60. let proslavil mnoha návrhy nepřehlédnutelných rezidenčních souborů, které působí jako z jiného světa.
Zbyněk Sedlecký patří mezi výrazné autory na české scéně, kteří zaznamenávají zdánlivě obyčejné děje současnosti, ale v jeho díle je znát odkaz ke kvalitám a technikám či kompozicím z historie dějin umění. Na jeho obrazech můžete vidět silničáře, může stojícího na ulici, odpočívající děti na lavičce, zastavené v momentě okamžiku záznamu, ale zároveň v atmosféře jakéhosi bezčasí, které z kompozice a možností různého úhlu čtení obsahu odkazují k historickým ikonám.
Každá doba má své oblíbené floskule, prefabrikovaná spojení, jimiž člověk může vyvolat dojem, že něco říká, aniž by něco řekl či se obtěžoval myšlením, případně dá najevo, že je v kontaktu s „duchem doby“. Floskule také pomáhá udělat prefabrikát z jevu, který se její pomocí popisuje – z člověka, z díla, z čehokoli. Učiní ho přístupným a srozumitelným vnímání člověka uvyklého se ve floskulích vyjadřovat, dá mu ujištění, že nebude konfrontován se zneklidňující osobitostí, napomůže, aby popisované strávil bez větších zádrhelů.
Vedle literární kritiky psané českým jazykem existovala v českých zemích ještě ta druhá – publikovaná v německojazyčných novinách a časopisech, vzdělanému českému publiku, spolehlivě bilingvnímu, tehdy snadno dostupná. Konečně se na ni někdo zevrubněji podíval. Už ale žádný sólista, nýbrž dvě dámy a čtyři pánové z akademického prostředí, ne nutně českého. Jsme v epoše týmových prací. Snad i proto, že tu žádný další Arne Novák zatím nevyrostl.
Lichožroutský příběh Pavla Šruta zhlédnou diváci v dramatizaci spisovatelky Venduly Borůvkové. Hihlík se po smrti svého dědečka musí naučit postarat sám o sebe, navázat nová přátelství a společně se svou lichožroutskou sestřenkou Ramonou zachránit bratránka Tulamora ze spárů Kudly Dederona. Pavel Šrut, Vendula Borůvková: Lichožrouti, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, premiéra: 30. 1. 2022.
Mám rád historku, která se prý odehrála během maďarské protikomunistické revoluce v říjnu 1956. V Budapešti byli na zájezdu čeští sportovci, snad házenkáři nebo nějaký takový kolektivní sport, a než stačili odjet, vypuklo povstání. Tehdy byly všechny československé autobusy, stejně jako třeba lokomotivy, opatřeny červenou plechovou hvězdou na čumáku. Tuhle nevinnou ozdobu zahlédl dav maďarských revolucionářů, kteří se vrhali na jakýkoli symbol nenáviděného komunismu.
Statenice jsou obec asi s šestnácti sty obyvateli severozápadně od Prahy, kam se pohodlně dostanete veřejnou dopravou i z centra hlavního města. Jde proto o žádanou adresu zejména mezi Pražany hledajícími poklidné bydlení. Obec se stále rozrůstá a soudě podle zamýšlených developerských projektů tomu tak bude i do budoucna. Statenicím však stále chybí mateřská i základní škola – jejich vzdělávací i sociální funkci tady však už pár let supluje obecní knihovna, která sbírá úspěch za úspěchem a inspiruje ostatní. A to hned v několika směrech.
Tragédie je velké slovo. A výraz „tragický hrdina“ asociuje nějakou velikost – není to jen člověk, který dopadne špatně. Příběh chlapíka, kterého cestou do práce zabije padající balkon, je jistě smutný, ale ne nutně tragický, tedy jednotlivce nějakým způsobem přesahující, na osudu jednotlivce odhalující nějaký neměnný rys lidského údělu obecně, jeho potenciální tragičnost, která je lidským bytostem souzena.
Ještě jako studentce AVU v ateliéru Josefa Bolfa se mladé Lauře Limbourg podařilo zkoncentrovat svoje hlavní malířské téma a vytvořit si neotřelý malířský rukopis. V důsledku opakovaných cest do Asie a kvůli covidu dvojnásobně delší stáži na Tchaj-wanu, než čekala, si ji našlo témat hned několik – to nejsilnější a zároveň nejprovokativnější z nich je obchod s ženským tělem, sexuální turismus, nedostatek vzdělání a otročení dětí.
