Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat.
Petr Tausk byl teoretik a historik fotografie. Propojoval znalost technologických prostředků fotografie s tvorbou, což dokládal v řadě odborných i popularizačních publikací. Zabýval se dějinami fotografie, přednášel na pražské FAMU, organizoval výstavy. Vedle fotografických ilustrací odborných knih se věnoval zejména portrétu.
Cestě za vlašským salátem do Vlašimi (minulý díl) předcházela epochální výprava na Valašsko, o níž vyšly zprávy v únorových a březnových vydáních našeho nekonečného cestopisu. Epilogem této výpravy bude pojednání o pobytu ve Valašském Meziříčí, městě, kam expedice dorazila jednoho studeného zimního večera z Rožnova pod Radhoštěm. Ve Valašské Mezopotámii, jak bychom mohli Valmezu také říkat, byla úplná tma, která poněkud ztěžovala orientaci.
Jsou květiny, které tak nějak ze světa rostlin zmizely a zase se znovu objevily. Třeba vysoké letní floxy, klasické pivoňky a poslední dobou se znovu leckdo zamiluje i do kosatců. K předjarní flóře takhle neodmyslitelně patří čemeřice. Již roky jezdím v předjaří do francouzské školky, kterou si na pídi země vydobyli Sandrine a Thierry Delabroyeovi. Otvírají na pár hodin denně o vyhrazených sobotách a během roku se zúčastňují různých slavností květin. To je uživí? Ta otázka se nabízí a odpovědí je bezesporu: Ano.
Ve věku dvaadevadesáti let zemřela 10. března architektka, která měla zásadní podíl na formování tuzemské architektury posledních několika dekád. Alena Šrámková měla jasno v tom, jak má správný „barák“ (jinak budovy nenazývala) vypadat a působit na lidi. Přímočarost byla vlastní jak její osobnosti, tak její architektuře. Jen málokdo z českých architektů a architektek se může rovnat Aleně Šrámkové (rozené Cafourkové) v délce aktivního a tvůrčího života. Také proto se jí říkalo první dáma české architektury.
Za obrazy s náboženskou tematikou jsme si v našem století zvykli chodit převážně do kostelů či galerií starých mistrů. V současném umění není mnoho autorů, kteří by víru a odkazy na biblická témata považovali za vlastní, ale i světlé výjimky se najdou. Patří mezi ně Daniel Balabán, malíř figurálních obrazů, osobních příběhů, vlastních snů, symbolů a kódů, někdy však i přímých literárních textů, které ve své sdělnosti přebírají roli malby, kde nahrazují nenamalovatelné, či ji doplňují.
Někteří kritici nošení látkových roušek i respirátorů a dalších proticovidových opatření se odvolávají na princip svobody. Tento morální postoj jim však často bránil hledat důkazy proti kvalitě roušek. Jen někteří si dali tu práci a analyzovali data publikovaná v tak mainstreamových titulech, jako je třeba New York Times. Patří k nim Ian Miller. Tento americký novinář část svých článků zkompiloval do knihy Unmasked: The Global Failure of Covid Mask Mandates (Demaskováno. Povinnost nosit roušky byla celosvětově neúspěšná).
Spisovatelku Tove Janssonovou zná každý jako autorku knih pro děti. V tomto svazku se ale seznámíme se dvěma prózami určenými dospělým. Ač mají obě autobiografický nádech, perspektivou se výrazně odlišují – jedna popisuje kouzelné dětství v rodinném kruhu, druhá konec života. Tove Janssonová: Dcera sochaře, Fair Play, přeložily Jana Satrapa Holá, Naďa Bilincová, Argo, 212 str.
Nápad jet do Vlašimi a dát si tam vlašský salát není jistě zvlášť duchaplný, ale po cestě na Valašsko mi přišel namístě. Není to však tak jednoduché, neboť majonézové a salmonelové bufety s tzv. lahůdkovým pultem už v malých městech jako Vlašim vymizely. Musel jsem se proto spokojit s příslušným úsekem v supermarketu a kelímek se salátem si odnést do penzionu a tam ho spořádaně a opatrně, aniž bych cokoli umazal, sníst. Mohl jsem to udělat také na lavičce v parku, ale bylo ještě předjarně chladno.
V kontextu rozpadajících se starých stavení, ošklivých katalogových domů, drolící se vozovky a neudržovaného veřejného prostoru vás už první pohled na tuto budovu potěší. Její bílá hladká omítka totiž nenechá žádného kolemjdoucího na pochybách, že zjevně nedávné rekonstrukci někdo věnoval patřičnou pozornost a péči. Pokud tudy jen projíždíte, decentní označení kavárny na fasádě vás přiměje zaparkovat a zajít si sem na pivo, čaj nebo něco sladkého.
Skutečně, trsík několika sněženek na obrázku by vydal za dobře vybavený VW Transporter nebo nového superba. Jak to? Na světě se objevil docela nový lidský druh, říká se jim galantofilové. Galanthus je sněženka a oni jsou sněženkomilci. No a ti jsou připraveni za tyto křehké rostlinky vydávat závratné sumy. Dne 23. února 2015 byla sněženka ´Golden Fleece´ vydražena za pěkných 1390 liber, čímž nastavila na několik let laťku pěkně vysoko.
Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho.
Jedním z českých umělců, kteří se pohybují stejně snadno pod širým nebem jako v akademickém prostředí galerií, je Pavel Dušek. Malíř, jenž dříve maloval inspirován počítačovou grafikou a vizualitou dosovských her 90. let minulého století nebo pracoval spíš se zjednodušenou verzí modernistických osobních krajin, se po čase našel ve dvou silných, prolínajících se rovinách.
Na Pekařské v Brně je místo, kde se kdysi, bylo to 15. února 1976, propadla zem pod paní Marií Bartošovou, pětačtyřicetiletou květinářkou. Nejspíš ji pohltila voda, kterou se najednou zalil několikametrový kráter, a pak ji vsákl do svých náhle odkrytých hlubin. Její tělo se nikdy nenašlo, vlastně možná jen jeho kousek, ale to až po mnoha letech, kdy byl případ uzavřen i tím, že v roce 1993 dal městský úřad na zeď domu, u kterého se to stalo, pamětní desku s nápisem, že toho lituje.
Je pozoruhodné a taky povzbudivé, když někdo ve zralém věku nějakým zajímavým způsobem promění svou kariéru. To je i případ amerického herce a režiséra Bena Stillera, který byl dlouho znám jako tvůrce a hlavní představitel komedií, pohybujících se kolem hranice „řachandy“ a někdy i daleko za ní. V posledních letech se ale proměnil v zajímavého televizního tvůrce – režiséra a producenta.
Fotograf Jiří Turek ve svém výstavním cyklu ukazuje každodennost života běžných lidí v Afghánistánu. Vystavený soubor barevných fotografií není fotožurnalistickým dokumentováním válečné zóny, ale klade si za cíl ukázat tuto zemi jako místo, kde obyvatelé prožívají svoje každodenní životní radosti i strasti.
Pocta známým i zapomenutým architektkám a architektům, kteří během druhé poloviny minulého století určovali podobu tuzemských měst. To je právě vydaná dvousvazková publikace, která svým rozsahem, informační obsáhlostí i grafickým zpracováním aspiruje na jeden z nejambicióznějších knižních počinů roku. Opus o čtrnácti stech stranách a váze takřka šesti kilogramů se postupně rodil v hlavě hudebníka a multižánrového umělce Vladimíra Brože, známého jako Vladimir 518, někdy od přelomu století.
Umění znovu pomáhá -tentokrát Ukrajině. Například na benefičních koncertech, formou prodeje uměleckých děl na výstavách, přes sociální sítě či formou aukcí. Jedna z nich, navazující na Kulturu pro Ukrajinu s názvem Umění pro Ukrajinu, se uskuteční v nadcházejících dnech a spojila hned čtyři pražské galerie, Trafo, Bold, Chemistry a Centrum současného umění DOX. Tyto instituce nashromáždily téměř stovku uměleckých děl autorů všech generací; výtěžek z prodeje přispěje do rozpočtu Člověka v tísni.
I ten, kdo by snad neznal Cihlářovo jméno (ale pak musíme předpokládat, že někdo nezná ani jména jako Aleš, Lada, Trnka...), se nejspíš už někdy někde potkal s dílem tohoto výtvarníka. Michal Cihlář dosud graficky upravil a ilustroval na osmdesát knih, své linoryty uplatnil v novinách i v časopisech a svými stylizovanými obrazy zvířat propagoval pražskou zoologickou zahradu tak sugestivně a neodolatelně, že k návštěvě Troje přiměl i toho, kdo má k držení živočichů v zajetí postoj spíš rezervovaný, ne-li rovnou odmítavý.
Norský film Nejhorší člověk na světě měl velké úspěchy loni v Cannes, kde představitelka hlavní role získala cenu pro nejlepší herečku, je nominován na Oscara. Může to působit logicky – severská kinematografie docela „frčí“ a režisér Joachim Trier patří mezi její uznávané představitele. Příběh ambiciózní mladé ženy, která hledá svoje místo v životě v kulisách současného západoevropského města, taky odpovídá požadavkům soudobého festivalového a vůbec filmového provozu na žádoucí formu aktuálnosti.
S velitelem Servazem se setkáváme již posedmé. Tentokrát je přivolán k případu autonehody, při níž auto srazilo nahého muže s jelení hlavou. Muže, který se snažil uniknout něčemu hroznému a který má na hrudi vypálené slovo „spravedlnost“. Minierův nový thriller se dotýká složitých otázek o úpadku společnosti. Bernard Minier: Lov, přeložil Jiří Žák, XYZ, 472 str.
Tohle jednou špatně skončí, opakoval muž v beranici a tloukl dál kladivem do kovadliny, takže mu chvílemi nebylo rozumět. Myslel tím obecně situaci světa, který se podle něho vyvíjí špatně, protože lidi strašně zpohodlněli a zlenivěli. – Pane, kdo ještě umí něco udělat rukama? ptal se mě řečnicky a já mu řekl, že někdo se ještě najde, ale já to třeba nejsem, i když pokosit kousek louky bych ještě zvládl, ale nabrousit kosu už asi ne, to bych se bál, že si přeřežu žíly… Muž mávl kladivem, řekl, že spíš jde o ty mladé, kteří furt čučí do počítača, a kdyby měli třeba nadojit kozu, tak ani nevědí, jestli to není kozel…
Umění ve veřejném prostoru neslo v naší komunistické minulosti často patos politicky angažovaných umělců nebo spřátelených vazeb, kdy se jen zřídka realizovala díla nadčasová. Dnes se však oproti historii realizuje mnohem méně soutěží, prostředků je v této oblasti zoufale málo a jediná města, která se snaží o opak, jsou například Brno, Litomyšl, Hořice. Velmi pozvolna se v poslední době začleňuje i Praha formou dotačního programu Umění pro město.
Bronzové povrchy nové vstupní rampy a deseti velkých písmen měkce objímajících nároží se blyští v nízkém zimním slunci a všem kolemjdoucím tak napovídají, že za zdmi této historické budovy na pražském Klárově se událo něco důležitého. Spolu s bílou nástavbou viditelnou až z druhé strany jsou tyto novodobé vstupy při pohledu zvenčí jedinými poslíčky nové náplně, kterou této nijak zvlášť nápadné stavbě přinesla razantní přestavba probíhající několik posledních let.
V pohnutých dnech může člověk cítit mezi událostmi nesouvisejícími a nesouměřitelnými jakousi osudovou shodu. V úterý večer jsem otřesený u monitoru vstřebával projev Vladimira Putina, do toho se objevila zpráva, podle níž ráno toho dne ve svém domě v Irsku zemřel americký zpěvák a písničkář Mark Lanegan (57).
Překlady Isaaka Bashevise Singera (1904–1991), možná posledního velkého klasického vypravěče literatury dvacátého století, se k nám dostaly až na sklonku jeho života a až deset let poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu: jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pomineme-li ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987.
Dokument Aleny Činčerové přináší bohatý životní příběh jednoho z nejuznávanějších světových imunologů a genetiků, Čechokanaďana profesora Emila Skamene. Celý život zasvětil odhalování tajemství genů, přitom sám po desítky let neznal svou vlastní identitu. Jen souhrou náhod objevil, že je někdo úplně jiný…
Hned vedle Jurkovičových perníkových chaloupek, o nichž jsem psal minule, je na radhošťských Pustevnách ještě jedna pozoruhodnost, tajemný hotel Tanečnica. Otvírali ho tady už v roce 1926, v červnu roku 1928 tu přespal prezident Masaryk, který pak křepce, napodobuje tím legendární túru Cyrila a Metoděje, došel po snídani až na vrchol Radhoště, kde mu dětské sbory zazpívaly vlastenecké písně, načež několik dítek prezident pohladil po hlavičce.
Patří k nejslavnějším architektům současnosti a sbírá jedno prestižní ocenění za druhým. Autor mnoha velkých kulturních staveb a domů celebrit míchá ve své tvorbě vlivy z různých koutů planety, přičemž nezapomíná ani na svou rodnou Afriku. Nechybělo mnoho a vycházející hvězda světové architektury musela zavřít své studio. V důsledku finanční krize z roku 2008 totiž její třicetičlenná firma přicházela postupně o všechny své projekty, takže David Adjaye se dostával do stále větších dluhů. Z insolvenčního řízení se ale nakonec vymanil.
V posledních letech zakládají české soukromé instituce, nadace a vlastníci větších sbírek veřejné galerie, muzea či výstavní síně. Ani víc než třicet let od revoluce nám nestačilo na to, přijmout za normální takovou situaci, kdy se umělcům finančně daří, kdy prodávají své práce, nejen aby zaplatili „složenky“, ale kdy mají možnost – adekvátně podle své zručnosti či dovednosti – žít ekonomicky úspěšný život srovnatelný s vyšší manažerskou třídou v jiném sektoru.
