Ano, v našich představách se ježek belhá podzimní zahradou obtěžkán náloží jablek a hrušek, které mu zřejmě samy napadaly na bodliny. Nic vzdálenějšího realitě. Dnes bude řeč o docela jiných ježcích, na omak vcelku dráždivě hebkých, ba dokonce leckdy vonných. Navíc lákajících motýly. Jméno Echinacea vám bude asi povědomé nejen díky masivní reklamní kampani z devadesátek na kapky, které se podnes těší masivní oblibě. Tahle severoamerická květinka je skutečně součástí tradiční medicíny indiánských kmenů, byť je to s léčivými účinky jejích jednotlivých druhů trochu složitější.

Nedávejme si ale zbytečně kapky, pojďme se obdivovat jejich letní kráse. Třapatkovka spolu se svou báječnou příbuznou třapatkou patří k letní zahradě stejně jako denivka nebo flox. Velké květy mají podobnou stavbu jako kopretiny a staly se velice oblíbenými do záhonu i do vázy. Původní klasická třapatkovka nachová, laicky zvaná „růžová rudbekie“, se taky v zahradě snadno přesévá a lze ji s trochou pozornosti udržet řadu let.

Třapatkovky se staly během posledních dvou dekád také tak trochu obětí marketingu a tyto produkty byly taky opakovaně pohaněny zahradnickými autoritami. Nyní si nesou „černý puntík“ těchto prohlášení a je jim samým zatěžko se z téhle šlamastyky vymanit. Dlužno poznamenat, že v jejich šlechtění byla odvedena spousta práce a pokrok, kterého bylo dosaženo, je důkazem nevídané schopnosti lidstva posouvat rostlinnou říši k obrazu svému. Tato snaha sama o sobě přináší mnoho nového a rozhodně bych ji nehanil. Naopak, hanil bych způsob, jakým je tento pokrok prodáván na trhu. Bohužel, oddělit zrno od plev se tak nějak zapomnělo, a tak „echinácky“ obdržely černý puntík všechny a šmahem. Ano, třapatkovka byla vylita i s ježkem (a vaničkou).

V čem je zakopaný pes? Je to až hloupě jednoduché. Stačilo by respektovat staré známé „správná rostlina na správné místo“. Severoamerická flóra má pouze dvě třapatkovky, které rostou v podmínkách aspoň trochu podobných zahradnímu záhonu. Pro šlechtění se ovšem staly klíčovými především druhy z prérií a kamenitých strání. Ty v živné zahradní půdě zpravidla nepřezimují. Jelikož všechny odrůdy teplých hřejivých žlutých, oranžových a šarlatových v sobě musejí mít nutně tuto krev, ovlivňuje to jejich nároky. Hrstička písku to nespraví. Chce to malý kamenolom. Skalničkáři také vědí, že koniklec nebo hlaváček jim v kompostu zajdou. Tak to respektujme a nemusíme hanit kytky, protože neumějí náš záhon. My neumíme jejich stanoviště. Je těžké si to přiznat.

Je tu jedna trochu podivná pastička. Ta původní třapatkovka nachová, co roste a seje se v mnoha zahradách, je v těch nových křížencích taky. A seje se furt stejně ráda jako předtím. Dokáže jednu věc, která vypadá trochu nadpřirozeně, ale je celkem normální a logická. Po ježkovi v květu pošukávají (staročesky myšleno) různí motýli, čmeláci a motýli, přinášejíce všemožný pyl z okolí. Semeníky se v zimě rozsypou pod kytku a zjara houfně vyklíčí. Nejsilnější jsou ovšem semenáčky právě třapatkovky nachové, a nejsou-li vystaveny drastickým podmínkám kamenolomu, zvítězí. Pěstitel pak chodí s tichou výčitkou: „Tak ta echina, co jste mi loni prodal, změnila dočista barvu.“ Nikoli. To jen samovýsev.

Marco van Noort je holandský šlechtitel třapatkovek. Jeden z nejúspěšnějších na světě. Na jeho políčku jich najdete desetitisíce ve všech barvách, tvarech květů a velikostech. Jen promile z nich postupuje každý rok do dalších testů. Krásky na snímku končí na kompostu.