Stromy sázené na podzim roku 2018 při oslavách století republiky procházejí právě nyní klíčovým obdobím, kdy se rozhoduje o tom, zdali jednou budou krásné, či nikoli. Mají za sebou tři vegetační sezony a vstupují do čtvrté. Přírůstky jsou již patrné po celém obvodu koruny a zejména v její horní části by měl jednoletý výhon být už na loket dlouhý. Jak to poznáte? Letorost je hladký a podle druhu lípy může být zelenkavý, žlutavý nebo s červeným či oranžovým líčkem.
Často se setkáváme se zkreslením a mylnou představou, pokud na umění, případně i životní zkušenosti nahlížíme z dálky a takzvaně z rychlíku. Přenést dojem z barevnosti, působení formátu a celkového vyznění zkrátka nelze, ať se jako galeristé na dálku snažíme sebevíc, kontakt a zážitek naživo je nepřenosný. Stejně tak tomu je mezi umělci s inspirací a vlivem vlastních zkušeností, cest, které jim výrazně ovlivnily život, tedy jak cest za uměním, tak třeba za světlem a barvami.
Úvodní skladbu pro šestidílnou britskou minisérii Slow Horses nazpíval Mick Jagger. Zní v něčem povědomě, ale docela svěže, nic nového pod sluncem, ale je fajn, když někdo tu osvědčenou formuli předvede pěkně, s pobavenou přidrzlostí a lehce ironickou distancí. Zastavuji se u ní proto, že celá ta minisérie je taková. Její autoři jistě neobjevili Ameriku, nijak zásadně neposunuli hranice toho, o čem a jak je možné v televizi vyprávět.
Zkoumání prostoru, hmoty a prázdnoty je základní charakteristikou děl Jiřího Příhody. Jeho inovativní studie imaginárních objektů se v reálném provedení stávají inspirativními místy propojujícími architektonická řešení s výtvarným uměním. Výstava v Rudolfinu je doposud největší přehlídkou umělcovy tvorby.
Řidič autobusu byl sice Ukrajinec, ale stejně měl puštěnou nějakou strašnou českou stanici, kde se kvákání moderátorů střídalo s robotím hekáním, v nějž se proměnila pop-music. Mezi tím peklem se ale přece jen vyskytlo něco snesitelného, co neurotickým estétům (jako jsem já) nepůsobilo takovou bolest: vlastně se mi to i docela líbilo. Zpívalo se tam: „Proč jsi tak vzdálené, baroko? Lalala… pro oko… Zem, která nemá své nebe, ztratila sebe a zebe…“
Po dlouhých letech spekulací začala minulý týden demolice kultovní stavby, která zhmotňuje utopické vize poválečného Japonska v období jeho ekonomického rozkvětu. První kroky architektonických nadšenců po příletu do Tokia často ihned směřovaly právě k této stavbě, kterou nelze přehlédnout ani v husté zástavbě centrální části čtrnáctimilionové megapole. Za několik měsíců tu už ale na ně bude čekat jen prázdná malá parcela, kterou jistě brzy poté vyplní budova nová – její podobu zatím neznáme.
Moravské náměstí se stalo dějištěm jedinečné obnovy. Vítězný návrh studia Consequence forma vzal pod sebe krajinářský tým, který využívá některé pokročilé metodické postupy ochrany měkkých a zranitelných struktur parku, dosud neobvyklé v našich končinách. Vyzdvihnu několik z nich. Na prvním místě jsou to přípravné zásahy podporující adaptaci stromu na městské klima a eliminující některé stresy. Mezi soutěží a realizací zpravidla uběhne několik let, které lze využít pro „průzkum bojem“ a připravit park na následnou obnovu, aby utrpěl co nejméně.
Když nám naše národní instituce nenabízejí zajímavý program, nezbývá než vycestovat tam, kde je úroveň a nabídka výstav stále lákavá. Nyní je blízko českých hranic hned několik důvodů, proč vyrazit třeba na vlak a spojit výpravu za uměním s výletem. Aktuálně se nabízí vycestovat za Edvardem Munchem do Vídně (do 19. 6. v Albertině), tamtéž za Davidem Hockneym (do 19. 6. v KunstForu Wien), Paul Gauguin na vás čeká v berlínské Alte Nationalgalerie (do 10. 6.) a Edward Hopper v Drážďanech (do 31. 7. ve Zwingeru).
Když český autor napíše původní práci o zahraniční problematice, aniž jen přežvykuje, co se tak píše a vysílá, můžeme to považovat za událost. Mezi přežvýkavci na Německo se vymyká Aleš Valenta, historik, dlouhá léta učitel na univerzitě v Hradci Králové i publicista. Spouštěčem Valentova zájmu o Německo byla tzv. uprchlická krize před sedmi lety. Nejprve se z toho zrodila kniha Německo: Mýtus a realita, poměrně přesvědčivé nabourání mýtu o této zemi coby kolébce moderní tolerance a baště otevřené výměny myšlenek a politické kultury. Druhá kniha prohlubuje tu první. Jmenuje se Německý rok 1968.
I když historické analogie bývají ošidné, těžko popřít, že průběh Putinovy války na Ukrajině pozoruhodně připomíná tzv. zimní válku, kterou Stalinův Sovětských svaz vedl proti nepoměrně slabšímu Finsku. Když v listopadu 1939 ruským útokem začala, měla to také být záležitost několika týdnů, avšak Finové se bránili s takovou urputností a lstivou chytrostí, že se Stalinův válečný stroj záhy zadřel a měl co dělat, aby se nakonec, po strašných ztrátách, dovlekl k nějakému cíli. Finové sice museli v březnu 1940 kapitulovat a přistoupit na územní ztráty, ale ve výsledku si uhájili samostatnost a vlastně i respekt svého nevyzpytatelného nepřítele.
Politická situační komedie těží z předvolebních tahanic a čachrů nejen v českých zemích. Děj hry má dvě souběžné linie ve dvou prostředích, která má divák stále před očima. Neochvějné postavení předsedy jedné politické strany získává trhliny. Mobily zvoní, preference se přelévají a voda stoupá… Petr Abraham: Mimo záznam, Východočeské divadlo Pardubice, premiéra: 23. 4. 2022.
V Bukurešti začínalo jaro a na Jarním bulváru (Bulevardul Primăverii) vyrašily pupence magnolií, jak se sluší na čtvrť, která se po jaru jmenuje: Primăverii, tedy Jaro – nebo možná Jarov. Rozkládá se na severu města, u jezera Herăstrău, na východ od vítězného oblouku (Arcul de Triumf), který si tam Rumuni postavili v rámci národního sebeuspokojení po první světové válce: je jen o trochu menší než ten pařížský a trčí poněkud bezprizorně na takovém větším kruháku, ze kterého vedou bulváry z města a do města.
„Poutníkovi stačí manšestrové kalhoty, dobré boty, bavlněná košile… Život v podstatě je výzva k putování, cesta, na kterou není třeba brát si tolik věcí.“ To čteme v půvabné knize Josefa Kroutvora Stará škola; hned by se člověk k tomu poutníkovi přidal. Čtenář jeho textů to ovšem dělá už dlouhá léta, staly se součástí jeho vlastního putování, posloužily mu jako inspirace, zdroj poučení i jako breviář k denní potřebě číst něco vlídného a sdělného, co k němu promlouvá blízkým jazykem.
Rača je městská část Bratislavy na jejím severním okraji, kde se začíná zvedat a vlnit krajina úpatí Bílých Karpat. Hranice mezi městskou zástavbou a volnou krajinou je striktně oddělená, místní se mohou těšit z krásné přírody s vinohrady hned za jejich okny. A to i v případě zdejšího sídliště, které loni obohatil jeden vcelku civilní, přesto v mnohém netradiční zásah mladých architektů z Prahy.
Když jsem se kdysi vrátil z Británie, nadšen pro zahradnickou věc, držel jsem se kopyta a pracoval na zahradách domů, vil či zámečků. Tedy praktiky výhradně pro soukromou klientelu. Všichni investoři do jednoho stáli o mé nápady, znalosti a krůček po krůčku i zkušenosti. Měl jsem tehdy možnost pracovat i pro některé tzv. prvostavebníky, kteří v tom plavali, jak uměli, a platili tvrdě za každou chybu.
Podobně jako nás s věkem obohacuje znalost souvislostí, které nám byly před lety zastřené, ať už zkušenostmi, nebo politickou či společenskou situací, a toto nabyté vědomí nám pomáhá zorientovat se v komplikované současnosti, stejně tak někteří umělci přistupují ke svým dílům, a nejen že zúročují své malířské dovednosti nabyté v čase, ale vracejí se v nich ke vzorům z minulosti, které se jako jakési archetypální vzory opakují a vztahují se i k dnešku.
V době, kdy je člověk veden ke konzumaci chmurných a zneklidňujících zpráv, docela ocení možnost přijít na jiné myšlenky. Film amerického režiséra Richarda Linklatera Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je vhodný přesně k tomu účelu, milé a přitom nikoli lepkavě vlezlé a emotivních reakcí se dožadující dílo. Linklater je pozoruhodný tvůrce, jeho filmografie je velice pestrá – od intelektuální romantické trilogie Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí přes generační filmy (Flákači, Omámení a zmatení) po filmy pro děti (Škola rocku).
Manželé Maggie a Brick přijeli na rodinnou usedlost na jižanské plantáži na oslavu narozenin jeho otce, který údajně umírá na rakovinu, ale všichni se tváří, že ne. Je dusno, ale bouřka v nedohlednu. A každý má nějaké tajemství – nebo aspoň neříká úplnou pravdu.
Cesta do Bukurešti byla vlastně prodloužením únorové exkurze na Valašsko, o níž jsem psal v dílech o Rožnově a Valašském Meziříčí. Jádrem Rumunska je také přece Valašsko, stará Valachia, země Valachů, tedy románských obyvatel Balkánu, romanizovaných Dáků, k nimž se v průběhu složitých a nepřehledných dějin přidaly další elementy, ze kterých se pak poskládal rumunský národ.
Třídílná minisérie Podezření, kterou v druhé půli března odvysílala Česká televize, představuje v kontextu zdejší produkce ojedinělé dílo. Uvázne v hlavě nějakým jiným způsobem než jako předmět divácké či kritické analýzy (Byl jsem napnutý? Bavil jsem se? Jaké to má přednosti a nedostatky? A co poselství? Je koherentní? Souzním s ním?). Podezření je společenské drama, které vychází z nějaké reálné situace, již ale dotváří a přetváří, někdy i za použití v audiovizuální tvorbě často užívaných vyprávěcích postupů, které ale často podvrací. Upřednostňuje neurčitost, víceznačnost před zřetelnou a srozumitelnou diagnózou společenských problémů.
Přísloví Dvakrát měř, jednou řež je na konci zimy pro naše města aktuální. Mnoho stromů padne, protože „není jiná možnost“, nehledí se na příčiny, zhodnotí se důsledky a obvykle s poukázáním na bezpečnost se kácí. Smutný stav našich stromů ve městech má ale prapůvod ve všeobecné bezohlednosti našeho životního stylu. Během posledních tří dekád tato zátěž vzrostla natolik, že většina velikánů žije takříkajíc na dluh a „péče o stromy“ se soustřeďuje na tolik oblíbený řez, který s trefnou ironií nazývají obyvatelé často „ořez“.
Minulý týden skončila první Světová výstava pořádaná v arabském světě. Dubajské Expo bylo navzdory svým proklamacím další z řady podobných podniků, u nichž nablýskaná forma na hony vítězí nad obsahem a reálným přínosem. V průběhu stosedmdesátileté historie Světových výstav najdeme několik okamžiků, které měly velký vliv nejen na vývoj architektury. Nejznámějším příkladem je v tomto ohledu Eiffelova věž, která byla postavena při příležitosti Světové výstavy 1889 v Paříži.
Bojovat s průměrností, všedností nebo lidskou malostí lze mnoha způsoby, často jsou to bohužel boje s větrnými mlýny a výhry bývají jen krátkodobé. O to víc si ceníme lidí, kteří na ně vydávají svou celoživotní energii a jejichž stopa, přestože třeba ne pro masovou část populace, zůstane výrazná a nepřehlédnutelná. František Štorm v sobě spojuje několik osobností, které by svým dopadem hrály výraznou roli každá sama za sebe. Typograf, který od roku 1993 vede vlastní písmolijnu Storm Type Foundry.
„Milá Maminko! / Zrovna teď v 1 hodinu s poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic. / Já jsem včera o 11 hodinách v noci přijel, a sotva jsem zde byl, již ve 12 hodin v noci přišly na Julii malé bolesti. / Tak jsem si zrovna k té slavnosti přijel. Toť beztoho vím, že se s námi budeš srdečně těšit o těchto svátcích. / Pošli nám sem jenom hodně brzy Mucenu, třeba hned, to bude nejlépe. / Líbám Vás všechny srdečně; mějte se dobře. / Sbohem. / Váš / Karel. / V Praze dne 23. prosince 1848.“
Film Je třeba zabít Sekala (1998) převedlo na divadelní prkna vinohradské divadlo. Ocitáme se v létě roku 1943 a Jura Baran přichází do vesnice Lakotice, aby se ukryl před Němci. Sekal, vychovávaný jako parchant, donáší na sousedy německým úřadům. Rigidní řád majitelů gruntů se obrací proti nim samým. Je třeba zabít Sekala, režie: Pavel Khek, Divadlo na Vinohradech, Praha, premiéra: 8. 4. 2022.
Kdyby vás náhodou zajímalo, jak se rumunsky řekne radost, tak vám v překladači vypadne slovo bucurie, čte se to bukurie, a já měl opravdu radost, že jsem po mnoha letech byl pár dní v Bukurešti, ve městě radosti. Naposledy to bylo před pětatřiceti lety, a to jsem ale spíš než radost měl vztek a taky poněkud strach či obavu, jak to všechno dopadne, protože jsme pár dní předtím byli u moře na pláži kompletně okradeni, pak nás i vyhodili z vlaku, nikoli však Rumuni, nýbrž Češi.
Dříve vznikaly v bankách sbírky třeba i z umění nesolventních klientů, které propadlo v jejich prospěch, dnes patří k dobrému jménu bankovní či korporátní instituce, pokud svou sbírku systematicky buduje, vystavuje a spolu s ní i kultivuje a pečuje o společnost. Další službou, na kterou se některé peněžní domy zaměřují, je umělecké poradenství a zprostředkování informačního servisu svým klientům (v Čechách například UniCredit Bank).
Když předjaří trochu poskočí a v noci už není takový mráz, objeví se po sněženkách, talovínech a čemeřicích na scéně modrá. Leckoho to může překvapit, ale mnohý starý park i zahrada se rozzáří koloniemi ladoněk. Velice často jde o koberce, které rozsáhle a po tisících dokážou zalézt do kdejaké spáry, pod keře a do nejzazších zákoutí.
Svou první realizaci dokončil teprve před dvaceti lety ve své rodné vesnici, zapadlé africké osadě bez elektřiny a tekoucí vody. Tato pokorná stavba z obyčejných materiálů však znenadání odstartovala raketovou kariéru Francise Kérého, která nyní vyvrcholila nejvyšším profesním oceněním, jaké architekt během svého života může získat.
Letošní udílení Oscarů velmi výstižně předznamenal americký herec Sean Penn, když v předvečer ceremonie vyhlásil, že nepovolí-li americká akademie během slavnosti vystoupení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, veřejně svoje Oscary roztaví. Nejde jenom o ten anoncovaný způsob Pennova protestu, v němž je možné vidět variantu dávného sloganu Překovejme meče v pluhy, v tomto případě by ale šlo o překovávání Oscarů v meče nebo vůbec zbraně, jichž je Ukrajině momentálně zapotřebí.
