Dva znepřátelení bratři, kteří pocházejí ze slavného hereckého rodu, se na stará kolena rozhodnou restartovat své divadelní kariéry v jednom projektu. Bohužel jde o pokleslý thriller… V osmi scénách z herecké šatny nás Ger Thijs provede od první čtené zkoušky přes premiéru, zájezdové reprízy až k derniéře.
Jedna z věcí, na které se už Václava Havla nikdo nezeptá, je, jaký měl vztah k patronu svého příjmení, tedy k svatému Havlovi čili Gallovi. Bohužel ve Hvížďalově Dálkovém výslechu to není; a myslím, že ani jinde. Tipoval bych, že víceméně žádný (podobně jako Václav Klaus ke svatému Mikulášovi), ale přitom je pravděpodobné, že na to občas musel trochu myslet, a když šel někdy Havelskou ulicí kolem kostela svatého Havla, že ho to mohlo napadnout.
Každoročně pořádáme v zahradnictví letní perenářskou školu. Z různých škol k nám přes léto přicházejí na týdenní turnusy studenti a střídají různé práce. Nejspíš by to byla docela obyčejná praxe, ale my jim za tu letní pomoc nabízíme i zimní turnus. Ten už je čistě teoretický, dejme tomu vzdělávací. Překvapivě to není celé zdaleka o kytkách, ale především o takové cestě časem. Oni se podívají do budoucnosti, my do minulosti. Hrnkování je něco jako draní peří, tedy především vcelku monotónní práce u jednoho stolu, kde se semelou živí mrtví.
O Jiřím Tomanovi jsem poprvé slyšel před dvěma lety od Martina Fišera, který byl nešťastný z toho, jak o něm málokdo ví a jak je nedoceněn. Martin Fišer je filmař dokumentarista a v dobrém slova smyslu zaťatý člověk, objevitel a obhájce zapomenutých a opomíjených. Léta doslova bojoval za Miroslava Štěpánka (1923–2005), skutečného autora cyklu animovaných filmů Pojďte pane, budeme si hrát, těch medvědů od Kolína, jejichž slávu si celou přivlastnil mnohem mediálně i jinak úspěšnější Břetislav Pojar. Fišer o Štěpánkovi psal i mluvil, mohl se jevit až umanutým. Ale mělo to svůj důvod.
V polovině šedesátých let se brazilské hvězdě architektury dostalo další privilegované zakázky – navrhnout luxusní hotelový komplex na jednom z nejlepších pozemků celé Madeiry. Ostrov si od projektu sliboval velký ekonomický i kulturní přínos, pro Oscara Niemeyera to však byl jeden z řady projektů, od kterého dal později navzdory svému prokazatelnému autorství ruce pryč. Už na satelitních snímcích Funchalu, hlavního města malého ostrova v Atlantském oceánu, tato budova upoutá vaši pozornost.
Lidé na okraji společnosti a problémy současné civilizace nejen ve vztahu ke zvířatům patří k nejsilnějším tématům kreslířky a malířky Toy Box, aktivistky za zvířecí i lidská práva a rovnost pohlaví. Její životní nastavení se automaticky propíjí do autorské tvorby; s hledáním obsahu a výrazu neměla nikdy problém. Nezveřejněné občanské jméno navazuje na její streetartovou historii, kde jako jedna z mála českých ženských autorek zanechává viditelnou stopu.
„Jsem přesvědčená, že sexuální uspokojení nikdy nebylo pro společnost prioritním aspektem života ženského pohlaví,“ prohlásila na tiskové konferenci na letošním berlínském festivalu Emma Thompson, představitelka Nancy ve filmu Hodně štěstí, pane Veliký. A právě ona je hnací silou snímku, jehož tvůrci slaví letos úspěch na festivalech a který s neméně nadějnými vyhlídkami vstupuje do kinodistribuce.
Ukryto v knihách. Výstava prezentuje výsledky odborného průzkumu rukopisů a tisků pomocí speciálních záznamových zařízení, světelných zdrojů i rentgenových snímků. Zaměřuje se na ukázky obrazových záznamů skrytých prvků knižní vazby nebo materiálů knih, vizualizace prostým okem neviditelných informací. Tajemství knih – skryté prvky rukopisů a tisků, Národní knihovna ČR, Praha, do 3. 9. 2022.
V Německu vyhlásili toho léta Páně 2022 dopravní komunismus, jenž vybudil mnohé šetřivé poutníky, aby křižovali veřejnými prostředky oblastmi Germánie za pouhých 9 eur na měsíc, tedy vlastně zadarmo. Já si pro své několikadenní potulky vybral hned to nejbližší Sasko, ale chtěl jsem se vedle známých míst (psal jsem tady o Torgau a Wittenbergu) podívat i kamsi bokem, do malých měst a na venkov, do těch opomíjených Zapadákovů, jejichž přitažlivost nelze jednoduše vysvětlit a sdělit, tak se o to ani nebudu pokoušet, třeba to vyplyne samo.
Ano, v našich představách se ježek belhá podzimní zahradou obtěžkán náloží jablek a hrušek, které mu zřejmě samy napadaly na bodliny. Nic vzdálenějšího realitě. Dnes bude řeč o docela jiných ježcích, na omak vcelku dráždivě hebkých, ba dokonce leckdy vonných. Navíc lákajících motýly. Jméno Echinacea vám bude asi povědomé nejen díky masivní reklamní kampani z devadesátek na kapky, které se podnes těší masivní oblibě.
Pokud jde o počet obyvatel, nemají panelové domy v Česku konkurenci. Stále v nich žije třetina Čechů, v Praze dokonce polovina obyvatel. A i když nad paneláky mnozí ohrnovali a stále ohrnují nos, realita je taková, že poptávka po bytech v nich ani zdaleka neklesá. Svůj podíl na tom má pochopitelně současná bytová krize šponující ceny nemovitostí, ale také zdařilé příklady toho, že byty v panelácích lze poměrně snadno přizpůsobit individuálním potřebám a vytvořit z nich atraktivní bydlení – a to jak pro mladé samotáře, tak pro rodiny.
Jedna z nejběžnějších zkušeností člověka, který se pohybuje v tzv. kulturní sféře, je předstírání a faleš. Plyne to ze skutečnosti, že současná kultura a umění, tedy aspoň ta část, která o sobě nejvíce dává najevo, že současným uměním je, se nachází v tak nicotném stavu, že člověku, jenž se nechce úplně sociálně pohřbít, nezbývá než předstírat a klamat. Předstírat a klamat, že ho to zajímá, že ho to pořád ještě nějak přitahuje, dokonce obohacuje.
K práci dobrého soukromého galeristy patří nemálo zásadních kroků, mezi nimiž nesmí chybět výrazný a stabilně kvalitní program, oboustranně důvěryhodný vztah s umělci, pochopení pro vkus a přání sběratelů a kupujících, profesionální výsledky při kontinuálním vývoji galerie v inovacích, neotřelém přístupu, tipování mladých talentů, vydávání publikací, zahraniční prezentace umělců, ale i schopnost navázat partnerské vztahy se zahraničními institucemi, kurátory a umělci, kteří obohatí lokální scénu.
Český Krumlov bude hostit již 31. ročník mezinárodního hudebního festivalu. Ten nabídne šestnáct koncertů v devíti unikátních prostředích města. Slavnostně jej zahájí Vodní hudba G. F. Händela přímo na zámeckém jezírku. Hudba zaplní také barokní divadlo, kde bude po dva večery znít opera Farnace od A. Vivaldiho.
Důležitá otázka, kterou bych chtěl někomu položit, nejlépe asi profesorovi Hilskému, ale nerad bych ho tím teď v létě otravoval, je, byl-li princ Hamlet luterán. Kladl jsem si ji ve Wittenbergu, když jsem chodil jeho ulicemi a četl si na zdech domů cedule, kde bylo napsáno, kdo tu všechno studoval, což je impozantní výčet různých zjevů evropské vzdělanosti.
Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.
„Jak mám poznat, jestli ten strom u nás v ulici sázejí správně, nebo špatně?“ ptáte se často. Radnice se předhánějí v superlativech a omlouvají svá předchozí selhání. Přitom to může znít docela slibně: „Stromy nahradí dříve odstraněné platany, na nichž se podepsalo dlouhotrvající sucho i městské prostředí. Akáty druhu Umbraculifera jsou vhodné právě do městského prostředí a v koruně dorůstají kolem dvou metrů do výšky i do šířky. Při jejich výsadbě byla do půdy přimíchána speciální směs včetně mykorhizní houby, bakterií, organických hmot i minerálů, které budou pomáhat stromy dlouhodobě vyživovat.“ To stojí za úvahu. Platan je ve městě jako doma a i v jižní Evropě je schopen v docela extrémních přísušcích urbanizované prostředí zvládat. Také jde o dominantní strom, který poskytuje široké portfolio ekosystémových služeb. Ve srovnání s ním je kulovitá odrůda akátu skutečně trpaslík. Strom jako strom?
Weinviertel, historické území severovýchodního Rakouska při hranicích s jižní Moravou, patří mezi vyhlášené vinařské regiony. Místní zvlněná krajina je poseta rozlehlými vinohrady, mezi kterými se schovávají drobné obce s tradiční zástavbou a pitoreskními sklepními uličkami. Region spadající pod spolkovou zemi Dolní Rakousy sází v první řadě na enoturistiku a místní vinařství i díky tomu prosperují také v posledních letech – koneckonců se tady vyrobí třetina všech rakouských vín.
Společnost Netflix letos uvedla čtvrtou řadu diváky i kritikou dobře přijatého dánského seriálu Vláda, pojednávajícího o osudech smyšlené historicky první dánské premiérky Birgitte Nyborgové a lidí kolem ní. Našinec, který k Dánsku obvykle vzhlíží s obdivem, najednou vidí zemi s týmiž problémy, jaké máme u nás. My se považujeme za prcky, které každý chce sníst, Dánové taky. My se snažíme hrát na to, že je dobře nevyčnívat, protože pak si nás nemůže nikdo všimnout a přežijeme v klidu – no a ze seriálu plyne, že Dánové mají stejný reflex.
Roku 2005 absolvoval AVU v ateliéru malby Vladimíra Skrepla a nových médií Michaela Bielického, na stáži byl o rok dřív v newyorském Cooper Union. Mezi osobnosti, kterými je fascinován a jež se stávají jeho volnou inspirací či apropriací v jeho díle, patří Maria Callas nebo Andy Warhol. Jeho tvorba je širokou společností často považována za kontroverzní, případně za příliš explicitní adoraci homosexuálních, pedofilních tendencí či nacistické ideologie, ale ve skutečnosti je důkazem svobody a poslání umění samého.
Na italském knižním trhu se objevila kniha Fellini a Kundera / Umění nepotkat se. Autorem je Stefano Godano, manžel vnučky Federica Felliniho, muž, jenž se zná osobně s Milanem a Věrou Kunderovými. Ve své práci se snaží dokázat, že Fellini a Kundera mají bezpočet podobností, společných lásek a nelásek. Tak třeba ani jeden neměl rád magnáta a politika Berlusconiho. Godano to má od Kundery z první ruky. Kundera se ho jednou zeptal, jak je možné, že Itálie akceptovala Berlusconiho (v roce 2001) a proč se nevzbouřil kulturní svět.
Město Torgava na Labi je slavné z fotografií, na kterých si podávají ruce američtí a sovětští vojáci, pod nimi jsou trosky mostu, který je rozlomený napůl, ale ještě stojí, takže k tomu setkání může dojít. Fotografie onoho „setkání na Labi“ jsou samozřejmě inscenované, vojáci se k němu postavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna 1945. Toho dne průzkumná hlídka podporučíka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné před Rusy utíkajících civilistů a vzdávajících se německých vojáků.
Liberalismus získal špatnou pověst. Ve třetím desetiletí 21. století se už této ideologii posmívají pravicoví populisté i levicoví progresivisté. A není přehnaný závěr, k němuž dochází americký politický filozof Francis Fukuyama ve své nové knize Liberalism and its Discontents (Omyly liberalismu), že „liberalismus je dnes po celém světě vážně ohrožen“.
Když si člověk dnes prohlíží fotografie, v jakém stavu byl ještě před deseti lety jeden z nejvýznamnějších klášterních areálů z období baroka u nás, žasne nad tím, jaký kus práce se v odlehlém sedmitisícovém městě podařilo díky energii několika místních zrealizovat. Rozsáhlý klášterní komplex, který vznikl velkorysou barokní přestavbou podle projektu Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů z počátku 18. století, byl totiž totálně zpustošen za vlády komunistů, kdy v něm byl zřízen internační tábor pro řeholnice, které v něm žily v nelidských podmínkách.
Letos bude v tuzemských kinech premiérováno na padesát nových českých fikcí a dokumentů. Loni jich bylo plánováno ke třicítce, ovšem z té se nejen kvůli pandemii některá čísla přesunula na letošek (například životopisný snímek Il Boemo či pokračování komedie Copak je to za vojáka…, návodně nazvané Copak je to za mazáka…).
Architektura, která se stane uměním, stejně jako umění, které se stává architekturou, jsou často prolínající se kategorie, ale vznikají s opačným úhlem pohledu na jejich začátku. Bohužel však nebýváme moc často svědky toho, že by čeští architekti dostávali takovou svobodu od svých zadavatelů, aby dosáhli kromě účelu i estetické nadstavby či velkorysého přístupu, který umožní vznik něčeho výjimečného. Snad se takovýchto kroků dočkáme nejen u nové filharmonie, ale její realizace se stane novým milníkem k chápání potřeb a rozvoje našeho hlavního města.
Jednou za deset let se kousek Nizozemska promění k nepoznání prostřednictvím zahradnické výstavy zachycující obvykle velmi opulentně stávající stav zahradní kultury v Evropě. Více než 400 zahrad a krajinářských kompozic najdete na šedesáti hektarech ostrovní krajiny při městečku Almere. Sezonní záležitost, která očekává dva miliony návštěvníků ze 178 dní, je otevřena od dubna do října. Největší událost svého druhu v Evropě otvírá král a participuje na ní 33 zemí. Holanďané vodní kompozice umějí a je na co koukat.
Po loňském ročníku, který se výjimečně uskutečnil na konci srpna, se filmové Vary přesouvají zpátky do tradičního termínu. Dramaturgický tým festivalu, který mám tu čest a dlouhodobé potěšení vést, strávil od loňského podzimu dlouhé hodiny trvajícími disputacemi nad stovkami titulů, hnán snahou poskytnout festivalovým divákům kinematografické zážitky, které je snad nenechají lhostejnými. Následující dvacítka titulů vybraná z více než sto třiceti celovečerních hraných a dokumentárních snímků vychází tak říkajíc „zevnitř“ samotné akce.
Litomyšl, to je český Výmar, město klasiků, kteří se tady, na rozdíl od toho Vajmaru, kam se Goethe a Schiller museli nejdřív dostavit, i rodili. Možná se tak dělo po vzájemné domluvě, aby pak mohli na sebe navazovat: nebýt rodáka Smetany, nebyl by nejspíš ani rodák Nejedlý, neboť by neměl k čemu přisát svá chtivá ústa, jimiž pak žmoulal géniův odkaz až do konce svého rozporuplného života. Smetana v Litomyšli žil ale jen prvních pět let.
Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy jsem netušil, co to je, jsem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenerie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat.
