Umění a kritika

Poznámky obeznámeného

K náročným, přitom neuvědomovaným úkolům setkávání s jakýmkoli uměleckým dílem patří schopnost odhadnout vhodné načasování takového shledání. Odrazujeme-li děti od sledování některých filmů či četby některých knih, činíme tak v upřímném přesvědčení, že jim ještě nemohou porozumět, ba že jim „konzumace“ takové produkce může způsobit dokonce bolení – zkrátka věříme, že je potřeba nejprve dozrát, poučit se či něco prožít, než bude možné takové dílo přijmout a řádně jej procítit.

Nejjemnější krémovky ve Svídnici

Teď jsem na její město hleděl z výšky, z věže, která se prý v roce 1967 zřítila, protože si lze též představit, v jakém stavu tahle dolnoslezská města po válce, kdy padla do klína zuboženému Polsku, byla. Ale před pár lety se opravila věž a radnice, vlastně docela opravený je celý střed města, které je krásné, vlastně řekl bych, že je to jedno z nejhezčích menších měst v naší části Europy środkowej, tedy asi tak do padesáti kilometrů od českých hranic.

Čtverec dobra

Položil jsem si tuhle děsivou otázku, v které nelze vyhrát. Je to tenký led těsně pod bradou. Začít musíme tím, že jsme věnovali osmdesát procent uličního prostoru automobilům, mezi nimiž se po zbývajících stezkách prodírají nebozí chodci. Sloupy veřejného osvětlení a stromy jsou posledními statickými mohykány, hájícími vzpomínku na to, že ulice patřila lidem. Ne že bych byl nějaký megakoloběžkář, to ne. Jen to popisuji, jak to je. Když začneme dělat nějakou ulici, požadavek je vždy jednoznačný.

Hledání

„Výjimečný architektonický počin.“ Tak zhodnotila mezinárodní porota letošního vítěze nejsledovanější soutěžní přehlídky architektury u nás. Stalo se jím vlastní bydlení architektů Jiřího a Barbory Weinzettlových, které si vytvořili úchvatnou přestavbou starých domů na jihu Čech. Tato volba však s sebou zároveň nese otázky, jakým typům architektonických projektů by se v dnešní době mělo dostávat těch největších poct a pozornosti.

Vnitřní povrch

První daguerrotypie, jedno z technicky nejsložitějších fotografických zobrazení reality, se datuje do roku 1839, tedy zhruba měsíc poté, co byla vynalezena fotografie. Proti ní je však tato technika jedinečná a vzniká z ní na obvykle stříbrnou destičku jeden unikátní nerozmnožitelný pozitiv. Časově i finančně nákladná expozice za použití amalgámu, dřív i rtuti, a mnoha dalších technologických postupů je vytvořena jemnými krystalky zoxidovaného stříbra, které je pro svou vysokou citlivost třeba vždy překrýt sklem.

Co nazýváme počátkem, je často konec

Pustá země od anglického básníka a kritika Thomase Stearnse Eliota, vydaná v roce 1922, je jedna z nejobdivovanějších, ale i nejsložitějších básnických sbírek 20. století. „Eliotem skončila poezie pro dámy,“ poznamenal si tehdy do svého zápisníku James Joyce, jenž vizionářsky odhadl, že jde o přelomovou událost ve světové poezii. A jak už to u slavného díla bývá, leckdo z něj cituje, aniž je celé přečte. Pustá země má přitom jen něco okolo padesáti stran. Ale třeba Bohumil Hrabal ji prý miloval, po dlouhá léta ji nosil v kapse svého saka.

Na pavlači

Paní Karolína Zoe Meixnerová, dočítáme se v její knížce Průvodce literární hysterií 19. století, „vystudovala bohemistiku a žurnalistiku na Karlově univerzitě (...) a dnes se popularizací české literatury úspěšně živí“. Rozumí se na sociálních sítích, kam ji prý „osud zavál“. Hm! Paní Meixnerová nenapsala soustavné dějiny českého písemnictví 19. století, takové ambice ani neměla, protože jí snad včas došlo, že na to jsou její znalosti předmětu příliš povrchní.

Mišík pro pamětníky, na cestě ze stresu, Beatles a jejich fotograf

Reedice alba z roku 1987, kdy ETC tvořili s principálem houslista Jan Hrubý, violoncellista Jaroslav Nejezchleba, klávesista Petr Skoumal, kytarista Stanislav Hrubeš, hráč na basovou kytaru Vladimír Kulhánek a bubeník Pavel Skala. Hudba je Mišíkova, Skoumalova a dalších, texty Dědečkovy, Hrabětovy, Kainarovy, Šrutovy. Vladimír Mišík: ETC...3, 1 CD, Supraphon, celkový čas 41:28.

Hradec paní Králové

Hradec Králové se příchozímu může jevit jako nejspořádanější město téhle země, však se mu také říkalo Salon republiky. Je to město tak spořádané, že o něm nebývá ani moc slyšet, jak je tam všechno v pořádku. Naplňuje představu o ideální polis, jak ji určil Platon, aby tam bylo všechno tak akorát velké, přehledné a souměrné, takže se dá přejít z jednoho konce na druhý, vynecháme-li dlouhá předměstí. Lze si představit, že lidé se tam znají tak akorát, že když se s někým poznat chcete, tak se vám to za nějakou dobu podaří.

Vlastenci

Bolševník, křídlatka, zlatobýl a netýkavka žláznatá jařmí naši domácí květenu a nikdo o tom nemá nejmenší pochyby. Domácí a přespolní netýkavky spolu taky svádějí lítý boj v našich lesích a mohlo by se zdát, že jsme se ocitli doslova uprostřed bitevní vřavy. Jistě sledujete, jak uvědomělé ptactvo zobe pouze naše domácí hořké jeřabiny, zatímco vetřelé americké přeslazené muchovníky nechává ladem. Podobně každá slušně vychovaná včela nikdy nenavštíví echinaceový květ, i kdyby jeho nektar byl sebesladší, protože americkou květenu zásadně nevizitýrují.

Za venkov krásnější

Pokud se dnes projdete Honěticemi, poklidnou vesničkou jihozápadně od Kroměříže, na první pohled vás tady asi nic nepřekvapí. Jednu „specialitu“ ale možná sami po chvíli rozluštíte. Ocitáte se totiž prakticky výhradně mezi původními obyčejnými venkovskými domy a hospodářskými objekty – některé už dlouho chátrají, jiné mají za sebou více či méně zdařilou rekonstrukci. Dokazují to i údaje Českého statistického úřadu – v roce 1869 v Honěticích stávalo třiasedmdesát domů, roku 2011 osmašedesát.

Krajina dialogu

Krajinářské umění může být v současnosti považováno za něco konzervativního, možná přežitého či vyčerpaného, o to víc překvapí, když se ho někdo chopí novým způsobem. Dalo by se říci, pokud se dnes umělec krajinomalbě věnuje, patří mezi odvážnější autory, mezi běžným publikem však bývá jeho dílo vzhledem ke snadnější srozumitelnosti obecně vždy dobře přijímáno.

Léčivé dildo a antidepresiva ve skříňce

Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají.

Uprostřed kvadratury romského kruhu

Kniha Patrika Bangy je trochu záhada, ale především zajímavý a cenný dokument v mnoha směrech. Začíná jako vzpomínková próza z autorova dětství, kdy „tehdejší Romové měli jiné společenské postavení než dnes“. To spočívalo, jak Banga píše, v tom, že na ně režim pohlížel „jako na pracující lid“, neboť „měli kde pracovat a také pracovat museli“. Tento status v 90. letech ztratili a Romové se stali (údajně) pronásledovanou a utiskovanou menšinou, na kterou byl přitom vyvíjen nátlak, aby se tzv. integrovala čili opustila svůj habitus, který jim paradoxně umožnila „svoboda“ po roce 1989

Ušlechtilí veleještěři a dobrá Marianna

Dolní Slezsko je kraj, kde se setkává zmar a vitalita, zapadlý starý svět a drsná dynamika dneška. Ta něco zachová, něco dokonce opraví, šťastlivce vzorně udržuje, ale většinu už si přizpůsobí podle svého: buď to zpotvoří k nepoznání, nebo to nechá chátrat jako mrtvé pozůstatky civilizace, která tady kdysi byla, ale už je to dávno…

Zimování

Většina z nás žije tak nějak v cyklu Demetřiny kletby a přežívá mrtvou třetinu roku v hnědi, čekajíc na jarní probuzení. Tím pro nás začíná nová sezona. Kytky to mají trochu jinak. V průběhu jara roztahují velmi účinné solární panely, na které spotřebují veškeré úspory z loňského roku. Dokud se prodlužuje den, jsou povzbuzovány ke stále větší listové ploše a většímu množství světelných benefitů. Zdali kvetou předtím, nebo potom, nehraje roli. Na to mají v zásobním skladu zvláštní kapitolu.

Lakování a upřímnost

Ve Velké Británii proběhlo udílení tamních nejprestižnějších architektonických cen, které každoročně pořádá Královský institut britských architektů. Projekty ve finále ukázaly, jak se architekti a investoři mohou vypořádat se stále sílícím tlakem na snižování uhlíkové stopy budov a celkovou udržitelnost – a to více či méně příkladným způsobem. Ještě ani nedošlo k oznámení výsledků, a kolem Stirlingovy ceny to letos začalo pořádně vřít.

Dušezpyt o těle, zvucích a kráse

Když zkraje letošního září proběhlo tuzemskými médii a sociálními sítěmi výsměšné rozčilení nad seriálem Jana Hřebejka a jeho kolegů Pozadí událostí, zavrhující toto dílko jako nemravné, protože místo odsudku milostných poměrů mezi študáky a kantory je de facto normalizuje, asi málokdo čekal, že uměleckou odpovědí na tyto rychle zašlé diskuse by snad mohl být svéhlavý, umanutý, nepříjemný, tíživý a artistní snímek scenáristy a režiséra Petra Václava nazvaný Il Boemo. Tento film zachycuje nejen výseč osudů českého skladatele Josefa Myslivečka, slavně působícího v druhé polovině 18. století v Itálii.

Nejvyšší z ptactva

Pokud se chcete zorientovat v různorodosti výtvarných technik 20. století na jednom místě, nabízí se vám jejich shrnutí při jedinečné příležitosti dokumentace sedmdesátileté tvůrčí existence Maxe Ernsta v milánském Palazzo Reale. První italská retrospektivní výstava tohoto mezinárodního umělce, rozkročeného mezi rodným Německem, Francií a Amerikou, potrvá do konce února 2023. Kurátoři sestavili jeho čtyři hlavní životní období do devíti tematických místností a zapůjčili si k tomu ze sbírek po celém světě přes 400 děl.

Hody pro všechny smysly

Trvalo to dlouho, i když na české poměry vlastně ani ne. Po čtyřleté rekonstrukci komplexu budov stojících na úpatí pražského Vítkova, v nichž sídlí i Vojenský historický ústav, se v pátek 28. října 2022 otevřelo pro veřejnost Armádní muzeum. A představilo novou expozici vojenských dějin českého území od pravěku až po současnost. Poučnou, poutavou a zážitkovou. Velkorysou a velkolepou. Takovou, která důmyslně propojuje velké dějiny s malými, epochální události s každodenností.

Předurčen osudem

Je malý zázrak, že na malém českém knižním trhu vyšel nový rozsáhlý životopis Winstona Churchilla, ta bichle totiž čítá nějakých 2000 normostran a náklady i riziko českého vydání jsou ohromné. Doufejme, že máme dostatek ctitelů velkého britského státníka i zájemců o jeho historickou roli v porážce nacistů. Autor monografie, anglický historik Andrew Roberts (nar. 1963), napsal poutavý a místy i vtipný životopis, rozhodně ne upovídaný. Ohromná šíře knihy je dána Churchillovým dlouholetým působením v politice od jeho prvního zvolení do Dolní sněmovny roku 1900 až do 50. let dvacátého století, kdy se podruhé stal premiérem.

Kino Brasil, oběť debutanta Michala Blaška, o touze, sdílení a blízkosti

Současná brazilská kinematografie. V letošním roce si Brazílie připomíná 200 let od vyhlášení nezávislosti na Portugalsku, což reflektuje i filmová produkce, která se představí na festivalu Kino Brasil v pražském kině Bio Oko. Na diváky čeká šestice současných brazilských filmů. Můžete na ně vyrazit i vy, všechny filmy budou v originálním znění s českými i anglickými titulky. Kino Brasil, Bio Oko, Praha, 3.–6. 11. 2022.

Kde se v Ząbkowicích vzal Frankenstein?

Po cestě z Prahy do Wrocławi, nedaleko českých hranic, auta míjejí odbočku na Ząbkowice Śląskie, malé město, které jim sotva stojí za pozornost, neboť již svým názvem poněkud svádí k podceňování. Čech, který nepronikl do záludností polských nosovek, si většinou myslí, že se tomu říká Žabkovice, což se mu možná spojí s večerkami, které máme společné, i když polské se mi zdají lépe vedené a zásobené. Možná že trochu jiný efekt by vyvolala cedule Frankenstein, jak se to slezské město vlastně po celou dobu své historie jmenovalo.

Má to cenu

Dobývací sezona je v plném proudu. Nečekejte ovšem ode mne zprávy z bojiště. I když naše pole tak leckdy vypadají. Školkaři s růžemi, ovocnými stromky a stromy tak nějak začali, ale my perenáři, tedy pěstitelé zahradních květin, už nějaký čas dobýváme. Kytku za kytkou. Princip je docela prostý. Vysadíme rostliny coby matečný porost. Dva či tři a více let je pěstujeme, následně dobudeme, rozdělíme na malé oddělky a prodáme. Někomu tyto věty přijdou jako nošení dříví do lesa, jinému objevuji španělskou vesnici.

Architekti z kovárny

Žádný nadšenec do architektury nesmí při návštěvě Beskyd vynechat zhruba třítisícovou obec Čeladnou, která se navzdory své velikosti může pochlubit hned několika stavbami navrženými známými českými architekty: od luxusního hotelu Miura prošpikovaného uměním po novou originální vlakovou zastávku. Podobné stavby zde začaly vyrůstat zhruba v posledních deseti letech spolu s rozvojem turistického ruchu, který tuto horskou vesničku proměnil k nepoznání.

Léčba uměním

Nemocniční prostředí má pro většinu z nás obvykle spíš odosobněný charakter. Atmosféra místa, kam jdeme poněkud nesví, ať už kvůli sobě, nebo v starostech o druhé, je umocněna sterilitou, odtažitostí, vážností a zároveň složitostí prostředí. Pro lékaře, další zaměstnance a dlouhodobé pacienty je to však prostor, který je částečně jejich domovem, tedy i místem, kde se chtějí cítit dobře. Pro všechny zmíněné skupiny je důležité vytvořit z nemocnic důstojné a harmonické místo, kde se zachraňují lidské životy, kde se vrací naděje a které zároveň napomáhá duševní očistě.

Frank furt nad Adinou

Zkraje října zajelo ostravské Divadla Petra Bezruče do Prahy hostovat v Divadle pod Palmovkou s inscenací podle populárního románu Karin Lednické Šikmý kostel, jež měla v Ostravě premiéru v dubnu a jež dle anotací stejně jako román pojednává o dějinách Karvinska, ačkoli spíše než v posledku populární zdejší žánr krajového místopisu je to standardní vztahovka – a bylo narváno a pražských repríz se výstižnými slovy jedné dramaturgyně „poprděný už předem zúčastnil skoro každý, kdo v divadelním rybníku něco znamená“.

Kniha vrahů, kniha obětí

Je dobře, že Miloš Doležal vydal svou knihu o „vražedném létě“ 1945 až jako třetí díl své dokumentární řady „moritátů a faktů“ z druhé světové války. Ne že by neobstála sama o sobě, ale jeho předchozí knihy (Čurda z hlíny, 2019, a Do posledních sil, 2020) jsou dostatečným důkazem, že když nyní píše o českých vraždách a zločinech na německých civilistech po skončení války, ví dobře, že jim něco předcházelo a něco je připravovalo.

Zpět na hlavní stranu