Zemřel architekt Tančícího domu, hlásaly titulky českých i zahraničních médií 17. září. Díky této světově proslulé stavbě si Vlado Milunić vydobyl takovou pozornost jako málokterý jiný tuzemský architekt. Jeho skutečný přínos pro českou architekturu ovšem spočívá v něčem zcela jiném. V této nechtěné situaci se ocitají mnozí architekti a architektky. Během své kariéry navrhnou jednu stavbu, pro kterou si je veřejnost zapamatuje, a z jejího stínu se dostávají už jen obtížně.
Ať už se podíváme na současnou českou politickou scénu, nadcházející prezidentské volby, ruskou agresi na Ukrajině, anebo občas do vlastního nitra, dalo by se eufemisticky říci, že s bubáky bojujeme dnes a denně. V obrazech Evy Macekové jsou jejich zástupci v mnoha podobách zobrazováni už od počátků její tvorby, přestože se na nás z jejích pláten, podobně jako z televizních obrazovek či zrcadel, sladce usmívají. Jejich temný původ a neobvyklé prostředí někdy až s hororovými kulisami je však prozradí.
Toto není recenze neprodejného tisku o čtyřech stranách se čtyřmi glosami a třemi obrázky, ač by asi mohla být, kdyby na to přišlo. Recenzent by musel nejen vyjmenovat, ale i představit autory drobných příspěvků, pár slov z nich citovat, myšlenky pisatelů rozvinout myšlenkami svými (pokud by nějaké měl), mohl by se pozastavit nad verši Františka Novotného, v nichž se sděluje mimo jiné pomocí rýmů vrátky / do zahrádky, voní / o ní, plaše / naše a hostí /společnosti, že návštěva zahrady u pražské dvojvily bratří Čapků, „kde kvetou růže pravdy“, je nevšední zážitek.
Je po válce, ale běsi nemizejí, spíš se v lidech zabydlují, často v rafinovaných převlecích. Čechoslováci vítají svobodu, avšak vědomě i nevědomě navlékají hlavu do oprátky nových nesvobod. Měsíce plné šťastných návratů, nových začátků, ale také surových odplat, kamuflování pofiderních válečných kariér, sebevražd a zklamání.
Sezimovo Ústí je mnohem zajímavější místo, než by si člověk, který tam přijede autobusem dopravního podniku Tábor a vystoupí na zastávce Sezimovo Ústí I. nám., zprvu očekával. Nejdřív se mu jeví, že je na jakési čtvercové návsi. Rozhlíží se tedy po něčem, čemu by věnoval pozornost. Všimne si samozřejmě kostela, na jehož stavbu, jak si tam pak přečte, „paní Terezie Riegelová, vdova po táborském měšťanovi, přispěla 30. 11. 1835 sumou 3162 zlatých“.
Yves Gosse de Gorre je, troufnu si tipnout, většině našinců zcela neznámou tvůrčí osobností zahradního umění. Ba dokonce i v kruzích profesionálů bychom nepochodili a zřejmě tomu tak i zůstane. Les Jardins de Séricourt najdete v Pas de Calais na severozápadě Francie. Objevil jsem je kdysi docela náhodou. Snad mě oslovily nějakým detailem použití hortenzie, možná mým oblíbeným ořeším (lískovým), které k evropské zahradě tak hezky umí patřit.
Před padesáti lety se v hlavním městě Bavorska odehrály letní olympijské hry, pomocí kterých se Německo snažilo definitivně vystoupit ze stínu druhé světové války a celému světu se prezentovat jako moderní a demokratická země. Tyto ideály mělo vyjadřovat také urbanistické a architektonické řešení velkorysého olympijského areálu, u kterého se mohou pořadatelské země inspirovat i dnes.Celý projekt olympijského areálu se rodil pod obrovským časovým tlakem.
Lidské tělo bývá v umění použito jako symbol, vzpomínka, jako krajina, spojení duše a hmoty, bývá výrazem čistoty i emocí všeho druhu a odpradávna funguje jako záznam krásy, provokace a erotiky. Nahota či její náznaky nás provázejí v umění od úplných začátků lidské tvorby, ať už si vybavíme pravěké venuše, antické karyatidy a sošné atlety, nebo explicitní fresky na stěnách v egyptských či pompejských lázních.
Koneckonců jsem kretén. Úvodní konstatování Michela Poiccarda, jež pronese Jean-Paul Belmondo, gaunerský a přitom sladký hrdina Godardova debutu U konce s dechem (1960), rozpůlila dějiny filmu na dvě poloviny. Byl film předtím a byl film poté. Neznamená to, že by se náhle všechno změnilo a všechny filmy už vypadaly jinak, ale jsou to jiné poloviny. Godardův film, běžně označovaný jako „poetická gangsterka“, nebyl samozřejmě první chaotický, zmatený a „jiný“, řekněme pro srozumitelnost „kreténský“ film, který kdy vznikl.
Léto 1968 je na dohled. Moudře a bez kompromisů vykonává respektovaný maloměstský notář Václav Vojíř (Martin Finger) praxi, zatímco jeho starostlivá žena a matka dvou dětí Věra (Gabriela Mikulková) plní s vervou a razancí úlohu pilíře domácnosti, láskyplného strůjce řádu, bez něhož by rodina v nadcházejících kritických časech neměla šanci přežít. V seznamu ocenění, která na letošním MFF Karlovy Vary udělila hlavní porota, se jediný titul objevil dvakrát.
Tajemný příběh podle stejnojmenného románu Kde zpívají raci vypráví o Kye, opuštěné dívce, která vyrůstala sama v divokých mokřinách Severní Karolíny. Celé roky se o ní šířily historky, které ji izolovaly od místní komunity. Když se v Kyině životě objeví dva mladíci z města, začne se neznámému světu otvírat, ale jen do chvíle, než jednoho z mužů najdou mrtvého. Kya se totiž okamžitě stává hlavní podezřelou… Kde zpívají raci, režie: Olivia Newman, premiéra: 29. 9. 2022.
Jednoho březnového rána v polovině 80. let jsem přelezl ohradu vily, jejíž jméno se mi zdálo podivné a nemohl si je stále zapamatovat: Tugendhat. Donutil mě k tomu můj dobrodružný kamarád Ivo K., který chtěl studovat architekturu a někde se dočetl, o jak významný barák jde. Já se nechal přemluvit, abychom se na tu věc jeli do Brna podívat, což bychom samozřejmě spojili s flámem po brněnských knajpách, o nichž jsme měli romantické představy: všechno v Brně nám přišlo divočejší a exotičtější.
V jedné malebné obci na Valašsku najdeme od minulého roku stavbu, která se může sebevědomě zařadit mezi nejlepší příklady vstupu soudobé architektury do venkovského prostředí u nás. Odvážná a pokorná realizace něžně objímající farní areál vyniká nejen svým elegantním uspořádáním, ale i kvalitně zpracovanými detaily.
Kdesi v naší mysli se formuje zkušenostmi, zážitky a příběhem života celá barvitost naší představivosti i fantazie. Když se potácíme jako malí visíce na čísi ruce, vláčeni přes výmoly a stružky, je nám každý lístek či kámen na dosah. Náš svět je malý a my s ním. Čas přinese větší a větší měřítko, ale ta naše dětská krajina je někde v mysli zakopána a právě stezky, pěšiny a cesty, kterými nás prozřetelnost vlekla, zůstanou otisknuty v nás.
Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní.
Claude Debussy prohlásil, že umřít není nesnesitelné tak jako nešťastná láska. Hloubka citů, které prožíváme ve vztazích, často mění nás samé, náš život a nazírání na něj a pak o to víc bolestná bývá ztráta milované bytosti. Dávný příběh nadpozemské lásky vodní víly Eurydiky a básníka a pěvce Orfea, který pro svou milovanou odešel do podsvětí prosit Háda o její návrat do světa živých a následně skončil tragicky unáhleným ohlédnutím, se stal volnou inspirací pro nový cyklus kreseb a maleb Siegfrieda Herze.
Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov; něco na tom bude. V případě Spisů T. G. Masaryka, zahájených v roce 1993 svazkem Juvenilie / Studie a stati 1876–1881 a teď konečně uzavřených svazkem Mezi literaturou a politikou / Texty z let 1895–1897, to však neplatí.
Již čtvrtá on-line aukce výtvarných děl pořádaná aukčním portálem Artslimit nabízí vyváženou kolekci umění 19. a 20. století s přesahy do současné tvorby. Díla budou vystavena v prostorách pražské Galerie Kodl, dražit je a detailně se s nimi seznámit lze na stránkách www.artslimit.com.
Můj děda pocházel z Brna a byl antisemita. Po studiích se odstěhoval do Prostějova, kde učil na gymnáziu jazyky, a byl dál antisemitou: v Prostějově byla velká a slavná židovská obec. Ale myslím si, že antisemitou se stal právě už v Brně, což možná souviselo i s tím, že v roce 1915, to mu bylo dvanáct, byly do Brna rekvírovány z fronty tisíce, někde se píše až o patnácti tisících, východních Židů, kteří by se v Haliči snadno mohli stát obětí ruských pogromistů.
Nejspíš jste si všimli, že léky, v kterých je paracetamol, se můžou jmenovat mnoha různými jmény. Jsou všechny stejné? Také glyfosát se nám nezakuklil pouze do přípravku Rotundu, ale má mnoho jmen. Účinná látka se schovává pod řadou obchodních názvů. Člověka to může i docela zmást, zvlášť když obchodní název zůstane a účinná látka se změní ve vcelku neškodnou kyselinu. Naštěstí mezitím zakázali účinnou látku, po které bychom zaručeně všichni zblbli o poznání rychleji.
Mnohé z vůbec nejlepších českých staveb šedesátých a sedmdesátých let najdeme v zahraničí. Ambasády dávaly totiž architektům neobvyklou míru tvůrčí svobody i šanci spolupracovat s kvalitními západními firmami. Díky tomu mohl vzniknout nefalšovaný gesamtkunstwerk v brutalistickém kabátě. „Při zahajovací recepci ve Stockholmu projevil nejvýznamnější švédský host zájem o rozhovor s architektem.
Děkujeme vám za vaši kritiku. Vaše zpětná vazba nám dala najevo, že vydáváním titulů s Vinnetouem můžeme urážet city lidí. To nikdy nebylo naším cílem a je to neslučitelné s naším posláním. Výslovně se za to omlouváme. Tak si v prohlášení ze 14. srpna nasypalo popel na hlavu německé nakladatelství Ravensburger, které vydalo dva díly knížky pro mládež Mladý náčelník Vinnetou, která měla doprovázet stejnojmenný dětský film, jenž právě přišel do německých kin.
Tvarování skla z českých zemí je známo svou jedinečností po celém světě, ať už šlo kdy o skla foukaná, či tavená. Ikony jako Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, František Vízner nebo Bohumil Eliáš patří dnes k legendám, mladší generace se však spíš věnuje kvalitnímu sériovému sklářskému designu než samotnému sochařství a volné tvorbě. Výraznou osobností, kterou po jejím návratu z dlouhodobého zahraničního pobytu nemůžeme přehlédnout, je Martin Janecký.
Přebal knížky Zimní recepty, kolektiv autorů je opásán přezkou „Nobelova cena za literaturu 2020“, aby čtenář nepochyboval o předložené jakosti. Ostatně české vydání prozatím poslední, celkově dosud třinácté sbírky americké básnířky a esejistky Louise Glückové (1943) přišlo záhy po jejím uvedení – v New Yorku vyšla loni. Tak rychlý servis je dán tím, že na autorku, ač držitelku snad všech podstatných zaoceánských literárních medailí, začali být tuzemští čtenáři dostatečněji zvědaví teprve po zisku té nejcennější evropské.
František Fajtl a Filip Jánský, českoslovenští letci za druhé světové války. Provedou diváka válečnou krajinou mnoha zemí, ukážou mu, jak se přemáhá strach ze smrti i oslavuje propůjčený čas na zemi. Zvykají si na život v cizích zemích a s humorem reflektují místní život. Jsou skromní, neokázalí, obětaví a přitom velmi vtipní. Good Old Czechs, režie: Tomáš Bojar, premiéra: 15. 9. 2022.
Nedostatky své angličtiny nahrazuji zdvořilostí, někdy až přehnanou. Třeba na otázku, nebyla-li mi v noci zima, horlivě přitakám: Yes. No. It is excellent! Thank you. Hostitel pozvedne obočí a praví: You’re welcome. Ale co potřebuji, na to má engliš stačí. Občas se přihodí drobné nedorozumění. V ubytovně na kraji světa, kousek od atlantských útesů Slieve Cliffs, které mají být dokonce nejvyšší v Evropě, mi byla hostitelkou položena otázka, zda si přeji k snídani irskou snídani…
Za dobu bez dekády stoleté existence, zahájené benátským svátkem kinematografie v roce 1932, nepoznaly filmové festivaly výzvu podobnou té, jež od března 2020 ochromila veškeré, nejen kulturní podniky založené na shromažďování lidí. A právě přehlídka, jíž vdechl život jeden z předních fašistických politiků Giuseppe Volpi, nebyla jako jediná – na rozdíl od svých prvoligových konkurentů Berlinale a Cannes – koronavirem donucena posledních několik ročníků neuskutečnit či dočasně přejít do nenáviděné on-line verze.
Přestože na začátku své kariéry stál odhodlaně v první linii právě se formujícího pluku avantgardní moderny, posléze zběhl do značně konzervativnějšího tábora nového historismu. Také z toho důvodu byl autor první moderní stavby rakouské monarchie, od jehož narození si právě připomínáme sto padesát let, až donedávna nezaslouženě přehlížen.
Londýn si na královnino jedinečné jubileum a první léto po uzávěrách dopřál nebývalou atrakci. Někdejší nejtěžší žalář impéria vypadá v moři květů jako nevinná dětská atrakce. Vážně. Šibeniční humor, já vím. Zalít někdejší vodní příkop květinami je zdánlivě banální nápad, který se dočkal těžké zkoušky. Jižní Anglii postihlo největší sucho od třicátých let dvacátého století.
Láká vás představa začít sbírat umění, ale nevíte, kde začít? Pro lepší orientaci v českém prostředí nejen pro sběratele, vlastníky, galeristy, odborníky na výtvarné umění nebo začínající zájemce vznikla ve spolupráci s portálem Artplus.cz a J&T Banky analýza víc než 800 respondentů z této oblasti. Čísla a grafy nám přehledně popisují dosud neprobádanou situaci na českém trhu, přesvědčit se o tom můžeme podrobně na Sberatele.artplus.cz.
