Dvacet milionů květin. Není to málo?

Superbloom

Dvacet milionů květin. Není to málo?
Superbloom

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Londýn si na královnino jedinečné jubileum a první léto po uzávěrách dopřál nebývalou atrakci. Někdejší nejtěžší žalář impéria vypadá v moři květů jako nevinná dětská atrakce. Vážně. Šibeniční humor, já vím. Zalít někdejší vodní příkop květinami je zdánlivě banální nápad, který se dočkal těžké zkoušky. Jižní Anglii postihlo největší sucho od třicátých let dvacátého století.

Nápad zušlechtit příkop pevnosti při příležitosti platinového výročí je velice voňavý a žonglovalo se s ním bujaře. Chystala se opulentní úprava z pera krajinářského týmu. Prvotřídní projekt, na který bude Londýn pyšný. Pandemie do těchto plánů hodila vidle a přinesla především škrty. Z ambiciózních plánů sešlo. Vzpomněli si na tvůrce z univerzity v Sheffieldu, kteří se již osvědčili během olympiády v roce 2012 a za málo peněz předvedli hodně muziky. Dechberoucí letničkové síje tehdy ovládly nejen Instagram a Pinterest, ale zůstaly u mnoha lidí jako nedostižný ideál.

Nigel Dunnett je dostatečně ostřílený tvůrce a pustil se do věci s veškerým umem. S příkopem si pohrál opravdový mistr. Vymyslel a našel písčitou chudou zem, kterou pro své květinky potřeboval, a nechal jí do středu největšího evropského města navézt náklaďáky šestnáct tisíc kubíků. Solidní kupička. Vytvořil pestrý koberec plošek z barevně laděných směsí květin, které se postupně střídají v nakvétání, a tak část příkopu zrudne, zmodrá nebo nazlátne podle toho, jak jdou po sobě. Využil řebříčkové rohože, léčivý měsíček, nepřeberně slunečnic, krásenek, chrp a nejžhavější body pro jistotu vysázel jako záhon. Tenhle punčový řez napříč všemi chutěmi se mu nakonec vyplatil.

Sebrat si pár letniček ze zahrádky a zjara je poházet po záhoně umí každý. To si myslí asi leckdo. V Sheffieldu na to šli ale jinak. Od píky. Řadu let zkoumali druh po druhu, jak dlouho klíčí do květu, kolik chce vody, jestli dělá ramena vůči druhým, která zem je pro něj nejlepší a jak dlouho v optimu kvete. Jejich kvetoucí letničkové síje tedy nejsou náhoda, ale kompozice. Například když později nakvétající druh je o chloupek vyšší než ten předchozí, uklidí pod sebe všechny ty hnědé odkvetlosti a masa kvete s neutuchající krásou. Jedna kytka také nesmí dusit druhou. Naopak, musejí si prospět. Chudé vzdušné zeminy podporují hluboké kořenění a dobré zásobování vodou. Rostliny se neválí a jejich výška je mnohem předvídatelnější.

Letošní náladu v Londýně poznamenalo fiasko, kterému se neřekne než „kupa bahna“. Nepodařený krajinářský projekt umělého kopce skončil jeho odstraněním a všechno to stálo miliony liber. Diskusi kolem díla by šlo shrnout asi tak, že životní prostředí je důležitá věc, ale když je něco hnusné, tak to musí pryč. Dunnett to měl tedy o to těžší, a to byl ještě „dvojka“, tedy řešení z nouze. Lidstvo ovšem sahá po prvotřídních lidech a inovacích, až když je dostatečně v úzkých. Prostě, karty byly už od začátku rozdané pro velké drama.

Běžné anglické jaro je pro klíčení letniček senzační. Spíš bývá až vlhké, na to však bylo propustné podloží připraveno. Když ale neprší, můžete zalévat, jak chcete, a vývoj rostlin se vám stejně zdrží. Pak přišly třicítky a to je opravdu těžká zkouška. Londýnské parky se začaly pozvolna propadat do pouští. Dunnettův tým to ovšem nevzdal a velmi dobře situaci vyhodnotil; kalifornské krásky ho podržely. Zalévá pozdní síje, udržel obraz přirozenosti i významnou část sledu kvetení. Nesložil ruce do klína, našel řešení, odpracoval si to a stojí za dílem. Když mají květiny reprezentovat, kňourání nepomůže.

4. září 2022