Umění a kritika

V režii Marka Thera

Roku 2005 absolvoval AVU v ateliéru malby Vladimíra Skrepla a nových médií Michaela Bielického, na stáži byl o rok dřív v newyorském Cooper Union. Mezi osobnosti, kterými je fascinován a jež se stávají jeho volnou inspirací či apropriací v jeho díle, patří Maria Callas nebo Andy Warhol. Jeho tvorba je širokou společností často považována za kontroverzní, případně za příliš explicitní adoraci homosexuálních, pedofilních tendencí či nacistické ideologie, ale ve skutečnosti je důkazem svobody a poslání umění samého.

Fellini a Kundera

Na italském knižním trhu se objevila kniha Fellini a Kundera / Umění nepotkat se. Autorem je Stefano Godano, manžel vnučky Federica Felliniho, muž, jenž se zná osobně s Milanem a Věrou Kunderovými. Ve své práci se snaží dokázat, že Fellini a Kundera mají bezpočet podobností, společných lásek a nelásek. Tak třeba ani jeden neměl rád magnáta a politika Berlusconiho. Godano to má od Kundery z první ruky. Kundera se ho jednou zeptal, jak je možné, že Itálie akceptovala Berlusconiho (v roce 2001) a proč se nevzbouřil kulturní svět.

Setkání s Luterkou v Torgavě

Město Torgava na Labi je slavné z fotografií, na kterých si podávají ruce američtí a sovětští vojáci, pod nimi jsou trosky mostu, který je rozlomený napůl, ale ještě stojí, takže k tomu setkání může dojít. Fotografie onoho „setkání na Labi“ jsou samozřejmě inscenované, vojáci se k němu postavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna 1945. Toho dne průzkumná hlídka podporučíka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné před Rusy utíkajících civilistů a vzdávajících se německých vojáků.

Konec dějin se zatím odkládá

Liberalismus získal špatnou pověst. Ve třetím desetiletí 21. století se už této ideologii posmívají pravicoví populisté i levicoví progresivisté. A není přehnaný závěr, k němuž dochází americký politický filozof Francis Fukuyama ve své nové knize Liberalism and its Discontents (Omyly liberalismu), že „liberalismus je dnes po celém světě vážně ohrožen“.

Zjevení v pohraničí

Když si člověk dnes prohlíží fotografie, v jakém stavu byl ještě před deseti lety jeden z nejvýznamnějších klášterních areálů z období baroka u nás, žasne nad tím, jaký kus práce se v odlehlém sedmitisícovém městě podařilo díky energii několika místních zrealizovat. Rozsáhlý klášterní komplex, který vznikl velkorysou barokní přestavbou podle projektu Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů z počátku 18. století, byl totiž totálně zpustošen za vlády komunistů, kdy v něm byl zřízen internační tábor pro řeholnice, které v něm žily v nelidských podmínkách.

Kdyby radši… co?

Letos bude v tuzemských kinech premiérováno na padesát nových českých fikcí a dokumentů. Loni jich bylo plánováno ke třicítce, ovšem z té se nejen kvůli pandemii některá čísla přesunula na letošek (například životopisný snímek Il Boemo či pokračování komedie Copak je to za vojáka…, návodně nazvané Copak je to za mazáka…).

Prožitek místa

Architektura, která se stane uměním, stejně jako umění, které se stává architekturou, jsou často prolínající se kategorie, ale vznikají s opačným úhlem pohledu na jejich začátku. Bohužel však nebýváme moc často svědky toho, že by čeští architekti dostávali takovou svobodu od svých zadavatelů, aby dosáhli kromě účelu i estetické nadstavby či velkorysého přístupu, který umožní vznik něčeho výjimečného. Snad se takovýchto kroků dočkáme nejen u nové filharmonie, ale její realizace se stane novým milníkem k chápání potřeb a rozvoje našeho hlavního města.

Floriade

Jednou za deset let se kousek Nizozemska promění k nepoznání prostřednictvím zahradnické výstavy zachycující obvykle velmi opulentně stávající stav zahradní kultury v Evropě. Více než 400 zahrad a krajinářských kompozic najdete na šedesáti hektarech ostrovní krajiny při městečku Almere. Sezonní záležitost, která očekává dva miliony návštěvníků ze 178 dní, je otevřena od dubna do října. Největší událost svého druhu v Evropě otvírá král a participuje na ní 33 zemí. Holanďané vodní kompozice umějí a je na co koukat.

Nenechte si ujít

Po loňském ročníku, který se výjimečně uskutečnil na konci srpna, se filmové Vary přesouvají zpátky do tradičního termínu. Dramaturgický tým festivalu, který mám tu čest a dlouhodobé potěšení vést, strávil od loňského podzimu dlouhé hodiny trvajícími disputacemi nad stovkami titulů, hnán snahou poskytnout festivalovým divákům kinematografické zážitky, které je snad nenechají lhostejnými. Následující dvacítka titulů vybraná z více než sto třiceti celovečerních hraných a dokumentárních snímků vychází tak říkajíc „zevnitř“ samotné akce.

V Litomyšli by se chtěl narodit (a umřít) každý

Litomyšl, to je český Výmar, město klasiků, kteří se tady, na rozdíl od toho Vajmaru, kam se Goethe a Schiller museli nejdřív dostavit, i rodili. Možná se tak dělo po vzájemné domluvě, aby pak mohli na sebe navazovat: nebýt rodáka Smetany, nebyl by nejspíš ani rodák Nejedlý, neboť by neměl k čemu přisát svá chtivá ústa, jimiž pak žmoulal géniův odkaz až do konce svého rozporuplného života. Smetana v Litomyšli žil ale jen prvních pět let.

Sukcese

Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy jsem netušil, co to je, jsem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenerie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat.

Mezi řádky

Enoturistika, relativně nová forma cestovního ruchu spojená s poznáváním a konzumací vína, nabírá v posledních dekádách na významu. Nová vinařství se proto nestavějí už jen jako ryze výrobní areály, ale jako lákavé turistické destinace, kde se lidé mohou pobavit v architektonicky promyšlených prostorech a užít si krásnou krajinu. Vzorem takových snah je luxusní jihofrancouzské vinařství, kde na jednom místě najdeme hned několik realizací předních světových architektů.

Manipulace Ivety Bartošové

Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout.

Umění neumlčíš

Politické, nebo chcete-li společensky angažované umění nebývá v Čechách časté a věnují se mu někteří umělci okrajově (Epos 257, David Černý, František Matoušek), jiní programově (skupiny Ztohoven, Podebal, Kateřina Šedá) nebo galerie ArtWall pod širým nebem. Možná je to tím, že se máme ve střední Evropě stále dobře, cítíme se relativně bezpečně, možná je to pohodlností či národní mentalitou, jestli něco takového vůbec existuje.

Samota zalitá sluncem

Drážďany jsou tak blízko, že výstavy, které se tam pořádají, jsou teoreticky i pro nás. V současné nabídce se tam vyskytuje jméno, které má stále magický zvuk a z dějin moderního umění vystupuje jako tichý a mlčenlivý gigant, malíř obrazů, do kterých se ukryl smutek opuštěného člověka. Přitom to jsou obrazy přátelské, jako by šlo o obrazy do ordinace psychoterapeuta, který o lidské duši ví všechno – ale nemůže jí pomoct.

Životní drama průkopnice, Čína podle Badiucaa, metropolitní hudební festival

Organizátoři Metronome Prague každoročně oslovují všechny věkové i žánrové posluchačské vrstvy. Sází na aktuální dění v moderní hudbě, ale neopomíjí ani stále živou klasiku různých žánrů. Dramaturgie akce nezapomíná na tuzemské účinkující, kteří zde mnohdy nabízí unikátní program. Na poslední ročník zavítalo bezmála 20 000 návštěvníků.

Náměsíčná aristokratka ve Vrchotových Janovicích

Zatím se to ještě na zámku asi nevypráví, ale je docela možné, že když na noční park ve Vrchotových Janovicích dopadá třpyt úplňku, zjevuje se tam štíhlá secesně oděná žena, kterou doprovázejí dva opravdu velcí psi. Ta žena s nimi projde parkem, přičemž je patrné, že to tam dobře zná: nezakopne na svažitých cestičkách, nespadne do rybníka či močálu ani nenarazí do kmenu nějakého letitého stromu, nýbrž se jen tak lehce astrálně dotýká země, jak to přízraky dělají.

Diploid, nebo tetraploid

Do světa rostliny vtrhly polyploidy v nevídané míře a vcelku bez nadsázky zachránily planetu před hladomorem. Zejména šlechtěné obiloviny spolu s umělými hnojivy plní regály pekáren. Tetraploidy ale plní již desítky let také mnohé zahrádky a postupně jsme se jich dočkali u mnoha druhů okrasných rostlin. V několika případech se dokonce objevily fertilní odrůdy, které lze dále množit semenem a všichni šlechtitelé postupně veškerý materiál převedli právě do tetraploidů. Typickým příkladem jsou kosatce. Proč?

Zasloužené vyznamenání

Slovenští památkáři po třech letech projednávání konečně přiznali úchvatné brutalistické stavbě status národní kulturní památky. Když se dnes začne o nějakou konkrétní budovu z poválečného období zajímat víc lidí, většinou to nevěstí nic dobrého. Počet zbouraných hodnotných staveb z padesátých až osmdesátých let každým rokem po světě narůstá, takže odborníci a stále početnější zástup veřejnosti jsou v podobných případech vždy ve střehu.

Jak se dostal Bruegel do města s řekou

Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…

Ať to stojí cokoli!

Většina z nás má vlastní zkušenost se sbíráním všeho druhu, ať už v dětství, nebo v dospělosti. Začíná to obvykle angličáky, známkami, plechovkami, ubrousky, odznaky nebo panenkami v útlém věku, později pak sbíráme knížky, mince, někdo boty, jiný hodinky, auta, historické zbraně a samozřejmě i umění. Co nás spojuje nehledě na odvětví a velikost sbírky či zdrojů, je naše radost, když objevíme nový kousek, čas trávený při jeho objevování, pak jeho opečovávání, opakované studování, další rozmnožování sbírky a občas možnost ji s někým sdílet.

Jak velebit zemi i sami sebe

Americký novinář, reportér a komiksový tvůrce maltského původu Joe Sacco (nar. 1960) je tuzemskému čtenáři znám ze svých grafických reportáží o válce v Bosně a o situaci v Izraeli. Na jednom uzavřeném, ale přece neustále doutnajícím konfliktu a na druhém dlouhotrvajícím, jehož řešení je naopak v nedohlednu, autor předvedl, že realita bývá složitější, než si média denní produkce a následně i společnost, která je konzumuje, jsou ochotny připustit.

Problémy české vesnice, zpověď kacíře Scrutona, příběhy z dětských domovů

Obyvatelé vesnice se chystají na Velikonoce, probíhá jarmark, když oslavu na návsi naruší náraz dodávky do kašny. Řidiči se podaří zmizet a nikdo si nemůže být jist, co se vlastně stalo. Lidé jsou nicméně přesvědčeni, že šlo o teroristický čin, a zdá se, že bezpečí vesnice teď závisí na odhodlanosti hasičů. Kdyby radši hořelo, režie: Adam Koloman Rybanský, premiéra: 16. 6. 2022.

Sejmutí prokletí nad Voticemi

Nad Voticemi je vrch, na němž stojí osamělý javor, kterému chybí k dokonalosti jenom oběšenec. Na mapě se kopec jmenuje z nějakých důvodů Polský, ale je to vrch šibeniční, opravdu se tam popravovalo, ještě začátkem 19. století se tam prý nacházely lidské kosti. Čeněk Habart (1863–1942), autor monumentálního díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, uvádí několik morbidních historek spojených s tímto místem, třeba tu, jak se jedné květnové noci roku 1672 po popravě jakéhosi nešťastníka přikradl sem k šibenici myslivec Jan Mráz se svými pomocníky, odřízli oběšence, podělili se o provaz, na němž visel.

Génius autenticity

Co chceš slyšet? Že jsem na tebe pyšný? Že jsi celý můj život? říká pohnutě čtyřicátník Claudio dojaté nejstarší dceři Giulii na oslavě jejích osmnáctých narozenin. S nelíčenou vřelostí přihlíží scéně autentického otcovsko-dceřiného vyznání mladší sestra Chiara, titulní hrdinka jednoho z nejzajímavějších filmů loňského roku, který právě vstupuje do českých kin. Všechno nejlepší, Chiaro!, třetí snímek výrazného reprezentanta současného evropského filmu Jonase Carpignana, zprostředkovává esenci italského jihu v celé jeho rozporuplnosti.

Strom na náměstí

Lípy a duby se sázely k chalupám v krajině před vynálezem hromosvodu a zdá se, že i lidem ve městech podnes slouží občas jako hromosvod společenský. Téma je to výbušné a blesky létají. V Litoměřicích mají na náměstí již léta famózní vzrostlé lípy. Hlučín si koupil velké nové kaštany, Mělník si prošel před lety diskusí o stromořadí podél jedné strany náměstí, Brno si uložilo menší platany pro jistotu do prokořenitelných buněk, Velká Bíteš si rekonstrukcí odpravila nejkrásnější lípu, Kadaň si dovolila nový platan a Třebíč právě prožívá hrušky.

Bez hmatatelné stopy

Západně od Barcelony, na úpatí pohoří Collserola, které se táhne podél katalánského pobřeží, najdeme vůbec největší metropolitní park světa. Zelené plíce Barcelony zaujímají rozlohu osmi tisíc hektarů, které pokrývá typická středomořská vegetace, ze stromů převážně duby a borovice. Chráněné území přírodního parku Collserola je také místem obrovského metropolitního hřbitova Roques Blanques, který se tu postupně buduje už od začátku osmdesátých let.

Labyrint světa a ráj malířčina srdce

Umělci se často zabývají filozofickými otázkami nad směřováním lidské společnosti, nad naší společnou budoucností, vnímají někdy vědomě, jindy nevědomě, kam náš svět spěje, a někteří z nich lidskou otázku, témata ekologie, udržitelnosti, koloběhu života, chápání času a nadhled nad současnou civilizací mají přirozeně jako ústřední téma svého díla. Radka Bodzewicz se osobitým způsobem vrací k archetypálnímu zobrazení lidského vzniku a zániku.

Jeden den s Karlem Poláčkem

Ruku na srdce, co je dnes z rozsáhlého Poláčkova díla stále živé? Jistěže Bylo nás pět, Poláčkův literární epilog, „Babička“ psaná v časech holocaustu, kdy spisovateli zbývala už jen intelektuální forma vzdoru vůči vražednému německému národnímu socialismu, počínajícímu si na území „Böhmen und Mähren“ jako doma. Své další a další vděčné čtenáře snad má i Poláčkův román Muži v ofsajdu, vtipná typologie fanoušků, mentálně tak odlišných od dnešních návštěvníků fotbalových zápasů.

Zpět na hlavní stranu