Umění a kritika

Babylon v Kladsku

Román Glatz polského spisovatele (a také novináře, scenáristy počítačových her) Tomasze Duszyńskeho náleží do vlny retrodetektivek, z nichž nejznámější jsou ty od německého spisovatele Volkera Kutschera: podle nich vznikl úspěšný seriál Babylon Berlín. Glatz je něco jako polská (skromnější a zatím jen literární) obdoba tohoto hitu, ba fenoménu, i když autor říká, že svůj příběh začal psát ještě předtím, že se s knihami německého kolegy seznámil. Hlavní inspirací mu totiž bylo Kladsko, polsky Kłodzko, do roku 1945 německé město Glatz.

Ferda Mravenec slaví, český vyšetřovatel zločinů na Balkáně, rozšířené vydání Fízla

Válečný veterán a příslušník československého letectva ve Velké Británii Emil Boček oslavil v únoru sté narozeniny. Životní příběh tohoto brněnského rodáka je vskutku fascinující. Zaznamenal jej historik Jiří Plachý v biografii Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl vydané v roce 2018 nakladatelstvím Jota. Jiří Plachý: Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl, Jota, 264 + 32 str.

Poněkud teskné hučení kamen v Žacléři

Žacléř je horské město, na které musel být před takovými sto lety krásný pohled. Teď z něj zůstal skelet, přičemž některé jeho kosti dávají tušit, jak vypadalo celé neporušené tělo. Korpus obce se táhne po délce několika kilometrů od černouhelného Dolu Jan Šverma přeměněného na skanzen přes proletářsko-hornickou část, ze které zůstal opuštěný kulturák, po část historickou, která vrcholí opuštěným zámkem na kopci. Pod ním je protáhlé Rýchorské náměstí, které lze považovat za srdce města, byť po infarktu.

Kompost

Z osmdesátých let se nám zachovalo číslo o produkci kompostu čítající 2,8 milionu tun, dnes jsme se došplhali zhruba na třetinu. Přece jsou nové kompostárny na každém rohu a rostou jako houby po dešti? Jak se to vezme. Kompostujeme necelá tři procenta odpadu. Biologicky rozložitelných by bylo přitom až 40 % odpadu. Je to pozoruhodná a barvitá problematika plná protikladů. O prospěšnosti kompostování přitom není pochyb, protože skládkováním bioodpadu uvolňujeme zejména metan a CO2. Skleníkové plyny. Přitom naše pole by komposty potřebovala jako prase drbání.

Právo bránit se zlu

I když už Cicero prohlásil, že když mluví zbraně, mlčí múzy, každému z nás se vybaví několik děl s válkou a utrpením úzce spojených. Mezi ikonická díla tohoto typu bezesporu patří téměř osm metrů široký obraz Guernica (1937) Pabla Picassa. Přestože byl umělec sám pacifista, potřeboval adekvátně pro svou duševní očistu reagovat na vybombardování města německou Legií Condor ve španělské občanské válce dne 26. 4. 1937. Autenticky popisuje konflikty ve španělské válce za nezávislost sto let předtím Francisco Goya v osmdesáti grafických leptech s názvem Hrůzy války (1810–1820).

S ráznou péčí

Špičkový design by měl být právem, nikoli výsadou. To je motto jedné z nejvlivnějších amerických architektek posledního půlstoletí, o které se v Evropě sice moc nemluví, za oceánem už ale už po několik dekád spoluurčuje vývoj své profese, do níž vnáší empatii i velké odhodlání měnit věci k lepšímu. Její postavení nedávno stvrdilo nejvyšší ocenění za celoživotní přínos architektuře, na jaké může americký architekt či architektka dosáhnout.

Frutti di mare ve spacáku

Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.

Maškary a smutek světa

V minulém čísle vzpomínal v rozhovoru filmový střihač Alois Fišárek na svou spolupráci s Jurajem Jakubiskem a líčil, jak slovenský režisér a scenárista neměl problém připravit si desítky hrubých sestřihů denních prací, aby si mohl hrát s výtvarným pojetím chystaného filmu a hledat jeho nejlepší vizuální podobu. Bylo to vyznání režisérově posedlosti detaily a současně připomenutí, proč tak dlouho čekáme na pokračování Perinbaby, která se měla v kinech objevit už v listopadu 2021. Jenže kdy pohádku uvidíme, a zda vůbec, náhle není jasné: v pátek 24. února Juraj Jakubisko zemřel.

Linie ledovce v lázních Polanica

Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.

Vydrží mi to?

Jak se tak někteří nemohou odtrhnout od sněhového zpravodajství a ucpávají zdánlivě jedinou přístupovou cestu do našich hor, mediálně neatraktivní menšina se vydává ve stejný čas opačným směrem. Častým a relativně dosažitelným cílem zimních cest jsou ostrovy Středozemí či Atlantiku, které jsou vesměs sopečného původu. Což je ostatně všechno, ale například milovníci kanárské flóry si užijí lávového dekoru v nepřehlédnutelné podobě. Kouzlo těchto cest spočívá nejen v poněkud teplejších dnech, přičemž ani to nemusí být zcela naplněno

Draze v Praze

Zajistit jeden nový byt každou hodinu. To je aktuální cíl strategie, kterou loni schválilo pražské zastupitelstvo, aby hlavní město dokázalo do budoucna zajistit dostatek bydlení pro stále se zvyšující počet svých obyvatel. Nová výstava v Centru architektury a městského plánování (CAMP) pomocí přehledných grafů a čísel seznamuje s kontextem bytové krize, kterou pociťuje stále víc Pražanů.

Na kus řeči s Karlem Olivou

Těžko říct, proč se Ivana Karásková, jejíž „novinářská dráha je spjata s MF DNES“, jak o sobě říká, rozhodla napsat knižní rozhovor s Karlem Olivou (nar. 1958), v letech 2003–2016 ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, tou dobou možná nejznámější tváří (doslova) mezi popularizátory češtiny, a že jich tu bylo! Od Trávníčka přes Daneše, Chloupka, Jelínka... až po Šlosara či Kučeru. Snad se chtěla dovědět něco, co se o Olivovi zatím nikde nedočetla. Ale možná si s ním jen chtěla popovídat o češtině. Pak se ovšem vnucuje otázka, co si od toho sliboval on.

Cesty hrdinů a vyprávění

V pondělí 27. února skončí odvysíláním osmé epizody televizní premiéra pátého seriálu scenáristy a režiséra Jana Prušinovského, jenž byl nazván Dobré ráno, Brno! a pojednává tragikomické osudy brněnské redakce veřejnoprávní televize zajišťující vysílání ranní show všedního dne. Novinka má ledasco společného s předešlými autorovými žánrovkami (Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Trpaslík a MOST!), ale zrovna tak v ledasčem je jiná a zmíněná díla rozvíjí o nové finesy.

Líbezné krajiny Kateřiny Černé, Vodňanský a Rut, laboratorium zámku ve Veltrusích

Kateřina Černá používá tempery, tuš, odstřižky látek, barevné papíry, krajky, provázky, korálky nebo stříbrnou kovovou fólii, do jaké se balí třeba čokoláda. Nenápadný půvab snové skutečnosti, zároveň tajuplný ženský svět má v sobě cosi prvopočátečního a zároveň kosmického, kouzlo, které naší přítomností často chybí. Kateřina Černá: Sny zaznamenané, Museum Kampa, Praha, do 12. 3. 2023.

Obrozenecká a jiná slast ve městě Náchodě

Těsně předtím, než se dojede vlakem do Náchoda, musí se přestoupit ve stanici Starkoč, snad pro zvýšení dojmu. Já si ho chtěl ještě zesílit tím, že tam dojdu pěšky, což jsou asi čtyři kilometry, takže jsem vešel do mlhy, podešel viadukt a přes les došel do Kramolny, kde nocovali dvakrát Prušáci, když vtrhli v letech 1778 a 1866 do země. Stále v mlze jsem pak došel horní cestou k zámku, z nějž jakžtakž vylézal velký znak Piccolominiů nad bránou, ale velkou kulatou zámeckou věž, které se může rovnat jenom věž v Českém Krumlově na druhém konci země, jsem si musel spíš představovat.

Okruh

Coby studenti jsme jezdívali osazovat dálnice keři a stromy. Tou dobou se stavěla teplická i hradecká, a jakkoli to byla dřina, dvacka na hodinu byl slušný peníz. Úkol byl tehdy vlastně docela jednoduchý, totiž jizvu v krajině „ozelenit“ maximálním množstvím vcelku libovolného „křoví“ doplněného o pár stromů. Technologie to byly velmi hrubé, protože se všeobecně očekávalo, že pečovat bude pouze „příroda“ a nejméně polovina rostlin se neujme.

Reklama architekturou

Česko má od konce minulého roku novou nejvyšší dřevostavbu – v porovnání se zahraniční produkcí to sice vůbec žádný čahoun není, pro nás s naší zastaralou legislativou, brzdící rozvoj moderních staveb ze dřeva, je to však i tak důležitý impulz a příslib nové éry stavebnictví.

Zem Páně celá krásná: i na periferii

Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.

Paběrkování po špičkách příběhů

S prózami postavenými na objevování osobní nebo místní rodinné historie se tu vposledku roztrhl pytel – ale není se co divit, po divokém dvacátém století nastává od něj odstup generace nepamětníků, a protože jistě mnoho českých rodin má za sebou příběh poznamenaný zdejšími politickými piruetami, majetkovými „transformacemi“ a pošramoceným svědomím, vypisují se tito autoři z někdejšího trápení příbuzných či současného svého. Jenže méně z nich se odvažuje jít dál než za účtování s nacismem, vyhnáním Němců, následně komunismem do sovětské okupace.

Deník covidového roku, boj o přežití a ať žije opereta!

Deníkové zápisky Františka Schildbergra (70), brněnského básníka, publicisty a vysokoškolského pedagoga, jsou souborem glos a postřehů zapisovaných během roku 2021, počínaje 6. lednem, kdy „dav vyhecovaný prezidentem Donaldem Trumpem vnikl do budovy Kapitolu“, a konče 31. prosincem („Další rok, čas Božího milosrdenství“).

Golgota čili hora Lebky u Hory Kutné

Vždy když jedu vlakem do Kutné Hory, pozoruju ty Italy, Francouze nebo Japonce, kteří si v průvodcích nebo kde přečetli, že musí do Kutné Hory, neboť je to unikátní místo, a že když mají na Prahu tři nebo čtyři dny, jeden den musí někam na otočku, takže mají na výběr buď Karlštejn, nebo Kutnou Horu. A vždycky trochu škodolibě sleduju, jak vystoupí z vlaku ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a jsou udiveni, na jakém podivném místě se to ocitli, a i když ze smartfounů už vědí, že to město, kvůli kterému sem přijeli, je ještě tři kilometry daleko, bezradně se rozhlížejí, co budou dělat a jestli takhle opravdu vypadá nádraží toho slavného města.

Mezi ploty

Městský park je součástí našeho veřejného prostoru bezmála dvě stě let a minimálně od konce 19. století můžeme parky vnímat jako běžné. První zahrady ovšem otevřela veřejnosti šlechta a dobové popisy již tehdy nešetří poznámkami k chování veřejnosti, které někdy vedlo až k opětovnému uzavření či omezení vstupu. Znám je například příběh pražské Kanálky, která byla zčásti v místech dnešních Riegrových sadů. V některých zemích podnes převažují parky na noc zavírané a střežené.

Prezidentská architektura

Od roku 1989 se toho v areálu Pražského hradu po architektonické stránce odehrálo víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve většině případů jde o drobné zásahy a úpravy, které při procházce ani nezaznamenáte, najdeme tu ovšem také několik výrazných stavebních intervencí vnášejících do památkově bedlivě střeženého prostředí nové impulzy – a nutno zdůraznit, že zpravidla velmi kvalitní. Celé toto období si můžeme rozparcelovat do třech dekád reprezentovaných třemi českými prezidenty, kteří se k podobě hradního areálu chovali zcela rozdílně.

Odcenzurovaná tvář Ladislava Klímy

„Význam mezistátních smluv je roven skoro nulle. Všechny pakty a úmluvy, spolky, dohody, a alliance, záruky a přísahy, mírová ujednání byly vždy a jsou a budou po statisíciletí jen hloupými humbugy k napalování nejhloupějších z hloupých, nepodařenými, soudnými komediemi, něčím futilnějším a smrdutějším než střevní plyny; nebylo jedné z nich, která by byla bývala ve vážném případě poctivě dodržena; historie jest jen jedna jediná věrolomnost a darebáctví a zvířeckost.

Slovenské podoby lásky 20. století

„Myslím, že na svete nie sú dva národy, ktoré sú si tak blízke ako Česi a Slováci.“ To byla první věta slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, když se zjevila jako překvapení po vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách na jeho pódiu. A tak je vítaná příležitost zamyslet se nad dvěma díly, filmem Piargy a novelou Konvália, jež pojí příběhy o nevšedních milostných vztazích a jež jsou uvedena jako vyprávění přeživších o zemřelých či vstupním obrazem mladé dívky radostného a ohnivého pohledu na svět. Ale jsou si blízká rovněž jako doklad, že život ve střední Evropě není přehledný.

Za lepším životem, po smyslu mýtů, o orgiích, spáse a davu

Snímek Emigranti na motivy literární předlohy divákovi předkládá příběh odehrávající se v 19. století, kdy masa obyvatel Skandinávie utíkala před hladomorem a s vidinou lepší budoucnosti do Ameriky. Jejich pocity a obavy o vlastní životy sledujeme skrze cestu mladé rodiny, která se potýká s historickými okolnostmi, ale i sama se sebou. Emigranti, režie: Erik Poppe, premiéra: 9. 2. 2023.

Skvělá samota ve slavné Hoře Kutné

Zažloutlé stěny v hospodě, která se svým jménem hlásí k Mikuláši Dačickému, jsou pomalovány výjevy ze života tohoto sympatického vraha, který jednoho veselého večera, kdy se společnost v krčmě zprvu dobře bavila, „mimo chtíč a naději“ propíchl Felixe Novohradského z Kolowrat. Šlo zpočátku o běžnou strkanici dvou renesančních kohoutů, která dopadla tragicky. Dačický pak po všech soudech i ve svých Pamětech trval na tom, že onen Felix si začal, že ho napadl, když si před ním Dačický nesundal klobouk

Bez trávníku

Pouze nemnoho států světa mělo ve svém čele zahradníka, a zatímco José Mujica přepsal představu o „prezidentování“ teprve nedávno, Thomas Jefferson vtiskl Spojeným státům um zeleného palce přímo do národní identity. Nezbytnou součástí amerického snu se stal trávník. Zdá se, že s pozvolným probouzením z těchto idejí to začíná být nahnuté i s trávníkem. Nejen v Americe.

Vize versus realita

Jako kosmická loď ze sci-fi filmu schovaná za štukovanými fasádami historického činžovního domu. Tak působil dnes již neexistující interiér bytu vlivného londýnského kritika architektury, který pro něj začátkem 80. let vypracoval Jan Kaplický. Teď se na toto málo známé dílo neofuturistického architekta zaměřuje výstava v pražské Winternitzově vile.

Zpět na hlavní stranu