Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.
To místo mám rád, a nejen proto, že se tam odehrála zajímavá setkání v mém životě. Zahradničina v tom místě přímo kape a je staletími vrostlá do každé hroudy, střepu a kamene. Proužek vypadlého sklenářského kytu zarostlého mechem má v sobě všechen ten čas mezi plavenou křídou a fermeží. Před dvaceti lety nás několik začalo s vytrvalými květinami vytvářet své vysněné projekty. Maloobchodní školky, tedy zahradnictví specializovaná na něco, najdete po celé Evropě; zdálo se, že si najdou zákazníka i u nás.
Zvolit si za ústřední malířské téma realitu všedního dne může na první pohled působit jednoduše, možná banálně. Pokud je ale běžná realita ovlivněná vykořeněním z vlastního původního prostředí a opakovaným hledáním stability, domova a bezpečí, je pak utváření nových vzorců chování v různorodém prostředí intenzivním hledáním sebe sama a nacházením vlastních důležitých záchytných bodů, které k životu potřebujeme. Pokud jste navíc matkou samoživitelkou, definuje to vaše životní kroky a preference zásadním způsobem, který se může projevit i v samotné malbě.
O Janu Rejžkovi existuje povrchní mínění, že jde o člověka postiženého různými nesnášenlivostmi, povahou téměř vzteklouna, vkusem elitáře a naladěním prchlivce, který ze všeho nejraději uráží spořádané občany a občanky. Trochu bližší pohled na tohoto veterána českých společenských rubrik odhalí, že to ve skutečnosti je poněkud jinak a že za maskou zlého muže (s „provařenou fyziognomií“, jak píše) se skrývá tvář úplně odlišná. Jaká, to vysvitne při trochu pozornějším čtení jeho pamětí Jste to vy?.
Bylo lehce zasněženo a studeno. Na návsi v Louňovicích pod Blaníkem upravovala žena s dredy na hlavě slaměný betlém, který ten účes silně připomínal. Měla od mrazu úplně červené ruce a přívětivou tvář. Nedalo mi to, abych se jí nezeptal, jestli jdu správně na Blaník. Ten byl přitom přímo před námi. – Jdete, nejdřív půjdete po silnici, pak zahnete doleva, je tam taková cesta lesem, asi to bude klouzat, řekla a dál se věnovala úpravě slaměných figurín. – To jsou ti rytíři? zeptal jsem se důvtipně.
V tuzemských kinech se před Vánocemi promítají tři filmové české pohádky, což je neobvyklé skóre, ale promyšlené načasování od producentů, neboť v adventním čase jistěže roste zájem diváků o čarovná vyprávění o boji dobra se zlem. Srovnáním tří snímků rozdílných vyprávěcích ambicí – Princ Mamánek usiluje být taškařicí, pokračování Princezny zakleté v čase výpravnou fantasy a Největší dar vesnickou idylou s mytologickými prvky – se lze dobrat jakés takés představy, v jaké kondici či v jakých tvůrčích představách zdejší audiovizuální pohádka právě je, co ji živí a co svazuje.
Česká mše vánoční se ve zpracování Matěje Formana stává neopakovatelným zážitkem. Spojení živého provedení pastorální skladby s divadelními obrazy vychází ze setkání Divadla Lampion, Divadla bratří Formanů, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, dirigenta Zdeňka Klaudy a Kühnova smíšeného sboru. J. J. Ryba, M. Forman: Kouzelná Rybovka, kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 25. 12. 2022.
Pan Karkula byl vdovec a obchod, který měl v Praze, nebyl nijak velký. V předvánočním čase v něm vládl čilý ruch, aspoň tak to líčí v povídce Vánočka Ignát Herrmann. Napsal ji v roce 1918 před prvními poválečnými Vánocemi. Štědrý den se blížil a pan Karkula si liboval, že svému synu Břetislavovi poslal do Amsterodamu bedničku s vánočními dárky. Byly v ní košile, punčochy, kšandy, klobouk, rukavice, tobolky na peníze a doutníky, nákrčníky, brusle, trepky, boty i zimní čepice s ušima.
Architekt David Kotek tvrdí, že lokalita je vždy mnohem důležitější než dům samotný. Dům lze totiž upravit, přizpůsobit aktuálním potřebám, širší okolí udávající atmosféru místa však přetvoříte jen stěží. A příběh jeho po všech stránkách nevšedního bydlení architektovo přesvědčení stvrzuje. Na starý větrný mlýn narazil David Kotek náhodou při svých pravidelných vyjížďkách na kole po Ostravsku, odkud tento šestačtyřicetiletý architekt pochází.
Co dělalo radost kdysi, je dnes běžná věc. Vánoce v nás vyvolávají nostalgickou náladu a toužíme je mít jako tenkrát. Svíčka s knotem je vždycky víc než elektrická, nejlepší recepty na cukroví a vánočky jsou ty po babičkách, ale s dárky by se návrat do minulosti nemusel vyplatit. Někdejší luxus se s roky proměnil v každodenní samozřejmost a některé dárky dnes působí už úsměvně.
Období po opadu listů se u nás tradičně považuje za chvíli, kdy se zavíráme domů ke kamnům a do sebe. Dokážeme malinko spílat těm, kteří tak neučiní, a říkáme bližním, zvířeně i květeně: „Zalez!“ Je čas. Není to ale doba nikterak „zahradyprostá“. Vánoční čas je naopak tou chvílí, kdy si ji zveme na chvíli domů, obklopíme se chvojivou krásou přírodnin a plody naší celoroční sklizně. Pak se snažíme opakovaným zapalováním svíček v bezprostřední blízkosti těchto silně hořlavých polosuchých pryskyřičných kreací zpestřit naši rodinnou atmosféru a zaujmout okolí.
Od filmového průmyslu se dnes často žádá, aby produkoval víc „relevantních“ děl. Přesto se opakovaně proderou k úspěchu filmy elitářské, i z tak exkluzivního a se západní tradicí spjatého prostředí, jako je svět špičkové vážné hudby. I toho, kdo říká, že chce vidět příběhy obyčejných lidí, ve skutečnosti tak jako odjakživa přitahují příběhy lidí výjimečných.
Jedenadvacet let čekání je u konce. Po únavných odkladech a průtazích se o víkendu konečně otevřel nový areál Slovenské národní galerie. Vůbec největší slovenská investice do veřejné kulturní stavby od revoluce přinesla nejen nové výstavní prostory, ale také probudila k životu spící kus města.
Netflix uvedl snímek Trol (sic) režiséra Roara Uthanga (mimo jiné autora prozatím posledního filmového zpracování osudů archeoložky Lary Croft podle hry Tomb Raider). Ve svém novém počinu norský tvůrce stvrzuje, co bylo patrné z jeho předešlých snímků: že jeho láska k braku a přímočarému vyprávění se opírá o dokonalou znalost žánrových šablon, s nimiž se v Trolovi nesnaží polemizovat ani je rozvíjet či je zpochybňovat, nýbrž naopak – usiluje je důsledně naplnit.
Tom Felton, nezapomenutelný představitel Draca Malfoye z celosvětově úspěšné série filmů podle knižní předlohy J. K. Rowlingové, vzpomíná na více než deset let natáčení v působivě zpracované publikaci doplněné bohatou obrazovou přílohou. Kniha je upřímnou vypovědí mladého herce, který se s temnými démony utkal i mimo filmové plátno.
Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Polska, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to znamená, když některé město má za svým jménem příponu Zdrój. Ještě teď jsem to musel jedné inteligentní osobě vysvětlovat, ne že by ji to odhalení oslnilo, ale byla ráda. Znamená to překvapivě „lázně“ a vyslovuje se to zdruj. Hezké je také slovo źródło, na které tam často narazíte, neznamená to však, že tam máte jít na oběd, ale že tam tryská pramen, někdy přímo vřídlo.
Putinova agrese na Ukrajině přinesla prvního vážného dobrovolníka z řad české umělecké prózy. Spisovatel Jan Němec, autor románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu(2019), píše na předsádce své nedávno vydané povídkové knihy Liliputin: „Válka ve mně probudila vztek. Vztek psát. Vysedával jsem u zpráv a záviděl reportérům, že jsou u toho. Ale v určitou chvíli jsem začal vnímat i to, co ve zprávách není. A jak to tam není. Zkusil jsem tedy prověřit, co v této chvíli svede literatura: bez odstupu času, s odstupem několika set kilometrů.“
Kolegové architekti jsou často plísněni za nekonečné lány dlažeb a zpevněných povrchů v centrech měst. Obyvatelka přilehlé ulice nám doslova píše: „Já bych chtěla parčík, jako byly dřív, trávník, stromy, záhonky a cestičky s lavičkou.“ Přesně tak máme představu parku v hlavě uvězněnou leckdo a není divu, parky i parčíky tak posledních sto padesát let vypadaly. Tisíce čtverečních metrů sklízí nevděk a architekti i krajináři to schytávají na jednom veřejném projednání za druhým.
Náprava chyb minulých generací. Tak by se dal stručně vystihnout jeden ambiciózní projekt městské regenerace, který se rodil dvacet let. Tam, kde se od sedmdesátých let v několika pruzích proháněla auta vysokou rychlostí, opět líně teče voda, bzučí včely a dovádějí místní obyvatelé.
„Umění sice nemá sílu zbraně ani nedosahuje bezprostředně výrazných dopadů, ale ovlivňuje myšlení, vzpomínky, přístupy a názory v dlouhodobém horizontu.“ (Jevgenij Gorman, ředitel murmanského divadla, t. č. žijící v norském exilu) Protestovat a vyjadřovat svůj názor proti ruské totalitní ideologii a na obranu Ukrajiny je i přes nyní již dlouhodobý konflikt stále stejně důležité, jako bylo na začátku, ne-li důležitější.
Ten, kdo jednou přišel na chuť literární a ovšem i výtvarné osobitosti Josefa Váchala (1884–1969), to má dobré. Dílo, zveřejňované teď už bez ponižujících kompromisů, stále ještě nebylo zpřístupněno v úplnosti, a že je těch knih už pěkná hromádka. Konaly se velké výstavy, Litomyšl se pyšní jedinečným Portmoneem, Váchalovi se dostalo i samostatné expozice v novém Muzeu literatury v Praze-Bubenči.
Výstava v zámeckém areálu Ctěnice představí tradiční betlémářské oblasti v Čechách a na Moravě a materiály používané pro výrobu betlémů. K vidění budou betlémy (historické i současné) vyřezávané ze dřeva, ale také vyráběné z vosku, papíru nebo ze skla, z chlebového těsta či perníku, kašírované i deskové betlémy.
Autobus, do kterého jsem nastoupil v Novém Městě nad Metují, projížděl právě Sedloňovem a já se pořád nemohl rozhodnout, jestli vystoupím tady, nebo dojedu až do Deštného v Orlických horách a pak se přes kopec vrátím do Sedloňova, kam jsem chtěl především. Píše totiž o něm ve třetím díle svých Pamětí profesor Václav Černý, a kdo je četl, tomu jen tak ta pasáž z léta 1945 z hlavy nezmizí. Tak jsem si tam naplánoval cestu.
O původu jabloní se vedly léta učené spory a obecně se mělo za to, že jde o složité křížence různých druhů za posledních tisíc let nesčetněkrát šlechtěných. Oxfordské výzkumy, zdá se, tuto tezi přinejmenším nahlodaly a našly prapředka všech jabloní, totiž jabloň Sieversovu (Malus sieversii), v údolí na hranicích Kazachstánu a Číny, nazývanou v této části světa „alma“. Pokud vám to něco připomíná, nechte se unášet fantazií. Původ jabloně domácí tak vězí zřejmě někde ve Střední Asii a její putování začalo docela dobře na káře spolu s hedvábím či jiným tovarem cestou na západ.
Na výstavě Epocha salonů v Masných krámech v Plzni se člověk zajisté zastaví u velmi zábavného obrazu téměř už neznámého, ale kdysi docela populárního českého malíře Josefa Mathausera (1846–1917) Okouzlení na výstavě. Je na něm namalovaný postarší pán, asi by se dalo říct měšťák či šosák, který se zalíbením hledí na obraz aktu krasavice dost vnadných tvarů podle tehdejšího vkusu. Je tak okouzlen, že se od obrazu nemůže odtrhnout. O to se ale snaží s velmi znechuceným, ba odpudivým výrazem jeho manželka.
Pro prosperujícího českého továrníka navrhli pokrokoví mladí architekti na sklonku třicátých let 20. století jednu z nejnákladnějších funkcionalistických vil v celém Československu, ze které se však po sametové revoluci záhy stal vybydlený squat. Majestátní stavba se nyní po mimořádně pečlivé rekonstrukci trvající patnáct let poprvé otevřela veřejnosti. Důvodem žalostného stavu kdysi reprezentativní vily byly restituční a majetkové spory v devadesátých letech.
Původem moldavský malíř Alexander Tinei, dnes žijící v Maďarsku, ale vystavující po celém světě, se podobně jako ostatní umělci snaží reflektovat svůj osobní život do mezinárodně srozumitelného jazyka způsobem, jak on čte současný svět a jak mu rozumí. Je to místo, kde jeho slovy převládá cynismus nad láskou, svět, kde jsme se tolikrát zklamali a kde nám bylo ublíženo, kde láska změnila svůj ryzí význam a často připomíná spíš nadvládu jednoho nad druhým a kde lidé zapomněli dávat a často umějí pouze přijímat. Jako bychom opomněli, že pravý význam lásky je ve snaze vyvíjet potřebné úsilí a vynakládat oběti.
Iniciativa a koncepčnost nakladatelství Vyšehrad při vydávání monografií významných skladatelů vážné hudby minulosti je hodna ocenění a uznání. Za několik let byl knižní trh obohacen řadou velmi dobrých překladů titulů erudovaných zahraničních muzikologů. "Mysliveček" Daniela E. Fremana vychází v době, kdy je v českých kinech promítán diskutovaný a diskutabilní životopisný film Il Boemo. Tento časový soulad není náhodný
Německý výtvarník Gregor Hildebrandt pracuje s analogovými nosiči zvuku. Své sochy, instalace a obrazy vytváří z materiálů, jakými jsou lisované vinyly, zvukové pásky nebo plastové krabičky od audiokazet. Výstava v Kunsthalle představuje Hildebrandtova ikonická díla i méně známé práce. Gregor Hildebrandt: A Blink of an Eye and the Years are Behind Us, Kunsthalle, Praha, do 13. 2. 2023.
Fotografii zámku Książ jsem viděl kdysi dávno v nějaké knize, která se asi jmenovala Skvosty Polska, nebo tak nějak, a byl jsem udiven, kde se něco takového v Polsku vzalo. To se pak vysvětlilo tím, že se to do roku 1945 jmenovalo Fürstenstein, tedy Knížecí Kámen, a že to leží v Dolním Slezsku, vlastně kousek od českých hranic: nejblíž je to do Trutnova. Teutonský charakter hradu (nebo zámku, ale já myslím, že to je spíš hrad) je tak zjevný, že těžko mohl uniknout snivému oku Heinricha Himmlera.
