Předjaří je společně s pozdním podzimem obdobím, kdy vyrážíme na nákupy stromů. Období probouzení je o poznání kratší a divočejší, proto je načasování poněkud náročnější pro všechny strany a v podstatě všichni vědí, že budou téct nervy. Tomu se holt nejde vyhnout. Víc věnečků, víc rakviček. Nespornou výhodou ovšem je, že v klidném zimním období lze odvést koncepční práci a připravit projekt.
Nejslavnější uruguayský architekt všech dob odstartoval svou hvězdnou kariéru nebývale rychle – a v nebývalém tempu. Ve věku, kdy se architekti zpravidla teprve seznamují se svou budoucí profesí, Rafael Viñoly už pracoval na návrzích velkých obytných souborů. Díky tomu nese jeho podpis kolem šesti stovek projektů. Posledních deset let nepatřilo mezi nejpohodovější období profesního života Rafaela Viñolyho. Přestože o prestižní zakázky neměl nouzi.
Dramatik Jan Šotkovský napsal jako člen autorských týmů BuranTeatru nebo Městského divadla Brno mnohé, samostatně prozatím dvě hry. První byla předloni „romantická komedie z Brna“, nazvaná Čarodky aneb Žena bez espritu a muž s fluidem hledají společnou chemii, druhá letos v únoru další romantická komedie již střídmějšího a tradičnějšího titulu Třináctkrát za svědka. Uvádí ji uherskohradišťské Slovácké divadlo.
Na internetových stránkách amsterodamského Rijksmuseum stojí neúprosné oznámení, že Vermeerova výstava, která je tam od 10. února do 4. června a má obsahovat „nejvíce Vermeerů pohromadě, co se kdy sešlo“, je definitivně vyprodaná. Kdo se na asi největší letošní evropskou událost tohoto druhu chystal a lístek si dosud neopatřil, má tedy smůlu.
Dům Radost na pražském Žižkově zaplnila díla českých umělců, kteří se utkali ve výtvarné soutěži Don Papa Art Competition. Ztvárňují svou vizi filipínského ostrova Negros, kterému místní přezdívají Sugarlandia. Umělci v soutěži navázali na počin výtvarnice Elišky Podzimkové, která vytvořila díla inspirovaná tímto koutem světa.
Vratislav je město cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Slezské nebe, kterému se tady kdysi říkalo dolnoslezsky Schläsches Himmelreich, je místní vepřo knedlo zelo, ovšem se sušenými švestkami, meruňkami a noky v jíškové omáčce. Vedle buncláků, modré puntíkaté keramiky, která je ovšem ze Slezské Boleslavi, Bunzlau, je to možná poslední zbytek po staré německé Breslau, pyšném centru Schlesien. Samozřejmě kromě města samého.
Sejdou-li se v kinech dvě vyprávění vyjadřující se k enormně vychýleným okamžikům nedávné minulosti v Česku a na Slovensku, nadto vyprávění objektivizovaná, jelikož jde o dokumenty, byl by hřích nepokusit se o nich přemýšlet souběžně a nesnažit se nahlédnout, co formulují k současnému česko-slovenskému životu – tedy ke kondici střední Evropy, na niž dohlédneme a které rozumíme.
Při projíždění územím nikoho kolem vlakového nádraží by vás ani nenapadlo, že právě tady v záplavě chátrajících staveb a billboardů najdete jeden z nejzajímavějších gastronomických podniků celého Liberce. V jednom ze starých nádražních skladů se totiž místní úspěšní podnikatelé rozhodli vybudovat nové útočiště své vyhlášené pražírny, které si vás získá skvělou kávou i obdivuhodně pojatým prostorem.
Sochař, pedagog a publicista Pavel Karous na sebe upozornil projektem Vetřelci a volavky, který dokumentuje výtvarné umění ve veřejném prostoru z období reálného socialismu. Aktuálními projevy vizuálního umění ve veřejném prostoru se od roku 2018 zabývá v pořadu Predátoři a plameňáci na TV Seznam. Je známým kritikem korporátního umění, přesto nyní zasedá v odborné porotě jednoho z nových developerských projektů.
Slovy norského historika a teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze nám umělecké dílo jako imago mundi pomáhá „zabydlet se“ v určitém prostředí. V našem prostoru se však relevantní diskusi o umění ve veřejném prostředí nějak stále nedaří rozpoutat. Celkem v tichosti pak vznikají díla velmi diskutabilní. Takovým je třeba Hrachovina, jež na brněnském Mendlově náměstí vznikla podle návrhu Jaromíra Garguláka. Čtverec se 16 stélami v podobě klíčků, na jejichž vrcholu se lesknou hrášky odkazující na slavné Mendlovy objevy.
Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce… Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše.
Člověk, který chce ve městě žít, pracovat a trávit čas, by tak nějak měl mít zájem na práci svých plic. Rozumím tomu, že osoba s vědomím potřeby životního prostředí z principu nenavštěvuje supermarkety, ale místní trhy – nebo žije z bedýnek a samozásobitelství. Leč ty stavby už tu stojí a zabírají své výměry. Výtka k zabírání orné půdy je vcelku běžným a vcelku pádným argumentem. Říct, že obchodní centra nabízejí potraviny, které kvůli nim není kde pěstovat, je ovšem trochu přitažené za vlasy. Daleko zajímavější je se na ně podívat z pohledu, čím by nám mohly být tyto objekty prospěšné. Všem bez rozdílu.
Výstava Bohemia propojí sedmatřicet umělců, z nichž někteří se na společné výstavě objeví vůbec poprvé a pro většinu platí, že jejich díla byla v České republice k vidění zřídka. Výstava pokrývá období od padesátých let minulého století do počátku tohoto milénia a zahrnuje převážně fotografii, video a malbu.
Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech.
Projet krajinou Normandie je v zimě zvláštní zážitek. Jejich „bocage“, které lze jen s velkou nadsázkou nazvat živým plotem, jsou opadané a průhledné. Krajina tak nabízí mnohem víc než někdy v létě. Také na mnoha místech probíhá dramatické obmýtí těchto živých stěn a otvírají se pohledy do sadů hořkých jablek, pro která jsem přijel. Zahradník je ale tvor všímavý a při průjezdu jednou vesničkou jsem spatřil hrůzně utrápenou douglasku. Jinak tu a tam borovice, ale, říkám si, kde cedry?
Napříč republikou bychom na prstech jedné ruky napočítali menší města a obce, jež dlouhodobě dbají o kvalitu architektury a veřejného prostoru. Vedle tradičně zmiňované Litomyšle, Dolních Břežan nebo Líbeznic jsou to takéTrojanovice začaly svou novou identitu stavět na kvalitní architektuře takřka před patnácti lety, během kterých se tady podařilo uskutečnit nějakých deset pozoruhodných novostaveb a rekonstrukcí. beskydské Trojanovice s necelými třemi tisíci obyvateli.
Rovnou na začátku přiznávám, že zde bude víc řeč o dvou osobnostech, které dva divadelní kusy inspirovaly, než o těch hrách. Ty totiž není lehké popsat, možná to ani není nutné. Zvlášť těžké je to v případě inscenace Zvěřinec dramatika a režiséra Miroslava Bambuška, což se hraje v pražském Studiu hrdinů. Tam všechny pokusy selhávají na neuchopitelnosti formy i obsahu, který je sice tušený a snad i představitelný, ale, jak to u režiséra bývá, vzpírá se nějakému popisu.
Dřív by se asi napsalo, že dlouholetý nakladatelský redaktor Jan Šulc vydal počet ze své celoživotní žně, tady a teď si takové apartní a ovšem už i trochu směšné vyjadřování odpustíme a raději věcně uvedeme, že v promyšleném uspořádání shrnul do rozsáhlého knižního souboru svou dosavadní publicistiku. Vlastně jen její část, jak sám upřesňuje: „Do svazku jsem vybral zhruba polovinu z publicistických článků, které jsem napsal v letech 1988–2022 a jimž říkám články lidovýchovné
V šestnácti letech se bezstarostný kluk vydává na první cestu po Evropě. Opouští hranice kontinentu a vstupuje do neznámého světa. Setkává se s naprosto odlišnými zvyky a kulturami. Místo popisů toho, co viděl, se zaměřuje na to, co slyšel, s kým se potkal. Diskutuje s každým, kdo chce mluvit. Poznává svět i sebe sama. Igor Brezovar: Igor Brezovar. Velká jízda začíná, Jota, 370 str.
Počasí bylo na kraji Prahy na Černém Mostě strašné a v Liberci po hodině cesty busem ještě horší. Temnota, studený déšť, horstvo zavalené mraky, cáry špinavého sněhu, severní slota. Ale takové je to v Liberci myslím obvyklé. Jak to napsal Jan Neruda? „Nepříjemný je Liberec jak málokteré město.“ To je první věta z jeho cestopisného fejetonu z roku 1865. Nelíbilo se mu v tom německém Reichenbergu vůbec nic, a to z toho cestopisu neplyne, za jakého počasí tam byl a co tam vlastně dělal.
Nic vám to neříká? Možná letní a zimní fialy? Pořád nic? Zkuste babičku nebo pratetu. Případně nejstaršího člověka, kterého znáte. Tyhle kytky už jsou přece jen z módy opravdu dlouho a dobu jejich obliby už nikdo nepamatuje. Leží přede mnou ceník turnovské firmy Václava Maška, přeslavného zahradnictví, z roku 1901. Máme tu fialy anglické letní stále kvetoucí, velkokvěté, kyticové Victoria, drážďanské letní, častěji kvetoucí, fialy Sněženka, obrovské neb stromovité, fialy podzimní raně kvetoucí, fialy velkokvěté císařské, fialy zimní císařovna Alběta, zimní koulovité zákrslé, jednoduché pařížské, kermezínově červené a další.
Tak konečně, chtělo by se zvolat při oznámení výsledků největšího ocenění na poli architektury. Zatímco posledních několik ročníků Pritzkerovy ceny upozorňovalo na tvůrce, kteří stojí mimo hlavní reflektory a věnují se práci na menších projektech v odlehlejších částech světa, letos ocenění putovalo do rukou architekta, který nemá potřebu navrhovat nepřehlédnutelné stavby.
Dva roky po vydání kritického životopisu Milana Kundery vydal jeho autor, česko-americký spisovatel Jan Novák, knihu, která by, aniž je to zajisté tak myšleno, mohla být chápána jako manifest antikunderismu, bezděčný protiklad románů Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí, vlastně i Žertu, Novákův Kontrakundera.
Anglická muzikoložka a profesorka dějin hudby 19. a 20. století na oxfordské univerzitě Laura Tunbridge se na počátku pandemie covidu rozhodla napsat novou, moderní a čtivou monografii o Ludwigu van Beethovenovi. A udělala dobře, neboť se jí to povedlo. Nenechala se odradit ani četnými akademicky militantními a populistickými diskusemi o konci nadvlády evropocentrické interpretace dějin a významu evropské kultury, které v době vzniku knihy zaplňovaly kyberprostor, a soustředila se na přínos jednoho skladatele, který po generace tvoří základ evroamerické dramaturgie koncertního života.
Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem patří k nejstarším regionálním muzeím v přírodě v Evropě. Jeho novodobá historie jako záchranného skanzenu lidové architektury středního Polabí byla započata v roce 1967. V současnosti tvoří muzeum na čtyřicet objektů lidové architektury. Návštěvnickou sezonu zahájí 17. března.
Na amerických televizních obrazovkách září od roku 2018 nová velká hvězda – scenárista, režisér, producent a herec Taylor Sheridan (52). V posledních pěti letech chrlí, zdánlivě bez přešlapů, jeden seriál za druhým. Všem těmto počinům se daří, mají dobrou sledovanost, jsou oceňované, úspěšné, i když vlastně na jedno brdo: porůznu, ale s totožným zaujetím obrábějí v žánrovém rámci westernu vztahy vrcholů tematického pětiúhelníku člověk–svoboda–majetek–právo–země.
Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých.
Nejkrásnější z mrkví má k pěti metrům a patří mezi nejkrásnější solitéry našich parků. Chvalozpěvy na bolševník se mohou dnes zdát trochu sadistické, ale v historické zahradnické literatuře jsou zcela běžné a obludky bývají fotografovány obvykle s dětmi, aby vynikla jejich gigantičnost. Nevím, zdali byly pokožky tehdejších ratolestí méně senzitivní, ale jde o prostý fakt. Josef Vaněk, slavný chrudimský zahradní architekt, dokonce k fotografii z roku 1925 připisuje „foto ze zahrad autorových“.
Veřejnosti ne příliš známý architekt jedněch z nejavantgardnějších projektů minulého století dostal ke konci svého života příležitost zrealizovat šestici monumentálních staveb, které snadno rozpoznáte i z letadla po odletu z Ruzyně. Přestože kladenské věžáky dnes oslavujeme jako zcela unikátní architektonický soubor evropského významu, Josefa Havlíčka vyčerpaly po psychické i fyzické stránce a přispěly k jeho předčasné smrti.
„Brandon Shanahan musí dát. Pokud ne, jsme tam!“ sděluje vzrušeným hlasem Robert Záruba televizním divákům, následuje nájezd jmenovaného kanadského hráče na českého gólmana, ten vykrývá zamýšlený blafák, načež vytryskne radost zmíněného sportovního komentátora v páru a souzvuku s kolegou Petrem Vichnarem: „Jóó! Je to tady! Je to tady! Jsme ve finále! Jsme ve finále! Dominik chytil! Dokázali jsme to!“ Nehleďme na rozpor posledních dvou vět vyjadřující suverénní přechod od uznání singulárního výkonu k přivlastňovacímu plurálu, z něhož pramení pověst Nagana coby synonyma pro údajné poslední zdejší celonárodní vzepětí.
