Počasí bylo na kraji Prahy na Černém Mostě strašné a v Liberci po hodině cesty busem ještě horší. Temnota, studený déšť, horstvo zavalené mraky, cáry špinavého sněhu, severní slota. Ale takové je to v Liberci myslím obvyklé. Jak to napsal Jan Neruda? „Nepříjemný je Liberec jak málokteré město.“ To je první věta z jeho cestopisného fejetonu z roku 1865. Nelíbilo se mu v tom německém Reichenbergu vůbec nic, a to z toho cestopisu neplyne, za jakého počasí tam byl a co tam vlastně dělal. Ani ty kopce kolem ho nedojímaly, ulice mu připadaly nerovné, lid bledý a nevlídný, děti otrhané, chatrče proletariátu s paláci průmyslníků příliš natěsno postavené. Pak se mu taky nelíbilo, jak je Liberec roztahaný a že domy jsou „jeden jako druhý pod šedou břidlicí pokryté a všechny s bleskosvodem“. A ve všech se provozuje soukenictví, kterého si zřejmě moc nevážil. Vyjádřil se, že po pár dnech v Liberci „má na duši sukna pro několik zim dost“. Nejvíc se mu nelíbilo, že tam jsou Němci.

Mezitím to v Liberci dost pokročilo a hodně se změnilo. Liberec už dávno není „zweite Landeshauptstadt“, druhé hlavní město země, a „erste deutsche Stadt Böhmens“, první německé město Čech, což by Neruda asi ocenil. I to soukenictví je pryč, už jen znalci vědí, kde kdysi stála Textilana, národní podnik s filiálkami po celé zemi. Přitom to soukenictví nastartovalo rozvoj města, který se projevil nedlouho poté, co Neruda odjel. Liberecká rodina Liebiegů se stala po celé monarchii synonymem podnikání, vzorem dravého vzestupu a rozmachu. Všude po okolí rozestavěli Liebiegové a jim podobní textilky, do kterých pak mladý Franz Kafka jezdil kontrolovat bezpečnostní předpisy. A také tady měl oblíbené vegetariánské restaurace, které v Praze postrádal. Liberec byl vepředu, i zoologická zahrada byla první tady. To do Liberce přivezl mladý baron Theodor von Liebieg, syn Liebiega zakladatele, v roce 1893 automobil, který byl první v Čechách, třetí v monarchii, takové podivné vozítko Benz Victoria, které je teď v Národním technickém muzeu na Letné. Jeho bratr Heinrich Liebieg pak dal dohromady největší soukromou sbírku obrazů v Čechách, něco z ní je v galerii Lázně, kam je nutné v Liberci zajít, bohužel bez plavek.

I ty opulentní lázně, původně věnované Františku Josefovi k jubileu, dělají dojem, že tady nešetřili. Na přelomu 19. a 20. století byl Liberec-Reichenberg nejbohatším městem v zemi (odváděl nejvyšší daně) a městem s největším počtem honosným vil, město, jehož sebevědomí je dosud znát na podobě veřejných budov (vedle lázní hned naproti uměleckoprůmyslové muzeum, taky první v zemi) a především radnice, která jako by byla stavěna pro vládu nějakého menšího samostatného státu, pro nějakou autonomní provincii Deutschböhmen, kterou se ostatně pokusili tady po první válce vyhlásit, v omylné naději, že právo na sebeurčení platí i pro ně, české Němce. Češi jim to ale zatrhli, protože tehdy bylo kyvadlo dějinné na jejich straně. Za dvacet let to bylo naopak, ale pak se to zas změnilo a spělo to až k definitivnímu konci Teutonů v Čechách. Po válce se z Reichenbergu stal socialistický Liberec, na špici neogotické radnice se místo Rolanda přimontovala rudá hvězda (už se tam rytíř zas vrátil) a ze Staroměstského náměstí (Altstädter Platz) se stalo náměstí Bojovníků za mír, nyní Edvarda Beneše, což je také hezký naschvál. A bylo jich víc: třeba nejstarší liberecká ulice Wienerstraße, tedy Vídeňská, kam chodil Kafka do vegetariánské restaurace, se jmenuje pořád potupně Moskevská, což by opravdu stálo za to změnit, to by snad i Rusové pochopili. Jestli si to takhle „deutschenrein“ Neruda představoval? Možná ano, možná by se radoval, ale asi i hodně divil, jak se nám to mohlo podařit. Jeho představivost by tak daleko nešla. Ale tak je to se vším, člověk nikdy neví, jak to půjde se světem dál, možná vždy tak pár let dopředu a pak mlha…

Vždycky když jedu do Liberce, mihne se mi v hlavě myšlenka na Štrougala, který měl v Jizerských horách za Libercem chalupu, a proto se prý z Prahy jezdí tím směrem tak rychle a plynule. Ale mně na tom tak moc nezáleží, chalupu v Jizerkách (ani jinde) nemám, s lyžováním jsem skončil před třiceti lety, do Liberce se dostanu tak jednou do roka, nebo ještě méně, což nemá žádné zvláštní důvody, natož aby to bylo zajímavé.

I teď jsem tam byl vlastně omylem, prostě jsem si spletl datum jednoho představení v divadle, nebo vlastně si to spletl režisér, na jehož inscenace jezdím, ale někdy jindy nebo do jiného města, to se stalo už několikrát, takže jsem ani nebyl překvapen, jenže už jsme měli objednaný hotel a nešlo to zrušit. Ten hotel se jmenuje Praha, ze secese, v jejímž stylu byl pod jménem Schienhof čili Schienův dvůr vystavěn, tam dosud něco zbylo: má krásný artdecový výtah, asi nejpomalejší ve střední Evropě, ale doufám, že ho nebudou kvůli tomu modernizovat. Většinu pobytu jsem tedy prožil v něm, v tom liftu, když jsem z něj vystoupil, šel jsem na snídani do restaurace v prvním patře, z něhož lze vyjít na ochoz, odkud lze promluvit k shromážděným občanům. Určitě to dělal Henlein, Beneš, možná i nějací komunisti, předpokládám, že i Havel, který v Liberci, kam to neměl z Hrádečku daleko, prožil krásné srpnové dny 1968. Tehdy, ráno 21. srpna, tady na náměstí, jmenovalo se také hezky, Bojovníků za mír, udělal ruský tank, jenž si to hasil z enderácké Žitavy na Prahu, elegantní piruetu, při níž zadkem zkosil podloubí dvou domů. Pod troskami zůstalo několik lidí, dva byli na místě mrtví. Na jejich pohřeb přišel celý Liberec, recitoval Jan Tříska, Havel mluvil do libereckého rozhlasu a psal projevy starostovi Moulisovi, kterého za to na začátku normalizace vyhodili a stal se pak ještě znovu na rok starostou po listopadu 1989. K tomu podloubí se pak za normalizace dávaly 21. srpna tajně květiny, esenbáci je hned lapali, mohla to být docela zábavná hra, prý se ten den neprodávaly v květinářství kytky, ale lidé je nosili ze zahrádky, tajně – a šup s nimi pod podloubí. Lid se za našeho mládí choval statečně a vynalézavě.

Na tom náměstí hned před radnicí stála do roku 1945 patetická kašna se sochou Siegfrieda, kterého sochař Franz Metzner (rodák ze Všerub u Plzně) udělal jako pěkného naháče, jemuž na dlani stojí malý cherubín. Němci v pohraničí měli na začátku století obzvláštní vášeň pro Nibelungy, protože se cítili, nebo si to aspoň ješitně představovali, že jsou jejich pokračovateli a podobně jako oni stojí na hranici k obraně kultury, čímž na sebe vlastně přivolali podobný osud jako ti Nibelungové, tedy soumrak a zánik, o kterém přitom už málokdo ví, protože dějiny plynou pořád dál, na nějaké Nibelungy (v Jablonci taky jeden stál) si už nikdo nevzpomene a je v té marnosti a nicotě asi i spravedlnost a útěcha, protože tak to má být.

Večer, když jsem se dostatečně najezdil nahoru a dolů historickým výtahem, jsme navštívili radniční sklípek. Kdo neví, že tam něco takového je, může být překvapen a pak možná i užasne. Je to myslím nejgermánštější čili nejněmčourštější hospoda v zemi. Tedy ona je v zemi doslova, protože jak to u německých radnic bývá, vyhloubili si jako permoníci skrýše v podzemí, neboť v jejich povahách bylo jednak něco podzemního – a pak se jim tam dobře skladovalo pivo.

Majestátní klenba sice není již vyzdobena chvojím a siegfriedovskými věnci, ale zanechá v příchozím silný dojem, asi jako intenzivně prováděný poslech Wagnerova Soumraku bohů. Z těch časů tam kupodivu zůstaly krásně kýčovité barevné vitráže s výjevy reichenberských řemeslnických cechů a dřevěné táflování s motivy žaludů a dubů. Nepochybně mnohokrát do tohoto prostoru sestoupil i učitel tělocviku Konrad Henlein, ale bylo by nespravedlivé z toho ty klenby vinit. Točí se tam svijany, což je myslím etnicky smíšený pivovar, a podává v podstatě běžná česká hospodská sestava. Dokonce jedno jídlo bylo pro ty, jimž se příčí jíst živé tvory, jestli sem chodil Kafka, mi není známo.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)