Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech. Je otázka, zda takovou historickou představu se vzdělaným Magorem sdílely i obyčejné máničky, ale něco na tom být mohlo. Vždyť ti i oni tam přijímali (tělo, krev a pivo), očekávali různá znamení konce světa a vzdorovali panskému útlaku.

Místem, kde se tyhle dva ryze české turisticko-náboženské jevy, tedy husitský lidový chiliasmus a undergroundový kolektivní mesianismus, setkaly, je Kostelec u Křížků, respektive Mandava. Nevím, jestli to Magor vlastně věděl, ale tady opravdu ty dvě věci o sebe zavadily, i když mezi nimi bylo 555 let. První setkání se uskutečnilo 30. září 1419 na Mandavě, což je návrší (480 m) směrem z Prahy na Benešov, druhé 21. června 1975 v hospodě v Kostelci u Křížků, což je asi kilometr daleko, hned pod tím kopcem. Tehdy se tam slavila svatba Milana Hlavsy a Jany Němcové, což byla příležitost k srocení. Tomu prvnímu srazu se také říká Na Křížkách a pod tímto jménem ho v halucinačním stylu namaloval Alfons Mucha jako jeden z výjevů Slovanské epopeje, z čehož je patrno, že to nebylo jen nějaké setkání pocestných. Vedle tohoto veleobrazu má ona událost na Mandavě památník v podobě hranolů, jež tam vztyčil v roce 1931 Okresní osvětový sbor v Jílovém. To druhé setkání zatím pamětní desku či něco podobného nemá, to má jen zápis v jiném legendistickém Jirousově textu, v Pravdivém příběhu Plastic People, kde Magor popisuje, jak to tenkrát bylo.

Než se k tomu dostaneme, přenesme se na konec desátého století, do doby počátků českého státu. Někdy v zimě roku 992 se zasněženou a vymrzlou krajinou Benešovské pahorkatiny ubírala skupina mužů v kápích. Mělo jich být dvanáct a byli to benediktini, se kterými se vracel z Říma do vlasti muž jménem Vojtěch neboli Adalbert (to jméno dostal v Římě). A vracel se s jistou obavou, neboť byl sice pražský biskup, ale v drsných poměrech raně přemyslovských Čech se mohl dočkat čehokoli. Byl to vzdělanec, intelektuál, Slavníkovec, byl načichlý západními způsoby, prostě poněkud problematická osobnost. Měl plán, že s těmi muži založí v Praze klášter, což posílí vratké křesťanství i jeho pozici. Pro jistotu či z jakých důvodů prý nechal ty muže před Prahou a vydal se do ní sám, měl tam knížeti Boleslavovi vyjevit svůj úmysl. Ti muži, možná to byli Vlaši, na něj měli počkat právě zde, v mírném údolí, kterému se doposud říká Na Kalifáči, i hospoda se tak jmenuje, což zní docela česky, ale původ je latinský, odvozený od slova calefacere, ohřívat. Čili dalo by se říct, že kalifáč je ohřívadlo. Neboť lze předpokládat, že těm mužům musela být zima a že čas, než se jim Adalbert vrátí od místního barbarského pohlavára, stráví na nějakém teplém místě. Vojtěch u knížete uspěl, domluvili se, že klášter bude na Břevnově, tedy ne úplně na Hradě, ale jezdí tam tramvaj číslo 22, takže klid i dobré spojení. Ohřátí hoši se tedy odebrali na své nové místo, kde v lednu 993 vysvětil Vojtěch první mužský klášter v Čechách. Ale ještě předtím vysvětil kostelík tady, kousek od ohřívadla, na kopečku nad ním. Zasvětil ho svatému Martinovi, kolegovi na biskupském stolci. Kostelík čili castellum pak pojmenoval vesnici.

Na ten malebný kostel je nejhezčí frontální pohled s rotundou. Vlastně je to rotunda, ke které přirostl kostel, věž a jednoduchá loď, kolem níž vznikl hřbitov, kam se ukládali ti, kteří po staletí do kostela docházeli zaživa. Uvnitř jsou nástěnné malby, nejstarší jsou z 12. století, krásná madona s Ježíškem, odkrytá ve čtyřicátých letech, je z doby předhusitské. Vědomí významu jednoho z nejstarších míst dotknutých svatým Vojtěchem v okolí Prahy odpovídalo, že kostel byl přímo spravován vyšehradskou kapitulou, bylo to tedy místo jaksi protekční, takový cenný knoflík na krajině. Je to přirozený střed obce, ve které zbylo nějaké tušení návsi a původního uspořádání, které se stále víc utápí v kaši bunkrů a bungalovů, ve kterých se možná pohodlně bydlí, ale na pohled jsou smutné a dokonale bez výrazu. Mizení „vesnickosti“ vesnic a jejich pohlcování betonovou hmotou zdí, ohrad a neuspořádaných parcel je bolest, na kterou nejspíš není lék, neboť ji pociťují jen někteří, a ti většinou v těch vesnicích nežijí, takže na jejich stesky není nikdo zvědavý. Ale tady, v Kostelci u Křížků, přece jen něco zbylo, je tu ten krásný kostel, u kterého stojí za to vystoupit, podívat se na hroby: třeba na hrob pana faráře se zajímavým příjmením Blaise, potomka nějaké francouzské historické intervence. A pak třeba dojít k západnímu okraji obce k druhému hřbitovu, kde očekávají příchod Mesiáše tělesné ostatky Židů z širokého okolí. Má tu být 280 náhrobních kamenů, nejstarší je z roku 1724, ty jsou uprostřed, trochu se tam zvedá takový hrbolek, poslední hroby jsou z dvacátých let, už s českými nápisy. V Kostelci žilo v polovině 19. století sedm židovských rodin, měly domky v takové prohlubni u potoka, také malou synagogu, ještě teď to tam má takový trochu uzavřený ráz.

A je možné, že tehdy tudy šlapali 21. června 1975 skupinky poutníků, kteří přicházeli od autobusové zastávky Mandava – Na Křížkách, a těšili se na koncert, a ještě možná víc na setkání se svými. Na Kalifáči měla vystoupit hudebně-dramatická superskupina DG 307. Historik tohoto dění Jaroslav Riedel ve své knize Plastic People a český underground popisuje s jistým pobavením, jak si dali účinkující na vystoupení záležet: Milan Hlavsa a Pavel Zajíček si oblékli hábity z psychedelického období Plastiků, Jaroslav Kukal měl na sobě koženou zástěru, Otakar „Alfréd“ Michl se převlékl za ženu a nechal se nalíčit za nevěstku, Kindl a Zeman byli v pyžamech. Na pódiu zůstaly kulisy lesa z ochotnického představení. Sál byl plný spřízněných duší, ale nahlíželi do něj i místní obyvatelé, kteří něco takového dosud zcela jistě neviděli a neslyšeli. Jedna z užaslých návštěvnic pak vypovídala na Veřejné bezpečnosti, jako by se ocitla ve snu: v sále bylo šero, ale na pódiu byl umělý oheň, jenž vydával silný kouř, do ohně cosi někdo sypal, takže to tam bylo cítit po kadidle jako v kostele, po stranách stáli dva muži převlečení za kostlivce, mlátili kosou do plechovky od okurek. Jiní byli v mnišských (!) kuklách a v rukou měli cepy (!). Kostlivci i mniši zpívali: „Vstupte, dívky, do kláštera, mezi naše mnichy, nebudou vám růst břichy, to vám radí naše vláda.“ Žena to již nemohla vydržet a zvolala: „To bych chtěla vědět, která vláda vám to poradila, tohle není možné třicet roků po válce, nahnala bych vás všechny do dolů, aby vás ty roupy přešly!“ Načež odešla rozhořčeně ze sálu. Riedel dodává, že ta žena měla nejspíš hodně rozvinutou fantazii.

Jirous pak v Pravdivém příběhu popisuje, co následovalo: „Asi čtvrt hodiny po skončení koncertu přijela do Kostelce chmurná kolona – dva zelené antony, několik civilních volh s pány v civilu, dva autobusy příslušníků pohotovostního pluku. V přilbách, s dlouhými pendreky a pouty připravenými na opasku rozběhli se rojnicí a obklíčili hospodu. (…) V příšeří sálu vypadala scéna perlustrace naprosto neuvěřitelně a nepravděpodobně. Ani my jsme nikdy neviděli tolik policistů pohromadě. Zlegitimovali nás a zuby jim cvakly naprázdno. Nejenže nikdo nebyl opilý, nebyl ani napilý, přes koncert jsme nenechali čepovat ani pivo, takže jsme se teprve chystali začít pít.“

A to se stalo ve slavném Kostelci u Křížků. Vlastně tedy nestalo.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)