Umění a kritika

Někam patřit aneb Zdeněk Rotrekl

Těžko říct, jak je živý takzvaný literární odkaz Zdeňka Rotrekla (1920–2013), muže těžce zkoušeného osudem. Ale ne, nebudeme se ptát knihovníků, jak často jsou příslušné svazky žádány „v ústředí“ či „na pobočkách“. Jako si nebudeme klást otázku, kolik asi lidí na světě si dnes (míněno doslova, v den vydání tohoto čísla Týdeníku Echo) přečetlo nějaké verše takového Otokara Březiny nebo Jana Zahradníčka. Možná nikdo. Na tom nesejde. Jisté je, že jejich dílo, podobně jako dílo Rotreklovo, je tu jednou provždy, stále k dispozici, a spoluvytváří nabídku toho lepšího, co kdy bylo v češtině napsáno básnickým perem.

Krásy Českého Švýcarska, příběh statečné plavkyně, soumrak civilizace

Dvacet pět žen spojuje místo, kde žijí – kouzelná krajina Českého Švýcarska. Skály, hluboké rokle, průzračné řeky, lesy. Všechny ženy mají ke svému kraji blízký vztah, proto vznikl nápad vnímat ho jinak, naplno, nahými těly. Prostřednictví fotografií tyto ženy podávají svědectví o přírodním a lidském bohatství Českého Švýcarska.

Táborité na procházce s adamitou

Na Žižkově náměstí v Táboře hřměly staré motorky a auta zhruba mého věku, neboť tam právě ve dvě hodiny začínala přehlídka veteránů. V tu dobu se tam u kašny shromáždil hlouček občanů. Poněkud udiveně hleděli na muže, jenž se jim snažil skrz to burácení motorů sdělit, že letošní procházkou Táborem v rámci Dnů architektury byl pověřen on, který přitom Tábor zná jen tak namátkově, a to hlavně z knih a Vávrových filmů. Proto, upozorňoval je, není vyloučeno, že se po cestě ztratí a bude se jich ptát, kudy pokračovat.

Dům v lese

Frank Lloyd Wright nepochybně proslul svým domem nad vodopádem, který svým posazením do divočiny inspiroval a inspiruje architekty po generace. Domy v lese najdete i u nás, třeba u Jana Kouly nebo Josefa Kumpána. Ne každá stará vila začínala coby Baba na kozím vršku a les kolem ní přineslo století. Láká to i dnes. V libretu ke stavbě se obvykle píše něco o tom, kterak byla architektům z duše odporná myšlenka byť jen poškodit jediný strom a jak komplikované a nákladné bylo celou stavbu vymyslet a poskládat bez sebemenšího kontaktu s divočinou,

Město ve městě

Střešní bazény, privátní sauny a kluby, prostorné balkony se zelení a obchody se službami pár kroků od domovních dveří. Ne, to není popis nového rezidenčního komplexu s drahými byty poblíž centra města, řeč je o jednom sídlišti z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, které dokazuje, že i cenově dostupné městské byty mohou mít punc žádaného bydlení. V různých žebříčcích hodnotících životní úroveň a spokojenost obyvatel konkrétních měst se na prvních dvou příčkách pravidelně střídají Kodaň a Vídeň.

V tichém rytmu

Když se chcete cítit staří, zeptejte se svých dětí, co je to magneťák. Přenosné médium, bez kterého si starší generace neuměla představit dospívání, stejně tak jako bez vinylových desek nebo VHS kazet. Ty jsou dnes už retro a mají převážně estetický a dobový charakter. Hudba se přenesla do nul a jedniček a už jen fajnšmekři si ji užívají z limitovaných edic nových labelů anebo hledají po vinylových antikvariátech speciální nahrávky, které jsou digitálním záznamem nenahraditelné.

Práce očí aneb Řešení diverzity v českém filmu

Vstupuje-li do kin takřka vzápětí po utichnutí debaty o (ne)zakazování dalšího knižního vydávání a televizního uvádění Vinnetoua – která kromě jiného přinesla ujištění známých firem, že původním obyvatelům Ameriky je nadále neudržitelné říkat tak, jak jsme v tuzemsku po desítky let zvyklí – český snímek nazvaný Indián, působí to, třebaže jde o rozvernou časovou shodu, jako přímá provokace, vydařený vtip, ale i jako výzva účastníkům dosavadní rozpravy dát si druhé kolo, v němž buď vystoupí s něčím novým, nebo se ještě víc utvrdí v přesvědčeních, jež zastávali dosud.

Axolotl, mexický pohádkový hrdina

Asi jen člověk, který se zajímá o surrealismus, zná jméno Wolfgang Paalen, ale zato ho pak chová ve zvláštní úctě. Byl to jeden z těch podivných géniů, kteří jako by spadli na svět z kosmu, odkud si přinesli tajuplné schopnosti a vědomosti. Paalen byl zázračné dítě, výzkumník v mnoha oborech, poutník světovými mytologiemi, znalec nejrůznějších oborů, včetně astrofyziky a kvantové mechaniky, zastánce univerzálního vědomí a propojení lidského ducha s kosmickým.

Stigma duševní nemoci, láska z renesanční Francie, do lesa na Designblok

V publikaci Mám to o sobě říct? zúročuje autorka své zkušenosti lektorky a snaží se lidem s duševním onemocněním pomoci, aby se zapojili do společnosti a fungovali nezávisle. Předkládá praktické rady, v jaké míře o své nemoci hovořit a jak se vypořádat se stigmatem, které člověku dává nejen společnost, ale i on sám. Anita Hubner: Mám to o sobě říct?, přeložila Milena Nováková, Portál, 224 str.

Setkání na vysoké úrovni v Sezimově Ústí

V Sezimově Ústí se po náměstí procházejí tři pánové, poznáváme v nich Jana Husa, Edvarda Beneše a Jana Antonín Baťu. Ten poslední se trochu diví, proč se náměstí jmenuje Tomáše Bati, nemůže si vzpomenout, jestli ho nechal po něm pojmenovat on, když Tomáš s tím městem neměl nic společného. Logicky by se mělo jmenovat po něm, vždyť on tady postavil takový menší Zlín, vrtá mu hlavou, jestli si je nespletli po devětaosmdesátém, kdy se vracely některé názvy, ale už si na to, že si ho lidé pletou s bratrem, zvykl.

Stromometry

Je to pořád dokola, zdá se. V období kolem komunálních voleb se žongluje počty vysazených stromů a politici neváhají sáhnout i po mnohamístných číslech. Pečlivě si všímám těchto výchlubků a hledám, kdo do své bilance připíše ten dovětek „… a všechny rostou“. Máme ale asi smůlu. Nějak jsem nenarazil na starostu či zastupitele, který by měl možnost a odvahu pochlubit se skutečně rostoucími stromy. O to víc mě pobavila stránka, která sčítá dlužné stromy a tváří se, že je rozčilený daňový poplatník požaduje. Ano, není těžké uhádnout, že jde o ten kouzelný milion.

Divotvůrce amerického filmu

Ten, kdo si dá práci a aspoň letmo prostuduje dějiny filmu minulého století, se nepochybně přesvědčí o fascinující transatlantické výměně vlivů mezi tvůrci, jejich díly, vlnami a generacemi ze dvou z největších kinematografických velmocí. Americký film noir nalezl část inspirace ve fatalitě předválečných děl francouzského poetického realismu či v estetice o něco staršího německého expresionismu, aby přibližně o dekádu později uhranul nedávno zesnulého Jean-Luca Godarda, Françoise Truffauta, Clauda Chabrola a další reprezentanty francouzské nové vlny.

Živelný tanečník

Zemřel architekt Tančícího domu, hlásaly titulky českých i zahraničních médií 17. září. Díky této světově proslulé stavbě si Vlado Milunić vydobyl takovou pozornost jako málokterý jiný tuzemský architekt. Jeho skutečný přínos pro českou architekturu ovšem spočívá v něčem zcela jiném. V této nechtěné situaci se ocitají mnozí architekti a architektky. Během své kariéry navrhnou jednu stavbu, pro kterou si je veřejnost zapamatuje, a z jejího stínu se dostávají už jen obtížně.

Vyhnání bubáka

Ať už se podíváme na současnou českou politickou scénu, nadcházející prezidentské volby, ruskou agresi na Ukrajině, anebo občas do vlastního nitra, dalo by se eufemisticky říci, že s bubáky bojujeme dnes a denně. V obrazech Evy Macekové jsou jejich zástupci v mnoha podobách zobrazováni už od počátků její tvorby, přestože se na nás z jejích pláten, podobně jako z televizních obrazovek či zrcadel, sladce usmívají. Jejich temný původ a neobvyklé prostředí někdy až s hororovými kulisami je však prozradí.

Pětasedmdesát let ve službě

Toto není recenze neprodejného tisku o čtyřech stranách se čtyřmi glosami a třemi obrázky, ač by asi mohla být, kdyby na to přišlo. Recenzent by musel nejen vyjmenovat, ale i představit autory drobných příspěvků, pár slov z nich citovat, myšlenky pisatelů rozvinout myšlenkami svými (pokud by nějaké měl), mohl by se pozastavit nad verši Františka Novotného, v nichž se sděluje mimo jiné pomocí rýmů vrátky / do zahrádky, voní / o ní, plaše / naše a hostí /společnosti, že návštěva zahrady u pražské dvojvily bratří Čapků, „kde kvetou růže pravdy“, je nevšední zážitek.

Skutečný smysl existence, pro fanoušky rumu, obraz konce války

Je po válce, ale běsi nemizejí, spíš se v lidech zabydlují, často v rafinovaných převlecích. Čechoslováci vítají svobodu, avšak vědomě i nevědomě navlékají hlavu do oprátky nových nesvobod. Měsíce plné šťastných návratů, nových začátků, ale také surových odplat, kamuflování pofiderních válečných kariér, sebevražd a zklamání.

Černá růže v Sezimově Ústí

Sezimovo Ústí je mnohem zajímavější místo, než by si člověk, který tam přijede autobusem dopravního podniku Tábor a vystoupí na zastávce Sezimovo Ústí I. nám., zprvu očekával. Nejdřív se mu jeví, že je na jakési čtvercové návsi. Rozhlíží se tedy po něčem, čemu by věnoval pozornost. Všimne si samozřejmě kostela, na jehož stavbu, jak si tam pak přečte, „paní Terezie Riegelová, vdova po táborském měšťanovi, přispěla 30. 11. 1835 sumou 3162 zlatých“.

Séricourt

Yves Gosse de Gorre je, troufnu si tipnout, většině našinců zcela neznámou tvůrčí osobností zahradního umění. Ba dokonce i v kruzích profesionálů bychom nepochodili a zřejmě tomu tak i zůstane. Les Jardins de Séricourt najdete v Pas de Calais na severozápadě Francie. Objevil jsem je kdysi docela náhodou. Snad mě oslovily nějakým detailem použití hortenzie, možná mým oblíbeným ořeším (lískovým), které k evropské zahradě tak hezky umí patřit.

Bavorské pavučiny

Před padesáti lety se v hlavním městě Bavorska odehrály letní olympijské hry, pomocí kterých se Německo snažilo definitivně vystoupit ze stínu druhé světové války a celému světu se prezentovat jako moderní a demokratická země. Tyto ideály mělo vyjadřovat také urbanistické a architektonické řešení velkorysého olympijského areálu, u kterého se mohou pořadatelské země inspirovat i dnes.Celý projekt olympijského areálu se rodil pod obrovským časovým tlakem.

Nahotou k přirození i přirozenosti

Lidské tělo bývá v umění použito jako symbol, vzpomínka, jako krajina, spojení duše a hmoty, bývá výrazem čistoty i emocí všeho druhu a odpradávna funguje jako záznam krásy, provokace a erotiky. Nahota či její náznaky nás provázejí v umění od úplných začátků lidské tvorby, ať už si vybavíme pravěké venuše, antické karyatidy a sošné atlety, nebo explicitní fresky na stěnách v egyptských či pompejských lázních.

Geniální kretén filmu 20. století

Koneckonců jsem kretén. Úvodní konstatování Michela Poiccarda, jež pronese Jean-Paul Belmondo, gaunerský a přitom sladký hrdina Godardova debutu U konce s dechem (1960), rozpůlila dějiny filmu na dvě poloviny. Byl film předtím a byl film poté. Neznamená to, že by se náhle všechno změnilo a všechny filmy už vypadaly jinak, ale jsou to jiné poloviny. Godardův film, běžně označovaný jako „poetická gangsterka“, nebyl samozřejmě první chaotický, zmatený a „jiný“, řekněme pro srozumitelnost „kreténský“ film, který kdy vznikl.

Dodržet slovo

Léto 1968 je na dohled. Moudře a bez kompromisů vykonává respektovaný maloměstský notář Václav Vojíř (Martin Finger) praxi, zatímco jeho starostlivá žena a matka dvou dětí Věra (Gabriela Mikulková) plní s vervou a razancí úlohu pilíře domácnosti, láskyplného strůjce řádu, bez něhož by rodina v nadcházejících kritických časech neměla šanci přežít. V seznamu ocenění, která na letošním MFF Karlovy Vary udělila hlavní porota, se jediný titul objevil dvakrát.

Podivínka z mokřin, současná česká povídka, Divočáci na LUSTRu

Tajemný příběh podle stejnojmenného románu Kde zpívají raci vypráví o Kye, opuštěné dívce, která vyrůstala sama v divokých mokřinách Severní Karolíny. Celé roky se o ní šířily historky, které ji izolovaly od místní komunity. Když se v Kyině životě objeví dva mladíci z města, začne se neznámému světu otvírat, ale jen do chvíle, než jednoho z mužů najdou mrtvého. Kya se totiž okamžitě stává hlavní podezřelou… Kde zpívají raci, režie: Olivia Newman, premiéra: 29. 9. 2022.

Ctnostný klobouk v Černých polích

Jednoho březnového rána v polovině 80. let jsem přelezl ohradu vily, jejíž jméno se mi zdálo podivné a nemohl si je stále zapamatovat: Tugendhat. Donutil mě k tomu můj dobrodružný kamarád Ivo K., který chtěl studovat architekturu a někde se dočetl, o jak významný barák jde. Já se nechal přemluvit, abychom se na tu věc jeli do Brna podívat, což bychom samozřejmě spojili s flámem po brněnských knajpách, o nichž jsme měli romantické představy: všechno v Brně nám přišlo divočejší a exotičtější.

Valašský bumerang

V jedné malebné obci na Valašsku najdeme od minulého roku stavbu, která se může sebevědomě zařadit mezi nejlepší příklady vstupu soudobé architektury do venkovského prostředí u nás. Odvážná a pokorná realizace něžně objímající farní areál vyniká nejen svým elegantním uspořádáním, ale i kvalitně zpracovanými detaily.

Cesta

Kdesi v naší mysli se formuje zkušenostmi, zážitky a příběhem života celá barvitost naší představivosti i fantazie. Když se potácíme jako malí visíce na čísi ruce, vláčeni přes výmoly a stružky, je nám každý lístek či kámen na dosah. Náš svět je malý a my s ním. Čas přinese větší a větší měřítko, ale ta naše dětská krajina je někde v mysli zakopána a právě stezky, pěšiny a cesty, kterými nás prozřetelnost vlekla, zůstanou otisknuty v nás.

Sláva příběhu

Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní.

Hlas bolesti

Claude Debussy prohlásil, že umřít není nesnesitelné tak jako nešťastná láska. Hloubka citů, které prožíváme ve vztazích, často mění nás samé, náš život a nazírání na něj a pak o to víc bolestná bývá ztráta milované bytosti. Dávný příběh nadpozemské lásky vodní víly Eurydiky a básníka a pěvce Orfea, který pro svou milovanou odešel do podsvětí prosit Háda o její návrat do světa živých a následně skončil tragicky unáhleným ohlédnutím, se stal volnou inspirací pro nový cyklus kreseb a maleb Siegfrieda Herze.

Konečně v cíli

Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov; něco na tom bude. V případě Spisů T. G. Masaryka, zahájených v roce 1993 svazkem Juvenilie / Studie a stati 1876–1881 a teď konečně uzavřených svazkem Mezi literaturou a politikou / Texty z let 1895–1897, to však neplatí.

Zpět na hlavní stranu