Umění a kritika

Léčivé dildo a antidepresiva ve skříňce

Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají.

Uprostřed kvadratury romského kruhu

Kniha Patrika Bangy je trochu záhada, ale především zajímavý a cenný dokument v mnoha směrech. Začíná jako vzpomínková próza z autorova dětství, kdy „tehdejší Romové měli jiné společenské postavení než dnes“. To spočívalo, jak Banga píše, v tom, že na ně režim pohlížel „jako na pracující lid“, neboť „měli kde pracovat a také pracovat museli“. Tento status v 90. letech ztratili a Romové se stali (údajně) pronásledovanou a utiskovanou menšinou, na kterou byl přitom vyvíjen nátlak, aby se tzv. integrovala čili opustila svůj habitus, který jim paradoxně umožnila „svoboda“ po roce 1989

Ušlechtilí veleještěři a dobrá Marianna

Dolní Slezsko je kraj, kde se setkává zmar a vitalita, zapadlý starý svět a drsná dynamika dneška. Ta něco zachová, něco dokonce opraví, šťastlivce vzorně udržuje, ale většinu už si přizpůsobí podle svého: buď to zpotvoří k nepoznání, nebo to nechá chátrat jako mrtvé pozůstatky civilizace, která tady kdysi byla, ale už je to dávno…

Zimování

Většina z nás žije tak nějak v cyklu Demetřiny kletby a přežívá mrtvou třetinu roku v hnědi, čekajíc na jarní probuzení. Tím pro nás začíná nová sezona. Kytky to mají trochu jinak. V průběhu jara roztahují velmi účinné solární panely, na které spotřebují veškeré úspory z loňského roku. Dokud se prodlužuje den, jsou povzbuzovány ke stále větší listové ploše a většímu množství světelných benefitů. Zdali kvetou předtím, nebo potom, nehraje roli. Na to mají v zásobním skladu zvláštní kapitolu.

Lakování a upřímnost

Ve Velké Británii proběhlo udílení tamních nejprestižnějších architektonických cen, které každoročně pořádá Královský institut britských architektů. Projekty ve finále ukázaly, jak se architekti a investoři mohou vypořádat se stále sílícím tlakem na snižování uhlíkové stopy budov a celkovou udržitelnost – a to více či méně příkladným způsobem. Ještě ani nedošlo k oznámení výsledků, a kolem Stirlingovy ceny to letos začalo pořádně vřít.

Dušezpyt o těle, zvucích a kráse

Když zkraje letošního září proběhlo tuzemskými médii a sociálními sítěmi výsměšné rozčilení nad seriálem Jana Hřebejka a jeho kolegů Pozadí událostí, zavrhující toto dílko jako nemravné, protože místo odsudku milostných poměrů mezi študáky a kantory je de facto normalizuje, asi málokdo čekal, že uměleckou odpovědí na tyto rychle zašlé diskuse by snad mohl být svéhlavý, umanutý, nepříjemný, tíživý a artistní snímek scenáristy a režiséra Petra Václava nazvaný Il Boemo. Tento film zachycuje nejen výseč osudů českého skladatele Josefa Myslivečka, slavně působícího v druhé polovině 18. století v Itálii.

Nejvyšší z ptactva

Pokud se chcete zorientovat v různorodosti výtvarných technik 20. století na jednom místě, nabízí se vám jejich shrnutí při jedinečné příležitosti dokumentace sedmdesátileté tvůrčí existence Maxe Ernsta v milánském Palazzo Reale. První italská retrospektivní výstava tohoto mezinárodního umělce, rozkročeného mezi rodným Německem, Francií a Amerikou, potrvá do konce února 2023. Kurátoři sestavili jeho čtyři hlavní životní období do devíti tematických místností a zapůjčili si k tomu ze sbírek po celém světě přes 400 děl.

Hody pro všechny smysly

Trvalo to dlouho, i když na české poměry vlastně ani ne. Po čtyřleté rekonstrukci komplexu budov stojících na úpatí pražského Vítkova, v nichž sídlí i Vojenský historický ústav, se v pátek 28. října 2022 otevřelo pro veřejnost Armádní muzeum. A představilo novou expozici vojenských dějin českého území od pravěku až po současnost. Poučnou, poutavou a zážitkovou. Velkorysou a velkolepou. Takovou, která důmyslně propojuje velké dějiny s malými, epochální události s každodenností.

Předurčen osudem

Je malý zázrak, že na malém českém knižním trhu vyšel nový rozsáhlý životopis Winstona Churchilla, ta bichle totiž čítá nějakých 2000 normostran a náklady i riziko českého vydání jsou ohromné. Doufejme, že máme dostatek ctitelů velkého britského státníka i zájemců o jeho historickou roli v porážce nacistů. Autor monografie, anglický historik Andrew Roberts (nar. 1963), napsal poutavý a místy i vtipný životopis, rozhodně ne upovídaný. Ohromná šíře knihy je dána Churchillovým dlouholetým působením v politice od jeho prvního zvolení do Dolní sněmovny roku 1900 až do 50. let dvacátého století, kdy se podruhé stal premiérem.

Kino Brasil, oběť debutanta Michala Blaška, o touze, sdílení a blízkosti

Současná brazilská kinematografie. V letošním roce si Brazílie připomíná 200 let od vyhlášení nezávislosti na Portugalsku, což reflektuje i filmová produkce, která se představí na festivalu Kino Brasil v pražském kině Bio Oko. Na diváky čeká šestice současných brazilských filmů. Můžete na ně vyrazit i vy, všechny filmy budou v originálním znění s českými i anglickými titulky. Kino Brasil, Bio Oko, Praha, 3.–6. 11. 2022.

Kde se v Ząbkowicích vzal Frankenstein?

Po cestě z Prahy do Wrocławi, nedaleko českých hranic, auta míjejí odbočku na Ząbkowice Śląskie, malé město, které jim sotva stojí za pozornost, neboť již svým názvem poněkud svádí k podceňování. Čech, který nepronikl do záludností polských nosovek, si většinou myslí, že se tomu říká Žabkovice, což se mu možná spojí s večerkami, které máme společné, i když polské se mi zdají lépe vedené a zásobené. Možná že trochu jiný efekt by vyvolala cedule Frankenstein, jak se to slezské město vlastně po celou dobu své historie jmenovalo.

Má to cenu

Dobývací sezona je v plném proudu. Nečekejte ovšem ode mne zprávy z bojiště. I když naše pole tak leckdy vypadají. Školkaři s růžemi, ovocnými stromky a stromy tak nějak začali, ale my perenáři, tedy pěstitelé zahradních květin, už nějaký čas dobýváme. Kytku za kytkou. Princip je docela prostý. Vysadíme rostliny coby matečný porost. Dva či tři a více let je pěstujeme, následně dobudeme, rozdělíme na malé oddělky a prodáme. Někomu tyto věty přijdou jako nošení dříví do lesa, jinému objevuji španělskou vesnici.

Architekti z kovárny

Žádný nadšenec do architektury nesmí při návštěvě Beskyd vynechat zhruba třítisícovou obec Čeladnou, která se navzdory své velikosti může pochlubit hned několika stavbami navrženými známými českými architekty: od luxusního hotelu Miura prošpikovaného uměním po novou originální vlakovou zastávku. Podobné stavby zde začaly vyrůstat zhruba v posledních deseti letech spolu s rozvojem turistického ruchu, který tuto horskou vesničku proměnil k nepoznání.

Léčba uměním

Nemocniční prostředí má pro většinu z nás obvykle spíš odosobněný charakter. Atmosféra místa, kam jdeme poněkud nesví, ať už kvůli sobě, nebo v starostech o druhé, je umocněna sterilitou, odtažitostí, vážností a zároveň složitostí prostředí. Pro lékaře, další zaměstnance a dlouhodobé pacienty je to však prostor, který je částečně jejich domovem, tedy i místem, kde se chtějí cítit dobře. Pro všechny zmíněné skupiny je důležité vytvořit z nemocnic důstojné a harmonické místo, kde se zachraňují lidské životy, kde se vrací naděje a které zároveň napomáhá duševní očistě.

Frank furt nad Adinou

Zkraje října zajelo ostravské Divadla Petra Bezruče do Prahy hostovat v Divadle pod Palmovkou s inscenací podle populárního románu Karin Lednické Šikmý kostel, jež měla v Ostravě premiéru v dubnu a jež dle anotací stejně jako román pojednává o dějinách Karvinska, ačkoli spíše než v posledku populární zdejší žánr krajového místopisu je to standardní vztahovka – a bylo narváno a pražských repríz se výstižnými slovy jedné dramaturgyně „poprděný už předem zúčastnil skoro každý, kdo v divadelním rybníku něco znamená“.

Kniha vrahů, kniha obětí

Je dobře, že Miloš Doležal vydal svou knihu o „vražedném létě“ 1945 až jako třetí díl své dokumentární řady „moritátů a faktů“ z druhé světové války. Ne že by neobstála sama o sobě, ale jeho předchozí knihy (Čurda z hlíny, 2019, a Do posledních sil, 2020) jsou dostatečným důkazem, že když nyní píše o českých vraždách a zločinech na německých civilistech po skončení války, ví dobře, že jim něco předcházelo a něco je připravovalo.

Úvahy o výchově, Poklady starověkého Egypta, Fotograf pospolitosti

Kniha Století nového dítěte obsahuje texty zabývající se úvahami o výchově dětí. Pozoruhodná je jejich nadčasovost, čtenář v nich rozpozná věčná výchovná témata, která jsou i po více než sto letech stále předmětem pedagogického diskurzu. Autorka se jimi zabývá s velkou dávkou temperamentního humoru. Ellen Key: Století nového dítěte, přeložila Viola Somogyi, Portál, 208 str.

Vosí fasáda v Táboře

Účastníci exkurze po svém vlastním městě, které jsme opustili v předminulém čísle, došli k Bechyňské bráně. Tam se zastavili a čekali, co jim ten člověk, který se pořád omlouval, že to vlastně v Táboře moc nezná, bude říkat. – Tak to je Bechyňská brána, že. Moc hezká; a ještě vám ji Josef Mocker vylepšil. Město bez bran není pořádné město. Škoda že jste si nechali zbořit ty ostatní, tahle jediná zůstala. Já vím, že za to nemůžete, a ani komunisti za to kupodivu nemůžou, v 19. století byla taková představa, že města se musejí zbavit okovů, hradeb, bran a opevnění a takových užitečných věcí.

Jezírko

Moc se o tom nemluví, ale parky jsou plné našich vzpomínek. Se stromy si celý život budujeme mimoděk nevyslovené pouto a nikdy si to neřekneme. Začíná to někde mezi bukvicemi a mechem, které jsou figurkami našich her. Pokračujeme kradmými pohyby v lovení kaštanů, které komorně žmouláme v kapse, aby je pak kdosi vyhodil po týdnech svrasklé z kapes kabátů s neomluvitelným zamručením. Když takovou oběť najdeme zjara při úklidu auta, cukne nám koutek a pak ji zahodíme. Pošetilé.

Lanďák, poslední macho romantik

Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově.

Nové a staré

Rekonstrukce, konverze, regenerace. To jsou hesla, která už pár let hýbou soudobou architekturou po celém světě. Namísto uhrančivých novostaveb dostávají přednost spíš pokornější zásahy a práce se starými objekty. Svou zásluhu na tom má vedle stále většího důrazu na udržitelnou architekturu (nikoli jen ve smyslu environmentálním, ale i sociálním a ekonomickém) také přesycenost vizuální pompézností, která je při řešení dnešních problémů příliš slabá.

Oči, které hrály

Pestře krojovaná chasa se vydává napříč vesnicí, doprovází svého stárka za jeho stárkou – a tradiční slovácké hody ve Vracově s právem spějí ke svému vrcholu. Divadelnímu, filmovému, televiznímu a rozhlasovému herci Josefu Somrovi bylo 88 let – a Vracovští, sotva se zpráva o úmrtí věhlasného rodáka roznesla po médiích, na něj nezapomněli a i v průběhu slavností jej jaksepatří uctili. Zemřít v den, kdy je až na výjimky celá obec pohromadě a kdy lze zavzpomínat pospolně, je privilegium.

Vnitřní dítě

Na psychice každého z nás se projevuje, jak úspěšně se vypořádáváme se svou minulostí a svým dětstvím. Druh výchovy, malé křivdy, ale i velká nepochopení, ublížení, ztráta či odloučení blízkého člena rodiny a další zátěže ovlivňují naše budoucí vnímání a čtení života, a tak nemálo z nás tyto nedostatečně vypořádané nánosy minulosti donekonečna odlupuje při konzultacích s psychology, při čtení knih, při analyzování se svými nejbližšími. Tématu dítěte v současném umění se nedávno souborně věnovala monumentální výstava v Centru současného umění DOX s názvem Nadějné vyhlídky

Bylo jich pět

Po pečlivě připraveném knižním souboru Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera, vydaném na jaře 2021, přichází Albatros s druhým, komplementárním svazkem Rychlé šípy Jaroslava Foglara, Marko (sic) Čermáka, V. Junka, B. Čermáka a J. Gruse. Jsou zde, jak titul napovídá, shromážděny komiksové příběhy, jež výtvarně zpracovali jiní kreslíři než původní spoluautor. Jeho osobnosti je v loňské antologii věnována obsažná a objevná studie Tomáše Prokůpka.

Petr Bajza a spol., velké i malé dějiny, otec očima dcery

Šumperské zpracování jedinečného díla Karla Poláčka připomene nejen osobnost spisovatele, který se narodil v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, ale i kontext tehdejší doby. Poláčkův román, nabitý známými postavami a zlidovělými hláškami, je citlivým i komickým ohlédnutím za časem ničím nezkaženého dětství. Karel Poláček: Bylo nás pět, režie: Petr Smyczek, Divadlo Šumperk, premiéra: 22. 10. 2022.

Tajemná cedule na nástupišti

A tak se také stalo. Vlak zastavil, Tomáš Garrigue Masaryk, vracející se 21. prosince 1918 do vlasti, vystoupil na peron a pravil nadšeným a pak i překvapeným občanům z města a okolí: „Tábor je náš program“. – Pak zamával a odjel. Zůstala po tom hádanka, co tím myslel, a cedule na táborském peronu. Ta je tam dosud. Za socialismu bylo prý Masarykovo jméno překryté palcátem, takže tomu šlo rozumět ještě o trochu míň. Ale asi to nikomu nevadilo. Mimochodem, stálo by za to tu desku občas utřít.

Lože

Palbu na odvedence v ruském Belgorodu, která si vyžádala nejméně 11 životů a 15 zraněných, zřejmě způsobili muslimští Tádžikové. Podle očitého svědka je urazil podplukovník Andrej Lapin, který v proslovu nazval islámského boha Alláha zbabělcem. Ruské ministerstvo obrany útok označilo za teroristický čin. „Řekli ‚tohle není naše válka‘ a pokusili se sepsat prohlášení, že už nechtějí sloužit,“ uvedl očitý svědek podle televizní stanice Astra.

Neschopnost snést krásu

Období září a října se pro většinu aktérů i účastníků výtvarného uměleckého života stává nejnabitější sezonou roku. Po letním klidu přišla smršť vernisáží, křtů, komentovaných prohlídek, performancí, festivalů a veletrhů; nejednoho pravidelného konzumenta umění mohla přivést k přetížení organismu, vedoucímu až k tzv. Stendhalovu syndromu. Stav euforického okouzlení uměním, doprovázený bušením srdce, závratěmi, halucinacemi či dušností, byl diagnostikován poprvé v roce 1981, prožíván je jistě od počátku věků u vysoce citlivých či mladistvých osob, které snadněji podléhají emocím.

Titul erbenovského ražení

Spojení „devět křížů“ je známé snad každému, kdo někdy projížděl naši nejrušnější dálnici D1 a za Velkou Bíteší (nebo před ní, pokud jel ve směru od Brna) na jejím 166. kilometru míjel největší tamní motorest, pojmenovaný právě podle počtu krucifixů stojících nedaleko. O dva kilometry dál (či blíž) je dálniční sjezd, jenž byl otevřen zkraje listopadu 1973 a jenž mimo jiné vede k nedaleké obci Lesní Hluboké (kam se údajně po porážce stavovského povstání v roce 1621 uchýlil v počátcích své pouti Evropou Jan Amos Komenský).

Zpět na hlavní stranu