Nejvlivnější fotograf architektury dneška Iwan Baan zavítal loni do Prahy, aby pro Centrum architektury a městského plánování (CAMP) pořídil sérii fotografií nabízející jiný pohled na hlavní město, než jaký předkládají turistické prospekty. Nynější výstava vybízí k pozastavení se nad několika důležitými tématy, jež se obecně fotografování architektury dotýkají.

Budování kultu

Proč se z funkcionalistické architektury vytratily barvy? Z velké části kvůli tomu, že černobílé fotografie prezentující šokující stavby čistých linií vysílaly dojem, že barvy nemají v tomto stylu dvacátých a třicátých let minulého století prostor – respektive že jeho duchovní vůdci s nimi nepracují, třebaže realita byla jiná. Fotografie zkrátka vždy hrála v architektuře důležitou roli, mnohdy je to jediné médium zprostředkovávající lidem kontakt s konkrétními stavbami. Uvědomoval si to už Le Corbusier, který si bedlivě střežil mediální prezentaci své osoby i díla. Jako jeden z prvních nechával své stavby zvěčňovat fotografy přesně podle svých požadavků, aby vyzněla jejich velkolepá modernost. Le Corbusier vytvořil precedent zakázkové fotografie architektury.

Snaha zachytit „svoji“ budovu v co nejlepším světle zůstává ostatně (z logických důvodů) primární snahou architektů dodnes. V době, kdy vizuální obsah v médiích dominuje, jsou dobře vypadající fotografie do jisté míry nezbytností pro propagaci práce architektonických studií, zvlášť pro mladší generace, aby se s jejich pomocí mohly prosadit. V Česku se začala zakázková fotografie architektury, vznikající na objednávku architektů, prosazovat zejména v posledních dvou dekádách, v té poslední nabrala na obrátkách zejména díky nástupu sociálních sítí. Jak řekl německý architekt Günter Behnisch už na začátku devadesátých let, „dobrý architekt musí pečovat o to, aby měl dobrého fotografa, jinak nebudou lidé vědět nic o tom, co dělá“.

Ideál vs. realita

Zakázkové fotografie tvoří dnes v podstatě jediný typ obrazové dokumentace staveb v masmédiích, jelikož redakce obvykle nemají rozpočty na pořizování vlastních snímků, které by architekturu prezentovaly „realističtěji“– tedy nikoli tak, jak si její autoři vysnili, ale jak pod vlivem nejrůznějších okolností opravdu vypadá a funguje. Právě z toho důvodu se může působení stavby na fotografiích výrazně rozcházet s naší vlastní zkušeností.

„Mým cílem je vytvořit ten nejhezčí portrét domu. Nejsem kritik, mým úkolem není poukazovat na negativní stránky domu. Proto skrývám, co by mělo zůstat skryté. Úhlem pohledu, to je první korekce, výběrem snímků a pak při postprodukci,“ říká fotografka architektury Ester Havlová v knize Tomáše Pospěcha Role fotografie. Ovšem i v případě, kdy by fotograf rád zaznamenal „objektivnější“ obraz architektury, zadavatel (architekt) mu to zpravidla neumožní. To je dobře vidět na tvorbě Iwana Baana, jehož autorské fotografické knihy poeticky autentickým způsobem ukazují například nehostinnost monumentální architektury Brasilie pro každodenní život. Jakmile však fotografuje konkrétní stavby pro přední světové architektonické kanceláře, tato upřímnost z výsledných snímků mizí ve prospěch estetizování architektury. „Když fotím nové stavby, architekti často chtějí mít efektní fotografie, kde vyniknou detaily, materiály, hra se světlem, ale pro mě je víc důležité ukázat, jak ten který projekt zapadá do svého okolí. Takže se snažím co nejvíc odpoutat od těch efektních detailů,“ uvádí Baan ve svém komentáři ke své výstavě Prague Diary v pražském CAMPu.

Jeho fotografie ukazují různé, někdy až bizarní urbanistické okamžiky mísící se zástavby především pražské periferie a její využívání od bezdomovců po turisty. Po ryze fotografické stránce však Baanovy fotografie Prahy nijak nevynikají (snímky pořízené z helikoptéry působí až banálně) a výstavě bohužel chybí konkrétní sdělení. Navzdory tomu je chvályhodné, že CAMPu se podařilo tento projekt uskutečnit. Je to podnět k potřebné reflexi fotografování architektury.