Úvahy nad francouzskou filmovou komedií

Dočasné oživení značky?

Úvahy nad francouzskou filmovou komedií
Dočasné oživení značky?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Letní měsíce u nás tradičně přinášejí jistotu, že veřejnoprávní televize začne vysílat francouzské filmové komedie jednu za druhou. Letos začala sérií snímků z devadesátých let s hereckou dvojicí Jean Reno a Christian Clavier (a přidala k nim starší francouzská dramata například s Jeanem Gabinem). Pozoruhodné na tomto každoročním úkazu je, že se týká právě především České televize, ani ne tak největších soukromých stanic, čímž vysílání Kavčích hor nahrává kritikům, kteří tvrdí, že lpěním na opakování starých snímků naše největší televize ignoruje dobové trendy, nepodporuje novou filmovou produkci, neseznamuje s ní své diváky a nevzdělává je. Respektive že je vzdělává jenom historicky, nikoli soudobě.

Sousloví „francouzská filmová komedie“ má nepopiratelně svůj obsah, protože každý divák středního a staršího věku, jenž s touto produkcí aktivně uživatelsky nějakou dobu žil či vyrůstal, si pod ním snadno představí konkrétní filmy – de facto je to u nás značka. Přitom patrně jde o dějinnou náhodu, část dědictví někdejší socialistické éry, tedy o pouhý návyk z minulosti. Vždyť nejde o monolit, francouzské komedie netvoří totožný rámec, v každé dekádě vypadaly jinak (nepochybně se liší tvorba Funèsova z šedesátých let a Depardieuova z let osmdesátých). Zároveň nikdy se u nás ve srovnatelné míře neprosadily komedie z jiného prostředí – německé vůbec, o existenci řeckých, ruských nebo dejme tomu ukrajinských ani netušíme, italským se dařilo jen krátkodobě, polským výjimečně, a dokonce i americké, ač houfně zaplavují vysílání biografů i televizních kanálů, nemají takový věhlas jako tvorba románská.

Francouzská kinematografie měla u nás za minulého režimu výsostné postavení, neboť to byla povolená západní produkce. Nehledě na politické rámce byl úspěch francouzské kinematografie dán samozřejmě tím, že byla kvalitní a originální: věcná surovost akčních a kriminálních filmů byla v tuzemských poměrech nedosažitelná, stejně tak komediálnost snímků, mnohdy postavených na divadelních konverzačních originálech – jako by upomínaly na barrandovskou produkci první republiky jak svým šarmem, tak suverénností dialogů. Byly to filmy „z jiného světa“, v obou významech tohoto spojení.

Tři z tváří komedie Alibi na klíč: Den D, herečky Elodie Fontanová, Arielle Dombasleová a Reem Khericiová na představení svého filmu letos v lednu na Festivalu filmových komedií v proslulém zimním středisku Alpe-d’Huez ve francouzských Alpách. - Foto: Profimedia

Pozdější jejich opakování v televizi znamenala za socialismu i po něm jistotu divácké atraktivity, než ovšem někdejší hvězdní představitelé i jejich tuzemští dabéři začali neadekvátně stárnout a umírat. Tím se z někdejších hitů staly filmy pro pamětníky. Ostatně paralelně se objevil druhý trend: francouzské produkce, nejen té komediální, znatelně ubylo v kinech. Francie přestala být protežovanou zemí, její kinematografie taky ztratila punc originálnosti, která ukazuje světové produkci směr – začala tápat, sama napodobovat taky zejména americkou tvorbu, přešlapovala na místě. Občas sice ještě zarezonovaly jednotlivé kusy, zejména z dílny zavedeného tvůrce Francise Vebera, jehož Blbec k večeři se po úspěšném filmovém uvedení dobře ujal také na zdejších divadelních jevištích, leč to byla výjimka. Jiné úspěšné snímky z této provenience, jako byly rané verze Asterixe a Obelixe či patálie malého Mikuláše a jeho klukovských přátel, vycházely z úspěšných literárních či komiksových předobrazů. Úspěchem nečekaným a nepředpokládaným, jenž skutečně přišel jakoby odnikud, byla snad jen „sociální komedie“ Nedotknutelní o problematickém černošském mladíkovi, který se jako asistent ujme ochrnutého miliardáře a svým nekonvenčním přístupem k životu i ke své službě přivede muže odhodlaného zemřít k nové chuti do života. Výše uvedený výčet mohl některý film opomenout, ale celkově rozhodně platí, že Francie z tuzemského myšlenkového okruhu zmizela (stejně jako kultura celého někdejšího východního bloku – našinec ji, i podle průzkumů například Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, dlouhodobě nejvíc přehlíží, to už větší zájem projevuje o tvorbu asijskou či arabskou).

Odvaha zkoušet novinky

A tak když tento týden do našich kin vstupují hned dvě francouzské komedie současně, je to v kontextu posledních let vlastně unikátní bilance. Jednak se premiéry dočká Nová hračka (paradoxně britského režiséra Jamese Hutha), což je ale předělávka dávného šlágru Pierra Richarda a Francise Vebera – čili znovu návrat k něčemu, co již bylo, osahávání bezpečných vod, snaha oslovit diváky, kteří si pamatují originál a kteří třeba pocítí touhu vzít na novou verzi svá vnoučata a nadchnout je pro vyzkoušený příběh. Třebaže ten doznal změn: Richardova postava muže, jehož si rozmazlený synáček zbohatlíkův vybere za svou novou hračku, byl v půli sedmdesátých let novinář čili člověk výlučného postavení, kdežto nynější zpracování tutéž postavu v podání Jamela Debbouzeho představuje jako chuďase a smolaře neschopného udržet si stálou práci, který se ve chvíli svého vyvolení býti hračkou živí jako noční hlídač v obchodním domě. Trend současné kinematografie akcentovat společnost nikoli směrem nahoru, nýbrž směrem dolů a přibližovat její problémy je podtržen tím, že od doby premiéry originálu před půl stoletím se celkově méně bráníme dávat najevo emoce, takže i ty jsou v novince ždímány víc a samozřejměji a vlastně otravněji než kdysi.

Současně s tímto snímkem však vstupuje do kin ještě Alibi na klíč: Den D, což je pokračování šest let starého snímku téhož názvu (oproštěného od dodatku po dvojtečce). Přestože je to již šestý režijní počin představitele hlavní role Philippa Lacheaua a jeho hereckých kumpánů, patrně jde stále o všeobecně neznámé jméno. Přitom tahle parta, do níž kromě Lacheaua patří scenáristé Julien Arruti a Tarek Boudali (dva filmy přidal i jako režisér), přinesla skutečně osvěžení francouzské kinematografie. A další herci jim tvoří víceméně stálý tým.

První společný film v tomto uskupení uvedli před devíti roky, jmenoval se Babysitting a shodou okolností také pojednával o tom, co se stane, když zaměstnanec bohatého muže hlídá o víkendu jeho syna (a když se jeho přátelé rozhodnou zpestřit mu tuto službu oslavou jeho třicátých narozenin). Od té doby za necelou dekádu tedy přibyl průměrně každý rok jeden film. Nelze o všech říct, že jsou stejně povedené, ale o všech lze tvrdit, že mají tah na branku i odvahu reflektovat současné problémy Francie a západního světa, a to problémy skutečné, jako je arabské přistěhovalectví a jeho konsekvence, tak problémy domnělé, jako je soužití stejnopohlavních párů. Na tomto spojení stál například snímek Vezmeš si mě, kámo? z roku 2017.

Princip všech snímků této herecké party je přitom týž: realitu jednak přivést k absurdnosti, což nový filmový postup samozřejmě není, ale jednak ji podat jako mix postupů francouzských, stojících na ztřeštěném dialogu a situačních záměnách, ale i amerických, založených především na nečekaných citacích oblíbených zámořských snímků. Například v prvním díle snímku Alibi na klíč dojde na bitku hlavního hrdiny s francouzským Romem v karavanu, která absurdně upomíná na souboje se světelnými meči z Hvězdných válek, loňský Super-Blb zas stojí na parafrázích komiksových filmů se superhrdiny od studia Marvel.

Scéna z méně známé komedie Gentleman z Epsomu (1962), v níž herecká megastar Jean Gabin potkává Louise de Funèse, který vedlejší rolí právě v tomto filmu pronikl do širšího diváckého povědomí. - Foto: Profimedia

Otázka je, nakolik je poetika filmů této party generačně přenositelná. Bez výjimky čtyřicátníci totiž předvádějí, že jsou obeznámeni jak se svou domácí klasikou, tak s americkou popkulturou. Rozdíly mezi jejich vizuálními zážitky a vizuálními zážitky tuzemských čtyřicátníků už jsou setřeny, filmy jsme sledovali souběžně v téže době, pamatujeme si kulturu videokazet, první šlágry mezi počítačovými hrami atp. Náš svět byl utvářen totožnými kulturními zkušenostmi, které však unikaly generacím našich rodičů a prarodičů, zvyklým na poetiku mírnější a klidnější, které však už jsou cizí i generacím přicházejícím po nás. Generacím neznalým disket, cédéček nebo videopůjčoven. Ostatně i to Alibi na klíč pojednávající o firmě, která připravuje svým zákazníkům dokonalé a důvtipné mimikry pro jejich zálety, předvádělo hrdiny seznamující se na Facebooku, což je po pouhých šesti letech od uvedení filmu pro mládež passé.

A tak novinka, ačkoli jde o důstojné pokračování nejlepšího filmu jedné tvůrčí party, přináší s sebou dvě otázky: Jestliže tyto dnes osvěžující filmy patrně zestárnou a zřejmě se zanedlouho stanou nesrozumitelnými, znamená to, že se z nich můžeme těšit méně? Či že se nemůžeme těšit, že i „tiktoková“ generace bude schopna vyprodukovat nové tvůrce, kteří přijdou se svým humorem?

Alibi na klíč: Den D. Režie: Philippe Lacheau, scénář: Julien Arruti, Pierre Dudan, Philippe Lacheau, kamera: Pierric Gantelmi dIlle, hrají: Philippe Lacheau, Tarek Boudali, Elodie Fontan, Nathalie Baye, Arielle Dombasle, Alexandra Lamy, Gad Elmaleh, Georges Corraface. V kinech od 15. června 2023.