Identita místa úzce souvisí s identitou osobní

Umění ve veřejném prostředí

Identita místa úzce souvisí s identitou osobní
Umění ve veřejném prostředí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Slovy norského historika a teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze nám umělecké dílo jako imago mundi pomáhá „zabydlet se“ v určitém prostředí. V našem prostoru se však relevantní diskusi o umění ve veřejném prostředí nějak stále nedaří rozpoutat. Celkem v tichosti pak vznikají díla velmi diskutabilní. Takovým je třeba Hrachovina, jež na brněnském Mendlově náměstí vznikla podle návrhu Jaromíra Garguláka. Čtverec se 16 stélami v podobě klíčků, na jejichž vrcholu se lesknou hrášky odkazující na slavné Mendlovy objevy, stál 20 milionů, z nichž Brno platilo polovinu. Popisné a banální. Veřejnost vymýšlí komické přezdívky, odborníci vyjadřují zděšení nebo zpupně mlčí.

S větším úspěchem veřejný prostor zabydlují soukromé společnosti. Největší pozornosti se momentálně těší pražský Karlín, kde do veřejného prostoru radikálně vstoupil David Černý se svou obrovskou blýskavou prsatou Lilith nalepenou na bytový dům Fragment, jejž vystavěla Trigema. Odpůrců má sice také dost, ale našla si i početné řady fanoušků a zájemci o pronájem ve slavném domě se doslova hrnou. Snad se díky Lilith pěkně zabydlí.

Nedaleko ukřičené holky, uprostřed Rustonky, kterou vybudovala společnost J&T Real Estate, stojí sofistikovaná ulita Jiřího Příhody. Zajímalo mě, jak slavný sochař vnímá korporátní umění i poslání děl ve veřejném prostředí. Rozhovor s ním najdete na následujících stranách. Jiří Příhoda korporátní umění velebí. Promluvila jsem také s Pavlem Karousem, rovněž sochařem, pedagogem a publicistou, který se uměním ve veřejném prostředí dlouhodobě zabývá a před zájmy soukromých investorů naopak varuje.

Skutečný boom umění ve veřejném prostoru nastal v 60. letech 20. století v ulicích amerických velkoměst. Ono slavné „jedno procento na umění“ vyžadující, aby setina nákladů na výstavbu federálních budov byla využita na umění a dekoraci, bylo původně jedním z opatření amerického prezidenta F. D. Roosevelta, která měla ve 30. letech 20. století zmírnit důsledky hospodářské krize. Díky tomu do veřejného prostoru nastoupili umělci jako Jackson Pollock. Po druhé světové válce byl program obnoven a v amerických velkoměstech se objevila díla Pabla Picassa, Alexandera Caldera a dalších významných umělců moderny a postupně také postmoderny. Osvícený program se šířil spolu s Marshallovým plánem a umělecká díla rostla mimo „bílé krychle“ modernistických galerií, jež představovaly symbol odcizení umělce od společnosti. Umělecké dílo ve veřejném prostoru naopak se společností vstupovalo mnohdy do niterného kontaktu. Postupně byl kladen důraz na to, aby díla byla pro dané prostředí opravdu vhodná. Začala vznikat díla místně specifická, u nichž je důležitá interakce s prostředím. Ne vždy však veřejnost umělecké dílo přijímá s nadšením. V některých případech ho přímo odmítá a ničí. Proto se zrodil proud vyžadující, aby umění ve veřejném prostoru splňovalo i funkční požadavky a přispívalo především k veřejnému blahu. Umělecká tvorba tak ale snadno mohla být redukována na pouhé designérství. Vedle rozmísťování zdánlivě nepolitických a čistě estetických děl se proto logicky začala objevovat díla semioficiální, na která postupně začínají reagovat i oficiální programy, a některé původně bouřlivé umělecké projevy se vlastně postupně převracejí v mainstream, jiné si však svou autonomní pozici statečně brání. Nevzhlednou proluku na Křížíkově ulici v Praze nově zdobí velkoformátová malba neboli murál s názvem Vesmír Medúz respektovaného umělce Michala Škapy, jenž začínal jako writer a autor graffiti.

Ať už dnes soukromé společnosti investují do umění zčásti pro veřejné blaho, nebo jen v touze po vlastním zviditelnění, doufejme, že jejich počínání přispěje k rozpoutání seriózní debaty o potřebě uměleckých děl v našem veřejném prostoru. „Když člověk narazí na něco nezvyklého, co zaujme jeho pozornost, jde o velmi důležitý moment. Něco, co vás přivede na jiné myšlenky, vyvede ze všednosti dne a třeba vám to zlepší i náladu,“ říká v našem rozhovoru Jiří Příhoda. Umění ve veřejném prostoru dokáže posílit identitu místa, která úzce souvisí s identitou osobní.

6. dubna 2023