Úvahy nejen nad českým naganským mýtem

Poslední národní vzepětí?

Úvahy nejen nad českým naganským mýtem
Poslední národní vzepětí?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Brandon Shanahan musí dát. Pokud ne, jsme tam!“ sděluje vzrušeným hlasem Robert Záruba televizním divákům, následuje nájezd jmenovaného kanadského hráče na českého gólmana, ten vykrývá zamýšlený blafák, načež vytryskne radost zmíněného sportovního komentátora v páru a souzvuku s kolegou Petrem Vichnarem: „Jóó! Je to tady! Je to tady! Jsme ve finále! Jsme ve finále! Dominik chytil! Dokázali jsme to!“ Nehleďme na rozpor posledních dvou vět vyjadřující suverénní přechod od uznání singulárního výkonu k přivlastňovacímu plurálu, z něhož pramení pověst Nagana coby synonyma pro údajné poslední zdejší celonárodní vzepětí, a soustřeďme se na to, co po slovech průvodců tehdejšího přímého přenosu České televize následovalo: děti napjatě sedí jedno vedle druhého, ani nedutají, drží sevřené pěsti, sledují televizor a v první řadě s nimi paní učitelka, která Shanahanovi a Zárubovi nábožně odpovídá: „Nesmí dát!“

A zatímco první obraz známe patrně všichni, kdož jsme starší řekněme pětatřiceti let, druhý obraz bude blízký jen těm, kdo penalty semifinále hokejového „turnaje století“ na olympiádě 1998 takto nebo podobně skutečně prožili. Ostatní se na něj musejí zajít podívat do kina, jelikož právě jím začíná snímek Děti Nagana.

Od zimních olympijských her v japonském městě uvedeného jména uplynulo v únoru čtvrt století, což je dlouhá doba, v jejímž průběhu se stalo mnoho jiného. Například ji vyplnila prezidentství dvou mužů, jejichž osud se (když byli ještě v jiných ústavních funkcích) významně propletl ani ne půl roku poté, co tři desítky sportsmanů přijely ukázat na Staroměstské náměstí své zlaté medaile: v létě onoho roku vznikla opoziční smlouva, která významně poškodila tuzemské politické prostředí. Třebaže je to výročí podobně důležité jako naganské vítězství, tolik se připomínat jistě nebude, neboť nenabízí příležitost ke kýči ani ke společnému dojetí.

Triumf českých hokejistů v Naganu, třebaže přišel dva roky po zrovna tak výjimečném sportovním roce, kdy naše hokejová reprezentace vyhrála mistrovství světa a národní mužstvo se dostalo do finále mistrovství Evropy ve fotbale, představuje unikum – bývá interpretován v biblických rozměrech jako vítězství Davida nad několika Goliáši, jako magické zadostiučinění českým schopnostem poradit si se vším a s kýmkoli. Jelikož je to příběh v některých rysech doopravdy mimořádný (jen to finále: souboj se zástupci někdejšího okupanta rozhodl gólem na svém prvním reprezentačním turnaji dávný emigrant se symbolickým jménem Svoboda), bývá přehlíženo to podstatné: že sportovní úspěch je vždy souběhem náhod. Jistěže se o něj přičiní také dřina, píle, talent, poctivost přístupu – nakonec ale bez ohledu na toto všechno jde ve sportu o nepředvídatelnost. Jedině proto je krásný a podmanivý: nabízí rovnost v naději.

Hynek Čermák ví, co je jeho povinnost: správný táta, strejda i trenér dokáže děti semknout, vychovat a strhnout k lepším výkonům, aniž u toho přestane být legrace. - Foto: Ondřej Soukup

Ironie proti patosu

Naganský úspěch se v české kultuře otiskl všelijak a pozoruhodný je na něm rozpor mezi patosem a jeho následnou ironizací – jako by patos byl nepřípustná emoce, nepatřičný projev. A tak v opeře Nagano (2004; hudba Martin Smolka, libreto Jaroslav Dušek, režie Ondřej Havelka) se vše obracelo v humor (hrdinou byl třetí brankář, který se ani nedostal v dresu na střídačku), dokument The Nagano Tapes / Pásky z Nagana (2018; režie Ondřej Hudeček) byl sice ryze patetický, ale jakoby preventivně připravený primárně raději pro zahraniční publikum, ostatně pořízený v koprodukci s USA a Kanadou. Zvažovaný loutkový film dosud nevznikl – ale pět let starý trailer dává tušit, že rovněž tento produkt se měl či má povznesenému dojetí bránit legrací. Výsledkem takto bojácného přístupu k naší vlastní radosti je to, co jsme mohli vidět a číst také letos: nesnesitelná záplava nenápaditých mediálních ohlasů, vytvářených zdánlivě podle šablony na jedno brdo.

Ale snad k tomu došlo naposledy, vždyť vzpomínky na zlatou olympijskou medaili budou mizet s tím, jak budou odcházet jejich pamětníci. Ostatně vítězství atletů Emila Zátopka či Jana Železného jsou už také neživotná a historií se stávají rovněž nesportovní události: dělení Československa či sametová revoluce – a dávno se jí stal únorový puč roku 1948. Ačkoli od něj letos uplynulo sedmdesát pět let a výročí vybízelo k ohlédnutí, na mnoho vzpomínek nedošlo, jsou to děje dávno zaváté. Chceme-li naopak vypíchnout svorníky, jež českou společnost provázely po Naganu, několik bychom jich snad našli: svornou reakci na povodně v roce 2002, velkorysou nezištnost nepostižených v reakci na tornádo na Hodonínsku v červnu 2021 či spontánní sepětí v úsilí podělit se s bližními utíkajícími z Ukrajiny před ruskou agresí. To byly okamžiky, při nichž i zpětně lze nárokovat užívání plurálu – toto byly chvíle, kdy jsme táhli za jeden provaz a smíme na to být pyšní. Kdepak Nagano, to byla de facto jen radost z činnosti a umu druhých.

Olympijské výročí lze letos přesto oslavit stylově: návštěvou snímku Děti Nagana. Film pojednává o dvanáctiletém chlapci žijícím na malém městě nebo větší vesnici (sídlo není vyprávěním specifikováno), který sní o tom, být brankář stejně dobrý jako Dominik Hašek, ale který si nezvládne bez pomoci ani nasadit brusle. Přesto se rozhodne, že založí tým složený z dětí v sousedství, a umíní si s ním porazit nikoli v hokeji, nýbrž v hokejbale na místním plácku mančaft puberťáků, kteří chodí do nejvyššího ročníku jeho základní školy a své mladší spolužáky mírně šikanují. Zápletka je to standardní, nepřekvapivá, ale její pojetí je krásné a mimořádné. Je to vystižení dětství dnešních pozdních třicátníků a čerstvých čtyřicátníků – tak vypadal jejich konec devadesátých let, tak vypadalo dětství poznamenané obdivem k reprezentačním hokejistům, jejichž jména tehdejší děti znaly zpaměti, protože si na své hrdiny dennodenně hrály před domem.

V momentě, kdy víte, co musíte udělat, není cesty zpět: je potřeba vydobýt si respekt tím, že porazíte starší partu na jejím hřišti. - Foto: Jana Lábrová

Návrat dětského filmu

Snímek scenáristy a režiséra Dana Pánka skutečně zachycuje dobový fenomén mlácení hokejkami do tenisáků na ulicích před domy. Byla to jiná doba než dnes, ne horší, ne lepší, prostě jiná. Doba sběru hokejových kartiček, poslední roky bez mobilních telefonů a internetu, ale už éra nadšení z počítačových her na prvních počítačích typu Pentium nebo na konzolích pro televize. Výprava snímku si dala na vybudování svého fikčního světa záležet: zobrazený vozový park zachycuje ústup vozů Škoda 120 a Favorit před novějšími modely, děti jsou oblečené do triček podivuhodných barevných kombinací, mají přesné dobové účesy i domácí pantofle odněkud z polského trhu. Film rovněž dobře zachycuje chování v hodinách na základní škole, všechno to posílání psaníček i vystupování kantorů ještě oplývajících autoritou svého úřadu atd. Přesto nepřestává být jasné, že jde o fikci, jelikož všechno se děje v sytě barevných filtrech věčně prosluněného maloměsta, kde děda, zvěrolékař obecního formátu, očkuje králíky a babička špačkuje, že jí na dvoře ptáci kálí na rozvěšené vyprané prádlo. Čas se zastavil, svět je ideálně apolitický, nepoznamenaný zásahy zvnějšku – což v červnu 1998, v jehož průběhu se značná část příběhu odehrává, nemohl být, protože se konaly předčasné parlamentní volby, které do dětského světa zasahovaly přinejmenším vizuálně: rozvěšenými letáčky poslaneckých aspirantů. Takže je zřejmé, že takhle to tehdy nebylo, ale přitom právě takhle si to asi každý tehdejší puberťák pamatuje.

Onen rozpor fikce a vzpomínek, které snadno a s nadšením kapitulují před realitou, je nejpoutavější rys filmu. Zároveň platí, že vyprávění funguje jako příběh party, která se dává dohromady, má stejný cíl, prahne po zážitku a dobrodružství a neváhá se spojit s dospělými, když je to pro ni výhodné. Zkrátka nadčasovost snímku je dána žánrem dětského filmu – který jako by navazoval na produkci zlínských (tehdy gottwaldovských) ateliérů z osmdesátých let, jež chrlila jedno vesnické nebo sídlištní dobrodružství za druhým a fungovala vlastně i edukativně jako reklama na příkladný dětský život v moderní a stále více městské a uspěchané společnosti. Najít si dobrodružství v šedi všedního dne, a tak jej rozsvítit barvami – to byl program tuzemského dětského filmu kdysi a je jím i v případě snímku Děti Nagana. Zhlédnout smysluplný, napínavý, vtipný hraný film o lásce ke sportu, o křehkém hledání vztahu mezi otčímem a vyženěným synem a jistěže, jak se sluší, rovněž o prvním zamilování se je v současné tuzemské kinematografii výjimečný zážitek. Pěkný jak pro děti, jež se nechají strhnout vášní příběhu, tak pro jejich rodiče, kteří dojatě vzpomenou na své dětství.

Děti Nagana. Scénář a režie: Dan Pánek, kamera: David Ployhar, hudba: Jiří Hájek, hrají: Tom Brenton, Hynek Čermák, Klára Issová, Johana Racková, Otakar Brousek ml., Pavel Batěk, Taťjana Medvecká, Fabián Šetlík. V kinech od 22. února 2023.

10. března 2023