V kinech je k vidění nejdražší český film všech dob Jan Žižka

Sláva příběhu

V kinech je k vidění nejdražší český film všech dob Jan Žižka
Sláva příběhu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní, protože nyní devětaosmdesátiletý pán už je příliš stár, takže včas nepoznal, co mu to bylo nabídnuto za škvár ani že svou účastí v něm, v možná posledním počinu své dlouhé a bohaté kariéry, se znemožní. K takovému závěru patrně dojde čtenář většiny dosavadních českých recenzí Jáklova filmu – neboť málokterá si nestěžuje, že nové zpracování osudů Jana Žižky není zkaženo mizerným scénářem. Jenže nad Cainovými slovy se lze zamyslet taky obráceně: co když bard, jenž zajisté přečetl násobně víc textů, než v kolika účinkoval, dobrý scénář skutečně pozná a má i dobrý odhad, do čeho ještě investovat zbylé síly?

Jan Žižka doopravdy je zručně vystavěný příběh – třebaže patrně jiný, než jaký diváci očekávali (jistěže zválcováni tradiční žižkovskou tuzemskou narací, jež je nasycena bojovnou velkolepostí a politickou suverenitou). Odehrává se v roce 1402, ještě před husitskými válkami, před upálením Jana Husa, naopak v měsících jeho rostoucího kazatelského věhlasu, kdy mistr Jan skončil své působení v kostele sv. Michala a přešel do Betlémské kaple; je to éra vrcholícího papežského schizmatu a také přetahované mezi bratry Václavem IV. a Zikmundem o římskou korunu, období politického chaosu, církevní krize a hledání nového evropského, potažmo společenského uspořádání. Vyhrocenost těch let se Jákl ve svém filmu snaží zachytit a vlastně se mu to daří, protože politické čachry mezi oběma bratry (Václava hraje našinec Karel Roden, Zikmunda Angličan Matthew Goode), smyšleným urozeným panem Borešem (další Angličan Michael Caine), reálným Jindřichem III. z Rožmberka (Němec Til Schweiger) a žoldnéři všech těchto firem jsou mnohdy opravdu nesrozumitelné a zdánlivě chaotické. Nevyzná-li se v nich divák, pranic to ale nevadí, neboť se dostává do pozice obyčejného života, jenž vystaven zákrutám vysoké politiky rovněž neví a pouze hádá, kdo s kým se zrovna oč bije. Také filmová výprava předvádí na mnoha detailech – nijak zdůrazňovaných, vlastně pohozených jakoby bokem dění – vzrůstající chudobu a neklid lidí. (Aby bylo jasno: pořád hovoříme o tom, že jde o smyšlenky, jakými si tehdejšek zpřítomňují Jákl s kolegy. A sledujeme, zda jsou ve svém líčení konzistentní.) Proto ne nadarmo se v angličtině film nazývá Medieval: čili zdůrazňuje epochu, její rozpad, špínu, počínající šílenství a jistou její odosobněnost – každý je sám a ztracen, Jana Žižku nevyjímaje. Jistěže ne náhodou takový popis odpovídá současným našich obavám o osud světa, v němž žijeme.

Český název filmu naopak zdůrazňuje postavu, takže je osobní a konkrétní. Jak ovšem film dokládá, jedinec bez epochy nemůže být. Jan Žižka je schopný voják, ale také muž řádu a pravidel, a třebaže se v boji chová brutálně, ví, že sám kdykoli může brutálně zemřít. Je na to připraven i s tím smířen. Přitom se nezdráhá projevit city bližním, a i když jenom v soukromí a potají, jako diváci máme privilegium vědět, že city má i že vnímá, že ve světě panuje bezpráví a nerovnost. Přesto je šokován, když se po něm chce překročení doposud platných rámců – konkrétně unést ženu vznešeného původu. Zdráhá se, slabě vzdoruje, nakonec to však učiní, protože nadále ctí jako nejvyšší autoritu krále, nikoli Boha. (Proto šlechtičnu unáší v kostele během kázání Jana Husa, ani ten mu totiž není dost dobrý. Přese všechno se však Žižka k Bohu často obrací a prosí jej o odpuštění za každého, jehož zabije – ale současně Stvořiteli moderně a kacířsky vytýká, že společnost nekompetentně rozděluje, když některé má za vyvolené a jiné morduje, aniž je zřejmé, jaký je mezi těmi a těmi rozdíl. Nejsou to snad pochyby pasující jej na lídra reformačních sil?)

Michael Caine a Ben Foster jako urozený pan Boreš a Jan Žižka. - Foto: Profimedia.cz

Je-li filmu vytýkáno, že je Žižka pasivní postava bez motivací, je to neporozumění hrdinovi: ten je hnán potřebou uspět v očích svého panovníka, ale i zemřelého otce (oba mu trochu splývají). Žižka odevzdaně pozoruje svět kolem sebe, protože již od dětství, na něž občas vzpomene, je konfrontován se skutečností, že (s výjimkou svého bratra) ať udělá cokoli, nedokáže ochránit své bližní, na nichž mu záleží; některé dokonce musí dorazit, aby – nabodeni na kůl – příliš netrpěli. Na základě takových zážitků se Jan postupně proměňuje, stává se člověkem, jemuž přestává být život fuk, jenž už nechce pasivně přihlížet všudypřítomnému rozkladu, ale jenž mu chce čelit – byť zatím neví jak. Ve ztvárnění Američanem Benem Fosterem získává Žižka pevný, ale křehký charakter a subtilní výraz, který má daleko do běžných zobrazení vojevůdce coby hřmotného chlapa, ne-li obra (ostatně jeho hlavní nepřítel a někdejší učitel Torak v podání démonického Dána Rolanda Møllera je zobrazován téměř výhradně tak, aby Žižku převyšoval).

A ještě jedna zásadní proměnná má vliv na vývoj charakteru údajně nikdy neporaženého českého náčelníka (jehož vojenské schopnosti a dar vymýšlet četné bojové inovace zachycuje Jákl v jediné scéně, zato důkladně – takže neplatí ani tato výtka, jež je filmu činěna). Do ryze mužského světa, kterýžto se ženami leda smilní, znásilňuje je či je nechá psy trhat na kusy, vstupuje jako prvek metamorfózy ženská síla: unesená neteř francouzského krále princezna Kateřina (hraje ji další Angličanka v ansámblu: Sophie Lowe). Je to žena s citem vnímat sociální nerovnost společnosti a na rozdíl od všech mužů, jimiž je obklopena, považuje život za hodnotu, jež nesmí nikomu být uzmuta jen tak – ostatně její nejvyšší autoritou je Bůh, zastoupený na Zemi Janem Husem, jehož kázáním chodí oddaně naslouchat a díky nimž věří ve spásu církve. Poté co ji Žižka unese a co bídu poddaných konečně poznává nikoli z doslechu, nýbrž reálně, se prohlubuje její nejistota, že svět je uspořádán spravedlivě. Kateřina se přes různé peripetie sbližuje s Žižkou (dokonce mu léčí poraněné oko, když do rány vloží červy – patrně aby vyžrali špatné maso a zabránili sněti, ale je to vskutku zvláštní léčebný postup…), až nakonec mezi oběma vzplane láska. Jenže jaká!

Zatímco Mel Gibson ve Statečném srdci, jež v souvislosti s Žižkou bývá připomínáno jako jeho předobraz (nejspíš proto, že to na sebe vyzradil Jákl sám), nechal fantasticky svou francouzskou princeznu vyspat se s lidovým buřičem Williamem Wallacem a dokonce s ním počít dítě, ergo nástupce anglického trůnu, Jákl je při stavbě své legendy důvtipnější: k sexu totiž nedojde, vždyť by ani neměl smysl, protože Kateřina by mohla spát s kýmkoli – zájem o ni je značný. Avšak pro ni je cenná jenom láska. Vztah mezi ní a Janem je duchovní, dlouho oběma neuvědomovaný, ale stále intenzivnější. Coby svědek Kateřinina neutuchajícího odhodlání bránit slabší se Jan rozhodne poprvé udělat veřejně něco nezištného a riskovat… načež zachrání chlapce před smrtí oběšením a paradoxně tím rozjede lidové povstání. A na oplátku Kateřina: v závěrečném souboji Žižkových souputníků s žoldnéři Zikmundovými, respektive Rožmberkovými princezna čeká, zda ji Žižka zradí a předá těm, již si objednali její únos. On to však neudělá, a když jemu hrozí smrt, rozhodne se ona pro něj z vděčnosti a lásky obětovat – a on se obětuje s ní. Jedině spolu dohromady jsou s to porazit obrovského Toraka. Když Kateřina umírá Žižkovi v náručí a oba se poprvé políbí, je už jasné, že Jákl představuje publiku husitské hnutí bez Jana Husa, zato stojící na romantickém základě: až žena nabídne mužovi jiný smysl života, než je cynismus.

Jan Žižka je romantický film – žádný epos, nýbrž velká a nenápadná love story. Z takového žánrového zařazení plyne, že výsledek nelze vnímat jinak než jako ryzí fabuli a že nemá smysl rozčilovat se kvůli dobovým nepřesnostem či mylnému zobrazení národního hrdiny: ostatně kdo by se ještě zlobil příkladně na Petera Shaffera, že Mozarta se Salierim kvůli potřebám svého dramatu znepřátelil, třebaže reálně se oba skladatelé kamarádili? Jákl bezesporu je pilný divák, vždyť natočil film ledasco přebírající ze vzorců historických snímků svého zjevného oblíbence Ridleyho Scotta (leč vzpomenout nad Janem Žižkou lze i podobně intimně vystavěného Roba Roye), takže není těžké poznat, odkud jsou režijní limity jeho filmu: ty neustálé přelety dronem, motiv pískajícího dravce či proč onen častý zpěv známé husitské písně. Jenže v éře, kdy je tuzemský film zahlcen rádoby romancemi a mizerně podanými historkami, by nebylo fér podtrhnout výsměchem dílo, jež schopností soudržně vyprávět příběh mnohým uniká o parník. Ta hříčka se nabízí sama: mezi slepými jednooký králem.

18. září 2022