Z Hlinek do Písků aneb Setkání na hřbitově

Po stopách brněnského štetlu

Z Hlinek do Písků aneb Setkání na hřbitově
Po stopách brněnského štetlu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Můj děda pocházel z Brna a byl antisemita. Po studiích se odstěhoval do Prostějova, kde učil na gymnáziu jazyky, a byl dál antisemitou: v Prostějově byla velká a slavná židovská obec. Ale myslím si, že antisemitou se stal právě už v Brně, což možná souviselo i s tím, že v roce 1915, to mu bylo dvanáct, byly do Brna rekvírovány z fronty tisíce, někde se píše až o patnácti tisících, východních Židů, kteří by se v Haliči snadno mohli stát obětí ruských pogromistů. Jenže právě v té době padl jeho otec na frontě, což se mu možná nějak spojilo, že jako oni, ti podivní chasidi v kaftanech, do války nemuseli a byli před ní zachránění, a jeho tata, tedy můj praděda, se z ní nevrátil. Ale možná by byl antisemitou i bez toho, to tehdy bylo u moravských intelektuálů běžné. Pamatuju si, jak mi říkal, víš, Němci vždycky všechno přeženó, ale divit se jim nemožeš… Ještě před smrtí v polovině 90. let se rozčiloval, že v Prostějově přejmenovali náměstí po Edmundu Husserlovi, po nějakým židákovi, kterýho tady přitom nikdo neznal…

Tohle jsem vyprávěl Arnoštu Goldflamovi, když jsme jeli tramvají č. 8 ze stanice Židovský hřbitov na nádraží čili rolu. Vlastně jsem už dlouho měl chuť to říct právě jemu, protože znám, jednak z jeho vyprávění (a také z vyprávění Břetislava Rychlíka), a hlavně z Goldflamových vzpomínkových knih, příběh jeho pozoruhodného taty, inženýra Otty Goldflama, a jeho, tedy Arnoštovy, maminky, u jejichž hrobu jsme se právě potkali. To nebyla úplně náhoda, protože se v Brně konal festival židovské kultury ŠTETL, to první ročník, na který samozřejmě museli Goldflama, který už přitom v Brně nebydlí, pozvat. Pozvali taky mě, abych o tom pak něco napsal, což tady tedy podnikám, ale musím začít těmi osobními důvody.

Proč se takový festival konal v Brně, je jasné, přičemž je zvláštní, že to někoho napadlo až teď, což je hlavně zásluha Evy Yildizové, jinak intendantky Husy na provázku. A tak se jí povedla skutečně báječná věc, nejen zorganizovala všechno, co k takovému festivalu patří, to znamená koncerty, divadla, čtení, vlastivědné procházky (jedna vedla právě na ten hřbitov), ale hlavně se jí, a lidem z brněnské pobočky Židovského muzea, podařilo dát dohromady několik židovských rodin, jejichž kořeny jsou v Brně a jež se do Brna sjely z různých míst světa, kam je kdysi zavál osud anebo ty hrozné dějiny. To byl případ Herdanových, příkladné brněnské židovské rodiny moderního typu, která se v sobotu sešla v bytě, ze kterého kdysi, v srpnu 1938, odjížděl jejich dědeček či pradědeček Richard Herdan, inženýr brněnské pobočky Škodových závodů, do Johannesburgu jako šéf jihoafrické pobočky Škodovky. Vzal s sebou manželku a dvě malé děti, díky čemuž rodina pak pokračovala v životě v úplně jiných koncích světa: většinou pak odešli ještě dál, do Austrálie nebo Kanady, odkud teď přijeli do Brna.

Tady zůstali rodiče paní Herdanové, tedy manželky toho inženýra Herdana, jimž před jejich domem v Hlinkách 46 v pátek „odhalovali“, lze-li to tak říct, „kameny zmizelých“, ty mosazné dlažební kostky, které teď čerstvě svítí před domem. Je na nich napsáno „Zde žil Eugen Teltscher“ a „Zde žila Esther Elsa Teltscher“, oba deportováni 29. 3. 1942 do Terezína, oba zavražděni někdy toho roku v Piaskách, vyhlazovacím táboře v Polsku: tam skončila i většina rodiny otce Arnošta Goldflama. Ten byt v Hlinkách, kde se teď asi deset potomků Teltscherů a Herdanů sešlo, je vlastně skromnější variantou příběhu vily Tugendhat, neboť ta také byla svatebním darem od Löw-Beerů pro mladý pár, Gretu a Fritze Tugendhatovy, jimž se, na rozdíl od rodičů, podařilo včas odejít. Byt, ve kterém Herdanovi bydleli, jim ve třicátých letech zařídil v moderním stylu architekt Emerich Horvát, ale de facto ho obývali, podobně jako Tugendhatovi svou vilu, sotva pár let. Byl pak arizován a po válce zestátněn. Zařízení, funkcionalistické skříně a krb ve stylu art deco, na němž zůstal monogram RF, kupodivu přečkalo padesát let, protože nájemníci se k němu chovali decentně, což nebylo úplně pravidlem. Rozprodávat a demontovat ho začali až v posledních letech, kdy se kusy zařízení objevovaly na trhu, čehož si všimli historici, čímž byt spolu s historií rodiny Teltscherů-Herdanových vyplul na povrch a vznikla idea jej vykoupit a rekonstruovat, možná podobně, jako jsou rekonstruovány tzv. Loosovy interiéry v Plzni, což je podobný případ. Je to de facto bytová archeologie 20. století na pozadí zmizení celé jedné vrstvy obyvatelstva. A řekněme mimořádně cenného obyvatelstva, vzdělaného, podnikavého, a tedy i bohatého měšťanstva, bez kterého se pak barbarským ideologiím, nejdřív nacismu, pak komunismu, dařilo barbarizovat společnost mnohem snáz. Pořád tu elitní vrstvu tragicky postrádáme a není vůbec jisté, lze-li ji nějak někdy obnovit. To si člověk uvědomuje právě v Brně, městě velkých vil a honosných domů, které nemají v českých zemích obdoby a v neznalém člověku mohou vzbuzovat otázky, jak se na to moravští strécové a tetky vzmohli.

V knize Historie Židů v Čechách a na Moravě od mého drahého přítele a mentora Tomáše Pěkného (1942–2011) se lze o historii židovského Brna dočíst, že židovské rodiny žily v Brně ještě předtím, než se stalo v první polovině 13. století královským městem, a že obývaly zhruba místo, kudy do města vchází ten, kdo se rozhodne do Brna přijet vlakem, tedy to dost strašné brněnské přednádraží, přecházející do ulice Masarykova, která se ještě v 19. století jmenovala Judengasse. Roku 1454 vydal mladý král Ladislav Pohrobek kruté nařízení, kterým vypověděl všechny Židy z královských měst, takže moravští Židé se pak uchytili v poddanských městech, kde vznikla ta typická maloměstská ghetta, třeba v Boskovicích, Mikulově, Třebíči a podobně. Brno bylo tři sta let „judenrein“ a ještě v 18. století směli Židé přenocovat jen na předměstích a v městě samém pouze v trhových boudách a za vstup do města museli platit tzv. Leibzoll, tělesné clo. Vždycky se našly výjimky, v Brně to byla významná rodina Dobruschků, kteří se tam objevili roku 1730, kdy do města přišel Jakub Moše Dobruschka, který založil rodinnou dynastii a podařilo se mu, navzdory různým příkořím, položit základy pro židovskou obec: mohl zřídit soukromou modlitebnu a v Křenové ulici otevřít košer jídelnu, a protože byl obchodně zdatný, získal monopol na prodej tabáku po celé Moravě. Pomohlo mu, že měl mocné přímluvce z řad šlechty, ba měl na své straně samého zemského hejtmana Maximiliána Oldřicha z Kounic, což samozřejmě nebylo zadarmo.

Ale skutečný rozvoj židovské obce v Brně začíná až rokem 1848. Textilní Brno-Brünn, město známé jako „rakouský Manchester“, je až na výjimky židovská záležitost, to v Židech se spojil podnikavý talent s technickou a organizační vynalézavostí, která je potřebná na to, aby se něco takového podařilo rozjet. V roce 1848 jich v Brně žilo jen 445, ale koncem 19. století už přes osm tisíc a v roce 1921 přes deset tisíc, což tvořilo pět procent obyvatelstva, vesměs toho zámožnějšího: většina oněch válečných východních Židů odešla pak do Německa, především do Berlína. Jazykem brněnských Židů byla němčina a německé nápisy převládají i na honosných náhrobcích na židovském hřbitově, zvlášť na těch kolem přelomu století, pak se začíná stále častěji objevovat čeština: česká byla například rodina Haasových, ve které vyrůstali talentovaní bratři Pavel a Hugo. Česky se prý mluvilo i u Herdanových v Hlinkách…

Holocaust jich přežilo pár stovek. Velká synagoga byla vypálena v noci ze 17. na 18. března 1939, Nová synagoga z roku 1906 byla zbořena v roce 1986, tzv. Polský templ z roku 1884 byl po válce adaptován na ateliér. Zůstala jen funkcionalistická modlitebna ve Skořepce, místo, kde se brněnští Židé nyní scházejí.

A samozřejmě hřbitov v Židenicích. Ostrov mrtvých, výspa samoty, klidu a ticha… Ještě se sem příště vrátím.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

14. září 2022