Složité soužití multikulturního Německa s Karlem Mayem

Vinnetou, rudý zraňovač

Složité soužití multikulturního Německa s Karlem Mayem
Vinnetou, rudý zraňovač

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Děkujeme vám za vaši kritiku. Vaše zpětná vazba nám dala najevo, že vydáváním titulů s Vinnetouem můžeme urážet city lidí. To nikdy nebylo naším cílem a je to neslučitelné s naším posláním. Výslovně se za to omlouváme.

Tak si v prohlášení ze 14. srpna nasypalo popel na hlavu německé nakladatelství Ravensburger, které vydalo dva díly knížky pro mládež Mladý náčelník Vinnetou, která měla doprovázet stejnojmenný dětský film, jenž právě přišel do německých kin. Knížku ovšem nenapsal Karl May, takže ani film není podle jeho předlohy, jde o deriváty mayovské či vinnetouovské tematiky. Na projekt se snášela kritika už dlouho před premiérou z nyní již lehce představitelných důvodů nebo záminek. Prostě co si (bílí) Němci dovolují točit filmy, v nichž herci, kteří nejsou indiány, hrají postavy, kterým se říká indiáni. Film je přitom nepochybně k indiánům samým maximálně vstřícný, ale o to již nejde. Jak napsala v lednu blogerka Hadija Harunu-Oelker: „Od filmu lze očekávat rasistická klišé, včetně historicko-revizionistické romantizace kolonizace a související genocidy.“ V tomto předběžném, ale přitom i definitivním soudu bylo už všechno. Film, z pohledu „normálních lidí“ pravděpodobně zcela nevinný a neškodný, se pak přece jen začal promítat, palba však zesílila, přičemž lze předpokládat, že kritici film ani neviděli a knížky (ať je May napsal, nebo nenapsal) nečetli: to obvykle u takového druhu kritiky (tedy kritiky zásadové) není nutné, vlastně ani žádoucí, jde totiž o princip, a ten je důležitější než konkrétní dílo – či dílko. Knížky, které nakladatelství připravilo, se tedy stáhly a nakladatelství se omluvilo, že mohlo „urážet city lidí“.

Pár dní po oznámení nakladatelství se pak přidala veřejnoprávní televize ARD. Ta sdělila, že už nepočítá s dalším uváděním klasických filmových mayovek, tedy těch, které s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem natočila v 60. letech společnost Rialto Film. Nutno dodat, že jiné televizní stanice, ZDF a Bayerische Rundfunk, oznámily, že budou ony filmy vysílat dál. ARD pak upřesnila, že vlastně její rozhodnutí s případem nesouvisí, ale už jí prostě vypršela práva: ta se obvykle obnovují, ale oni tak neučiní, především proto, že sledovanost prý klesá (nepochybně ale méně než u jiných klasických filmů).

Náčelníka Apačů Vinnetoua hrál ve stejnojmenném filmu z roku 1963 Francouz, jeho sestru Nšo-či Francouzka, jejich otce Inču-čunu Srb a Němce, jenž si říkal Old Shatterhand, Severoameričan. Tehdy to nevadilo. - Foto: Profimedia

V Německu, což je vedle střední Evropy jediná oblast, kde je Vinnetouova románová postava známa, se z Vinnetoua stává letní společensko-politická kauza, která se pak mediálně přenáší zčásti i k nám: kde je k tomu nutné přičíst obvyklý protiněmecký resentiment (Němci se už úplně zbláznili), jenž se v tomto případě poněkud obtížně vyvrací. Terčem nové vlny „bláznění“ jsou tedy předpokládaní podezřelí, Vinnetou a Old Shatterhand a samozřejmě jejich stvořitel Karl May. Jsou dostatečně známí, bezbranní a symptomatičtí, aby byli přibiti na kůl a mučeni nástroji angažovaných pokrokářů. Přitažlivost této kořisti je o to větší, že jde o hrdiny, na něž jsou vázány sympatie a emoce starého světa, který na provokace (vážně míněné) čistících úderek reaguje obzvlášť bolestně, podrážděně – a přitom i ustrašeně. Následuje rychlá kapitulace (nechtěli jsme „urážet city lidí“) a stažení z pozic. Kniha se přestane prodávat, filmy vysílat, německé děti ve školkách si raději přestanou hrát na indiány (děti přistěhovalců mohou?). Samozřejmě že nejde o úplné vymazání, opravdu se knihy nebo filmy nepálí, což by dnes ani nemělo smysl. Místo fyzické likvidace se nyní používají jemnější metody morální stigmatizace: slušná firma by přece neměla vydávat a slušný člověk ani číst knihy či konzumovat filmy, které mohou urážet. Slušný člověk si dá pozor, aby nikoho neurážel.

Je však spravedlivé říct, že v Německu se vedle „mazačů“ od woke culture vyjádřili i někteří tradičnější politici, například předseda bavorské vlády Markus Söder, že oni mají Vinnetoua rádi a že přece by se věci neměly řešit zákazy. Též hlas lidu na sociálních sítích se projevuje obranně, jak svědčí ankety na německých serverech, kde se pro zákaz mayovek vyslovuje méně než dvě procenta respondentů. Jenže tohle nejsou ty relevantní hlasy pro naši dobu. V multikulturní společnosti mají větší váhu a větší zastrašovací potenciál uvědomělí mluvčí menšin, neboť ty jsou vystaveny možnému „zranění citů“, což je nejstrašnější věc, jaké se v současnosti může představitel „privilegované kultury“ dopustit. Svědčí o tom urychlená a zajisté upřímná reakce nakladatelství. Milovníkům Vinnetoua se nakladatelství za „zraněné city“ samozřejmě neomlouvá. Právo na „zraněné city“ patří jiným a jen na ty je třeba brát ohled. A málokdo by si v takto nastavené společnosti odvážil jít proti citům jiných; diskuse tím de facto končí. Argumentovat nějakým kulturním kontextem, právem na uměleckou svobodu či fiktivním prostorem literárního či filmového díla nebo prostě tím, že jde o svého druhu pohádky, nemá smysl. Toto všechno je nic proti potenciálně „zraněným citům“, do nichž se vejde všechno. Klidně i celé kulturní dědictví Západu, protože to, dovedeno do důsledku, má potenciál zraňovat city zbytku světa. A kdo by si chtěl něco takového – použijeme germanismus – lajsnout?

Německý spisovatel Karl May (1842–1912). Z českých umělců byli jeho současníky například Jakub Arbes či Antonín Dvořák. - Foto: Profimedia

Seriózní verzí takové argumentace city jsou pak umoudřené a sofistikované texty (třeba komentář v týdeníku Die Zeit, lze si ho přeložený přečíst na stránkách pražského Goethe-Institutu). Ty vysvětlují, že se vlastně nic neděje, žádné hranice s knihami nehoří, v muzeu Karla Maye v Radebeulu mají pořád otevřeno a v Bad Segebergu se vinnetouovské slavnosti mohou přece dál konat… Ale prostě svět se mění a je nutné mít pochopení pro jeho mnohost a pestrost, k níž patří i to, že někomu se nelíbí staré knihy a filmy o, ehm, indiánech, což je slovo, jež by se prý ostatně mělo přestat používat. V podtextu této argumentace je, že tato mnohost a pestrost je vlastně větší hodnotou než ty staré filmy (případně knihy), které stejně udržuje v oběhu především sentiment starých (bílých) mužů. U nás texty s takovou argumentací obvykle napíše Kamil Fila a lze předpokládat, že nějaký takový k tématu už i napsal.

Jako většina bitev a bitviček tzv. kulturních válek má i tato kauza rysy napůl komické, napůl docela smutné a vážné. Pamětník českého soužití s Vinnetouem vzpomíná na vliv mayovek na jeho svět a na jejich pozoruhodné místo ve spirituálním vývoji několika generací. Komunistický režim se dost obtížně vyrovnával s existencí konkurenčního světa rudých mužů, ale nakonec musel chtě nechtě ustoupit a od konce 50. let (první poúnorový May, Syn lovce medvědů, vyšel v roce 1959) je v omezené a cenzurované podobě (vygumovány byly „německé“ a hlavně náboženské motivy, pro Maye přitom zásadní) připustil. Hlavní důvody byly jednoduše pekuniární, což platilo hlavně pro sérii vinnetouovských filmů, jejichž tržby v kinech neměly srovnání. Obliba mayovského světa má nepochybně co dělat s kvazináboženským obsahem, který těmi příběhy prostupuje, aniž narušuje dobrodružnou a akční linii vyprávění. V jejím základu je touha po dobru, bratrství a oddanosti jednoho k druhému.

Tento morální základ je napojen na svět, který se zdá v tu chvíli, tedy na přelomu 19. a 20. století, obzvlášť k tomu příznivý. Důvěra univerzální „bílé“ nebo západní, tedy technické či vědecké civilizace v sebe sama se zdá neotřesitelná, ale zároveň je to kontext prvních sebereflexí, co toto pronikání civilizace do divočiny, kde přitom žili lidé, přineslo a bude přinášet. V Karlu Mayovi, samoukovi ze saské strany Krušných hor, se spojilo obojí v jednom obdivuhodném stroji na dobrodružné příběhy.

Obálka jednoho z klasických vydání knih o Winnetouovi z roku 1898. - Foto: Profimedia

Ty jsou plodem a dědictvím jistého pojetí světa, jehož byl Karl May typickým představitelem a Vinnetou, Old Shatterhand a všechny ty barvité postavy Divokého západu příkladnými hrdiny. Toto dědictví lze definovat jako pohled bílého muže, který ve svém univerzalistickém postoji vidí ve všech lidech všech barev pleti a náboženství potenciální a vítané postavy svého fantazijního světa. Vidí je samozřejmě z pozice sebe, tedy onoho bílého muže, což mu ale nebrání, ba naopak ho to zavazuje, věnovat právě těm „jiným“ zájem, vstřícnost a soucit, což se u Karla Maye vrchovatě děje. V tomto jednoznačně pozitivním duchu směřuje k idealistické představě, že na horizontu lidstva je sbratření všech ras a náboženství, přičemž hlavní břímě v této ušlechtilé věci spočívá na hřbetě Evropana, který k tomu má nejvíc schopností, ale který toho má i nejvíc co napravovat, protože toho také nejvíc pokazil. Tento idealismus prostupuje celým Mayovým dílem, které je často chybně interpretováno jen jako dobrodružná literatura nebo jako literatura pro děti, s čímž by Karl May vůbec nesouhlasil.

Jemu šlo o něco mnohem důležitějšího a vznešenějšího: o bratrství všech lidí na zemi. Je svým způsobem výmluvné, že to je právě to, co mu teď nejvíc škodí.