Jsme věční studenti. Všichni

Nic nás nenaučí

Jsme věční studenti. Všichni
Nic nás nenaučí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Každoročně pořádáme v zahradnictví letní perenářskou školu. Z různých škol k nám přes léto přicházejí na týdenní turnusy studenti a střídají různé práce. Nejspíš by to byla docela obyčejná praxe, ale my jim za tu letní pomoc nabízíme i zimní turnus. Ten už je čistě teoretický, dejme tomu vzdělávací. Překvapivě to není celé zdaleka o kytkách, ale především o takové cestě časem. Oni se podívají do budoucnosti, my do minulosti. Hrnkování je něco jako draní peří, tedy především vcelku monotónní práce u jednoho stolu, kde se semelou živí mrtví. Tak se snadno stane, že se u stolu sejdou absolventi různých škol z různých generací a jsou schopni zajímavých srovnání.

Všeobecné pofňukávání nad stavem školství doprovázené povzdechy „to by se u nás nestalo“ se ale víceméně nekoná. Když se potkají absolventi různých škol, zjišťují nakonec, že poměry vládnou všude celkem podobné a rozebírání kantorů se točí pořád na témže. Každého zaujme trochu někdo jiný a nadšení či zklamání je rozmístěno po celé šachovnici. Anžto znám dobře téma i z druhé strany, nemohu potvrdit ani všeobecné naříkání na nezájem o profesi ze strany studentů. Změnilo se tedy aspoň něco? K horšímu, nebo lepšímu?

Zdá se, že ano. Na prvním místě je to očekávání studentů, že je ve škole něco naučí. O chloupek za tím hned následuje nejistota, co bude dál. Zdali na ně někdo takříkajíc čeká a jaké mají šance. S tím tak nějak souvisí představa, že jim někdo řekne, co jako mají dělat. Očekávají pomocnou ruku pro lepší orientaci do světa tam venku. Z kantorů mají pocit, že oni sami se v tom „venku“ příliš neorientují a třeba se až malinko skrývají před nepřátelským environmentem. Možná.

My jsme tedy určitě nečekali, že nás někdo něco naučí, osobnosti pro nás taky byly spíš překvapením a někdy paradoxně i konfliktem. Nejistotou jsme rozhodně netrpěli a bylo nám to tak nějak jedno. Svoboda byla důležitější, chtěli jsme cestovat a učit se. Nějak jsme počítali s tím, že si budeme muset poradit především sami. A tak se také stalo. Cestování po vlastní ose velice rychle ukázalo, že minimálně angličtina je nezbytnost a prvočinitel oné svobody. Dobře nás to naučilo rozhodovat se samostatně a nést následky. Pravda, společenská atmosféra tomu silně přála, doháněli jsme Západ všemi deseti. Na druhou stranu cestování a studiu jsou dveře otevřeny stále. Nebo si to aspoň myslím.

Drobný, leč zásadní rozdíl vidím v tom, že významná část dnešních studentů otevřená okna šancí tak nějak nevidí a jejich nesnesitelná lehkost bytí se nekoná. Jsou trochu ustaraní a předčasně dospělí z donucení. Ano, řekneme si, to jsou přece pořád ty stejné modely, schémata generací, kdy jedni naříkají a druzí se sžírají, každý pro něco jiného. Možná. To umíme říct přece všichni a na všechno.

Potkal jsem po zahradách celou plejádu Mistrů s velkým M, kteří opravdu uměli a s výjimkou několika zádumčivých pánů měli všichni jedno společné. Drželi nám palce. To z nich úplně dýchalo a mnozí to řekli i nahlas. Zvlášť pokud měli pocit, že si už svoje odsloužili. Přáli nám to. Naslouchali, řekli vše, co věděli, a nechali nás přemýšlet, ptát se a pochybovat. Pokud jsme uvažovali špatně, přihodili do placu řečnickou otázku „a co kdyby“, čímž nás usměrnili v našich planých debatách. Přál bych všem studentům, aby mohli dveřmi a vlastně nemuseli oknem. Léto je doba praxí a zahradničtí učedníci často plejí a zalévají. Otravuje je to a dělají to blbě. Protože jim nikdo neřekl k čemu. A to je naše břímě, věčných studentů.

1. srpna 2022