Lípy a duby se sázely k chalupám v krajině před vynálezem hromosvodu a zdá se, že i lidem ve městech podnes slouží občas jako hromosvod společenský. Téma je to výbušné a blesky létají. V Litoměřicích mají na náměstí již léta famózní vzrostlé lípy. Hlučín si koupil velké nové kaštany, Mělník si prošel před lety diskusí o stromořadí podél jedné strany náměstí, Brno si uložilo menší platany pro jistotu do prokořenitelných buněk, Velká Bíteš si rekonstrukcí odpravila nejkrásnější lípu, Kadaň si dovolila nový platan a Třebíč právě prožívá hrušky. A všude jinde! Protože náměstí, která v posledních dekádách neprošla renovací, zbylo nemnoho. Je to přece výstavní síň města.

Mnohde zvítězil silně architektonizovaný prostor, osm druhů kamene, práce zručných řemeslníků, umělecká díla. Stávajícím stromům bylo mnohde ublíženo a zůstal jim jen ten kapesníček slepičí klece mezi obrubníky. Bagry se opřely do kořání velikánů a ty šly do pěti let k zemi z důvodů „provozní bezpečnosti“. Všechno zapomenuto, nikdo neví, jak to bylo. Jinde se posnažili, stromům dělají pomyšlení, foukají slehlé vrstvy stlačeným vzduchem, nahrazují je strukturními substráty, budují kořenové cesty, dlažba prosakuje, sběrnice sbírají dešťovku – chovají se ke svým stromům hezky. Chtějí si pod nimi posedět. To chceme všichni. Ne všichni pro to něco děláme.

Soutěžní dialog o Karlově náměstí v Praze se dlouho točil na tématu, zda jde o park, nebo o náměstí. Najít shodu mezi památkovým záměrem, názorem urbanistů, architektů a krajinářů nebylo úplně snadné. Práce Františka Thomayera ovšem byla uznána za natolik hodnotnou, že „park na náměstí“ byl zachován. Na tento úsek historie malinko zapomínáme. V druhé půli devatenáctého století si totiž naši předkové povšimli, že na náměstí není toliko třeba skladu slanečků a vytnutého vorového dřeva z Výtoně, ale spíš korza na neděli. Tady si to udělali hezké a park rozkvetl šeříky, ledovkami a jiřinami, aby se mohlo životnímu stylu učiniti zadost. Byla to velká změna a podle dobových pohlednic vtrhly tehdy stromy či celé parkové úpravy na lecjaké náměstí. Okrašlování se zdaleka neomezovalo jen na zasypané hradební příkopy, ale lidé se pustili i do městských ulic a náměstí. A to prosím v době, kdy mnohá náměstí stále ještě sloužila jako trhy. Tedy způsobem sobě vlastním a tisíc let trvajícím. Trh ostatně stojí za vznikem náměstí. Demonstrace a jiná srocení lidu přišly výrazně později.

Vrchlického sady mají už v názvu park, a proto nejsou považovány za náměstí. Po vestavění odbavovací haly z něj ovšem provozně náměstí bylo učiněno, protože tu komíhá dnem i nocí tolik lidí, o kterých se drtivé většině perfektně vydlážděných náměstí ani nesní. Nekonečné hektary perfektních kamenných dlažeb si o podrážce boty mohou nechat leda zdát. Správy zeleně daleko spíš řeší, co s plevelem ve spárách, když ho botka neušoupe. Legendární je covidový snímek Staroměstského náměstí se zelenými spárami. Květena neváhá, květena koná.

Ta mince má dvě strany. Architekti a památkáři vcelku svorně říkají: Náměstí je náměstí, park je park. To má svoje pravidla. Je třeba se zde srocovat a konat akce. Někde dokonce i ty trhy. Proč ne. Lid ovšem by rád náměstí ošoupával svým životem, což na kamenné dlažbě půl roku nejde úplně dobře, protože kroksy se taví a tepláky lepí k ocelovým lavičkám, jakkoli dovedně zpracovaným mezinárodně uznávaným umělcem. Zdá se, že i naše generace si bude muset ve věci náměstí vyřešit tu zásadní otázku: k čemu nám je?