Norský film Nejhorší člověk na světě měl velké úspěchy loni v Cannes, kde představitelka hlavní role získala cenu pro nejlepší herečku, je nominován na Oscara. Může to působit logicky – severská kinematografie docela „frčí“ a režisér Joachim Trier (nijak příbuzný s jmenovcem Larsem) patří mezi její uznávané představitele. Příběh ambiciózní mladé ženy, která hledá svoje místo v životě v kulisách současného západoevropského města, taky odpovídá požadavkům soudobého festivalového a vůbec filmového provozu na žádoucí formu aktuálnosti. Je to i film vůči divákovi vstřícný, nezatěžuje ho přespříliš, je v něčem docela vlídný. Zároveň se ale nenápadným způsobem vymyká způsobu, jakým se o jeho tématech vypráví, a svou hrdinku občas ukazuje z docela nečekané perspektivy.

Tou hrdinkou je Julie (Renate Reinsve), pilná a nadaná studentka, která ale střídá obory – od medicíny to přes psychologii vzala k fotografii. Zkouší trochu psát, ale právě jen trochu. Žije ve vztahu s Akselem (Anders Daniel Lie), o generaci starším, známým a kdysi i kontroverzním komiksovým kreslířem. Ten by se už nejraději usadil a založil rodinu, Julie se na to ale necítí, zaujme ji poněkud ňoumovitý vrstevník Eivind (Herbert Nordrum), z něhož se pod vlivem „bývalky“ stal zapálený bojovník proti klimatické změně. Joachim Trier a scenárista Eskil Vogt drží film – přinejmenším v prvních dvou třetinách – na hraně komedie. Kamera Kaspera Tuxena hrdinku ukazuje velice zalíbeně, film usiluje o jakousi okouzlenou lehkost a někdy se mu daří jí dosáhnout, třeba když se Julie vetře na cizí svatbu. Často zmiňovaná a vynášená sekvence, v níž hrdinka radostně utíká za svou láskou městem, které se na chvilku zastavilo, mi ale připomínala spíš reklamu na nějaký výhodný pojistný produkt než filmové vyjádření radostné emoce.

Perspektiva, z níž je příběh Julie ukazován, je ale v něčem velice mužská, aby taky ne, když autory filmu jsou dva pánové nižšího středního věku. V tom, co se ukazuje, i ve způsobu zachycení je nějaké stárnoucí mužské oko, zapáleným bojovnicím proti „mužskému zírání“ (male gaze) by to mohlo vadit, zatím to ale nijak silně neprojevují. Ten pohled je velice sympatizující, v něčem možná až zamilovaný, zároveň ale i jistým způsobem vědoucí. V promluvách Aksela, ztrácejícího kontakt s dobou, je možné slyšet hlas autorů, kteří se dostávají s dneškem do polemiky (nijak zvlášť vyostřené), motiv vážné nemoci, který se objeví v závěru filmu, může působit poněkud „na sílu“, ale dá se v něm vidět i projev charakteristicky přepjaté „ztracenosti“ muže středního věku. Autoři i Aksel mají vůči Julii jednu „výhodu“. Nemusejí být o nic chytřejší, nebo dokonce moudřejší, život je ale poučil o jednom: čas plyne.

A Julie, která v někom může budit sympatie, ale na jiného může působit jako otravně sebestředná osoba, žije, jako kdyby ten čas stál (viz scénu, kdy utíká Oslem). Vlastně se chová, jak se od ní očekává, způsobem, který považuje za správný – chce si být jistá, chce najít práci či poslání, které jí bude plně vyhovovat, partnera, s nímž bude chtít žít do smrti. Může také být – jako nemálo jiných příslušníků její generace – paralyzovaná tolika možnostmi volby, až je z toho neschopná se pro něco rozhodnout, odhodlaná vytrvat v bublině mládí, z níž všechny šance mohou vypadat jako otevřené, vystrašená představou, že by něco, cokoli, mohlo být definitivní.

V Trierově filmu je možné vidět příběh mladé ženy, která v sobě občas vidí toho nejhoršího člověka na světě z titulu, hledá se v životě a je tím hledáním natolik zaujatá, až ztrácí pojem o čase. Její okolí ji dlouho ujišťovalo o jejích výjimečných schopnostech, předurčení pro něco velkého, ale nakonec ji tak jen utvrzovalo v iluzi, že v životě není možné něco prováhat. Je to sympatizující portrét moderní evropské ženy a zároveň jaksi zdrženlivé připomenutí daností lidské existence, s nimiž pokrok nic nenadělá. Při vší vlídnosti a okouzlení dost pochybující film.

Nejhorší člověk na světě (Norsko, 2021), režie: Joachim Trier, hrají: Renate Reinsve, Anders Daniel Lie a další.