Velkolepá výstava v plzeňských Masných krámech

Jak se stát klasikem aneb Michal Cihlář

Velkolepá výstava v plzeňských Masných krámech
Jak se stát klasikem aneb Michal Cihlář

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Docela obyčejné věci. Málem krámy. Veteš. Haraburdí. Věci relativně trvanlivé i podléhající rychlé zkáze. Opečená klobása na bílém papírovém tácku, jehož design se snad nikdy nezmění, mražená pochoutka Míša, nakousnutý skrojek melounu, tranzistorový radiopřijímač z 60. let zvíci cihly, otevřená konzerva se sterilovaným hráškem ve vlastním nálevu, nedopalky, krabička zápalek a kapesní benzinový zapalovač, zelená plechová žabka na klíček, fetiš našeho dětství, čokoládová tyčinka Kofila, žvýkačky Pedro a Sevak, sluneční brýle, konzerva s fazolemi značky Heinz, fotografický aparát Nikon, starý „angličák“, přesněji: model automobilu značky Peugeot z roku 1907 ve žlutém provedení firmy Matchbox, ručně šité pánské střevíce a vedle nich několik v lese nasbíraných hub, zátiší stěží sloužící k propagaci houbařství, protože zobrazené plodnice vypadají dost nevábně…

Ale také sortiment jaksi exkluzivní, pro leckoho zajisté odiózní, známý mu leda zprostředkovaně, a často ani to ne (bude o těch věcech ještě řeč, protože je jim věnován až marnotratně velký prostor): všelijaké erotické pomůcky pro obě pohlaví, stimulující „mučidla“, smutná nafukovací panna pro devianty… To vše podané formou pečlivě provedených barevných linorytů, jejichž rukopis je už dávno osobitý. Svět Michala Cihláře.

I ten, kdo by snad neznal Cihlářovo jméno (prosím, může být, ale pak musíme předpokládat, že někdo nezná ani jména jako Aleš, Lada, Trnka...), se nejspíš už někdy někde potkal s dílem tohoto výtvarníka, ať chtěl, nebo nechtěl. Michal Cihlář dosud graficky upravil a ilustroval na osmdesát knih, své linoryty uplatnil v novinách kdysi zvučného jména i v časopisech a na přelomu 20. a 21. století svými stylizovanými obrazy zvířat (ovšemže vytvořenými opět technikou linorytu) propagoval pražskou zoologickou zahradu tak sugestivně a neodolatelně, že k návštěvě Troje přiměl i toho, kdo má k držení živočichů v zajetí postoj spíš rezervovaný, ne-li rovnou odmítavý.

Michal Cihlář se narodil v roce 1960 a my, jejichž rok narození je od současnosti stejně, respektive podobně vzdálen (obrazně řečeno: v životním hokeji už nám běží třetí třetina, zatím však stále ještě „chodíme na buly“), jsme skoro nepozorovali, jak rychle a současně nenápadně tento svojský tvůrce vyrostl, zmohutněl, ba zklasičtěl; nevnímali jsme příliš jeho lidské, a tak tedy ani umělecké dozrávání, jako jsme se zdráhali brát na vědomí svoje stárnutí. Kde jsou ty časy, kdy student Vysoké školy uměleckoprůmyslové (napoprvé nebyl přijat, komise jeho talent nepoznala?) prezentoval své linoryty v Kulturním domě Dopravního podniku hlavního města Prahy… Uplynulo od té doby čtyřicet let. V roce 1989 venkoncem oprávněně vystavoval v brněnské Galerii mladých, dnes by mu slušela i Jízdárna Pražského hradu – a on jí; ve svobodné polistopadové epoše, na jejímž počátku překročil třicítku, vyvezl plody své soustředěné tvorby také do světa: mohli je spatřit lidé v Německu, Libanonu, Spojených státech amerických, Rakousku, Izraeli, Japonsku. Tam všude byl Cihlář jistě srozumitelný, přestože tématy většiny svých linorytů je veskrze český. S jeho obrázky, v nichž je dost skrytého humoru vycházejícího z jemné nostalgie, však může naplno rezonovat pouze Čech, ideálně právě vrstevník, protože na to, co umělec vytahuje nejen ze zásuvek paměti, nýbrž ze zásuvek skutečných, kde snad skoro všechno to harampádí pietně uchovává, si sám hned vzpomene: vida, plastová hračka v podobě kočky, tu jsem tehdy sice neměl, avšak do kulis mého dětství patří stejně jako plechová slepička na klíček nebo tehdy reeditované komiksové příběhy chlapecké pětice s nejapným jménem Rychlé šípy, také ten, v němž hoši „objevují hrob“, totiž na půdě u stolu sedící mrtvolu Maxmiliána Drápa, přenesený Cihlářem do podoby linorytu tak filigránsky, že i slova v bublinách jsou čitelná. Odnesl to všechno čas? Ještě před návštěvou výstavy by člověk řekl, že ano, na ní však zažívá překvapení spojené s potěšením ze setkání s objekty, které nemohou být nenávratně pryč, když je Cihlář přepečlivě zvěčnil, čímž je vyrval milosrdnému zapomnění ze spárů. Takže už jsme vstoupili do aktuální plzeňské expozice.

Překvapení u vchodu

První překvapení zažije návštěvník Masných krámů hned pár kroků od vstupních dveří: z plakátu vydaného k této Cihlářově prezentaci už zná Zátiší s hozenou rukavicí, jak se čerstvé dílo (2021) nazývá, jsou na něm zachyceny nedbale seskupené předměty, z nichž jen některé k sobě patří, zatímco ostatní se jeví jako zcela disparátní a vypadají, že je k těm ostatním někdo dosypal z koše na odpadky (červená rukavice, rydlo, tužka, zčásti vymačkaná tubička se speciální barvou na tisk linorytů, kostřička pravěkého ještěra, snítky s bobulemi červeného rybízu), na výstavě však ony zobrazené věci spatří ve vitríně v jejich skutečné podobě: hle, rukavice je opravdu červená a její palec je skutečně zalomen do dlaně, dinosauří kostřička je vskutku maličká, asi by se vešla do té rukavice, umělec si ji ve své fantazii nezmenšil, jak jsme si mohli ještě před chvílí myslet, i ostatní věci vyhlížejí ve skutečnosti tak, jak byly v příslušném měřítku zobrazeny. Návštěvník to vezme jako roztomilý vtip, jenže vzápětí užasne: i jiná zátiší tu vidí ve dvojí podobě – v Cihlářových linorytech a vedle nich v jejich předlohách, ne nutně trojrozměrných, docela časté jsou též fotografie, zhusta záměrně amatérské, rozostřené, umělecky vlastně bezcenné, na umění povýšené teprve výtvarníkovým rydlem.

Výstava, ač dostala do názvu zátiší, toto vymezení šťastně překračuje. Mezi dvěma stovkami exponátů můžeme spatřit i Cihlářovy dětské práce, v nichž zárodky budoucího mistrovství při sebelepší vůli nenalézáme, z dalších technik třeba lept nebo tužkovou kresbu a také koláže, zajisté inspirované uměleckými výkony autora, jenž opravdu „s lepem a nůžkami dobyl svět“, jak mu kdysi ironicky prorokoval Kamil Lhoták. O Jiřím Kolářovi, s nímž se prý setkal jen jednou, toho Cihlář v opulentním katalogu mnoho nepoví, sotva najde nějaké společné znaky (introverze, píle), přizná, že Kolářovo dílo se mu „brzo odžilo“. A neodpustí si poznámku o tom, že „Kolář měl značnou nadprodukci“. Má-li to být zpochybnění kvalit Kolářova výtvarného (snad i básnického?) díla, pak si žádá podložení nějakým argumentem.

Linorytec dopravil do expozice i svůj pracovní stůl, možná si jeho stěhování do Plzně mohl ušetřit, vystavení kusu nábytku je skoro tak zbytečné jako instalace malířského stojanu na výstavě nějakého krajináře, jako prezentace brku a kalamáře / plnicího pera / psacího stroje / počítače (to podle příslušné doby) v Památníku národního písemnictví (o úskalích pořádání literárních výstav třeba někdy jindy).

Růžový budoár

Těžko říct, co Cihláře přitahuje na sortimentu obchodů s erotickými pomůckami, možná jeho obskurnost; jisté je, že jim věnuje soustředěnou pozornost jako všemu ostatnímu, co mu stojí za věrné zobrazení. I v této části výstavy, poměrně velké, nabízí návštěvníkovu pohledu vedle linorytů také jejich předlohy, v tomto případě nikoli nálezy ze sklepů, půd, skládek, nýbrž zboží, které si pravděpodobně musel, chudák, zakoupit: všechny ty falické vibrátory, řemeny, kukly, nafukovací křesílko, v němuž lze lidské tělo po dobu sexuální interakce fixovat, ba i jakási černá kombinéza sloužící k bondáži mají k návštěvníkovi galerie promlouvat jako… exponáty z kabinetu kuriozit? Či snad jako „domácí pomocníci“ tak běžní jako lednička, fén, vysavač?

V opulentním katalogu najdeme výtvarníkovo zdůvodnění tohoto tematického záběru: „… mně se ta témata zdají svým erotickým dekadentním dusnem nejen přitažlivá, ale zátiší, která ty hračky zobrazují, dokonce velmi intimní. / Zobrazit koženku nebo kůži i s její vůní je vysoko položená laťka a vypořádat se s tímto záměrem zrovna v technice barevného linorytu, to je dost absurdní představa. Ale mně se to daří. Daří se mi z hraček pro dospělé vytěsnit jim všeobecně přisuzovanou sprostotu, takže ve výsledku prudérnější návštěvníky tolik neprovokují. V mých grafikách je vibrátor nebo roubík hlavně studií neobyčejně zajímavého předmětu a pohozená pouta experimentem, jak netradičně pracovat s bílou plochou papíru. / Já ty předměty ani nekomentuji, ani nekritizuji. Prostě se mi líbí, a tak si je vypreparuji, zbavím je skandálnosti, předělám je na vědeckou ilustraci. V mém podání se mají tvářit, že je v nich banální úplně všechno.“

No dobře. Ale stejně. „Na to je toho talentu škoda,“ řekl kdysi Jaroslav Seifert o verších Vítězslava Nezvala opěvujících Stalina. Na toto, chce se říct, je škoda talentu Michala Cihláře.

Michal Cihlář: Zátiší s hozenou rukavicí. Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy. Do 28. srpna 2022.