Pocta známým i zapomenutým architektkám a architektům, kteří během druhé poloviny minulého století určovali podobu tuzemských měst. To je právě vydaná dvousvazková publikace, která svým rozsahem, informační obsáhlostí i grafickým zpracováním aspiruje na jeden z nejambicióznějších knižních počinů roku.

Nasávání dat

Opus o čtrnácti stech stranách a váze takřka šesti kilogramů se postupně rodil v hlavě hudebníka a multižánrového umělce Vladimíra Brože, známého jako Vladimir 518, někdy od přelomu století. Tou dobou jako mladý dvacátník začal hltat všechny dostupné informace o poválečné architektuře, na které narazil. Zdrojem se mu staly dobové časopisy a sborníky z pražských antikvariátů, architektura tohoto období totiž tehdy zajímala jen málokoho. Pomalu si tak budoval vlastní archiv i důvěru pamětníků, kteří mu poskytovali potřebný kontext, aby se mohl v tomto obšírném tématu zorientovat i bez vysokoškolského vzdělání.

V publikaci Architektura 58–89, kterou minulý týden vydalo Brožovo vydavatelství Bigg Boss, všechny tyto postupně kolektované střípky informací a hlavně osobních kontaktů složil v jednu ucelenou koláž detailně představující stále ještě stigmatizovaný obraz poválečné architektury. Jako editor knihy sestavil Vladimír Brož tým asi třiceti autorů z řad publicistů, teoretiků a historiků architektury (autor tohoto článku do knihy přispěl jednou kapitolou), zaměřujících se ve svých textech na konkrétní architekty, architektky a tvůrčí kolektivy, kteří v této éře zanechali výraznou stopu.

Poválečná éra je poměrně heterogenní a nejednoznačnou etapou vývoje české moderní architektury, během které došlo k několika důležitým zlomům. Aby ji editor knihy mohl smysluplně obsáhnout, rozhodl se soustředit na období mezi léty 1958 a 1989. Jako počátek svého bádání si zvolil Světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu, událost, která měla na tuzemskou architektonickou scénu zásadní dopad, dopomohla jí k emancipaci a osvobození od stranického diktátu socialistického realismu padesátých let. Proto mluvíme o bruselském stylu jako projevu pozdního modernismu, který můžeme sledovat jak v architektuře, tak i ve výtvarném umění. Další tematické vymezení publikace pak představuje zacílení výhradně na osobnosti tvořící primárně na území Česka, obsáhnout celou československou scénu by už bylo nereálné.

Jinak

Zatímco dosud vydané knihy věnující se poválečné architektuře se pokaždé zaměřovaly na konkrétní stylové proudy, fenomény nebo konkrétní osobnosti a tvůrčí týmy, Architektura 58–89 přináší portréty čtyř desítek architektů a autorských skupin formou esejů. Čtenář se tak může seznámit jak s tvorbou známých person, jako byli Karel Prager nebo Věra a Vladimír Machoninovi, tak i s těmi zcela opomíjenými jmény, která však měla na formování československé architektury jako celku zásadní podíl. Výjimečné je také pojetí bohaté obrazové dokumentace knihy. Vladimír Brož se totiž rozhodl všechny představené budovy prezentovat jako novostavby výhradně formou dobových fotografií. Vedl ho k tomu dnešní stav poválečných objektů, které jsou v drtivé většině znehodnocené pozdějšími přestavbami a dlouhodobým neudržováním, což má také velký podíl na jejich společenském nedocenění. Autoři knihy nashromáždili přes osm tisíc dobových snímků, takže se v knize objevuje mnoho dosud nepublikovaného materiálu.

Popularita architektury padesátých až osmdesátých let v posledních letech stále narůstá, a to hlavně mezi mladší generací, která na ni již nenahlíží pouze prizmatem komunismu, ale dokáže ocenit její objektivní kvality. Dokládá to nespočet knih, výstav a diskusí, ale i zájem veřejnosti o případy demolic takových budov. Když se před třemi lety boural pražský Transgas, dověděli se o tom i ti, kterým je jinak toto téma lhostejné. Společenský a kulturní kontext doby potřebný pro pochopení poválečné architektury poskytují čtenáři diskuse s významnými osobnostmi, jako je třeba filozof Miroslav Petříček nebo architekt a poradce Václava Havla Miroslav Masák. Díky tomu se z Architektury 58–89 stává kniha přístupná i širší veřejnosti.