Stát na straně sálajících kamen a nahřátých talířů

Cesta na okraj poutníka Josefa K.

Stát na straně sálajících kamen a nahřátých talířů
Cesta na okraj poutníka Josefa K.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Poutníkovi stačí manšestrové kalhoty, dobré boty, bavlněná košile… Život v podstatě je výzva k putování, cesta, na kterou není třeba brát si tolik věcí.“ To čteme v půvabné knize Josefa Kroutvora Stará škola; hned by se člověk k tomu poutníkovi přidal. Čtenář jeho textů to ovšem dělá už dlouhá léta, staly se součástí jeho vlastního putování, posloužily mu jako inspirace, zdroj poučení i jako breviář k denní potřebě číst něco vlídného a sdělného, co k němu promlouvá blízkým jazykem.

Předposlední březnový den bylo Josefu Kroutvorovi osmdesát, což decentně oslavil knihou literárních esejů a glos Notes. Dva roky předtím vydal v podobné úpravě „vzpomínky a listování“ Poletování jednoho ptáčka, které jsou osobnější formou zapisování do „notesu“. Ten se celý život plní obsahem, který v celku dává obraz jednoho pozoruhodného intelektuálního života vedeného bez velkých gest, ale soustředěně a intenzivně. Je stejně jako jeho psaní jednotný, má styl a formu, a přitom jde do různých stran a směrů. Všechny je propojuje pozorný pohled člověka, který jde svou krajinou. Krajinou přírodní i kulturní, ale vždycky je to krajina jeho srdce, o čemž podává zprávu nejčastěji formou literárního eseje.

Kroutvor je příkladem mizejícího typu intelektuála univerzálního typu, osobitého filozofa a učence, což neznamená, že všechno ví a všechno semele dohromady, naopak, nad vším stále ještě žasne, diví se a zajímá se o to poučeným, ale nikoli odbornickým či akademicky odtažitým způsobem. Hlavně tak, aby o tom mohl zaujatě, ale nikoli umanutě a sebestředně vyprávět svým blízkým, svým čtenářům, posluchačům a těm, kteří se s ním dají na onu cestu.

Ta začala zájmem pražského chlapce o literaturu, k čemuž se přidalo výtvarné umění. Nejdřív sice absolvuje průmyslovku, nastoupí do fabriky, ale přece jen ho to táhne ke kultuře, takže v šedesátých letech vystuduje dějiny umění na filozofické fakultě, přičemž asi důležitější než studium je duch, jenž tehdy vane, duch objevování moderního umění, které je nemyslitelné bez společného prožívání a sdílení. Kroutvor se záhy stane součástí pražského uměleckého světa, zná se a přátelí především s výtvarníky a literáty, píše o nich texty, stane se vstřícným vykladačem celé jedné generační vrstvy umělců, kteří uvázli na začátku normalizace ve zvláštním bezčasí a jejichž tvorba se vyznačuje rysem, který Josef Kroutvor nazve „českou groteskou“: Nepraš, Sopko, Načeradský, Slavík, Steklík, Šalamoun… Přátelí se s Křižovnickou školou čistého humoru, s Brikciusem a Jirousem, ale i s lidmi staršímimi, Chalupeckým, Malichem, Kolíbalem, Šimotovou, vyskytuje se u Kolářova stolu ve Slavii, z básníků jsou mu blízcí Pavel Šrut, Ivan Wernisch a další.

Každý – nebo tedy skoro „každý“ – tehdy ví, že je možné nalézt ho v oddělení užité grafiky a fotografie v Uměleckoprůmyslovém museu, kde se u něho občas zastaví na kus řeči třeba Hrabal při svých obchůzkách Starým Městem: Kroutvor o něm napíše několik zasvěcených studií. V muzeu se stará o sbírku plakátů, uspořádá památeční výstavu, ale má tam, jak přiznává ve vzpomínkách, dost času na čtení a psaní, přičemž postupně vytváří kolem sebe prostor svobodného a nezpolitizovaného myšlení a konání: i zábavy, neboť společenský život ho zajímá nejen teoreticky. Užívá si tam relativně svobodného prostředí (dostane to název „šedá zóna“), které využívá i ke svým interesům a zálibám, jež postupně prohlubuje a rozšiřuje. Přes moderní umění, k němuž začne být časem rezervovanější až skeptický, se dostává ke kulturní historii, především k historii střední Evropy a kulturního milieu, které se z Prahy a Čech ze známých důvodů vytratilo, ale on si ho snad právě v tom reprezentativním domě z časů c. a k. monarchie silně uvědomuje. Tehdy vznikají jeho texty podepisované průhlednou kafkovskou šifrou „Josef K.“, které nejdřív vycházejí v samizdatu, jehož je Kroutvor sám významným producentem (texty opisoval, vázal i distribuoval), po listopadu vyjdou v brožuře Potíže s dějinami. Píše tam o německých pražských spisovatelích, o kulturních vztazích s Vídní, o módě a stylu první republiky, o emigraci, o tom „slovanském dilematu“, před kterým stál také, když koncem 60. let prožil půl roku ve Francii, odkud se však vrátil, naplněn touhou se tam vracet, což mu ve větší míře umožnil až pád komunismu.

Do devadesátých let vstupuje jako vyzrálý esejista, který má svůj vypsaný styl a fazonu. Vychází mu kniha o Egonu Schielem, který je v té době daleko méně znám než nyní, publikuje texty o výtvarném umění, o minulosti i přítomnosti pražských kaváren, píše cestopisné fejetony, připravuje výstavy, v paměti mnohých uvázne ta o Cestách na jih za začátku 90. let, což je i jeho téma, neboť k Paříži se přidává Itálie, zvlášť Benátky, o nichž opakovaně píše a přidává k nim další místa směrem, který je mu nejbližší. V sérii topografických esejů Praha mizerná objevuje periferii Prahy, opomíjená předměstí s drsným kouzlem a nečekanou atmosférou: ta rychle pod tlakem změn mizí a Kroutvor je asi poslední, kdo zachycuje jejich oprýskaný půvab.

Ve vzpomínkách zároveň přiznává, že v těch letech mu není nejlépe, trpí depresemi, které mu stěžují to, co měl vždy nejraději, soustředěnou četbu. Nepředělá se ani do počítačového světa, ten jeho zůstane rukopisný, spojený s tužkou, papírem, notesem a kavárenským stolkem. To je jeho pevnina, po níž se pohybuje jako dandy, vyčnívající se svým motýlkem a vždy dobře padnoucím sakem mezi vágusáckými intelektuály ve vytahaných svetrech. Málokdo ví o jeho trápení, neboť to, co píše, má vždy švih a vyzařuje z něj duch sdílené radosti z krásných věcí a stále častěji krajin, které jsou blízké jeho srdci a stávají se pak blízké i jeho čtenářům. Stejně jako poutníkovy možnosti obejít svět jsou velmi omezené, musí i esejista věnovat pozornost jen jistým krajinám. Jsou to krajiny „okraje“, často hraniční nebo takové, ke kterým se musí člověk dopracovat přes jejich zpočátku drsné vrstvy: především je to Šumava, Novohradské hory a Vitorazsko a pak Vysočina, vnitrozemský kraj, ale s hraničním charakterem. Tak píše opakovaně o Máchovi, Kafkovi, Hrabalovi, Váchalovi, Stifterovi, Urzidilovi a dalších, které obvykle zasazuje do krajiny, s níž jsou spojeni.

Josef K. pomalu opouští kavárenský stolek a bere do ruky hůl, se kterou se vydává na cestu, obvykle zase na jih, ale nemusí to být až za Alpy a na Apeniny, stačí na Šumavu, a zvlášť na místo, které se mu stane nejdražší, do Novohradských hor a na Vitorazsko, tedy až na samý konec českého světa, kam se přesune se svou pozdní rodinou a které začne objevovat jako svébytný kulturní prostor potopený po druhé světové válce, možná nejzapomenutější kraj v Čechách vůbec. Po vyhnání původního obyvatelstva se nikdy nepovedlo aspoň zdánlivě tyto končiny zalidnit, kdo sem byl přivezen, hleděl co nejrychleji zmizet. Je příznačné, jak tento „vystrkov“ láká právě subtilního pražského intelektuála. Věnoval mu několik textů, shrnutých do oddílu Lesní eseje (podle přilehlého rakouského kraje Waldviertel, ale i podle rázu krajiny, jistě i s myšlenkou na Heideggerovu Lesní cestu). Portrétuje a rekonstruuje zdejší kulturní vrstvy, které byly v posledních čtyřiceti letech zlikvidovány jako snad v Čechách nikde jinde (devastace severních Čech, především Mostecka, je trochu jiného druhu): zde nezůstalo z práce a úsilí předchozích generací – to, co jsou pro Šumavu Schwarzenbergové, byli pro Novohradsko Buquoyové – skoro nic, vše překryla příroda, která je bez styku s člověkem neobyvatelnou divočinou. Kroutvorovou snahou je vrátit tomuto koutu aspoň část paměti, opět ho propojit s územím na druhé, rakouské straně, kde se mohl život normálně rozvíjet. Dělá to, co kunsthistorik dělat může: hledá souvislosti a vztahy, navazuje přesekaná vlákna.

A přitom se stále víc oprošťuje od zbytečností a složitostí, hledá prostotu a rovnováhu s přírodou, tradicí a hodnotou „dobře vedeného“ života. Píše krátké úvahy o krajině, řemeslech, starých cestách a stromořadích, o nenápadných věcech, které přitom dobře slouží a vydrží a které člověk naší doby přehlíží, anebo o nich už vůbec neví. Oceňuje, když jsou předměty fortelné, rukodělné, omakané časem a uživateli. Doporučuje víc si všímat prostých hodnot a kvalit, které doba spíš vytlačuje a přestává pro ně mít cit. Je na straně starých domů a venkovských hospod, lopaty a koštěte, sálajících kamen a nahřátých talířů a dalších zapomínaných jevů zaniklé civilizace, která byla možná drsnější a chudší, ale nejspíš v ní bylo i víc krásy a pravdy. Je evidentní, že k tomu městský dandy, kunsthistorik a ozdoba společnosti směřoval celý život a na prahu stáří, které nijak nepopírá, se stává sám elementem základních živlů, větru, vody a kamení, milovaných hor na samém okraji země.

18. dubna 2022