Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Nonstop disident Michal D.

Čím dávnější jsou časy komunistického režimu, tím početnější jsou řady těch, kdo mu před víc než pětatřiceti lety statečně vzdorovali. Nově je rozšířil populární hudebník Michal David. V široce sdíleném videu mluví o svých obavách z toho, že se vrací normalizační poměry. „Dneska člověk už nemůže nic říct. Lidi se bojí říct pravdu, vracíme se zpátky do totáče.“ Zneklidněný tím je skutečně hluboce. „Co se to děje? Vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu jsme všichni bojovali a hlavně my muzikanti taky, že jo.“ Nemálo pamětníků jeho slova zaznamenalo s pobaveným či pobouřeným údivem. Michal David jako bojovník proti režimu.

Trump proti Trumpovi

Před několika týdny se mohlo zdát, že vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách je prakticky jisté. Proti republikánskému vyzyvateli stál nepopulární a starý držitel úřadu, jehož zrychlující se mentální i fyzický úpadek byl naprosto zjevný. Trump se štěstím přežil pokus o atentát, bezprostředně po něm dal najevo vzdor a sílu, zachytila to ikonická fotografie. Dalo se čekat, že jeho preference dál porostou. Zjevně se tak ale nestalo. Souboj Donalda Trumpa s Kamalou Harrisovou, která na demokratické kandidátce vystřídala Josepha Bidena, se zdá velice těsný.

Uronit slzu nad dějinami

Po uvedení filmu Vlny v režii Jiřího Mádla následovala v tuzemských médiích vlna (ehm) až manifestačního nadšení. Sledoval jsem ji zdálky a v tom extatickém jednohlasu mi přišla až podezřelá. Konečně se v Česku zas natočil film evropského formátu! Světového formátu! Ve velkém sále Thermalu po premiéře následoval nebývale dlouhý potlesk. Vlastně se tam doteď tleskat nepřestalo. Odpusťte mírnou jízlivost, ten film ani jeho autoři za místy přepjaté reakce jistě nemohou. Do tak velikých výšin vyhnaná očekávání si navíc koledují o to, aby byla zklamána teď, když snímek vstupuje do tuzemských kin.

Svině, zombíci a optimista Foltýn

Plukovník Otakar Foltýn, kterého vláda jmenovala koordinátorem strategické komunikace, si v sobotu zakomunikoval. Na festivalu ve Slavonicích mluvil o informační válce, o lidech, kteří na sítích zuřivě šíří různé hoaxy nebo i ruskou propagandu, a označil je za „zombíky“. Patří mezi ně podle něj čtyři a půl procenta lidí v Česku. A došlo i na další charakteristiky. Ti, kdo obdivují ruského prezidenta Putina, jsou podle Foltýna „velmi často lidé, kteří jsou nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění anebo mají jenom životní smůlu anebo jsou to prostě jenom svině“.

Hlavně zůstat naštvaný

Rakouská filiálka ekologické organizace Poslední generace ukončila činnost, přestala v ní vidět smysl, protože pro ni neexistuje perspektiva úspěchu. „Společnost selhala,“ píše se v oznámení pro veřejnost. Boj proti klimatické změně a politice, která ji má způsobovat, bude pokračovat dál. Prohlášení končí slovy: „Zůstáváme naštvaní.“ Jako kdyby záleželo právě na tomhle.

Česko – země pijákům zaslíbená

Česko by mělo regulovat prodej alkoholu, jeho spotřeba je tu nebezpečně vysoká a v Evropě ojedinělá, mladí lidé přicházejí do kontaktu s alkoholem nepřiměřeně brzo, společnost za to platí vysokou cenu. Zároveň by se ale měl za přísných podmínek umožnit legální přístup k jiným drogám, než je alkohol. Tvrdí to končící národní drogový koordinátor Jindřich Vobořil, který za svým nuceným odchodem vidí i tlak „alkoholové lobby“. Vyšší regulaci alkoholu podporují i někteří zástupci Pirátů, navrhují například omezení prodeje alkoholu nebo opatření etiket varováním.

Utopie a nostalgie, smutné sestry

Mohlo by se zdát, že zásadní společenský a politický střet dneška se odehrává mezi utopisty (často mladšími) a nostalgiky (často staršími), těmi, kdo chtějí jít kupředu (ať už to znamená cokoli), a těmi, kdo chtějí společnost směřovat opačným směrem. První se – v očích svých kritiků – upínají k nějakému absurdnímu a dosavadní lidskou zkušenost popírajícímu projektu proměny společenského uspořádání, jejich snaha, úprk vpřed, proto nutně musí skončit nárazem do zdi reality, v troskách iluzí anebo v potěmkinovské vesnici udržované násilím státní moci.

Olympijský rekord v pobouření

Michelangelo Buonarroti vytvořil Pietu a vymaloval Sixtinskou kapli, jsou to vrcholná díla křesťanstvím inspirovaného umění. Je také autorem sochy Bakcha, opět velmi sugestivním a okouzlujícím způsobem zachycené podoby přiopilé prostopášnosti. Michelangelo v tom ohledu mezi velkými umělci renesanční Itálie nebyl zdaleka jediný.

Když práce potká smutky

Dělání, dělání všechny smutky zahání, zpívá se ve známém výchovném popěvku, dala by se v něm vidět varianta Písně práce určená pro terapeutickou kulturu posledních desetiletí. Popisuje práci nikoli jako „matku pokroku“, příčinu polidštění opice nebo cestu k vybudování lepší, beztřídní společnosti či naplnění snu o zaslouženém osobním blahobytu, ale jako, řekněme, terapeutický proces. Způsob, jak „zahnat smutky“ (jazyk soudobého diskurzu by asi volil odborněji znějící terminologii). Dělání je lék, třeba i účinnější než zoloft.

Věk je jenom číslo? To víte, že jo

Věk je jenom číslo. Ze všech floskulí, které dnes obíhají reálným i virtuálním světem, je tahle snad nejotravnější a možná i nejškodlivější. Nejenom proto, že je taky absurdní. Ano, věk se vyjadřuje číslovkou. Něco z toho snad vyplývá? Kdyby mě, nedejbože, vítr zavál na místo silného zemětřesení a spadl mi tam na hlavu balkon, asi bych se neutěšoval tím, že intenzita otřesů země na Richterově stupnici je „jenom číslo“. Netvrdím tím, že na životním stylu lidí, v souvislosti s nimiž se tahle floskule používá, je něco v zásadě špatně. Je to úctyhodné, když si někdo dokáže dlouho udržet svěžest těla i ducha, skáče s padákem, režíruje filmy jako čtyřiadevadesátiletý Clint Eastwood a podobně

Konsekvence našeho spíkování

Ministr školství Mikuláš Bek by rád zavedl povinnou angličtinu už od první třídy, nic proti tomu. Děti jsou v tom věku učenlivé a umět cizí jazyky je potřeba, na tom se shodnou asi všichni. Jiná věc je, jestli by český školský systém dokázal tu výuku provádět způsobem, který by měl smysl. Nedostatečná znalost angličtiny je v české veřejné debatě dlouho probírané téma. A jistě platí: Čím větší znalost, tím lépe. Ze svých letmých pozorování jsem ale nenabyl dojmu, že by Češi ve znalosti toho jazyka v evropském kontextu nějak dramaticky zaostávali.

Harrisová coby maximum možného

Šlo to docela rychle. Něco málo víc než tři týdny po fatální předvolební debatě Josepha Bidena a Donalda Trumpa se úřadující prezident vzdal kandidatury v letošních volbách a jako svou nástupkyni podpořil viceprezidentku Kamalu Harrisovou (byly kolem toho drobné a symptomatické zmatky, v první verzi Bidenova oznámení prezident Harrisové jen poděkoval). Ta náhlá rychlost by se vzhledem k tomu, jak se Bidenova kandidatura přinejmenším v posledních měsících vyvíjela, mohla zdát překvapivá. Jeho tristní vystoupení v debatě ale nefungovalo jako spouštěč prvních pochybností o prezidentově způsobilosti zvládnout kampaň a další výkon úřadu.

Cancel culture je mrtvá! Ať žije cancel culture!

Existuje dost příznaků toho, že tzv. kultura rušení je v západních, především anglosaských zemích na ústupu, za zenitem. Ne že by se na síti přestaly tvořit příležitostné klaky, aby se sesypaly na nějakého nešťastníka, protože se dopustil (nejlépe před mnoha lety) nějakého „neodpustitelného“ prohřešku proti pokrokářskému bontonu. Ale výrazně ubylo případů, kdy to pro něj má ještě jiné a vážnější následky (např. vyhazov z práce).

Česko – velmoc nedůvěry

Důvěra ve vládu a veřejné instituce je v Česku v evropském kontextu extrémně nízká, pod evropským průměrem je tu i důvěra v druhé lidí. Vyplývá to z pravidelného průzkumu OECD, který proběhl koncem minulého roku. Je to pro Česko neblahá (a nijak překvapivá) zpráva, rozšířením nedůvěry společnost vážně eroduje a může pro ni v těžších časech, než jsou tyto, představovat i existenční hrozbu. Proč by se někdo měl nasazovat za stát, jemuž nevěří, a za lidi, kterým nevěří? Proč by se vůči nim měl chovat důvěryhodně, když je za důvěryhodné nepovažuje?

Je těžké být dnes na Západě Židem

Mezi „trvalky“ soudobé veřejné debaty patří i spory o to, kde končí „antisionismus“ nebo legitimní kritika Izraele a začíná antisemitismus. Už to, že se taková debata vůbec vede, je svým způsobem příznačné. V té části západní veřejnosti, která je vůči citům národnostních nebo rasových menšin vnímavá a někdy až přecitlivělá, přece platí, že vnímá-li příslušník menšiny nějaká slova či chování jako rasistické, tak to rasistické prostě je (aspoň většinou). Pro Židy ale tohle pravidlo zjevně neplatí, pokud někdo na obvinění z antisemitismu reaguje slovy „nejsem antisemita“, je to přijímáno jako dostatečné vysvětlení

Únos českého umění?

Česká veřejná debata je často vnímána jako generační spor. Vyhrocené podoby nabyl po zveřejnění petice Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG. Přibližně 2300 signatářů, mezi nimi někteří známí umělci především střední a starší generace, v ní žádá odstoupení rektorky Akademie výtvarných umění Marie Topolčanské, ředitelky Národní galerie Alicje Knastové a zásadní změnu fungování Ceny Jindřicha Chalupeckého, protože v těch institucích panují „neúnosné poměry“ a dochází v nich k „omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova. Prohlášení vyvolalo prudké reakce.

Udržet jednotu za cenu sebedestrukce

Předvolební debatní střet Josepha Bidena a Donalda Trumpa skončil pro americké demokraty trapasem rozměrů až globálních. O jeho praktickém i symbolickém významu se toho napsalo už hodně, bylo to taky namístě. Americká média přinášejí další a další znepokojené hlasy z demokratického tábora, mluví o nutnosti zkusit na poslední chvíli ještě něco udělat, velmi jednoznačným způsobem situaci popisují i média včetně těch, jež straní spíš demokratům.

S maňáskem v patách za lepší příští

Umění má schopnost spouštět v hlavě diváka či čtenáře nejrůznější asociace, sledování příběhu nějaké postavy ho může přivést třeba k myšlenkám na příběh vlastní, účinkem uměleckého díla třeba jinak nebo intenzivněji nasvíceným může evokovat vzpomínky na to, co se stalo, nebo třeba nestalo, ale stát mohlo, snad i mělo, může vést k tomu, že začne vést nějakou novou konverzaci se světem. Šestidílná minisérie Eric na Netflixu tuhle schopnost navozovat asociace nepochybně má, navíc silnou.

Zlo není duševní choroba

David K., který koncem minulého roku vraždil na pražské filozofické fakultě a v Klánovicích, nezabíjel z ideologických motivů a nebyl nějakým způsobem radikalizovaný, navštěvoval sice psychiatrii, ale nedá se říct, že by byl duševně nemocný. K tomu závěru došli podle Seznam zpráv po několika měsících policejní vyšetřovatelé. Je to závěr, který by neměl nikoho moc překvapit – vrah po sobě nechal jen dopis na papíře, evidentně neměl zájem šířit do světa nějaké specifické, třeba politické, poselství, kdyby chtěl, měl spoustu možností, jak to účinně udělat,

Internet byl jejich moře

Mezi jednoznačně poražené ve volbách do Evropského parlamentu v Česku patří Piráti. V tom zrychleně ubíhajícím čase zdejší nejenom politiky je snadné zapomenout, že před posledními sněmovními volbami to byla strana, o níž se předpokládalo, že by se mohla stát hlavní opoziční silou, největší protiváhou ANO. Andrej Babiš se vůči nim také tenkrát vymezoval jako proti nejdůležitějšímu protivníkovi. V příštích parlamentních volbách to tak, řekl bych, nebude, Piráti v nich možná budou bojovat o holé přežití. Co se stalo? Na tuhle otázku existují jaksi standardizované odpovědi.

Elvis a Priscilla jako dvě ztracené děti

Spojené státy jsou republika, odmítnutí krále a království je podstatný element příběhu, který o sobě vyprávějí. Přesto ale jednoho krále měly. Respektive Krále, Elvise Presleyho. Postavu, k níž se vzhlíží, je uctívána jaksi zdola, není „jedním z nás“, je lidská a zároveň víc než lidská. A na Elvisovi nebo na jeho obrazu v kolektivní paměti je nadlidské prakticky všechno – hlas a magnetismus jeho pódiového projevu, popularita a vášnivé zbožňování fanoušky a fanynkami, jeho královské sídlo Graceland, dodnes jedna z nejznámějších amerických atrakcí, jeho příběh, v němž krále ničí cynický a majetnický manažer plukovník Parker.

Robert Fico odpouštějící

Slovenský premiér Robert Fico se poprvé od neúspěšného atentátu obrátil k veřejnosti. Na Facebooku zveřejnil čtrnáctiminutový projev, při jeho přednesu působil velice jistě. Nakonec i obsah jeho vyjádření nepůsobí jako emotivní projev zraněného člověka, ale jako vystoupení mocensky uvažujícího politika.

Temný mýtus o zrození dneška

Stará dobrá jaderná apokalypsa. Pro člověka určité generace může strach z ní mít ten trochu retro nádech, vidí v ní a ve strachu z ní taky atribut časů dětství a dospívání, vzpomínku na ni má uloženou v paměti někde vedle znělek Dietlových seriálů a chuti šumáku v puse. Tak moc byla tenkrát probíraná a trénovaná (nohama k výbuchu!), stala se součástí kolektivní imaginace, živou perspektivou budoucnosti. Tedy – živou. Jak se to vezme. A pak se nějak vytratila, spolu se světem rozděleným do sfér vlivu dvou nukleárních supervelmocí, její možnost jako kdyby zmizela spolu s železnou oponou.

Pyrrhovo vítězství nad Trumpem

Donald Trump odchází ze soudní síně, vypadá zachmuřený a taky poražený. Tuhle fotku v posledních hodinách přinášejí světová média, koluje po sociálních sítích. Lidé, v nichž bývalý prezident a současný kandidát budí silnou averzi, při pohledu na ni jistě zažívají velice libé pocity, stejně jako titulky, které oznamují Trumpovu prohru před soudem v New Yorku. Troufnu si ale odhadnout, že za to krátkodobé uspokojení bude protitrumpovský tábor tvrdě platit.

Proč by škola neměla mít „svůj hlas“

Mezi slova velice často užívaná v soudobém diskurzu patří také podstatné jméno hlas. Přikládá se mu značný význam, je potřeba najít svůj hlas, dát někomu hlas (ve smyslu nechat ho, aby se autenticky projevil), mít hlas a říct jím to svoje. Neprojevení může být důsledkem útisku nebo znakem selhání (hlas měl, nic jím neřekl, stanovisko nezaujal).

Matoucí nálepka „true story“

Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.

Přestávají Piráti být „cool“?

Tento týden proběhly Studentské volby. Pořádala je organizace Člověk v tísni v rámci akce Jeden svět na školách. Konají se před volbami, konávají se před volbami do sněmovny, do Evropského parlamentu a před volbami regionálními a prezidentskými. Jejich výsledek se jistě nedá brát jako přesný popis politických postojů dnešních středoškoláků – nadreprezentováni jsou mezi účastníky gymnazisté a podreprezentováni učni, ani počty hlasů podle regionů neodpovídají rozložení obyvatelstva. Studentské volby jsou taky hra a část voličů je zjevně právě tak vnímá, recesistickým stranám typu Ano lepší EU s mimozemšťany a dalším se daří docela dobře. Ale stejně může jejich výsledek něco naznačovat, zvlášť ve srovnání s minulými ročníky.

Svatá a „obludná“?

Každou neděli vysílá Česká televize nějaké dramatické dílo, tu minulou se ale na obrazovkách měla odehrát událost. Drama s vážným tématem, vycházející ze skutečné události, v hlavní roli s třiadevadesátiletou Jiřinou Bohdalovou. Umělecké kvality televizního filmu Svatá režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Marka Epsteina na tomto místě hodnotit nebudu, troufnu si ale tvrdit, že je to dílo pro zdejší tvorbu v něčem příznačné, vybere si vážné a v něčem velice dnešní téma, ale moc toho k němu neřekne,

Amazon proti kapitalismu

Filmová či televizní adaptace počítačové hry byla dlouho prokletý žánr, nevznikalo jich úplně málo, výsledky ovšem za moc nestály. Jediné naděje, které vzbuzoval, bylo úpěnlivé doufání, že třeba jednou někdo nějakou hru zadaptuje dobře. To se změnilo v posledních letech, kdy se produkční společnosti s až manickou energií vrhly na těžení „intelektuálního vlastnictví“, vytváření děl podle předloh, jež lidé dobře znají a jsou ochotny do takových projektů mohutně investovat.

Básník s pistolí

O Juraji Cintulovi, pachateli atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica, se píše jako o básníkovi a spisovateli, počítám, že ho to těší. Je to forma uznání jeho literárních snah, ne každý, kdo v životě sesmolil pár veršů, si automaticky zaslouží být označen za básníka. Ne každý, kdo vlastním nákladem vydal knihu, je spisovatel.

Novější články Starší články