Ondřej Štindl - redaktor a komentátor

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Na výpravách s Chrisem

Ve sváteční dny se mi nechce „tepat nešvary“ a vyhlašovat stanoviska, asi by se to ani nehodilo. Dobrá záminka napsat něco o člověku, kterého mám za dost inspirativního, i když neformuluje nějaké velké pravdy, nenabízí řešení, nenahlíží nějak nově a pronikavě problémy dneška. Inspirativní je pro mě nejenom tím, co dělá, ale i tím, že dokázal změnit svůj život způsobem, který něco přinesl jemu i světu, ale nedělá kolem toho tyjátr, na motivační přednášky ho neužije. Jmenuje se Chris Arnade; politicky bychom se asi na všem neshodli, považuje se za socialistu.

Všechnu moc exekutivě?

Když se kácí les, létají třísky, praví jedno z hrozivých mouder generalissima Stalina. Jeho platnost ovšem zjevně není omezena na území Sovětského svazu v době Stalinovy vlády. I v demokratickém světě občas nějaká ta tříska ulítne. Došlo k tomu zřejmě i ve Spojených státech a dalo to vzniknout sporu, jehož dopady mohou daleko přesahovat osud člověka, kolem nějž se ta kauza točí. Donald Trump vyhrál volby také proto, že sliboval drastické omezení migrace a přísný postup proti ilegálním imigrantům, v téhle věci podle průzkumů měl a má většinovou podporu americké veřejnosti.

Zmatek „primitivního antikomunisty“

Jeden z prvních (ne-li ten vůbec první) významných politických střetů na sociálních sítích v Česku se vedl o opodstatněnost – nebo naopak zpozdilost antikomunismu. Měl i nějaké praktické odůvodnění, stoupenci tuzemské levice – a zvlášť její mladší a progresivnější část – se snažili změnit porevoluční zvyklost ostrakizovat na politické scéně KSČM. Důsledkem toho totiž byla faktická nemožnost ustavit v Česku čistě levicovou vládu, která by nutně musela vzít komunisty do koalice, nebo se aspoň opírat o jejich podporu. Aby se tak mohlo stát, musela by se rozpadnout „antikomunistická dominance“.

Sporťáci v mlze dějin

Německý, v angličtině natočený film Mnichov 1972 (původní název September 5) je příkladem toho, jak ve skromných podmínkách natočit historický film, v němž dějinná událost působí jako v přítomném okamžiku se odvíjející, ještě neuzavřená a nezpracovaná realita. Je to thriller, jemuž neubírá napětí to, že publikum dobře ví, jak to všechno dopadne. Pátého září 1972 během olympijských her v Mnichově zaútočilo teroristické komando palestinské organizace Černé září v olympijské vesnici.

Člověk a jeho „prohraný boj“

Stává se to pravidelně. Když se v médiích referuje o smrti nějakého člověka, jenž zemřel na smrtelnou nemoc, jako se to tento týden stalo devětadvacetileté herečce Anně Slováčkové, popíše se to v médiích slovy „prohrál či prohrála boj“. Vzápětí se ale ozvou kritické hlasy, podle nichž taková zápasnická rétorika zkresluje podstatu události a zesnulého člověka, který byl poražen, kromě nepochopení navíc ještě jaksi umenšuje.

Vstříc sémantické apokalypse!

Je jaro, i pár těch slunečných dnů se venku rozsvítilo, zprávy jsou plné různých možností a forem apokalypsy – tak proč jednu nepřidat. Navíc ještě ne moc probíranou. A ne, nemám na mysli apokalyptické důsledky zavedení letního času. Jde mi o apokalypsu sémantickou, která není jen vzdálenou možností, ale už se rozbíhá. Před několika dny uvedla společnost OpenAI nový model chatbotu GPT. Jeho schopnost formulovat a vytvářet obrazy má být výrazně lepší. V oznámení o startu nového modelu se to ilustrovalo také schopností chatbotu vytvářet na základě fotografií obrázky ve stylu japonské animace anime.

Pišme knihy, které budou lepší než sociální sítě!

V této roční době, kdy se udílejí literární ceny, by se mohlo zdát, že si literatura dál udržuje společenskou relevanci. Do jejího světa ale prší Jobovy zvěsti – knižní trh se potýká s potížemi, podle průzkumů klesá schopnost publika zvládnout čtení delšího textu, spisovatele má nahradit umělá inteligence. V českém prostředí k tomu lze přičíst obvyklé stížnosti na kulturní politiku státu.

Shánčliví lidé a jejich děti

Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.

„Svobodka“ prozatím pokračuje

Americká administrativa bude dál financovat vysílání Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda (RFE/RL). Přijala tak předběžné opatření soudu, podle něhož vláda nemůže neposkytnout peníze, o nichž už dříve rozhodl Kongres, a měnit ho ex post je proto nezákonné. Neznamená to záchranu stanice v dlouhodobější perspektivě, zaručuje to jen přežití po nejbližší měsíce. Představitelé nové administrativy se snaží prosazovat představu, podle níž by moc exekutivy ve sféře její působnosti měla být fakticky naprostá.

Slzy nad Adolescentem

S tolika zasaženými a emotivními diváckými ohlasy jsem se setkal jen párkrát, pokud vůbec někdy. Čtyřdílnou minisérii Adolescent (původní název Adolescence, tedy Dospívání) na Netflixu viděly desítky milionů lidí a stala ze z ní událost přesahující sféru televizní zábavy. Mluví a píše se o ní nejen jako o diváckém zážitku, ale i jako o životní zkušenosti. Setkání s něčím nečekaně silným a zdrcujícím, co uvolnilo cestu skrytým emocím. Následují spoilery. Čtyři hodinové díly se z různých úhlů zabývají případem vraždy třináctileté dívky. Každý z nich je natočený v jednom záběru, děj se odehrává v reálném čase.

Nenápadný půvab lidí v řetězech

Politické rozdělení v některých západních zemích je do nemalé míry určováno pohlavím - především v mladších skupinách voličů. Ženy tíhnou k progresivní levici, zatímco muži jsou výrazně víc napravo. To také ovlivňuje styl nebo v širším slova smyslu kulturu politických táborů. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že když pravice vystřídá levici – jak se nedávno stalo ve Spojených státech –, končí éra moci s rysy v něčem feminními a přichází čas maskulinity. Jaká maskulinita to ale je? Administrativa nového prezidenta se v mnoha ohledech prezentuje jako revoluční.

Krvavé vzpomínky na dobu chaosu

Skoro každý sériový vrah má už dnes na Netflixu „svou“ minisérii. Je proto až s podivem, že na Charlese Mansona, démonickou postavu, jež v lidech po desetiletí probouzela temnou fascinaci, vyšla řada až teď. A že výsledkem není obvyklý naddimenzovaný upovídaný a formálně konvenční výklad, ale dokumentární film normální stopáže. Je dobře vystavěný, vynalézavě a efektivně se v něm pracuje s archivními materiály, režíroval ho klasik dokumentárního filmu Errol Morris. Co do sdělení je ale jeho film Operace Chaos: Mansonovic vraždy fragmentární.

S Teslou, ale bez paměti

Automobily na elektrický pohon symbolizují všechno, co je s dnešním Západem špatně – takový byl ještě nedávno konsenzus části konzervativní pravice, která je označovala za slepou vývojovou uličku, již mocensky a z pomýlených důvodů prosazuje establishment. Bývávalo. Mezi ty bizarnější události minulého týdne patřila i jakási prodejní akce u Bílého domu, během níž si prezident Trump vybíral z nabídky několika modelů elektrických vozů značky Tesla. Přítomný byl i majitel firmy Elon Musk, který při té příležitosti vyslovil závazek, že jeho společnost zdvojnásobí výrobu, což prezentoval jako projev víry v Ameriku.

Kulturní křesťanství jako „víra pozpátku“?

V diskusích o tom, co by západní civilizace měla v zájmu vlastního přežití ve svém životě výrazněji zviditelnit, často zaznívá výraz „židovsko-křesťanské hodnoty“. Operují jím i lidé, kteří se ke křesťanství (nebo judaismu) jako k náboženskému přesvědčení třeba nehlásí. Vnímají ale zásadní úlohu, již ta víra a její hodnoty ve formování a udržení západní civilizace měly, a jejich přežití považují za předpoklad jejího dalšího trvání.

Slzy „libtardů“ jako smysl politiky?

„Zmlkni, prcku (Be quiet, small man),“ doporučil Elon Musk polskému ministrovi zahraničí Radosławu Sikorskému, který na síti X napsal, že Evropa by měla pro Ukrajinu hledat náhradu za internetové připojení Starlink, jež napadené zemi poskytl právě Musk. S „výchovným políčkem“ hned přispěchal i ministr zahraničí USA Marco Rubio, když použil teď už obligátní americkou výzvu: „Poděkuj!“ Pochopitelně to vyvolalo emotivní a dotčené reakce.

Pět let po lockdownu

Ve čtvrtek to bylo pět let ode dne, kdy vláda vyhlásila nouzový stav, začalo období covidových lockdownů. Čas v něčem strašně dávný a zapomenutý, zároveň jako by to bylo včera, jako by to nikdy neskončilo. Zkušenost té doby je hodně diskutovaná a přitom, myslím, nezpracovaná, snad i vymlčovaná. Pandemie představovala mimo jiné i milník vývoje české veřejné debaty směrem k bezmyšlenkovitému tribalismu. Pro mnoho a mnoho jejích účastníků se stala součástí velkého příběhu o tom, jak měli vždycky a ve všem pravdu.

Happy end na Oscarech

Na Oscarech dnes už zjevně záleží tak málo, až je možné, že je vyhraje skutečně dobrý film. Jmenuje se Anora, natočil ho režisér Sean Baker. Jeho vítězství v něčem odpovídá způsobu, jímž se Oscary v posledních letech proměnily, celkem často se stane, že cenu pro nejlepší film získá snímek, který v kinech moc lidí nevidělo. Anora ve světových kinech utržila 41 milionů dolarů, mezi oscarovými vítězi hůře dopadly jen snímky Země nikoho a V rytmu srdce, jež ale byly uvedeny v době covidových lockdownů (i tak ale Bakerův malý a nezávisle produkovaný film něco vydělal).

Pohraniční stráž zasahuje

Současná veřejná debata má velice mnoho velice otravných rysů. Mezi ty nejotravnější z nich počítám existenci jakési „pohraniční stráže diskurzu“. Jednotka zapálených debatérů bděle sledující, jestli někde někdo názorově neujel, nepřekročil hranici přijatelného, jejíž poloha se sice v čase dost mění, členové stráže o její aktuální poloze ovšem mají skoro vždy přehled, v případě pochybností ji určí sami. Na překročení hranice stráž reaguje rázně a nesmlouvavě, doba si to zřejmě žádá. Nedávno zasáhla proti známé novinářce Petře Procházkové, která v televizi řekla, že ukrajinský prezident Zelenskyj během setkání s Donaldem Trumpem a J. D. Vancem udělal chyby.

Americké císařství

Příběhy, které si jako jednotlivci i jako společnost o sobě vyprávíme, jsou strašně důležité. To je známá a často opakovaná, dalo by se říct banální pravda. Ale pořád pravda. Jsou důležité, i když třeba nejsou ve všech ohledech pravdivé, ledacos je v nich zkresleno či pominuto. Jeden z nejsilnějších příběhů moderní doby je ten americký, který lidé na celém světě vstřebávali nejenom ze zpráv a knih, ale i z popkultury, písniček a filmů známých po celém světě. Už nějakou dobu se ale ten „oficiální příběh Ameriky“ mění.

Jeff Bezos se činí

Z šéfa Amazonu a třetího nejbohatšího člověka na světě Jeffa Bezose se v poslední době stala politicky angažovaná osoba. Spolu s dalšími technologickými magnáty byl svědkem inaugurace prezidenta Donalda Trumpa, což bylo obecně interpretováno jako příznak nového spojenectví. V tomto týdnu formuloval svůj vydavatelský ideál – Bezosovi patří deník Washington Post, z hlediska zisku je mezi jeho podniky jistě bezvýznamný, vliv tradičních médií navíc klesá, ještě pořád to ale jsou vlivné noviny. Bezos se rozhodl provést v deníku koncepční změnu, oznámil ji v dopise redakci, který zároveň zveřejnil na síti X.

Válka, ve které se Rusko a Západ navzájem podcenily

Válka na Ukrajině začala před třemi roky, 24. února 2022. Postupně se podoba konfliktu ustálila ve vyčerpávající a zdlouhavou „opotřebovávací válku“. Na diplomatické frontě ale vývoj prudce akceleroval, když nový americký prezident Donald Trump prohlašuje, že konflikt chce co nejrychleji ukončit. Evropu zároveň ale znejišťuje, když ji odstrkuje na vedlejší kolej, a vůči Ukrajině a Volodymyru Zelenskému vystupuje výrazně kritičtěji než jeho předchůdce. V Salonu Echa jsme o tom debatovali s Michaelem Žantovským, Jiřím Šedivým, Jiřím Weiglem, Ondřejem Soukupem a Jiřím Justem.

Twitter není „skutečný život“. A zároveň je

Mezi ty, kdo nevyhráli volby v Německu, nepochybně patří také Elon Musk. Na svém masově sledovaném (200 milionů sledujících) účtu na síti X (dříve Twitter), již vlastní, masivně propagoval AfD, psal o ní jako o „poslední jiskřičce naděje“ pro Německo, burcoval, co to šlo, přidávali se k němu i někteří další členové Trumpovy administrativy. Zdá se ale, že ta nebývale silná podpora z Ameriky výsledek AfD nijak neovlivnila. Podpora strany byla podle průzkumů od konce roku plus minus stabilní, oscilovala mezi 19 a 22 procenty, její zisk ve volbách průzkumy kopíroval.

Rakovina jako performance

Potěší to, když člověk náhodou a nepřipraven narazí na dílo, které ho osloví silněji, než čekal, uvázne mu v hlavě. Ne nutně jako vrcholný umělecký výkon, ale jako výsledek poctivé snahy vyprávět příběh, na kterém „něco je“, něco víc než senzační okolnosti a drama, v němž jde také o lidské životy. Podobnou zkušenost jsem udělal s šestidílnou australskou minisérií Jablečný ocet. Pustil jsem si ji na zkoušku, na základě letmo zahlédnutého doporučení a bez velkých očekávání, ve stavu otupělosti, kdy mysl zvládne nanejvýš chvíli zpracovávat pohyblivé obrázky, než odpadne.

Hlavně se nezatěžovat fakty

Tyhle dny nejsou z nejveselejších. O to víc je člověk vděčný za důvod trochu se zasmát. Dostal jsem ho ze strany celkem nečekané – od Elona Muska, což není ten největší vtipálek na světě, i když si tak někdy asi připadá. Po převzetí Twitteru (dnes X) umožnil přidávat ke statusům takzvané komunitní poznámky, které uváděly na pravou míru faktické nepravdy v tom statusu obsažené. Často a úspěšně a pro uživatele užitečným způsobem byly korigovány absurdity, jež přicházely z „woke“ tábora.

Uprchlík v „prohnilé zemi“

Americký snímek Brutalista režiséra Bradyho Corbeta je obdivovaný a v některých ohledech taky obdivuhodný film. Už po jeho světové premiéře na festivalu v Benátkách, kde získal Stříbrného lva za režii, se o něm psalo jako o události, která svým významem přesahuje dimenzi jednoho roku. Následovala další ocenění, na Oscara je nominovaný v deseti kategoriích včetně ceny pro nejlepší film. Brutalista je film nesený vskutku obdivuhodnou ambicí.

Kdo obstojí ve „flyntovském“ testu?

Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti hájit vaše právo to říkat. Tahle sentence mylně připisovaná Voltairovi byla po dlouhé roky stálicí české názorové publicistiky, používala se někdy s až legračně veledůležitým důrazem. Jsou horší věci. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem na ni už dávno nenarazil. Je to docela příznačné. Důvod, obávám se, není to, že by se stoupenci svobody projevu, mezi něž se počítám, naučili podepírat svoje teze méně okoukanými citacemi. Ale spíš to, že vnímání svobody projevu (i dalších svobod) jako univerzální hodnoty je dnes o dost méně rozšířené než dříve.

Krásný nový svět podle J. D. Vanceho

V Paříži se sešly světové špičky, aby debatovaly o hrozbách, jež přináší nástup umělé inteligence. Projev tam měl i americký viceprezident J. D. Vance, jeho čtvrthodinové vystoupení mělo velký ohlas, nedivím se tomu. Byla to dobře přednesená řeč, taky dobře napsaná – ne ve smyslu výjimečných literárních kvalit, ale srozumitelná, neužvaněná, věcná a nezanesená prefabrikovanými obraty. Označil bych ji za přesvědčivé vyjádření stanoviska, s nímž v mnoha ohledech nesouhlasím.

Oscarová legrace s Emilií Pérez

Ve světě se toho momentálně děje docela dost, člověk by proto mohl snadno přehlédnout, že budou brzy udělovat Oscary. A byla by to škoda – ne snad proto, že by letošní ročník Cen akademie byl nějak mimořádně nabitý nebo že by dění kolem Oscarů toho hodně, jak se dnes rádo říká, „vypovídalo o společnosti“ či aspoň o momentálním stavu, neb snad i dalším směřování filmového umění. Je to ale jistým morbidním způsobem zábavné – a na nějakou tu výpověď možná nakonec taky dojde. Nejvíc oscarových nominací – třináct – získal film francouzského režiséra Jacquese Audiarda Emilia Pérez.

Mysterium kanceláře

Na Apple TV+ (v Česku i na Canal+) začala druhá řada seriálu Odloučení (Severance). V amerických médiích se píše, že to je ten nejlepší seriál, jaký je aktuálně na streamovacích platformách k vidění. Jistě, podobné superlativy jsou v současné kulturní publicistice používané značně inflačním způsobem, v případě Odloučení mi ale nepřijdou nemístné, i když v sestavování žebříčků a vyhlašování těch nej nej děl nevidím velký smysl.

Který film je ten „prorocký“?

Film je sugestivní umění, ještě pořád masově sledované. Čas od času se proto stane, že nějaký snímek získá jaksi prorockou reputaci díla, jehož autoři odhadli a vyjádřili budoucnost dřív, než se stala, způsobem, jímž se svět teprve promění. Pro lidi se sklonem ke konspiračnímu teoretizování je například časté vnímání hraného filmu coby komunikačního nástroje, jímž je zasvěceným předáváno nějaké skryté poselství.

Novější články Starší články