Ondřej Štindl - redaktor a komentátor

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Putin kazí Trumpův deal

Americký prezident Donald Trump dal svým charakteristickým způsobem – rozhořčeným postem na jím vlastněné sociální síti Truth Social – najevo značnou frustraci z chování Vladimira Putina, který bez ohledu na probíhající jednání dál pokračuje v bombardování ukrajinských měst. Značné rozčarování z ruského chování panuje v Bílém domě i podle amerických médií. Včera prezident ještě přitvrdil v postu, kde napsal, že si Putin „zahrává s ohněm“. Jistě, nedá se to přeceňovat, prezidentova citová hnutí jsou častá, silná, ne vždy předvídatelná a velice proměnlivá

Dlouhá a příznačná debata o „sviních“

Člověk dnes nikdy neví, která z mnoha sentencí, jež se do veřejného prostoru – třeba každodenně – vypouští, ho bude na dlouhou dobu definovat. Například koordinátor vládní strategické komunikace plukovník Otakar Foltýn. Je to už tři čtvrtě roku, co ve spíš komorním prostředí na besedě s publikem na festivalu ve Slavonicích cosi řekl. A vášnivé (a někdy taky hysterické) debaty se o tom vedou ještě dnes (například v čerstvém diskusním střetu s Janem Zahradilem v pořadu Echo Prime Time). Způsobilo to jedno slovo. Pokud by to někdo náhodou nevěděl, bylo to slovo „svině“.

Co dělat po kulturní válce?

Kulturní válka skončila. Kulturní válka neskončí. První platí ve vztahu k realitě tohoto světa, ke střetům, jež vyvolal vzestup ideologie, jíž se říká progresivismus nebo „woke“, o níž se ještě nedávno předpokládalo, že jí bude patřit budoucnost. Její vzestup byl ale krátkodobý, její politická základna se dramaticky zmenšila, podobně jako její popularita, značně nejistá (přinejmenším) je i její budoucnost – mladší generace se od ní dle průzkumů odklánějí. V Paříži působící americký filozof Justin Smith-Ruiu nedávno pobaveně popisoval setkání s francouzským novinářem, který se ho ptal na Smithův postoj k „le wokisme“.

Hajlující hvězda

Světoznámý rapper Kanye West (v současnosti vystupuje pod jménem Ye) vydal osmého května, kdy se v západních zemích slaví porážka nacismu, novou skladbu. Jmenuje se Heil Hitler, v až euforicky znějícím refrénu nacistický pozdrav zpívá mužský sbor, do cody skladby zní úryvek Hitlerovy řeči. Píseň byla zveřejněna na sociální síti X, jiné platformy ji zakázaly. I tak se ale virálně šíří, jenom na X klip zhlédly miliony uživatelů, potenciální posluchači se k Westově skladbě dostávají i jinými způsoby. Od autora toho díla se kvůli četným Westovým hrubě antisemitským výrokům (a dalším věcem) už dříve distancovaly velké nahrávací společnosti a obchodní i další firmy.

Nejdůležitější krok v životě?

Ta úleva byla v končícím týdnu skoro cítit ve vzduchu. Úleva rodičů, jejichž potomci byli přijati ke studiu na vybranou střední školu, případně se dostali aspoň někam. Pro člověka mého věku, jehož děti mají školní docházku už dávno za sebou, jsou jarní měsíce dobrá šance být za tuhle životní okolnost hluboce vděčný. Už je ušetřený toho stresu a naštvanosti na systém, který rodiče nutí manicky vyhodnocovat informace o různých vzdělávacích ústavech a kalkulovat šance na přijetí na ně. Dohlížení na to, aby se potomci pořádně učili, svědomitě chodili na zkoušky nanečisto a neponechali nic náhodě. A zároveň děsu z toho, že děti dost pilné nejsou.

Ptáci a kouzla na dně společnosti

První záběr filmu Ptáče britské režisérky Andrey Arnoldové ukazuje odlétajícího racka viděného přes drátěné pletivo, je v něm velice zřetelná symbolika. Naprostá ptačí volnost jako předmět touhy člověka zavřeného do klece – poměrů, času, lidského těla neschopného letu. Tím, kdo se dívá, je hrdinka filmu Bailey (Nykiya Adamsová), dvanáctiletá holka z malebného anglického hrabství Kent, z nějž ale zná především jeho odvrácenou, ušpiněnou tvář, mezi jeho obyvateli patří k té nejnižší vrstvě. Její táta Bug (Barry Keoghan) se chce po krátké známosti ženit, což Bailey neschvaluje

Bitva urputná o helmu brankářskou

Začalo mistrovství světa v hokeji. Pro část komentátorů to znamenávalo příležitost ke strukturovanému povzdechu – ach jo, český národ je na tom, bohužel, tak špatně, že už ho dokáže sjednotit jenom hokej. Lední. Tahleta fanouškovská citová hnutí ale přece nemohou nahradit pouto hluboké sounáležitosti, tak dobře známé našim předkům... a tak dále a tak podobně. Další skupina komentátorů – počítám se k ní i já – na „komentáře první vlny“ pak reagovala svým protistanoviskem. Stručně by se dalo shrnout tímto způsobem: Nechte hokej na pokoji, pokud v téhle zemi existuje problém atomizace, lhostejnosti a znesváření.

Jakou národnost mají filmy?

Prezident Donald Trump se rozhodl zachránit americký filmový průmysl. Když to počátkem minulého týdne oznámil, zavdal tím šéfům toho průmyslu důvod k panice – Trumpem navrhovaný způsob záchrany by velmi snadno mohl přinést jeho zničení. Minulé pondělí Trump oznámil, že chce uvalit stoprocentní clo na filmy produkované v cizině. Americký filmový průmysl podle něj umírá, protože filmovou produkci z USA odlákávají jiné země, činí tak koordinovaně a vytváří tak prý hrozbu pro národní bezpečnost Spojených států, jelikož tak mohou šířit svou propagandu.

Kdo byli rudoarmějci?

Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně. Každý rok začátkem května bylo vidět ve výlohách obchodů, ve školách a veřejných budovách, v hodinách výtvarné výchovy je žactvo poslušně rozmnožovalo. Tanky a šeříky na oslavu „slavných májových dnů“ na památku Rudé armády – osvoboditelky. Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně.

Trump jako zachránce levice?

Volby v Kanadě vyhráli vládní liberálové, ještě koncem minulého roku se taková možnost zdála naprosto nereálná, kanadští konzervativci směřovali k jasnému vítězství. Změnil to ale nástup Donalda Trumpa, který svými řečmi o připojení Kanady k USA a zaváděním tarifů vnesl do kampaně úplně nový leitmotiv, jenž zastínil témata konzervativců i reminiscence na dobu vlády Justina Trudeaua. Konzervativci začali být částí nově semknuvší se kanadské veřejností vnímáni jako „ušpinění“ blízkostí k Trumpovi, nový leader liberálů Mark Carney se oproti velmi „woke“ Trudeauovi mohl jevit jako věcný a zkušený technokrat.

Budoucnost patří žvástu?

Tradiční média se přežila, už nemohou plnit roli „strážců bran“, kteří rozhodují o tom, kdo smí být připuštěn do veřejné debaty. Jejich místo zaujímají média nová, pružnější, přizpůsobenější duchu doby a představám publika a tak dále a tak podobně. Něco podobného člověk slyší často a jistě je na tom velký kus pravdy. Pokud ale ta nová a lepší – demokratičtější, pluralitnější, svobodnější a bůhvíjaká ještě – hrají dnes vůdčí roli, měla by si to připustit a nehrát si na outsidery z undergroundu, když se jim to hodí. Tu značně vypočítavou vyhýbavost některých nových mediálních hvězd ilustruje nedávné dění kolem podcastu Joea Rogana.

Na výpravách s Chrisem

Ve sváteční dny se mi nechce „tepat nešvary“ a vyhlašovat stanoviska, asi by se to ani nehodilo. Dobrá záminka napsat něco o člověku, kterého mám za dost inspirativního, i když neformuluje nějaké velké pravdy, nenabízí řešení, nenahlíží nějak nově a pronikavě problémy dneška. Inspirativní je pro mě nejenom tím, co dělá, ale i tím, že dokázal změnit svůj život způsobem, který něco přinesl jemu i světu, ale nedělá kolem toho tyjátr, na motivační přednášky ho neužije. Jmenuje se Chris Arnade; politicky bychom se asi na všem neshodli, považuje se za socialistu.

Všechnu moc exekutivě?

Když se kácí les, létají třísky, praví jedno z hrozivých mouder generalissima Stalina. Jeho platnost ovšem zjevně není omezena na území Sovětského svazu v době Stalinovy vlády. I v demokratickém světě občas nějaká ta tříska ulítne. Došlo k tomu zřejmě i ve Spojených státech a dalo to vzniknout sporu, jehož dopady mohou daleko přesahovat osud člověka, kolem nějž se ta kauza točí. Donald Trump vyhrál volby také proto, že sliboval drastické omezení migrace a přísný postup proti ilegálním imigrantům, v téhle věci podle průzkumů měl a má většinovou podporu americké veřejnosti.

Zmatek „primitivního antikomunisty“

Jeden z prvních (ne-li ten vůbec první) významných politických střetů na sociálních sítích v Česku se vedl o opodstatněnost – nebo naopak zpozdilost antikomunismu. Měl i nějaké praktické odůvodnění, stoupenci tuzemské levice – a zvlášť její mladší a progresivnější část – se snažili změnit porevoluční zvyklost ostrakizovat na politické scéně KSČM. Důsledkem toho totiž byla faktická nemožnost ustavit v Česku čistě levicovou vládu, která by nutně musela vzít komunisty do koalice, nebo se aspoň opírat o jejich podporu. Aby se tak mohlo stát, musela by se rozpadnout „antikomunistická dominance“.

Sporťáci v mlze dějin

Německý, v angličtině natočený film Mnichov 1972 (původní název September 5) je příkladem toho, jak ve skromných podmínkách natočit historický film, v němž dějinná událost působí jako v přítomném okamžiku se odvíjející, ještě neuzavřená a nezpracovaná realita. Je to thriller, jemuž neubírá napětí to, že publikum dobře ví, jak to všechno dopadne. Pátého září 1972 během olympijských her v Mnichově zaútočilo teroristické komando palestinské organizace Černé září v olympijské vesnici.

Člověk a jeho „prohraný boj“

Stává se to pravidelně. Když se v médiích referuje o smrti nějakého člověka, jenž zemřel na smrtelnou nemoc, jako se to tento týden stalo devětadvacetileté herečce Anně Slováčkové, popíše se to v médiích slovy „prohrál či prohrála boj“. Vzápětí se ale ozvou kritické hlasy, podle nichž taková zápasnická rétorika zkresluje podstatu události a zesnulého člověka, který byl poražen, kromě nepochopení navíc ještě jaksi umenšuje.

Vstříc sémantické apokalypse!

Je jaro, i pár těch slunečných dnů se venku rozsvítilo, zprávy jsou plné různých možností a forem apokalypsy – tak proč jednu nepřidat. Navíc ještě ne moc probíranou. A ne, nemám na mysli apokalyptické důsledky zavedení letního času. Jde mi o apokalypsu sémantickou, která není jen vzdálenou možností, ale už se rozbíhá. Před několika dny uvedla společnost OpenAI nový model chatbotu GPT. Jeho schopnost formulovat a vytvářet obrazy má být výrazně lepší. V oznámení o startu nového modelu se to ilustrovalo také schopností chatbotu vytvářet na základě fotografií obrázky ve stylu japonské animace anime.

Pišme knihy, které budou lepší než sociální sítě!

V této roční době, kdy se udílejí literární ceny, by se mohlo zdát, že si literatura dál udržuje společenskou relevanci. Do jejího světa ale prší Jobovy zvěsti – knižní trh se potýká s potížemi, podle průzkumů klesá schopnost publika zvládnout čtení delšího textu, spisovatele má nahradit umělá inteligence. V českém prostředí k tomu lze přičíst obvyklé stížnosti na kulturní politiku státu.

Shánčliví lidé a jejich děti

Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.

„Svobodka“ prozatím pokračuje

Americká administrativa bude dál financovat vysílání Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda (RFE/RL). Přijala tak předběžné opatření soudu, podle něhož vláda nemůže neposkytnout peníze, o nichž už dříve rozhodl Kongres, a měnit ho ex post je proto nezákonné. Neznamená to záchranu stanice v dlouhodobější perspektivě, zaručuje to jen přežití po nejbližší měsíce. Představitelé nové administrativy se snaží prosazovat představu, podle níž by moc exekutivy ve sféře její působnosti měla být fakticky naprostá.

Slzy nad Adolescentem

S tolika zasaženými a emotivními diváckými ohlasy jsem se setkal jen párkrát, pokud vůbec někdy. Čtyřdílnou minisérii Adolescent (původní název Adolescence, tedy Dospívání) na Netflixu viděly desítky milionů lidí a stala ze z ní událost přesahující sféru televizní zábavy. Mluví a píše se o ní nejen jako o diváckém zážitku, ale i jako o životní zkušenosti. Setkání s něčím nečekaně silným a zdrcujícím, co uvolnilo cestu skrytým emocím. Následují spoilery. Čtyři hodinové díly se z různých úhlů zabývají případem vraždy třináctileté dívky. Každý z nich je natočený v jednom záběru, děj se odehrává v reálném čase.

Nenápadný půvab lidí v řetězech

Politické rozdělení v některých západních zemích je do nemalé míry určováno pohlavím - především v mladších skupinách voličů. Ženy tíhnou k progresivní levici, zatímco muži jsou výrazně víc napravo. To také ovlivňuje styl nebo v širším slova smyslu kulturu politických táborů. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že když pravice vystřídá levici – jak se nedávno stalo ve Spojených státech –, končí éra moci s rysy v něčem feminními a přichází čas maskulinity. Jaká maskulinita to ale je? Administrativa nového prezidenta se v mnoha ohledech prezentuje jako revoluční.

Krvavé vzpomínky na dobu chaosu

Skoro každý sériový vrah má už dnes na Netflixu „svou“ minisérii. Je proto až s podivem, že na Charlese Mansona, démonickou postavu, jež v lidech po desetiletí probouzela temnou fascinaci, vyšla řada až teď. A že výsledkem není obvyklý naddimenzovaný upovídaný a formálně konvenční výklad, ale dokumentární film normální stopáže. Je dobře vystavěný, vynalézavě a efektivně se v něm pracuje s archivními materiály, režíroval ho klasik dokumentárního filmu Errol Morris. Co do sdělení je ale jeho film Operace Chaos: Mansonovic vraždy fragmentární.

S Teslou, ale bez paměti

Automobily na elektrický pohon symbolizují všechno, co je s dnešním Západem špatně – takový byl ještě nedávno konsenzus části konzervativní pravice, která je označovala za slepou vývojovou uličku, již mocensky a z pomýlených důvodů prosazuje establishment. Bývávalo. Mezi ty bizarnější události minulého týdne patřila i jakási prodejní akce u Bílého domu, během níž si prezident Trump vybíral z nabídky několika modelů elektrických vozů značky Tesla. Přítomný byl i majitel firmy Elon Musk, který při té příležitosti vyslovil závazek, že jeho společnost zdvojnásobí výrobu, což prezentoval jako projev víry v Ameriku.

Kulturní křesťanství jako „víra pozpátku“?

V diskusích o tom, co by západní civilizace měla v zájmu vlastního přežití ve svém životě výrazněji zviditelnit, často zaznívá výraz „židovsko-křesťanské hodnoty“. Operují jím i lidé, kteří se ke křesťanství (nebo judaismu) jako k náboženskému přesvědčení třeba nehlásí. Vnímají ale zásadní úlohu, již ta víra a její hodnoty ve formování a udržení západní civilizace měly, a jejich přežití považují za předpoklad jejího dalšího trvání.

Slzy „libtardů“ jako smysl politiky?

„Zmlkni, prcku (Be quiet, small man),“ doporučil Elon Musk polskému ministrovi zahraničí Radosławu Sikorskému, který na síti X napsal, že Evropa by měla pro Ukrajinu hledat náhradu za internetové připojení Starlink, jež napadené zemi poskytl právě Musk. S „výchovným políčkem“ hned přispěchal i ministr zahraničí USA Marco Rubio, když použil teď už obligátní americkou výzvu: „Poděkuj!“ Pochopitelně to vyvolalo emotivní a dotčené reakce.

Pět let po lockdownu

Ve čtvrtek to bylo pět let ode dne, kdy vláda vyhlásila nouzový stav, začalo období covidových lockdownů. Čas v něčem strašně dávný a zapomenutý, zároveň jako by to bylo včera, jako by to nikdy neskončilo. Zkušenost té doby je hodně diskutovaná a přitom, myslím, nezpracovaná, snad i vymlčovaná. Pandemie představovala mimo jiné i milník vývoje české veřejné debaty směrem k bezmyšlenkovitému tribalismu. Pro mnoho a mnoho jejích účastníků se stala součástí velkého příběhu o tom, jak měli vždycky a ve všem pravdu.

Happy end na Oscarech

Na Oscarech dnes už zjevně záleží tak málo, až je možné, že je vyhraje skutečně dobrý film. Jmenuje se Anora, natočil ho režisér Sean Baker. Jeho vítězství v něčem odpovídá způsobu, jímž se Oscary v posledních letech proměnily, celkem často se stane, že cenu pro nejlepší film získá snímek, který v kinech moc lidí nevidělo. Anora ve světových kinech utržila 41 milionů dolarů, mezi oscarovými vítězi hůře dopadly jen snímky Země nikoho a V rytmu srdce, jež ale byly uvedeny v době covidových lockdownů (i tak ale Bakerův malý a nezávisle produkovaný film něco vydělal).

Pohraniční stráž zasahuje

Současná veřejná debata má velice mnoho velice otravných rysů. Mezi ty nejotravnější z nich počítám existenci jakési „pohraniční stráže diskurzu“. Jednotka zapálených debatérů bděle sledující, jestli někde někdo názorově neujel, nepřekročil hranici přijatelného, jejíž poloha se sice v čase dost mění, členové stráže o její aktuální poloze ovšem mají skoro vždy přehled, v případě pochybností ji určí sami. Na překročení hranice stráž reaguje rázně a nesmlouvavě, doba si to zřejmě žádá. Nedávno zasáhla proti známé novinářce Petře Procházkové, která v televizi řekla, že ukrajinský prezident Zelenskyj během setkání s Donaldem Trumpem a J. D. Vancem udělal chyby.

Americké císařství

Příběhy, které si jako jednotlivci i jako společnost o sobě vyprávíme, jsou strašně důležité. To je známá a často opakovaná, dalo by se říct banální pravda. Ale pořád pravda. Jsou důležité, i když třeba nejsou ve všech ohledech pravdivé, ledacos je v nich zkresleno či pominuto. Jeden z nejsilnějších příběhů moderní doby je ten americký, který lidé na celém světě vstřebávali nejenom ze zpráv a knih, ale i z popkultury, písniček a filmů známých po celém světě. Už nějakou dobu se ale ten „oficiální příběh Ameriky“ mění.

Novější články Starší články