Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

S maňáskem v patách za lepší příští

Umění má schopnost spouštět v hlavě diváka či čtenáře nejrůznější asociace, sledování příběhu nějaké postavy ho může přivést třeba k myšlenkám na příběh vlastní, účinkem uměleckého díla třeba jinak nebo intenzivněji nasvíceným může evokovat vzpomínky na to, co se stalo, nebo třeba nestalo, ale stát mohlo, snad i mělo, může vést k tomu, že začne vést nějakou novou konverzaci se světem. Šestidílná minisérie Eric na Netflixu tuhle schopnost navozovat asociace nepochybně má, navíc silnou.

Zlo není duševní choroba

David K., který koncem minulého roku vraždil na pražské filozofické fakultě a v Klánovicích, nezabíjel z ideologických motivů a nebyl nějakým způsobem radikalizovaný, navštěvoval sice psychiatrii, ale nedá se říct, že by byl duševně nemocný. K tomu závěru došli podle Seznam zpráv po několika měsících policejní vyšetřovatelé. Je to závěr, který by neměl nikoho moc překvapit – vrah po sobě nechal jen dopis na papíře, evidentně neměl zájem šířit do světa nějaké specifické, třeba politické, poselství, kdyby chtěl, měl spoustu možností, jak to účinně udělat,

Internet byl jejich moře

Mezi jednoznačně poražené ve volbách do Evropského parlamentu v Česku patří Piráti. V tom zrychleně ubíhajícím čase zdejší nejenom politiky je snadné zapomenout, že před posledními sněmovními volbami to byla strana, o níž se předpokládalo, že by se mohla stát hlavní opoziční silou, největší protiváhou ANO. Andrej Babiš se vůči nim také tenkrát vymezoval jako proti nejdůležitějšímu protivníkovi. V příštích parlamentních volbách to tak, řekl bych, nebude, Piráti v nich možná budou bojovat o holé přežití. Co se stalo? Na tuhle otázku existují jaksi standardizované odpovědi.

Elvis a Priscilla jako dvě ztracené děti

Spojené státy jsou republika, odmítnutí krále a království je podstatný element příběhu, který o sobě vyprávějí. Přesto ale jednoho krále měly. Respektive Krále, Elvise Presleyho. Postavu, k níž se vzhlíží, je uctívána jaksi zdola, není „jedním z nás“, je lidská a zároveň víc než lidská. A na Elvisovi nebo na jeho obrazu v kolektivní paměti je nadlidské prakticky všechno – hlas a magnetismus jeho pódiového projevu, popularita a vášnivé zbožňování fanoušky a fanynkami, jeho královské sídlo Graceland, dodnes jedna z nejznámějších amerických atrakcí, jeho příběh, v němž krále ničí cynický a majetnický manažer plukovník Parker.

Robert Fico odpouštějící

Slovenský premiér Robert Fico se poprvé od neúspěšného atentátu obrátil k veřejnosti. Na Facebooku zveřejnil čtrnáctiminutový projev, při jeho přednesu působil velice jistě. Nakonec i obsah jeho vyjádření nepůsobí jako emotivní projev zraněného člověka, ale jako vystoupení mocensky uvažujícího politika.

Temný mýtus o zrození dneška

Stará dobrá jaderná apokalypsa. Pro člověka určité generace může strach z ní mít ten trochu retro nádech, vidí v ní a ve strachu z ní taky atribut časů dětství a dospívání, vzpomínku na ni má uloženou v paměti někde vedle znělek Dietlových seriálů a chuti šumáku v puse. Tak moc byla tenkrát probíraná a trénovaná (nohama k výbuchu!), stala se součástí kolektivní imaginace, živou perspektivou budoucnosti. Tedy – živou. Jak se to vezme. A pak se nějak vytratila, spolu se světem rozděleným do sfér vlivu dvou nukleárních supervelmocí, její možnost jako kdyby zmizela spolu s železnou oponou.

Pyrrhovo vítězství nad Trumpem

Donald Trump odchází ze soudní síně, vypadá zachmuřený a taky poražený. Tuhle fotku v posledních hodinách přinášejí světová média, koluje po sociálních sítích. Lidé, v nichž bývalý prezident a současný kandidát budí silnou averzi, při pohledu na ni jistě zažívají velice libé pocity, stejně jako titulky, které oznamují Trumpovu prohru před soudem v New Yorku. Troufnu si ale odhadnout, že za to krátkodobé uspokojení bude protitrumpovský tábor tvrdě platit.

Proč by škola neměla mít „svůj hlas“

Mezi slova velice často užívaná v soudobém diskurzu patří také podstatné jméno hlas. Přikládá se mu značný význam, je potřeba najít svůj hlas, dát někomu hlas (ve smyslu nechat ho, aby se autenticky projevil), mít hlas a říct jím to svoje. Neprojevení může být důsledkem útisku nebo znakem selhání (hlas měl, nic jím neřekl, stanovisko nezaujal).

Matoucí nálepka „true story“

Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.

Přestávají Piráti být „cool“?

Tento týden proběhly Studentské volby. Pořádala je organizace Člověk v tísni v rámci akce Jeden svět na školách. Konají se před volbami, konávají se před volbami do sněmovny, do Evropského parlamentu a před volbami regionálními a prezidentskými. Jejich výsledek se jistě nedá brát jako přesný popis politických postojů dnešních středoškoláků – nadreprezentováni jsou mezi účastníky gymnazisté a podreprezentováni učni, ani počty hlasů podle regionů neodpovídají rozložení obyvatelstva. Studentské volby jsou taky hra a část voličů je zjevně právě tak vnímá, recesistickým stranám typu Ano lepší EU s mimozemšťany a dalším se daří docela dobře. Ale stejně může jejich výsledek něco naznačovat, zvlášť ve srovnání s minulými ročníky.

Svatá a „obludná“?

Každou neděli vysílá Česká televize nějaké dramatické dílo, tu minulou se ale na obrazovkách měla odehrát událost. Drama s vážným tématem, vycházející ze skutečné události, v hlavní roli s třiadevadesátiletou Jiřinou Bohdalovou. Umělecké kvality televizního filmu Svatá režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Marka Epsteina na tomto místě hodnotit nebudu, troufnu si ale tvrdit, že je to dílo pro zdejší tvorbu v něčem příznačné, vybere si vážné a v něčem velice dnešní téma, ale moc toho k němu neřekne,

Amazon proti kapitalismu

Filmová či televizní adaptace počítačové hry byla dlouho prokletý žánr, nevznikalo jich úplně málo, výsledky ovšem za moc nestály. Jediné naděje, které vzbuzoval, bylo úpěnlivé doufání, že třeba jednou někdo nějakou hru zadaptuje dobře. To se změnilo v posledních letech, kdy se produkční společnosti s až manickou energií vrhly na těžení „intelektuálního vlastnictví“, vytváření děl podle předloh, jež lidé dobře znají a jsou ochotny do takových projektů mohutně investovat.

Básník s pistolí

O Juraji Cintulovi, pachateli atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica, se píše jako o básníkovi a spisovateli, počítám, že ho to těší. Je to forma uznání jeho literárních snah, ne každý, kdo v životě sesmolil pár veršů, si automaticky zaslouží být označen za básníka. Ne každý, kdo vlastním nákladem vydal knihu, je spisovatel.

Poprask v „sekulárním prostoru“

Nemalé množství uměnímilovných a společensky angažovaných lidí se teď zajímalo o dění kolem sochy Ukřižovaného od Josefa Václava Myslbeka, která dlouhá léta visí v chodbě pražské Akademie výtvarného umění. Je to, domnívám se, krásná socha, navíc s tou školou nějak spojená, její autor byl první, kdo na ní vedl sochařský ateliér. Na sociálních sítích se objevilo tvrzení, že ji chce současné vedení AVU odinstalovat a přenést do prostoru, který slouží spíš jako odkladiště soch. Strhla se velice živá debata, poznamenaná také tím, že v většina jejích účastníků si nemohla být jistá, co přesně se děje (jisté nepřesnosti obsahoval i článek na Echo24).

Naivní a pomýlený sen o apolitickém hokeji

V Česku začalo mistrovství světa v hokeji, v prvních dvou utkáních naše reprezentace porazila Finy a Nory. Uspokojivé. Ještě uspokojivější by to bylo, kdyby na vstřelení jedné branky potřebovala trochu míň než těch, odhaduji, dvě stě střel, ale nevadí. Šampionát inspiroval také politickou debatu. Ze známých důvodů se mistrovství neúčastní tým Ruska. Některým lidem tam chybí, z důvodů sportovních a jiných, mám pro tenhle postoj jisté pochopení.

Reklama řekla pravdu a všichni jsou právem zděšeni

Od reklamy je možné očekávat ledacos. Líbivé obrázky, pečlivě „vystajlované“ herce, bombastická sdělení, chvástání se, přehánění, hraní na city a spoustu dalšího. V žádném případě však ne pravdu, kdo by v reklamě hledal právě ji, usvědčuje se z dechberoucí naivity. A přesto. Tenhle týden zveřejnila firma Apple reklamu, která je svým způsobem hluboce pravdivá. Taky to za ni pořádně schytala, dočkala se skutečně obrovského množství kritických ohlasů.

Sociální sítě nemohou za všecko

TikTok je ta nejvíc dynamicky rostoucí síť současnosti, velice populární je zvlášť mezi mladými lidmi. Budoucnost TiktToku je ale velice nejistá. Ve Spojených státech byl přijat zákon, který podmiňuje další dostupnost sítě v USA jejím prodejem americkému majiteli, je totiž vnímána jako potenciálně nebezpečný nástroj čínského režimu použitelný jak pro propagandu, tak i pro špionáž. Evropská unie zas zdůrazňuje údajně neblahý a destruktivní vliv TikToku na psychický stav především dětských a dospívajících uživatelů. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl debatoval o (ne)smysluplnosti snah omezit TikTok se sinologem Filipem Jiroušem a antropoložkou Marií Heřmanovou.

Politický aktivismus jako „hra v roli“

Různá videa z amerických vysokých škol, jejichž části okupují propalestinští aktivisté, jsou v posledních pár dnech předmětem značného zájmu – pobouřeného i pobaveného. Je možné se od nich odrazit ke spoustě témat, často důležitých. Kde je hranice mezi svobodným vyjádřením nějakého postoje a nepřípustným zasahováním do práv druhých? Jaké způsoby přesvědčování jsou účinné a jaké ne? Kdy je namístě mluvit o antisemitismu?

Spravedlnost i pro hrozné lidi

Odvolací soud v New Yorku minulý týden zrušil rozsudek nad pověstným filmovým producentem Harveym Weinsteinem, který byl před necelými čtyřmi roky odsouzený za případy znásilnění. Weinstein je ale dál ve vězení, za podobný delikt byl odsouzený i v Los Angeles, kde ho odvolání teprve čeká. To rozhodnutí vzbudilo silné reakce – odhalení Harveyho Weinsteina nastartovalo hnutí MeToo. Z producenta se stal svého druhu symbol, etalon mocného muže, který predátorským způsobem dlouhodobě zneužívá svého postavení a je si jistý svou beztrestností.

Oportunistický komentář ke statusu umělce

Vláda schválila tzv. status umělce, chce na něj vynaložit 126 milionů korun, z nichž by mělo být podporováno 14 000 umělců. O tu podporu mohou žádat tvůrci, kteří si tvorbou nevydělají víc než průměrnou mzdu, a nejsou zaměstnáni na víc než půl úvazku, přičemž ta práce jim nevydělá víc než tvorba. Stručně řečeno takoví, jimž umění moc nevynáší, a musejí si přivydělávat prací, která taky není moc výnosná. Není jich málo.

Když se „elity“ bouří

Západní mladá pokroková levice má skutečně vzácnou schopnost sabotovat samu sebe, snad nejvýrazněji ji projevuje ve Spojených státech. Projevuje se to i v poslední době, kdy na některých amerických univerzitách značně zesílilo propalestinské hnutí, probíhají okupace budov a veřejných prostor a podobně. Podoba těch protestů ale ani v nejmenším nepůsobí jako motivovaná snahou někoho ve věci neangažovaného přesvědčit, aby třeba změnil názor a zajímat se začal.

Může nemoc vraždit?

Vrah z pražské Filozofické fakulty měl mít psychické problémy, Lidové noviny k tomu tento týden přinesly trochu víc informací s odkazem na anonymní zdroje z bezpečnostních složek a spolužáky Davida Kozáka. Některé z těch zdrojů mluvily o tom, že se léčil u psychiatra a bral prášky. Lidé, kteří s ním chodili do školy, zase LN řekli, že před nimi mluvil o tom, jak se „hroutí ze zkoušek“ , jeho psychoterapeut mu prý řekl, ať si z toho nic nedělá. Jsou to spíš střípky, z nichž se nedá vyvodit nic zásadního. Ano, nemálo studentů se v nějaké fázi studia „hroutí ze zkoušek“, třeba kvůli tomu i vyhledají terapeuta, ani v nejmenším to ale neznamená, že to jsou potenciální hromadní vrazi.

Vraždění je práce pro vrahy

Někdy je člověk rád, když se zmýlí. Například já. Před několika týdny jsem na síti viděl trailer osmidílné minisérie Ripley z produkce Netflixu a ptal se: Proč? Vypadal docela elegantně, ale stejně. Měl jsem z něj dojem dalšího projevu snahy vytěžit něco z kdysi známé značky, která už byla vytěžená do poslední mrtě, bezradnosti streamovacích společností a velkých studií, pro něž je čím dál obtížnější přijít s něčím původním a novým.

Kde najít nejhorší antisemity?

„Ve které části politického spektra se projevuje ten nejodpudivější antisemitismus? Kdybyste se mě na to zeptali před pěti lety, s odpovědí bych neváhal: V prostředí protiizraelské levice – mezi aktivisty zahalenými v kefíjách, kteří svoje politické přesvědčení zakládají na odporu vůči sionismu, obsesivně zaznamenávají hříchy právě jenom jediné země, vyzývají k bojkotu Izraele, zatímco ignorují nebo zlehčují porušování lidských práv jinde.

Uvězněni v očekáváních

Ten a ten (případně ta nebo to či ti) „nemůže za vaše posraný životy“. Tahle sžíravá hláška se stala pevnou součástí zdejšího diskurzu, poprvé byla, myslím, použita místní Antifou směrem k českým rasistům (Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!), během let se v roli toho, kdo „za to nemůže“, vystřídalo mnoho lidí, skupin, jevů. Ty „posraný životy“ jsou ale konstantou, jejich existence je nezpochybnitelná, proměnlivá je jenom skupina těch, kdo je žijí. Ten skutečný viník ale dál zůstává neznámý.

Až se kyvadlo vychýlí

Čas je na straně stoupenců pokroku, dnešní spory o otázky genderu, pohled na minulost západní civilizace a další a další důvody kulturních válek jednou budou rozhodnuty jaksi biologicky. Lidé, kteří v nich hájí spíš konzervativnější stanoviska, jsou v naprosté většině starší. Je proto jenom otázka času, kdy vymřou, a s nimi z veřejného prostoru vymizí i jimi zastávaná stanoviska. Jistě ne úplně, ale stanou se natrvalo okrajovými, z jejich stoupenců se stane fakticky bezmocná menšina, která se bude moci nanejvýš scházet po hospodských saloncích a naštvaně tam hořekovat nad měnícím se světem.

Za dnešek hloupější!

.Budu psát o písničce. Před týdnem jsem taky psal o písničce, nechci z toho ale dělat nějakou tradici, prostě se to tak sešlo. Možná jste zaznamenali, že vyšlo nové album zpěvačky Beyoncé, globální mega super atakdále hvězdy. Je to takzvaná událost doprovázená téměř uniformním nadšením. Zakaboněného kritika či kritičku, kteří by „plivli jedovatou slinu“ a znectili populární idol, aby jeden pohledal. A týká se to nejenom velkých komerčních médií, ale i alternativněji laděných časopisů a webů. Souvisí se (snad už zvolna odeznívající) vlnou tzv. poptimismu.

Odkaz Kurta Cobaina, ztraceného kluka

V pátek uplyne třicet let od sebevraždy Kurta Cobaina, frontmana skupiny Nirvana, letos by mu bylo sedmapadesát. Písně Nirvany jsou pro mnoho lidí jaksi definičním zvukem devadesátých let, dobu svého vzniku zároveň nějak přerostly. Ani dnes není nijak neobvyklé, že dospívající člověk, který se rozhlíží po světě hudby, Nirvaně přinejmenším na nějakou dobu propadne. Jistě k tomu přispívá i legenda, jež kolem jejího mrtvého šéfa vznikla a v níž jeho dobrovolný odchod hraje významnou roli.

Čistič z Tokia, jeho sen a zen

Většina umělců, respektive skoro všichni, za celý život nevytvoří ani jedno dílo, které by se dalo označit za „velké“, protože přesahuje dobu a místo vzniku, může se člověka dotknout i jinde a jindy, nějak trvale. Pokud se někomu jednou, dvakrát povede vytvořit cosi takového, je to velká věc a ve spravedlivějším světě by to jaksi mělo stačit, trvalá hodnota by měla přinést i trvalejší uznání.

Prezidentova velikonoční píseň

Prezident Petr Pavel popřál lidem, ať velikonoční svátky prožijí tak, jak to mají nejradši. Učinil to prostřednictvím videa, v němž si užívá let v malém letadle, jehož pilot se stojem provádí všelijaké kousky, prezident, jehož tvář vyzařuje poklidnou spokojenost, s úsměvem obrací oči k nebi. Jeho „nejradši“ je „s hlavou v oblacích“. Nic proti tomu, tělesná zdatnost a záliba v riskantně působících kouscích jsou součástí „značky“ Petra Pavla a ta značka je docela úspěšná.

Novější články Starší články