Americký prezident Donald Trump dal svým charakteristickým způsobem – rozhořčeným postem na jím vlastněné sociální síti Truth Social – najevo značnou frustraci z chování Vladimira Putina, který bez ohledu na probíhající jednání dál pokračuje v bombardování ukrajinských měst.

Značné rozčarování z ruského chování panuje v Bílém domě i podle amerických médií (viz text v The Wall Street Journal citovaný ve zprávě Echa24). Včera prezident ještě přitvrdil v postu, kde napsal, že si Putin „zahrává s ohněm“. Jistě, nedá se to přeceňovat, prezidentova citová hnutí jsou častá, silná, ne vždy předvídatelná a velice proměnlivá. Mohou za nimi stát i jaksi interní důvody, Trump potřebuje nějaký jednoznačný úspěch, uzavření míru na Ukrajině v kampani anoncoval velmi sebevědomě, dosáhnout ho se ale ukazuje jako daleko svízelnější a nejistější. Jistě, je dobře, že to aspoň zkouší.

Vývoj mírových jednání také popírá interpretaci příčin a geneze války na Ukrajině, která je v prostředí blízkém americké administrativě rozšířená, má mnoho zastánců i mezi stoupenci evropské národněkonzervativní pravice.

Podle toho výkladu bylo Rusko do války na Ukrajině fakticky dotlačeno Západem, především rozšiřováním NATO na východ. Válka na Ukrajině není Putinova, ale Bidenova, Západ o mír nestojí a ukrajinské vedení taky ne. Když byla v roce 2022 reálná šance na jeho dosažení, donutil Ukrajinu, aby od dohod nakonec odstoupila. Takový výklad zamlčuje obsah těch mírových dohod, které fakticky znemožňovaly samostatnou existenci Ukrajiny a ponechávaly ji plně napospas Rusku, tím, že ji připravovaly o možnost obrany.

Pokud ale někdo vnímal důvody války takhle, mohlo se její ukončení skutečně zdát jako snadný úkol. Tu údajně válkychtivou americkou administrativu vystřídalo vedení odhodlané dosáhnout míru. A ten prý nejdůležitější ruský casus belli, možnost ukrajinského členství v NATO, už taky pominul. To by přece k míru mělo stačit. Víckrát jsem taky na přelomu roku četl, že evropské vyzbrojovací plány ve snaze odvrátit ruskou hrozbu jsou zbytečné a jejich prostřednictvím se jen šíří strach. Stačí se zavázat, že Ukrajina v NATO nebude, a zavládne trvalý mír, Rusku přece o nic jiného nejde. Teď tedy ty domnělé ruské potřeby byly uspokojeny, ale stejně se válčí dál. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych očekával, že by kvůli tomu lidé, kteří velmi asertivně a emotivně tu pomýlenou interpretaci ruských motivů prosazovali, byli schopni přiznat aspoň dílčí omyl.