Kulturní válka skončila. Kulturní válka neskončí. První platí ve vztahu k realitě tohoto světa, ke střetům, jež vyvolal vzestup ideologie, jíž se říká progresivismus nebo „woke“, o níž se ještě nedávno předpokládalo, že jí bude patřit budoucnost. Její vzestup byl ale krátkodobý, její politická základna se dramaticky zmenšila, podobně jako její popularita, značně nejistá (přinejmenším) je i její budoucnost – mladší generace se od ní dle průzkumů odklánějí. V Paříži působící americký filozof Justin Smith-Ruiu nedávno pobaveně popisoval setkání s francouzským novinářem, který se ho ptal na Smithův postoj k „le wokisme“: „Být v dubnu 2025 dotazovaný na wokismus je stejné, jako kdyby se mě někdo ptal na sufražetky nebo na prohibici. Co na tom záleží? Dívali jste se během posledních tří měsíců na zprávy?“

Ten už uzavřený nebo uzavírající se střet ale bude pokračovat jako množství monodramat, v nichž osamělí protagonisté budou sami sebe inscenovat, předvádět nějakou roli, protože v ní nacházejí náhražkový smysl a svoje sebepojímání. Co by bez kulturní války byli? V džungli na Filipínách a v Indonésii byli ještě dlouho po konci druhé světové války nacházeni japonští vojáci, nevěřili, že konflikt skončil, a skrývali se, aby mohli pokračovat v boji, někteří z nich to i dělali. Pár z nich to vydrželo skoro třicet let. Kulturní válka po sobě taky zanechá podobné sirotky. Budou se dál a dál plížit džunglí virtuálního světa, pálit svoje statusy, když někde zahlédnou stín nepřítele. Nepovede je ale fanatická loajalita ke státu a k císaři, sami sobě budou císařem, odhodlaní krvácet a obětovat se za slávu jeho trůnu. Džungle kolem si je nakonec vezme, proroste jimi a vysaje je, třeba si toho ani nevšimnou.

Justin Smith-Ruiu si s woke lidmi užil svoje, dalo by se tedy čekat, že jejich porážku bude vnímat s radostí. Jenomže pohled na to, co slábnoucí pokrokářství nahrazuje na místě dominantního kulturního trendu, v něm žádný optimismus nebudí. Woke levice i „nová“ pravice jsou formovány stejným on-line prostředím, jejich ideologie mohou být většinou protikladné, dají se v nich ale najít i styčné prvky (tedy kromě „antisionismu“). Patří mezi ně i utopická představa transformace člověka, jeho znovustvoření. V pokrokářské verzi má být dosažena osvobozením se od biologických daností, jež umožní nově konstruovat vlastní identitu a vymyslet si pro ni vlastní klasifikaci, zrušením omezující rodiny a vůbec rodičovství, nastolením – slovy druhdy populárního manifestu – plně automatizovaného luxusního komunismu. Na opačné straně fronty kulturní války se zas dají najít technologičtí magnáti, kteří pro člověka plánují nesmrtelnost a nějakou formu fúze se strojem, která může přinést nějakou novou bytost evolučně pokročilejší než homo sapiens. Jejich úkolem je pro ni připravit půdu. Protipólem vizí šťastných zítřků oproštěných od zátěže lidství je v on-line světě kulturních válečníků obou stran nihilismus, někdy až děsivý. Korozivní nedůvěra ke všemu a všem převlečená za tak či onak zaměřenou kritiku systému, odmítnutí lidstva, protože mělo tu drzost nepřijmout pokrokové představy a vůbec si nezasloužilo právo existovat nebo protože… prostě proč ne.

Dramatik Matthew Gasda patří k tvůrcům, kteří se vzpírali woke dominanci ve sféře umění. Před dvěma roky ale také ve velmi chmurných barvách popsal proměnu scény, jíž byl sám součástí. Začala v ní převládat „hyperironická odrůda nihilismu“: nezáleží na ničem kromě příslibu virality, vlivu a mikroslávy (a následné dávky dopaminu). Internetový badatel Joe Ondrak v alarmisticky vyznívajícím textu Médium je monstrum tvrdí, že mezi příslušníky generace, jež vyrůstala s iPadem už od batolecího věku, se setkává s „nihilismem, jaký jsme nikdy nezažili“. Je to podle něj důsledkem rozpadu hranice mezi fyzickým a virtuálním světem, otupělosti terminálně on-line člověka, která se může proměnit v internetem sycený sadismus. Když ze ztrácí rozdíl mezi hercem a jeho performancí, hmotnou realitou a virtuální simulací, začnou do reality z on-line světa prosakovat bizarní a bizarně se projevující nihilistické subkultury, například „ziziáni“, o nichž zde před časem psal kolega Martin Weiss (Echo 12/2025). Podobně jako u trollů z řad nové pravice se ani u nich nedalo s jistotou říct, jestli jejich fanatismus a vraždění jsou jaksi „upřímné“, nebo to je jen ironická show, jestli to druhé pozvolna metamorfovalo v první. Možná to nevěděli ani oni. Ten posun od utopických revolučních představ (různého druhu) k naprostému a vyprázdněnému nihilismu popsal neopakovatelným způsobem Dostojevskij v prorockém románu Běsi. Gasda ve zmiňovaném textu píše, že si připadá, jako kdyby žil v nějaké jeho updatované verzi: „Není nutné přistupovat na přepjatá tvrzení o bezprostředně hrozícím nástupu fašistické vlády, aby člověk odmítl čím dál populárnější estetiku apatie vyrůstající z ducha nihilistické krutosti.“

Oblíbenou figurou současného diskurzu je srovnávání dneška s třicátými léty minulého století. Dost často je jí nějaká forma „reductia ad Hitlerum“, člověk se tak může stylizovat do osamělého zastánce pravdy a svobody uprostřed totalitu přivolávajícího „stáda“. Hitler jsou vždycky ti druzí. Nemyslím si, že zažíváme repetici předválečných let. Přiznávám ale, že si dnes umím trochu líp představit, jak asi bylo lidem v době, kdy se mohlo zdát, že zítřek patří buď fašismu, nebo komunismu. Jenomže ty tehdejší chmurné představy se nakonec – za cenu obrovského počtu obětí – nenaplnily. A stejně tak se nemusí stát, že budoucnost bude patřit lidem chyceným v dopaminové smyčce, pro něž je hmotná realita jenom vedlejší produkt hádky na twitteru.

Přednedávnem proběhla mezi několika americkými autory mladší generace zajímavá debata o přicházejícím „novém romantismu“ – nejenom v umění. Podobně jako ten původní, který byl také prudce odmítavou reakcí na chladnou racionalitu přicházejícího průmyslového věku, má se i ten nový vymezit proti strojové „rozumnosti“ dneška. Přihlásit se k nějaké jiné citovosti, než jsou afekty digitálního světa. Jistě, může to působit naivně a možná to i naivní je. A nadšeným oživovatelům romantismu je snadné připomenout, že ten původní romantismus (včetně jeho mnohých představitelů) měl taky nějaké značně temné stránky. Jenomže člověk nemusí mít náturu lorda Byrona na to, aby cítil hlubokou potřebu se vzepřít strojové (pseudo)racionalitě, laciným digitalizacím všeho, co dělá život životem. Jedno se ale původním romantikům upřít nedá – byli to často vášniví lidé. A vášeň – to potenciálně vznešené i destruktivní hnutí mysli – je antitezí světa posedlého kontrolou a eliminací rizik, implantujícího čistě spotřebitelskou logiku i do nejintimnějších sfér. „Příslibem nového romantismu je rozpad střetu pravice versus levice. Novou dobu je lepší si představovat jako čas, v němž proti sobě stojí nahoře versus dole, hranice versus centrum, neskutečnost – nebo manažovaná skutečnost – versus světlo, voda, vzduch a vědomí, jež se snažíme zachránit,“ napsal novinář a spisovatel Ross Barkan v textu, který „novoromantickou debatu“ nastartoval.

Sirotci kulturních válek budou dál věřit, že o budoucnosti se rozhoduje v ideologických střetech vymezených zákonitostmi on-line světa, a dál budou hluboce přesvědčeni o svém disidentství bez ohledu na to, jak velký bude dav, jehož budou součástí. Těm, kdo se skutečně postaví proti duchu doby, nezbyde než být vášniví – ne nutně v tom romantickém smyslu. Konzervativní komentátor Ross Douthat v nedávném komentáři  píše o probíhající digitální revoluci, jejíž vrchol má teprve přijít, jako o „úzkém hrdle existence“, v němž může nadobro uvíznout mnoho ze základních atributů života, jak ho známe, a možná i života vůbec. „V tomto prostředí bude přežití záviset na odhodlání a nasazení. Žádný aspekt lidské kultury, o němž lidé budou předpokládat, že se přenese automaticky, aniž by to vyžadovalo vědomé úsilí, řečeno výrazem on-line slangu NGMI (z angl. Not Gonna Make It – pozn. aut.) – nepřežije. Jazyky vymizí, církve zaniknou, politické ideje zmizí, formy umění se ztratí, lidská schopnost číst, psát a matematicky uvažovat odumře, reprodukce lidského druhu selže – jen ne mezi těmi lidmi, kdo učiní vědomou volbu a až s trochou fanatismu se budou snažit, aby věci, jež milují, do budoucna přežily.“ Tahle volba znamená taky odmítnout, nebo aspoň podstatně omezit účast na všežravém diskurzu, přestat plýtvat energií na spory o události, které se odehrávají na druhém konci světa. A síly i odhodlání namířit do toho kusu světa, který obsáhne lidské oko a jednotlivec ho skutečně může ovlivnit, od virtuálního diskurzu se obrátit k životní praxi. Člověk při tom možná víckrát vyslechne, že duchu doby se nemá cenu vzpírat, že je nutné se mu přizpůsobit, aby se dalo dosáhnout aspoň něčeho. Je to osvědčená racionalizace, hojně užívaná třeba v normalizačních časech. Pravda to nebyla ani tehdy.