První záběr filmu Ptáče britské režisérky Andrey Arnoldové ukazuje odlétajícího racka viděného přes drátěné pletivo, je v něm velice zřetelná symbolika. Naprostá ptačí volnost jako předmět touhy člověka zavřeného do klece – poměrů, času, lidského těla neschopného letu. Tím, kdo se dívá, je hrdinka filmu Bailey (Nykiya Adamsová), dvanáctiletá holka z malebného anglického hrabství Kent, z nějž ale zná především jeho odvrácenou, ušpiněnou tvář, mezi jeho obyvateli patří k té nejnižší vrstvě. Její táta Bug (Barry Keoghan) se chce po krátké známosti ženit, což Bailey neschvaluje, do domácnosti její matky a mladších sourozenců přibyl nebezpečný a násilnický Skate (James Nelson-Joyce), její nevlastní bratr Hunter (Jason Buda) je členem klukovského gangu samozvaných mstitelů.

Do toho Bailey – řečeno jazykem populárně-naučných spisků mého mládí – dospívá v ženu, a asi i proto se v ní probouzejí nejenom nové touhy, ale také nové a zřejmě i ojedinělé dispozice. Ztělesňují se v podobě záhadného muže-ptáka (Franz Rogowski), možná výplodu hrdinčiny fantazie, imaginárního kamaráda, jenž jí pomáhá uniknout, možná příchozího z jiných sfér, na něž má Bailey dar se napojit.

Andrea Arnoldová (1961) je známá především díky filmům o lidech z okraje společnosti (natočila ale také pozoruhodnou adaptaci románu Na větrné hůrce Charlotte Brontëové nebo thriller Red Road). Její snímky ovšem nejsou „pornografií chudoby“, v níž by se kamera rochnila ve špíně a úpadku, na jejichž pozadí by se přepjatým způsobem inscenovala jedna patologie za druhou. Vizualita těch filmů sice je syrová, což může napomáhat dojmu autenticity, svět filmů Arnoldové je ale také velmi barevný, velkou předností režisérky je schopnost postihnout energii, třeba i euforičnost přítomného okamžiku, byť třeba v prostředí, kde by člověk moc euforie nečekal. Její hrdinové před sebou možná nemají nějakou skvělou perspektivu, dokážou se ale plně poddat tomu, co je právě teď, být vytrženi. Jejich životy mohou být ve značné míře determinované chudobou a vyloučeností, nežijí ale pod neprostupnou dekou nouze a deprivace. Neznamená to, že by Arnoldová svět svých hrdinů lakovala narůžovo, aby šetřila city středostavovského publika. Nebere ale svoje filmy primárně jako nástroje mobilizace ve prospěch té či oné kauzy, způsob, jak upozornit na nějaký problém. O Ptáčeti se – kvůli prostředí, v němž se odehrává – píše jako o sociálním dramatu. Ve filmu ale absentuje sociální (tedy společenský) rozměr, neprezentuje svoje postavy jako nějak ovlivněné systémem, prakticky celý se odehrává jakoby mimo systém, jeho dětští hrdinové snad ani nechodí do školy.

Ptáče má všechny kvality, jež se od filmů Andrey Arnoldové dají očekávat. Kamera uznávaného Robbieho Ryana vykresluje velmi nearanžovaně působící svět v obrazech, které dokážou spojit dokumentaristicky působící syrovost s poezií, popsongy ve zvukové stopě jsou vybrány výborně a působí emotivně, třeba scéna, v níž se sbor Bugových kamarádu pokouší „rozdojit žábu“ zpěvem písně od Coldplay, je zároveň obrazem zoufalého matláctví i v něčem dojemným zachycením party, která drží spolu. Neherci i hvězdy podávají výborné výkony. Jako celku ale Ptáčeti, myslím, něco chybí. Souvisí to s autorčiným pokusem o propojení sociálního a magického realismu. Ve vizuální rovině se to jistě daří, Pták v působivém podání Franze Rogowského do světa filmu vplyne velmi přirozeně, nijak z něj nevyčnívá. Koncept a snad i smysl té postavy je ale v něčem konvenční, odpovídá spíš představám autorky znalé požadavků poučeného publika dneška než fantazii nebo vůbec světu dvanáctileté holky. Do „verité“ stylizace filmu vnáší prvek umělosti, jež ji moc neprohlubuje ani nerozšiřuje. Spíš než aby se film díky tomu magickému prvku rozletěl, jím může být stržený dolů, do sféry trochu klopotných autorských konceptů, osudovosti, z níž je cítit chtěnost a inscenace, magie, jež se drží v patřičných mezích.

Ptáče (Velká Británie, 2024), režie: Andrea Arnoldová, hrají: Nykiya Adamsová, Barry Keoghan a další, v distribuci Aerofilms