Profesor sociologie Zdzisław Krasnodębski je poslancem Evropského parlamentu za polské vládní Právo a spravedlnost (PiS) a blízkým spojencem předsedy strany Jarosława Kaczyńského. Vedle Bruselu má druhý domicil v německé Bochumi. Pro rozhovor o konfliktu mezi Evropskou komisí a Varšavou (a v druhém sledu Visegrádskou skupinou), který je do značné míry střetem německých představ o střední Evropě se Středoevropany, je to ideální osoba.
Americký politolog Francis Fukuyama je jedním z nejslavnějších současných myslitelů. Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří Konec dějin a poslední člověk z roku 1992. V ní představil tezi, že s koncem komunismu nastal konec dějin. Liberální demokracie obstála v zápase se všemi ostatními univerzalistickými ideologiemi, a je tak finálním politickým stadiem lidstva. Historie neskončila ve smyslu událostí jdoucích po sobě, ale byly ukončeny debaty o tom, kam dějiny směřují.
První dvě dekády 21. století přinesly světu nové problémy a otázky, kterým čelí především euroamerický svět a křesťansko-židovská civilizace. Tento týden k nám z tiskárny dorazil unikátní knižní soubor Týdeníku Echo, na kterém jsme pracovali celé léto. Ze 700 rozsáhlých rozhovorů, jež jsme za sedm let existence připravili, jsme vybrali 50. Kniha je zároveň reprezentativní publikací ukazující rozsah práce, kterou čtenářům nabízíme. Nese název Proměny světa a má 600 stran.
Navzdory intenzivnímu strachu ze změny klimatu voliči v řadě zemí nejsou ochotni utrácet biliony, které by si dramatické snížení emisí vyžadovalo. Proto klimatičtí aktivisté stále častěji používají nový postup: prosadit kýženou klimatickou politiku u soudů. Toho času OSN registruje nejméně 1550 klimatických žalob v 38 zemích. Takové žaloby v konečném důsledku podrývají demokracii, škodí chudým lidem a odvádějí naši pozornost od chytřejších způsobů, jak klimatu pomoci. To je pozadí následujícího komentáře dánského matematika Bjørna Lomborga. „Skeptický ekolog“ ho pro český trh poskytl exkluzivně Echu. Redakčně kráceno.
Když se v roce 1989 hroutil Sovětský svaz, bylo to bráno jako potvrzení konečného vítězství demokracie a kapitalismu nad autoritářstvím a komunismem. Americký politolog Francis Fukuyama ve svém eseji Konec dějin?, později rozpracovaném do knihy, přišel s teorií, že éra velkých ideologických konfliktů skončila. Západní liberální demokracie se jevila jako poslední stadium lidské vlády.
Po filipojakubské noci jsme se probudili do prvomájového rána. První máj, to je v téhle zemi zajímavě rozpolcený den. Je to den milostně bojovný, jediný den, kdy měsíci říkáme latinským jménem, což naznačuje, že nejde o obyčejný první květen. Díky geniální Máchově básni ho máme spojený s jakousi sentimentálně růžolící představou, která je ale v rozporu s pochmurným vyzněním Máchovy tragické historky. Ta je, když to velmi zjednodušíme, o hrůze z toho, že po smrti asi nic není a člověk se vrací do nicoty.
Jak je v posledních letech zvykem, objevují se s příchodem 17. listopadu na reklamních plochách tváře konkrétních lidí, kteří děkují, „že můžeme“. Má to být oslava svobody. Politici všech stran, snad s výjimkou komunistů, se teď pro forma zavěsí na odkaz sametové revoluce a budou si připomínat památku Václava Havla.
Jsme uprostřed sjezdové sezony. Své setkání si odbyli Piráti, ODS i lidovci. Bylo to představení vnitrostranické demokracie v praxi. Hlasování, náhle rebelie, občas i chaos. Většinou však šlo o projevy, jednání a nějaké ty zákulisní dealy. Celkově to byla spíš nuda, která většinového voliče příliš nevzruší. To v zahraničí právě probíhá ostrý souboj ve dvou starých, vážených a zavedených stranách a slouží jako příklad, že i demokracie občas může být příliš.
Od jara otřásají Hongkongem nevídané protesty. Lidé demonstrují proti návrhu zákona, jenž by hongkongské správě usnadnil vzájemné vydávání hledaných osob s Macaem, Tchaj-wanem a ovšem pevninskou Čínou. Opozice má obavy, že tato norma by byla zneužívána k trestání osob kritických vůči komunistickému režimu v Pekingu, ať už jsou to uprchlíci, nebo samotní obyvatelé Hongkongu.
Společenský obor manifestologie, který se zabývá výzkumem a typologií masových shromáždění, rozděluje demonstrace na pohyblivé čili mobilní a na stojaté čili stabilní.
Žijeme v časech mnohosti slov a jejich neustálého, snad až exponenciálního zmnožování. Zároveň se také slova ztrácejí, často jsou to i důležitá slova, užívána jsou ale natolik volně a ve významech často protichůdných, až ztratí jakýkoli význam, veřejnou debatu pak už jen spíš zamlžují, než aby ji projasňovaly. Tenhle smutný úděl postihl i slovo „liberalismus“ – člověk ho často slyší, jako kdyby mohlo znamenat cokoli.
Nespokojená vláda by si měla zvolit jiný lid, navrhoval Bertolt Brecht východoněmecké vládě ve verších, které zlidověly, tedy alespoň v politicko-komentátorských lidových vrstvách.
Politika dávno není soubojem mezi levicí a pravicí, jak by mohly vyprávět dříve dominantní strany ČSSD a ODS. Lidé se mají dobře a otázky, jestli raději posílit ekonomickou svobodu, aby rychleji rostlo hospodářství, anebo víc přerozdělovat vydělané peníze, už nikoho nevzrušují. O co se tedy vedou politické bitvy? Jako kdyby rozhodovalo podivné slovo identita, které se používá skoro na všechno.
Exprezident Václav Klaus ocení ekonoma a někdejšího děkana Národohospodářské fakulty VŠE Miroslava Ševčíka. A to za dlouhodobý rozvoj společenských věd, za prosazování myšlenek svobody, volného trhu, tradičních hodnot a politické demokracie. Cenu Ševčík převezme dnes dopoledne. Je pátým laureátem ceny.
„Jsem syn osmašedesátníka a nevěřím komunistické straně. Vás všech (koaličních) poslanců včetně vlády si vážím. A budu se snažit vám věřit, každému z vás, do první zrady,“ řekl místopředseda ČSSD Roman Onderka před hlasováním o důvěře vládě. K tomu posléze emotivně dodal, že podporou vlády ANO, sociálních demokratů a komunistů „volí nejmenší zlo ze všech zel, která by mohla přijít“.
Politický, intelektuální i mediální establishment zemí Západu se cítí ohrožen rostoucí nespokojeností nemalé části občanů s jeho politikou a chováním. Přechází proto do protiútoku. Vytvořil, respektive přisvojil si dnes módní koncept tzv. liberální demokracie, prohlašuje jej za jediný správný a arogantně tvrdí, že je tato jím velebená „liberální demokracie ohrožena nástupem autoritativních vládců a s nimi spojeným populismem“. To není přímý citát výroku nějakého konkrétního autora. To je jakýsi sumář, v tomto duchu píše a mluví mnoho autorů a politiků. Je to náš pokus o vystižení podstaty problému, který nás již dlouhou dobu nesmírně tíží.
Říká se tomu nacionalismus bohatých, vzniká zpravidla tak, když je centrum v chudší části státu, odčerpává z bohaté periferie výrazně víc, než do ní posléze pošle, a když centrum ještě navíc místo projevů vděčnosti dává bohatým najevo, že kulturně, civilizačně, historicky leží kdesi pod ním.
V Praze a dalších městech se ve středu konaly demonstrace, tentokrát na podporu České televize a médií. Podle organizátorů přišly na Václavské náměstí asi čtyři tisíce lidí. Protesty reagovaly na inaugurační projev prezidenta Miloše Zemana. Lidé se ale opět vymezili i proti Andreji Babišovi či komunistům. Ve čtvrtek plánují polední „výstražnou stávku“ studenti řady středních a vysokých škol.
Sněmovna jednala o odvolání Tomia Okamury z vedení Sněmovny, ale předkladatelé s návrhem neuspěli. Poslanci ANO, KSČM a SPD hlasování zabránili. Největší ohlas vzbudilo vystoupení Miroslava Kalouska, který při řeči u mikrofonu pustil z tabletu facebookové video Tomia Okamury, ten v něm kritizuje strmý růst romské populace, což označuje za největší bezpečnostní riziko České republiky.
Dlouho nebylo tak jasno, kdo v Česku drží moc. V devadesátých letech dominovala pravice, než její převahu ukončila recese roku 1997. Po roce 2000 nastala levicová éra a v zemi nic nefungovalo bez sociální demokracie. Teď vládne Andrej Babiš, kterému sekunduje zavilý pán Pražského hradu.
Démonem tuzemské politiky a hlavním nebezpečím pro demokracii se stal Tomio Okamura.
Soudce Karel Šimka se stal jednou z nejviditelnějších tváří Nejvyššího správního soudu, když komentoval rozsudky kritické k tomu, jak Finanční správa používá zajišťovací příkazy.
Česko je o krok blíž obecnému referendu. Na jeho prosazení tlačí hlavně SPD, komunisté a hnutí ANO. Pro určitou formu referenda jsou i ČSSD, Piráti a lidovci. Neshodnou se ale na tom, kolik podpisů občanů by pro vyvolání referenda mělo stačit a jakých otázek by se mělo týkat. Zbylé opoziční strany varují, že obecné referendum může zemi uškodit. O případném referendu se nejčastěji hovoří v otázce setrvání Česka v Evropské unii.
Méně než pět procent lidí na planetě žije v úplné demokracii, trend ,,demokratické recese‘‘ popsaný před deseti lety politologem Larry Diamondem nadále pokračuje - třetina lidské populace dnes žije v područí autoritářských režimů. Tyto výsledky naznačuje i letošní Demokratický index, který už od roku 2006 vydává časopis The Economist.
„Mantinely demokracie“ - tak se jmenuje výzva, kterou připravili aktivisté platformy „Rekonstrukce státu“ ve spolupráci s řadou významných veřejně činných lidí.
Zastupitelská demokracie bude v Česku fungovat, dokud bude mít Česko sněmovnu. Existence sněmovny je závislá na jejích šesti funkcionářích, předsedovi a pěti zástupcích. Čtyři z nich jsou představiteli nesystémových stran, u nichž není v praxi prověřeno, jestli stávající model demokracie vůbec chtějí.
Andrej Babiš se učí, co je to demokracie, a jako vítěz voleb se snaží sestavit vládu. Vyvěšuje sice inzeráty, že maká, ale žádné konkrétní výsledky nemá a jen povzlykává, že s ním do holportu nikdo jít nechce.
Z celé várky zemí, jež se po pádu železné opony vrátily do svobodného světa, je Polsko určitě tou nejneskladnější zemí. Z postkomunistických zemí v EU je jediná, která patří mezi členské země střední velikosti – po odchodu Británie má víc obyvatel jen Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Střednědobé historické okolnosti ho přivedly do visegrádské čtyřky, ale svými ambicemi ji daleko přesahuje.
Česko není v tuto chvíli způsobilé k zavedení přímé demokracie včetně obecného referenda. Prozatím se totiž vůbec nezabývalo otázkami, zda vůbec a v jakých případech všelidové hlasování potřebuje. Na debatě k 25 letům od vzniku ústavy to v pátek uvedl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Ještě nikdy v dosavadní historii života obyvatel českých zemí se lidé neměli tak dobře jako nyní. Nežijeme v ideální společnosti. Ale to nebudeme žít nikdy.
