Podle analytiků i predikčních trhů američtí republikáni v letošních volbách do Kongresu, tzv. midterms, s vysokou pravděpodobností přijdou o kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, ne-li i nad Senátem. Což vzbuzuje otázku, jak bude Donald Trump dál vládnout. Odpověď ale může být překvapivá. Zaprvé, Kongres v této éře prakticky neschvaluje žádné zákony, prezident ho potřebuje vlastně jen na rozpočet, a ten se vždycky nějaký schválí.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.
Kapitalismus nemá oproti socialismu žádné výhody, chudí lidé akorát pomáhají elitám zvyšovat jejich získy. V rozhovoru pro Echo24 to řekla šéfka KSČM a volební lídryně Stačilo! Kateřina Konečná. Dodala, že kdo je chudý, stejně si nemůže užívat výhody kapitalismu, jako je svoboda cestování. Období komunismu nevnímá jako dobu temna a navrhuje, aby se zkoumáni tohoto období nechalo historikům. Vyjádřila se i k prioritám Stačilo! i k odmítnutým žalobám na jejich kandidátky.
Spojené státy byly vždy považovány za baštu kapitalismu. Za zemi, která má přirozený odpor ke státním zásahům do ekonomiky. Pokud někdy v minulosti nastaly, jednalo se o dočasné kroky v extrémní hospodářské tísni. Typický Američan je individualista, který hlavně chce, aby ho vláda nechala na pokoji. To obzvlášť platí o příznivcích Republikánské strany. Koneckonců prezident Ronald Reagan, republikánská modla, prohlásil, že „nejděsivější slova v anglickém jazyce jsou: jsem od vlády a přišel jsem vám pomoci“.
Linda Bartošová je výrazným exemplářem jistého typu influencerky a taky oblíbeným hromosvodem, kvůli čemuž nemáme žádnou zvláštní chuť ke kontroverzím kolem ní přidávat. Teď ale věnovala vydání podcastu Sirény, jejž provozuje s dalšími dvěma kolegyněmi, „vizionářům ze Silicon Valley“ a současnému kapitalismu zejména na příkladu Elona Muska. Už ve své třicetiminutové neplacené části obsahuje tak pomýlené soudy, že stojí za to podrobit je věcné kritice.
Markéta Malá opakovaně píše (naposledy viz Co způsobil strašáček, č. 20/2025) s neskrývaným despektem o tzv. windfall tax, tedy domácí verzi „daně z neočekávaných zisků“. Umí psát dobře, často vášnivě. Proto její texty rád čtu. Přesto, nebo právě proto bych jí i čtenářům rád nabídl pár protiargumentů k zamyšlení. Jako člověk oprávněně spojovaný s myšlenkou tohoto typu dočasného zdanění v časech energetické a cenové krize v Česku nejsem nestranný – jen pokaždé smutný, když nezaznívají.
Šéfka amerických rozvědek Tulsi Gabbardová propustila asi stovku analytiků zpravodajské agentury NSA kvůli tomu, že v chatovací aplikaci určené pouze pro pracovní komunikaci vedli diskuse o transgenderismu. Mohli bychom si myslet, že Gabbardová, pro niž je Edward Snowden hrdinou, se pustila do nějakého honu na politické nepřátele. Ale záznamy chatů pocházejí od whistleblowera a zveřejnil je Christopher Rufo, který obvykle mívá fakta v pořádku. Analytici se bavili o svých neovaginách a kastracích, o tom, jak by chtěli mít nebinární děti, o polyamorii a víkendech skupinového sexu a o tom, jak nenávidí kapitalismus a křesťanství.
Do Prahy se o víkendu sjeli motoristé, stoupenci jedné ze stran, která může mít šanci vstoupit po příštích volbách do sněmovny coby reprezentant voličů nespokojených se současnou vládou. Spíš než jako o politické události se o akci psalo jako o zdařilé show. Tak jsem se podíval. A ano, obrázky se promítaly, dynamicky sestříhané byly způsobem, který mohl oslovit mladšího voliče, zvyklého sledovat videa na sociálních sítích. Jedna věc mě ale na tom „vizuálu“ (nemám to slovo rád) zarazila. I když vlastně neměla. Prolínaly jím padající zelené fragmenty kódu odkazující k filmu Matrix.
Kritička literatury a kapitalismu Eva Klíčová napsala článek, v němž spojuje tragický propad porodnosti se státní prorodinnou politikou. Tu tedy vnímá naopak antirodinně, především proto, že matkám neumožňuje žít svůj život „jako předtím“. Vznikl další némlich stejný výčet toho, o co všechno ženy mateřstvím přicházejí nebo „přicházejí“ – o zisku kupodivu feministky slyšet nelze. A právě tyhle totálně negativní výstupy do veřejného prostoru (také) formují ochotu ty děti mít.
„Republikáni také kupují tenisky,“ odpověděl někdy v devadesátých letech basketbalový hráč Michael Jordan na otázku, proč se víc politicky neangažuje. Ve své době největší hvězda NBA a tvář firmy Nike, která po něm pojmenovala řadu sportovní obuvi, prokázala velkou dávku pragmatického podnikatelského myšlení. Vždy se našli kritici, kteří měli pocit, že svou apolitičností Jordan nějak selhal. Ten ale stojí za svým. V dokumentárním seriálu Poslední představení potvrdil, že onu větu opravdu řekl, a zopakoval by ji prý znovu.
Hlavní červencová starost zahradníka je zalévání a kropení zahrady. To napsal skoro před sto lety (roku 1929) do své zahradní knihy zahradník Karel Čapek a hlas Oldřicha Kaisera to předčítá v rádiu, zatímco zahradník, kterého hraje tentýž Oldřich Kaiser, u toho sedí u stolu a obědvá spolu se svou ženou Dagmar Vokatou. Ta možná opravdu to jídlo uvařila a teď hraje pravděpodobně sama sebe. Děje se to ve filmu Zahradníkův rok, jenž je nyní uváděn v kinech. Je to čtvrtý celovečerní film režiséra Jiřího Havelky, který ho sestavil velmi duchaplně a důvtipně.
„Když nevydržím pracovat do jedné do rána, nemůžu být profesorem,“ naříkal dvacátník Max Weber (1864–1920), později proslulý sociolog, před svou manželkou Mariannou. Profesorské místo nakonec získal. Nejprve působil od roku 1894 na univerzitě ve Freiburgu a zanedlouho přešel na univerzitu v Heidelbergu. Už v roce 1898 se nicméně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé psychicky zhroutil a po několika dalších kolapsech akademickou kariéru ukončil. Sám Weber spojoval svou nemoc s pracovním přetížením. Biografové bývají z tohoto zhodnocení rozpačití.
Filmová či televizní adaptace počítačové hry byla dlouho prokletý žánr, nevznikalo jich úplně málo, výsledky ovšem za moc nestály. Jediné naděje, které vzbuzoval, bylo úpěnlivé doufání, že třeba jednou někdo nějakou hru zadaptuje dobře. To se změnilo v posledních letech, kdy se produkční společnosti s až manickou energií vrhly na těžení „intelektuálního vlastnictví“, vytváření děl podle předloh, jež lidé dobře znají a jsou ochotny do takových projektů mohutně investovat.
O víkendu zaujala internetovou veřejnost reportáž na webu Seznam Zprávy o otevření první provozovny občerstvovacího řetězce Popeyes v Praze. Nabídka pro první tři zákazníky – sendviče celý rok zdarma – není něco zbrusu nového. To, čím reportáž zaujala, byly citáty. „Rozhodli jsme se přijít, protože mi to přijde zajímavé. Milujeme jídlo obecně,“ říká jednadvacetiletý Tomáš. „Mým cílem bylo mít zdarma kuře. Nešel jsem kvůli tomu do školy. Ještě jsem se neomluvil,“ svěřuje se sedmnáctiletý Filip.
Marek Pokorný je už víc než třicet let tam, kde se něco děje v umění a v galeriích. Byl zprvu kritikem a kurátorem, pochůzkářem po výstavách, přítelem umělců a návštěvníkem ateliérů. Pak se stal na deset let ředitelem Moravské galerie v Brně, kde byl tak úspěšný, že by se nikdo nedivil, kdyby v tom pokračoval v Praze. Místo toho před lety odešel do Ostravy, kde vybudoval asi nejživější „platformu“ pro současné umění v této zemi, galerii PLATO. Je to všechno tím, že se u něho spojuje intelektuální vášeň pro věc a víra, že to má smysl.
Kdy slavíme svátek kapitalismu? Kupodivu právě v těchto týdnech, a to v podobě dvojpremiéry filmů Oppenheimer a Barbie. Filmoví novináři žijí ve více či méně pohodlné symbióze s filmovým průmyslem, takže dojem, že ten či onen film bude událost, vytvářejí rutinně. Ale tentokrát si nevymýšleli. Jestliže Barbie láme rekordy v tržbách, Oppenheimer zase přivádí do akce davy amatérských expertů na jadernou fyziku a studenou válku.
Kapitalismus se občas ještě hodí. Teď třeba přinesl zadostiučinění Nigelu Farageovi. Ze sporu s bankou Coutts, která se ho rozhodla zbavit, vychází jako naprostý vítěz. Omluvila se mu BBC, a to dokonce dvojmo – jedna omluva přišla od redaktora, který zpravodajství o něm osobně dělal, druhá od ředitelky BBC. Farage je upřímně ocenil – takový je dojem z jeho videa. Neměl zapotřebí se po BBC triumfálně vozit, získal totiž větší skalp. Výkonná ředitelka (CEO) banky NatWest, které Coutts patří, Allison Roseová, jež byla pro to zpravodajství BBC zdrojem, rezignovala.
Členka Pirátů, vedoucí meziresortního týmu Návykové chování a členka Rady vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí Janka Michailidu se zúčastnila akce Dny antikapitalismu 2023, kterou pořádá marxisticky orientovaná Nadace Rosy Luxemburgové ve spolupráci se Socialistickou solidaritou. Příspěvek mladé političky, která je označována jako Pirátka „komunistka“, vyvolal rozsáhlou kritiku jak od náhodných uživatelů Twitteru, tak od šéfa Pirátské strany Ivana Bartoše nebo zakladatele TOP09 Miroslava Kalouska.
Generální ředitel J&T Banky Štěpán Ašer si přečetl aktuální průzkum vysněných firem a institucí, pro které by chtěli pracovat mladí absolventi ekonomie na českých vysokých školách. Výsledek ho vyděsil tak, že k němu napsal komentář do Hospodářských novin. „Studenti českých ekonomických škol chtějí pracovat pro stát. Mladá generace, která by měla brzy převzít otěže při tolik potřebném restartu české ekonomiky, si do top desítky ideálních zaměstnavatelů z poloviny navolila státní instituce? Znamená to snad konec podnikavosti mezi současnou mladou generací?“
Rainer Zitelmann je renesanční muž: promovaný historik a sociolog, v druhém životě konzultant na trhu s nemovitostmi, autor řady knih, ve svém zatím posledním životě misionář kapitalismu. Financuje překlady svých knih do různých jazyků a jezdí je propagovat po světě. Česky mu vyšly dvě, obě letos: Kapitalismus není problém, ale řešení a Deset největších omylů odpůrců kapitalismu. Zvlášť zajímavá bude pro českého čtenáře ta druhá, Zitelmann totiž do českého vydání připojil kapitolu o postojích Čechů k volnému trhu.
