Když inženýr Ray Tomlinson roku 1971 odeslal první e-mail, stěží mohl očekávat, jaké monstrum přivádí na svět. Digitální textové zprávy všeho druhu nám vlezly do života způsobem, kterému už v 90. letech mohl zastaralý telegram jenom závidět. Lidé po nich domlouvají obchody a podvody, posílají si pozdravy i nadávky, informují se vzájemně o narozeních, svatbách i úmrtích, rozcházejí se nebo plánují zálety, a to všechno mnohokrát denně.
V roce 2011 vydala politoložka Kelly Greenhillová stále vlivnější knihu na téma, že masová migrace se může stát zbraní slabších států k destabilizování svých sousedů. Kniha vychází v dalších vydáních a nepřekvapují nás překlady například do estonštiny. Zdá se, že v době svého vydání šlo spíš o historickou studii asi 60 sebraných případů, kdy uprchlíci byli použiti jako zbraň dlouhodobého a téměř hromadného ničení.
Americký novinář Fred Kaplan vydal v roce 2020 knihu o historii americké jaderné strategie. Popisuje v ní epizodu z posledních let Obamovy administrativy, jež dnes nabývá nečekané zajímavosti. Národněbezpečnostní kruhy tehdy byly obeznámeny s novou ruskou doktrínou „eskalace k deeskalaci“, jež počítala s použitím taktických jaderných zbraní i s rozvědnými informacemi, že Rusko tyto zbraně inovuje.
Neplánujeme zaútočit na jiné země. Ani na Ukrajinu jsme nezaútočili. Prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ve čtvrtek 10. března po schůzce se svým ukrajinským protějškem Dmytrem Kulebou v Turecku. Při pohledu na agresi, kterou Rusko na Ukrajině předvádí, znějí ta slova tragikomicky. Jestli si Lavrov pod neútočením představuje to, co Moskva na Ukrajině předvádí, je to výzva k nejvyššímu stupni ostražitosti.
Nad ukrajinským Malynem (kdysi Český Malín) se vznáší zlověstné ticho. Je sice teprve dopoledne, ale obloha je temná, snáší se z ní vločky sněhu. Navigace mě vede do centra, jenže přes most. A ten nedávno odstřelila ukrajinská armáda, aby zabránila v případě průniku Rusů do města jejich rychlejšímu postupu dál do vnitrozemí, do Volyně. Jsou odtud asi 50 kilometrů a město neustále ostřelují nebo bombardují. Můj vůz si musí poradit s objížďkou mostu – po blátivém tankodromu sjíždím zprudka ze svahu na pontonový most a vysoký blátivý břeh musím hned zase vyjet.
Jedním z mála zábavných důsledků války na Ukrajině je hon na jachty ruských miliardářů. Tyto obří plující paláce jsou zabavovány po celé Evropě. Ruští boháči mohou jen se slzami v očích sledovat, jak jsou jim jejich oblíbené hračky obstavovány, jelikož jejich prezident se rozhodl pro nevyprovokovanou agresivní válku. Nazývat tyto muže oligarchy, jak je v médiích běžné, je však lehce zavádějící. Oligarcha je člen oligarchie čili „vlády hrstky“. Jenže dnešní ruští oligarchové ničemu nevládnou. V 90. letech byl jejich vliv nepochybný.
Ve středu 16. března, den po setkání s polským, českým a slovinským premiérem v Kyjevě, poznamenal ukrajinský prezident Zelenskyj ve svém videoprojevu k národu: „Je těžké, ale důležité, aby válka skončila dohodou. Setkání pokračují a, jak jsem informován, pozice na jednáních jsou už realističtější. Ale ještě potřebujeme čas k tomu, aby rozhodnutí byla v zájmu Ukrajiny.“Lze to číst tak, že ten čas je potřeba k tomu, aby se obě strany dopracovaly k vzájemně přijatelným formulacím. Anebo to lze chápat tak, že čas pracuje pro Ukrajinu. Sebevědomí jejího vedení je dnes takové, že je docela možný druhý výklad.
Vladimir Putin všemi těmi dramatickými projevy přiznává, že ekonomická izolace, kterou použil Západ, je skutečně silnou zbraní, na niž Rusko moc nemůže odpovědět. Mohlo by udělat jedinou věc, která by některé země v čele s Německem v Evropě skutečně bolela. Odstřihnout Evropu od dodávek plynu. To ale Moskva neudělala a ani se k tomu nechystá. Do Evropy naopak nyní proudí víc ruského plynu než před invazí na Ukrajinu. Strach, že Putin zavře plynové kohoutky, byl lichý. Platby za proudící plyn a ropu jsou v této chvíli fakticky jediné v dolarech a eurech, k nimž se Rusko dostává.
Je úterý 8. března ráno, vystupuji z vlaku na nádraží v polské Přemyšli. Asi šedesátitisícové, na první pohled dost omšelé město se v posledních dnech stává symbolem nebývalé uprchlické krize, kterou spustila invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Na hranici, jež nás dělí od války, je to ve skutečnosti ještě deset kilometrů, už zde je ale slyšet ze všech stran hlavně ukrajinština.
Západní proukrajinská veřejnost se občas až fetišisticky upne k nějakým požadavkům, na nichž měří, jestli to politici myslí vážně, nebo ne. Odstřihnout Rusko od SWIFT! bylo jedno takové heslo. Bezletovou zónu NATO nad Ukrajinou! znělo další. Veřejnost pochopitelně těmto věcem do detailu nerozumí a může se snadno stát, že se sjednotí špatně. Sankce na ruskou centrální banku, po nichž Západ v čele s USA sáhl, jsou nakonec možná účinnější než SWIFT. Ale co bezletová zóna?
Ruská invaze na Ukrajinu nepřestává překreslovat geopolitické mapy. Zatímco osud samotné Ukrajiny je závislý na vývoji na bojišti, ostatní země se snaží situaci ukočírovat, aby se nevymkla kontrole, popřípadě aby z toho něco vytěžily pro sebe. V minulých dnech se množily další náznaky, že ruská agrese se nevyvíjí podle plánů. První byla zpráva, že Vladimir Putin údajně zavřel šéfa zahraniční sekce FSB a jeho zástupce do domácího vězení.
Rok 1983 byl z hlediska válečného napětí ve světě špatný rok. Brežněv, strůjce invaze do Československa, už byl mrtev, ale jeho nástupce Andropov, bývalý dlouholetý šéf tajné policie KGB, nebyl žádný liberál. Bylo mu sice jasné, že zkostnatělá sovětská ekonomika potřebuje od základů reformovat a že míra korupce a neschopnosti v nejvyšších patrech státu už přerostla únosné meze, ale uvolňování vztahů východního bloku se Západem nebylo na pořadu dne. Atomové velmoci se navzájem střežily podezřívavým okem a zbrojení pokračovalo.
V době psaní tohoto článku probíhá válka na Ukrajině již třetí týden. S nevelkou nadsázkou se však dá říci, že se toho od prvního týdne vlastně tolik nezměnilo. Nedostavil se žádný zásadní průlom na bojišti. Spíš platí, že posilují trendy, které se daly pozorovat již v prvních dnech, a (až na jednu poměrně zajímavou výjimku) se plní předpovědi odborníků. Jaká je tedy aktuální situace na ukrajinském bojišti a co lze očekávat dál?
Na večer 10. února 2022 se těšili všichni fanoušci vesmírného výzkumu. Elon Musk, majitel a ředitel firmy SpaceX, totiž přislíbil veřejnou prezentaci na téma „pokroky projektu Starship“. A to ne v nějaké klimatizované konferenční místnosti, ale přímo pod sestaveným exemplářem na texaské základně Boca Chica. A jak slíbil, tak se i stalo. Nedá se říci, že by Muskova řeč pod lesknoucí se raketou přinesla zcela nové poznatky. Šlo spíš o rekapitulaci aktuálního stavu, který si nadšenci dokázali dát dohromady už i z jiných zdrojů.
Jak říká jeden můj známý, který na Ukrajinu léta jezdí jako vojenský diplomat: největší problém Ukrajinců je, že se často chovají jako Rusové. – Možná ale z tohohle lze nyní čerpat i naději, prostě budou se bránit a rvát, jako když se společně bránili v jedenačtyřicátém. Rusové udělali v tomhle obrovskou chybu. Ve strašlivém odhodlání nedat se jsou Ukrajinci jako oni – tím hůř pro ně, pro agresory.
To, zda je Volodymyr Zelenskyj ještě naživu, dnes sledují stamiliony lidí. Jak se ocitl v této roli muž, který byl do začátku války znám nanejvýš tím, jak se prezidentem stal? To, za co člověk stojí, se často naplno projeví ne v tom, co si pečlivě naplánuje, ale v tom, jak se vypořádá se zkouškami, které mu osud nachystá. A Zelenskyj v krizi, aspoň zatím to lze říci, obstál. A stala se z něho mezinárodní ikona.
Sociální geograf a energetik, jeden ze světově uznávaných teoretiků vývoje civilizací Václav Smil napsal obsáhlou 600stránkovou knihu nazvanou Růst. Byl jsem požádán, abych recenzoval její český překlad, a to mě donutilo číst knihu pomalu a promýšlet ji. Pro myšlení Václava Smila je typická důkladná práce s ověřenými číselnými údaji, ale i nechuť zevšeobecňovat.
„Obávám se, že jsme probudili spícího obra a naplnili ho strašlivým odhodláním“ je výrok přisuzovaný Isorokuovi Jamamotovi, veliteli japonského loďstva, jež zaútočilo na Pearl Harbor. Podobná slova se možná nyní honí hlavou Vladimiru Putinovi. Vše nasvědčuje tomu, že jeho prvotní plán útoku na Ukrajinu selhal. Země se nezhroutila a ruská vojska se musejí krvavě probíjet. Přes počáteční neúspěchy tuto válku stále může vyhrát.
Ráno 24. února 2022 znamenalo probuzení do úplně jiného světa. Ruská armáda zahájila útok proti Ukrajině. Média záhy zaplnily záběry explozí, požárů, kouřových stop raket a valících se vojenských vozidel. A nebylo málo těch, kteří prorokovali Ukrajině „rychlý konec“, jelikož se přece nedalo očekávat, že by se tato problémy zmítaná země dokázala efektivně bránit. Zdálo se, že Putin zahájil „Blitzkrieg“, a nikdo nevěděl, kde se Rusové zastaví. Ale už večer prvního dne bylo evidentní, že všechno bude naprosto jinak.
„Dá si někdo teplou vodu?“ Tento „nápoj“ popíjejí protagonisté knihy Ve jménu Metody ve vypjatých chvílích. Autorka Juli Zeh je německá spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Zrovna Ve jménu Metody se několik let ocitá na seznamu povinné školní četby a právě vychází ve výborném českém překladu Michaela Půčka. Teplá voda, ideálně s několika kapkami citronu, je doporučovaný nápoj v Německu roku 2057. To se proměnilo v totalitní stát, jemuž vládne ideologie stojící na tělesném zdraví jako nejvyšší hodnotě.
Česká republika je jedinou zemí v Evropě, která nemá prezidentský systém, ale prezidentské volby jsou v ní vnímány jako nejdůležitější ze všech. Vyvolávají největší mediální zájem i největší aktivitu všemožných angažovaných podnikatelů a finančních skupin. Každý chce mít svého prezidenta. Češi k Pražskému hradu vzhlížejí a symbolicky si projektují do prezidenta větší moc, než jakou skutečně má. Je to také volba, která je ze své podstaty výrazně víc vzrušující. Vítěz musí sebrat aspoň polovinu hlasů těch, kteří ve druhém kole k volbám přijdou.
Čtyřicetiletá Dita je bezdětná. Byla celkem na třech umělých oplodněních, tedy IVF, in vitro fertilizace. „Můj muž miluje děti a je na něm vidět, jak je z toho zklamaný. Pokaždé nová naděje a pokaždé nic,“ vypráví Dita, která už dávno uvažuje o adopci. „Ale to víte, chlap, ten chce vlastní,“ krčí rameny. Nejvíc to odnáší psychika. OHSS může skončit i smrtí. I když jen v ojedinělých případech. Je to nepravděpodobné, ale možné.
Jedno z klišé, které se v posledních týdnech neustále objevovalo v souvislosti s ukrajinskou krizí, zní „Západ hraje dámu, Putin šachy“. Má vyjadřovat způsob, jakým se ruskému prezidentovi daří lámat ze Západu koncese a zařídit, že kolem něho skáčou světoví lídři. Jakou hru tedy nakonec Putin vlastně hraje? K čemu to celé je? Kdo vyhrává? I když se o Putinovi občas mluví jako o geniálním stratégovi, ve skutečnosti pouze pracuje s faktem, že on je ochoten použít k dosažení svých cílů hrubou sílu, avšak jeho protivníci ne. Na snímku Putina manévrech ruské armády Západ 2021.
Neobratné německé chování tváří v tvář ukrajinské krizi se na první pohled vzpírá pochopení. Směs arogance a naivity je zvláštní u země, jejíž diplomacie se jinak vyznačuje pečlivým, důkladně připraveným multilateralismem. Je to vhodná chvíle podívat se na jednu z tradic, jež moderní německou diplomacii vůči tomuto kusu světa v minulosti formovaly. Onou tradicí je historie německé poválečné Ostpolitik, politiky vztahů s komunistickou východní Evropou.
Rozpočet, který ve středu 9. února představila vláda Petra Fialy, je zjevně už na první pohled nesrovnatelně lepší než ten, co jí po sobě zanechal kabinet Andreje Babiše. Začít vládnout na pár měsíců s rozpočtovým provizoriem bylo velmi prozíravé. Už jen proto, že první Fialův rozpočtový schodek je téměř o 100 miliard korun nižší než původní babišovský. To není žádný účetní trik. Úplně konkrétně to znamená, že státní dluhy si nezvýšíme o dalších 100 miliard korun.
Před několika dny uplynuly dva roky od smrti prvního pacienta v ČR trpícího těžkou formou covidu-19. Tím vstoupil do našich moderních dějin zcela nový fenomén, o němž jsme tehdy neměli ani tušení, jak výrazně ovlivní celou naši společnost nejen po medicínské stránce, stránce biologického poznání, ale i ze sociálního, ekonomického, politického a geopolitického hlediska. Tehdy šlo o infekci RNA virem, který se náhle objevil – podle čínských údajů – u jednoho člověka 17. listopadu 2019. Nicméně dodnes není původ viru jednoznačně jasný.
Dostali jsme se do zvláštního stadia, které obrací celou ekonomiku vzhůru nohama. Česká republika je země, která má aktuálně dost zdrojů energie, které nejsou drahé. Samotné suroviny do nich a jejich provoz by nemusely podléhat prudce kolísajícím světovým cenám. Energie v Česku by nemusela být drahá. Největší část, 37 procent elektřiny, se u nás vyrábí z jaderných zdrojů. Ty jsou samy o sobě velmi nákladné kvůli vysokým investicím při výstavbě. Ve chvíli, kdy už stojí a jsou zaplacené, provoz naopak nepatří k drahým.
„Cancel culture“, kultura rušení, má již známé schéma. Její oběť překročí nějakou neviditelnou hranici, popřípadě se na ni vytáhne prastaré vyjádření. Nastartuje se kampaň na sociálních sítích, toho se chytí média a jen to zesílí, po důsledcích začnou volat známé osobnosti. Oběť je následně vyhozena z práce, je s ní rozvázán kontrakt, je vyobcována ze slušné společnosti. Ani když učiní veřejné pokání, nepomůže to, vždy zaostává za očekáváními rozbouřeného davu. Občas ale rušiči přestřelí, vyberou si jako cíl někoho, kdo je příliš slavný a známý, kdo je proti této kultuře imunní.
Po prudkém přelomu v roce 2020 se začíná ukazovat, že Západ vkročil do dalšího stadia své autolýzy, to jest rozkladu vlastními silami (mnohem závažnějšího, než byla nedostatečná reprodukce jeho obyvatel v posledních dekádách). Víceméně nezávisle na kořeni jeho bytí hlodá „hygienismus“, přinášející medicínskou diktaturu s potlačením dosavadních svobod, kulturní války vedené extrémním genderismem a „rasismem naruby“, a extrémní environmentalismus, chápající lidi na planetě v podstatě jako nežádoucí.
Při jednání s prezidentem Spojených států stanul Masaryk před vážnou otázkou: má Wilsona informovat, že příští československé území obývají kromě asi šesti milionů Čechů ještě dva miliony Slováků, sedm set tisíc Maďarů, přes sedmdesát tisíc Poláků, ale hlavně více než tři miliony Němců, kteří k nové vládě sotva zaujmou loajální postoj? Dalo se očekávat, že americký vyznavač národního sebeurčení by v takovém případě kladl důraz na patřičný zřetel k zájmům menšin.
