Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.
Už je to 45 let. 30. srpna 1980 na baltském pobřeží, v Gdaňsku a ve Štětíně, došlo k uzavření dohody mezi stávkujícími dělníky a režimem. Totalitní režim poprvé podepsal se svým „lidem“ nějakou formu smlouvy, povolil vznik samostatných odborů – Solidarity. A vzhledem k tomu, že poskytnutí statusu nezávislých politických subjektů jde přímo proti logice totalitního státu, začal tímto i středoevropský „počátek konce komunismu“.
Polsko platí v Česku za zemi, která obzvlášť efektivně dokázala investovat prostředky získané z evropských fondů. Věta „oni postavili dálnice, my jsme stavěli rozhledny“ je už téměř klišé. Obrovská aféra vztahující se k čerpání prostředků z tzv. Plánu obnovy, jež se prohnala polskými médii (a zaujala i ta zahraniční), má šanci tímto stereotypem otřást. Jde nicméně o hodně specifickou část evropských prostředků, odlišnou od standardních kohezních (sloužících k vyrovnávání rozdílů mezi regiony EU) či zemědělských fondů, které pomohly polským zemědělcům nejen přežít vstup do Unie, ale taky dominovat na regionálním trhu.
Karol Nawrocki, kandidát polské konzervativní opozice, se 6. srpna ujal funkce hlavy státu. V českých komentářích se to jen hemžilo hodnoceními typu, že zvítězil „neznámý historik vytažený [lídrem konzervativců] Kaczynským z klobouku“, „boxer ze sídliště“ či „bývalý fotbalový chuligán s podivnou minulostí“. Nechme teď stranou, že většina těchto mediálních odsudků padala na základě chatrně vyargumentovaných článků polských provládních médií v době vrcholící kampaně, i tak se ale výhra Nawrockého nesnadno vysvětluje. Zmíněné handicapy se nakonec ukázaly jako přednosti.
„Pamatujete si na starou africkou pravdu, kterou tak rád opakuji? Je jedno, jestli se sloni bijí nebo spolu mají sex, vždy trpí tráva. Ať jednání slonů 15. srpna dopadne jakkoli, trpět bude tráva, v tomto případě Ukrajina.“ Tato slova, která pronesl milovník neotřelých přirovnání, slovenský premiér Robert Fico, na svém facebookovém profilu, vyvolala pochopitelnou ostrou reakci ukrajinského ministerstva zahraničí a sérii rituálních odsouzení. A také mnoho nadšených výkřiků ze strany „tábora míru za každou cenu“, který si liboval v tom, že „konečně někdo popsal věci tak, jak jsou“.
Otázka „proč se nerodí dětí“ patří v českých médiích mezi hlavní témata posledních týdnů. A je to samozřejmě dobře, protože těžko budeme hledat téma závažnější. Na druhé straně se nelze ubránit pocitu, že je to trochu hit okurkové sezony, na předvolebních billboardech odkazy na něj nenajdeme, pokud tedy k pokusům řešení této krize nepočítáme uzákonění eutanazie navrhované STAN. Je zajímavé, že vlna zájmu o příčiny celozápadního demografického propadu se objevuje paralelně s narůstajícím zájmem o vzestup fenoménu „manosféry“ a „návratu toxické maskulinity“.
Polské město Pabianice. Masové setkání příznivců liberálně-levicové koalice s premiérem Donaldem Tuskem. Napjatá atmosféra, v níž vzduchem létá volání po tom, aby vláda nedopustila jmenování nového prezidenta, jímž se stal kandidát konzervativců Karol Nawrocki. Premiér, viditelně v defenzivě, vysvětluje, že nelze znova přepočítat všechny hlasy z voleb konaných 1. června. „Kdo by je měl počítat? No kdo?“ ptá se nakonec zoufale. „Policie!“ je slyšet z davu. „Opravdu chcete žít ve státě, kde vítěze voleb vyhlašuje policie?“ ptá se Tusk.
Kralují na TikToku, i když mluví o národu a vlastenectví, oslovují sekularizované voliče, i když mají v programu přísnou ochranu života před narozením a zákaz „ideologie LGBT“, získávají podporu na venkově a v menších městech, i když namísto sociálního státu navrhují americký mýtus o soběstačnosti. V těchto dnech zorganizovali v několika desítkách polských měst demonstrace proti migraci, kterých si všiml na svých sociálních sítích dokonce i Donald Trump. Strana Konfederace – aktuálně nejvýraznější projev polské generace Z.
Průzkum, který děsí. Mladí přestávají věřit v demokracii. Demokracie je pod tlakem nejen zvenčí, ale i zevnitř. Tak popsala média studii publikovanou institutem YouGov na téma podpory demokracie v nejmladší věkové kategorii 16–26 let ve vybraných evropských zemích.
Kardinál Dominik Duka je pro svoje specifické propojení erudice a prostořekosti vděčným objektem pobouření uživatelů sociálních sítí, především z tzv. levicově liberální bubliny. Nejinak tomu bylo i tento týden při příležitosti jeho vystoupení na tradiční cyrilometodějské bohoslužbě ve slovenské Nitře. Duka se na úvod omluvil za „poučování“ na téma „demokracie a svobody“, kterého se Slovensku dostává od některých Čechů. Což na jedné straně potěšilo slovenského premiéra Roberta Fica, který svoji verzi cyrilometodějského narativu přednesl později večer na hradě Devín, a na straně druhé vzbudilo vlnu nevole u velké části české „virtuální veřejnosti“.
Před deseti lety, když vrcholila migrační krize, jejímž symbolem se stala německá kancléřka Angela Merkelová se svým heslem „Zvládneme to“, se mohlo zdát, že se nám před očima mění klíčová složka definice státu. Všichni, kteří poukazovali na to, že stát nemůže reálně fungovat bez možnosti kontroly těch, kteří vstupují na jeho teritorium, byli označovaní za – v lepším případě – staromilce, kteří nestíhají držet krok s dobou, v horším za nebezpečné fašisty. Dnes Evropou v chápání vlastních hranic prochází mohutná reakční vlna, která by se dala shrnout heslem „Získejme kontrolu zpět“.
Polský prezident Andrzej Duda přijíždí do Prahy na rozlučkovou návštěvu jen měsíc před koncem svého desetiletého působení v roli hlavy státu. Když se k jeho prezidentství vyjádřil před pár týdny český týdeník Respekt, dozvěděli jsme se už z titulku, že „Dudova ostuda konečně skončí“. Poslední roky, hlavně doba od zahájení ruské invaze na Ukrajinu, znamenají pro evropský liberální mediální mainstream výrazné přehodnocení řady základních postojů – vůči Rusku, bezpečnosti, geopolitice.
Podle čerstvých zjištění mezinárodní sítě V-Dem má Polsko nejvyšší index polarizace společnosti v Evropě (mimochodem, česká společnost nedosahuje ani poloviny polské hodnoty a může se pochlubit výrazně nejnižším výsledkem z celé V4). S tímto zjištěním zajímavě souzní dění v zemi, kde v posledních týdnech, po vítězství kandidáta konzervativců Karola Nawrockého, sílí psychóza vzájemné nedůvěry obou politických táborů. Klíčovou roli v tom hraje premiér Donald Tusk a největší z vládních koaličních stran, Občanská koalice.
„Pravicová internacionála zbrojí a chystá se k boji. Demokratické síly tomu nemohou jen trpně přihlížet,“ napsala nedávno v německém Tageszeitung analytička Zsusanna Végh. Internacionála je slovo neodmyslitelně spjaté s dějinami evropského socialistického a komunistického hnutí. Vyjadřovalo nejhlubší podstatu marxismu, nezpochybnitelného dítěte osvícenství – přesvědčení o univerzálním charakteru klíčových „zákonů vývoje“ lidské společnosti. Jelikož se tyto zákonitosti týkají lidstva jako celku, přirozeným elementem mezinárodní politiky se stala také spolupráce stran reprezentujících „dělnickou třídu“.
Tento týden hlasuje slovenská Národní rada o návrhu na změnu ústavy. Podle nové úpravy by měla být v základním právu zakotvena svrchovanost Slovenska v kulturně-etických otázkách (proti nadřazenosti práva EU), uznání (pouze) dvou pohlaví a zřejmě i několik dílčích otázek z oblasti rodinné politiky, například zákaz surogátního mateřství (finální znění úpravy po debatě v parlamentu nebylo v době uzávěrky čísla ještě známé). Změna ústavy je nápad vládního Smeru premiéra Roberta Fica, nicméně k úspěchu potřebuje na své straně i opoziční poslance z řad Křesťansko-demokratického hnutí (KDH).
Poslední dny přinesly další zrychlení mezinárodněpolitických turbulencí, tentokrát kvůli izraelskému preventivnímu útoku na Írán. Vláda Benjamina Netanjahua s drsnou efektivitou už dva roky likviduje jednotlivé součásti nepřátelského obklíčení Izraele a dospěla k samotné hlavě hydry, tedy režimu ajatolláhů. Na tuto brutální efektivitu si asi musíme ve světě léta Páně 2025 začít zvykat – stejně jako na skutečnost, že turbulence mezinárodního řádu zřejmě otevřou stavidla dalších lokálních konfliktů, protože teď přišel ten správný čas vyřizovat účty a chytat příležitosti.
Pohled na titulky některých českých médií a některé reakce na sociálních sítích po překvapivém vítězství Karola Nawrockého v polských prezidentských volbách byl často dost hororový. Prý zvítězila temná venkovská masa, která se v životě nepodívala dál než do vedlejší vesnice, hlavu má vymytou katolickými faráři a ze závisti hledí na úspěšné a kosmopolitní obyvatele velkých měst, kteří – řečeno s klasikem – přece nemohou za jejich pos*ané životy. Zajímavé bylo i to, že nikdo moc nezkoumal zjevný nesoulad mezi obdivnými články o „polském ekonomickém zázraku“.
Minulou neděli to na polské síti X chvíli vypadalo jako během prvních dvou let po ruské invazi na Ukrajinu. Většina komentujících oslavovala „husarský“ (nebo spíše kozácký) kousek ukrajinských tajných služeb – operaci Pavučina. Záběry hořících ruských strategických bombardérů nemohou polské oko nepotěšit. Tento záblesk dávných časů však nemohl překrýt skutečnost, že ve stejný den, kdy vrcholily prezidentské volby, různá míra nedůvěry vůči Kyjevu a kritiky ukrajinské diplomacie patřila do hlavního proudu, nikoliv na okraj debaty.
„Rafał Trzaskowski jede do prezidentského paláce po široké dálnici,“ psala na podzim levicová polská revue Krytyka Polityczna. Po emotivním závěru kampaně a dramatické nedělní volební noci můžeme říct, že dálnice nebyla dost široká. Prezidentem Polska byl zvolen Trzaskowského konzervativní soupeř Karol Nawrocki. Jak se stalo, že relativně zkušeného politika, který jen těsně prohrál volby v roce 2020, a byl tedy postavou všeobecně známou, porazil soupeř, kterého ještě před půl rokem většina voličů neznala?
V poslední době je jedním z nejviditelnějších důsledků globalizace stírání bariér mezi domácí a zahraniční politikou. Na jedné straně jsou zahraničněpolitická rozhodnutí stále častěji podřízena čistě domácím okolnostem. Na straně druhé je zdrženlivost ve vnějším „vměšování se“ do volebních rozhodnutí občanů cizích státu, která kdysi patřila mezi základní diplomatické ctnosti, také tatam.
Opakované rumunské prezidentské volby skončily – alespoň pro většinu evropských médií – happy endem. „Moskva prohrála v Rumunsku“ – radovaly se české sociální sítě. Nechme teď stranou, že lze o poraženém kandidátovi Georgi Simionovi říct ledacos kontroverzního, ovšem nikoliv to, že je „proruský“. Rumunské volby nám zanechaly dvojí „odkaz“, který daleko přesahuje význam jejich konečných výsledků. Zaprvé, klíčový faktor mobilizace. Ve druhém kole rozhodlo nejen to, že většina voličů jiných kandidátů se sešikovala za Nicusorem Danem, ale především do voleb šlo o 12 procent více lidí.
V neděli 18. května jdou Poláci volit v prvním kole prezidentské volby. Nakonec to vypadá, že Poláky bude ve druhém kole za 14 dnů čekat tradiční střetnutí liberálů s konzervativci – varšavského primátora Rafała Trzaskowského za Občanskou koalici premiéra Donalda Tuska a šéfa Ústavu národní paměti Karola Nawrockého za Právo a spravedlnost. V posledních průzkumech se podpora pro Trzaskowského pohybuje v rozmezí 29–36 procent. Jeho hlavní soupeř Karol Nawrocki z konzervativního Práva a spravedlnosti by mohl získat 23–29 procent hlasů. Polské průzkumy jsou pověstné svojí nespolehlivostí
Ve Varšavě se konal desátý summit Iniciativy Trojmoří. Tento nový formát regionální spolupráce ve střední a východní Evropě je nejvýraznějším mezinárodněpolitickým odkazem končícího polského prezidenta Andrzeje Dudy. Jak poznamenal jeden z účastníků: „Nevím, zda v této konkrétní podobě Iniciativa přežije, ale všichni teď už zcela přirozeně uvažujeme v trojmořských kategoriích.“ Iniciativa zahrnuje 12 čleů EU, od Estonska až po Řecko, a i přidružené země, jež se chtějí formátu účastnit, i když nejsou členy EU. Letos se k Ukrajině a Moldavsku připojila i Černá Hora a Albánie.
O minulou sobotu zablokovaném Pochodu pro život v Praze se toho už řeklo a napsalo dost. Je dobře, že navzdory původním snahám celou věc přejít jako nepodstatnou šarvátku (např. reportáž ve zprávách na ČT v den pochodu) a díky několika odhodlaným jedincům se z toho stala diskutovaná kauza. Nebudu se zde vracet k podstatě sporu o právo na život od početí (i když je dobře, že to přispělo ke zviditelnění jednoho z nejvíce tabuizovaných témat v české veřejné debatě) ani k podstatě pražské „kauzy“, tedy otázce hranice práva na svobodu projevu.
„Příběh druhé světové války nás má spojovat, nikoli rozdělovat,“ hřímal během oslav osvobození Bratislavy slovenský premiér Robert Fico. Ve skutečnosti byl jeho projev jedním z mnoha příkladů toho, že 2. světová válka představuje i 80 let od jejího ukončení významnou dělicí čáru, která prochází napříč Evropou, ale i napříč řadou společností. Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během oslav „Victory Day“, správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem.
Slovní spojení „injekce do srdce roztokem kyseliny“ má v polské kultuře velmi jasné konotace: byl to jeden z postupů likvidace vězňů používaných Němci v koncentračních a vyhlazovacích táborech jako Auschwitz-Birkenau. Nyní se tato otřesná představa stala symbolem další kapitoly sporu o pravidla umělého ukončování těhotenství. V sobotu ulicemi Prahy prošel Pochod pro život – největší tuzemská akce ochránců života před narozením. Neobešla se samozřejmě bez kontramanifestací a patřičně vyhrocených reakcí – diskuse na téma ochrany života před narozením / umělého přerušování těhotenství vždy doprovázejí velké emoce.ukončování těhotenství.
Polsko jede! Polský zázrak! Předehnali nás, za peníze z EU postavili dálnice! A my? Rozhledny. V českých médiích se to podobnými zprávami poslední dobou jen hemží, na příkladu Polska se ukazuje česká stagnace a zaostávání. Kde se toto zaujetí pro až sebemrskačské srovnávání vzalo a je vůbec opodstatněné? Samozřejmě je důvodem k radosti, že Češi konečně opouštějí svůj dlouhodobě zakořeněný pohled na Poláky plný historických předsudků, stereotypů, ignorance a despektu a začínají objevovat bohatou polskou historii, krásnou přírodou, gastronomii – a také bezprecedentní ekonomické úspěchy posledních tří desetiletí.
Tento článek, i když napsaný a odevzdaný editorům ve znamení tmy Velkého pátku, je publikovaný během samotné Velké noci, o půlnoci z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Nesluší se, s takovým termínem publikace, psát o ničem jiném, než je právě „ta vpravdě blahodárná noc“. Jen málo lidí si dokázalo tak trefně utahovat z katolicismu jako irský modernista James Joyce. Ale i ten zarputilý proticírkevní bojovník jednou za rok vyrážel inkognito na večerní velikonoční liturgii „uvidět ty nejzákladnější věci – zrození ohně, zrození vody a vítězství světla nad tmou“, jak sám říkával.
Je to už patnáct let od leteckého neštěstí, kdy se u ruského Smolensku zřítil polský vládní speciál s prezidentem Lechem Kaczyńským, jeho manželkou, posledním exilovým prezidentem Polska Ryszardem Kaczorowským a více než 90 zástupci politiky, státní správy, armády, církve a občanské společnosti. Symboliku katastrofy podtrhoval cíl cesty – pietní místo u Katyně, kde Sověti povraždili tisíce představitelů polských elit. Smolensk je stejně tak mobilizačním prostředkem pro radikální jádro liberálního tábora.
Příčinou „naší nynější krize“, projevující se růstem polarizace a vzestupem „populistů“, jsou sociální sítě a dezinformace, které tyto napomáhají šířit. Z této odvážné teze, kterou by před deseti lety podepsali asi jen největší fanoušci devadesátkového filmu Spiknutí s Melem Gibsonem, je dnes tisíckrát opakované dogma. Dogma užitečné, protože namísto zamyšlení se nad nutností změn, které by demokratickým společnostem vrátily stabilitu, definuje viníka a z jeho vymýcení dělá recept na návrat ke starým dobrým časům. Jak tedy s tímto zlem našich časů bojovat?
Polský prezident Andrzej Duda podepsal vládní návrh zákona, který umožňuje pozastavit za určitých podmínek právo na azyl na území Polska. Na základě zákona vláda okamžitě uvedla do provozu nařízení, které tento režim zavádí na 60 dnů na hranicích s Běloruskem. Zákon není zaměřený proti ilegální migraci jako takové, ale týká se specifické situace, kdy běloruský režim (pravděpodobně ve spolupráci s Moskvou) cíleně organizuje migrační toky ze zemí globálního Jihu se snahou destabilizovat sousední země (terčem podobných hybridních operací byla i Litva, Lotyško a Finsko).
