Maciej Ruczaj - polský politolog a publicista

/

Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.

Články autora

Salve Regina na troskách Západu

Poslední týden patřil Francii. A jen těžko bychom hledali rozdílnější obrazy než ty, které k nám putovaly ze země u Seiny a Loiry v jeho průběhu. Hořící školy, hořící hasič z Bordeaux obklopený davem mládeže se smartphony namířenými na toho nešťastníka, ponižování a napadání učitelů žáky, v panické hrůze prchající policistka pronásledovaná skupinkou zakuklených mladíků... Zkrátka standartní obrazy z konce civilizací, které se převážně na svém sklonku už nejsou schopny bránit, ať už vnějším, či vnitřním tlakům, a propadají se postupně do anarchie.

Kdo chce válku a kdo mír

Slovenský premiér Robert Fico – i tři roky po začátku svého aktuálního mandátu – odmítá pochopit, že jeho výroky pronášené pro účely domácí volební kampaně, určené pro úzký, ale nezanedbatelný segment voličů na Slovensku, udělají pokaždé kariéru i v zahraničí. Tak tomu bylo i v případě věty, že „nezatáhne Slovensko do války kvůli nějakému článku 5 (Severoatlantické smlouvy)“. Po ostré reakci Petra Pavla následovala další „perla“: konstatace, že český prezident je generál, a proto „chce válku“.

Sny o impériu

"Romanus orbis ruit et tamen cervix nostra erecta non flectitur (Římský svět se hroutí, a přesto naše šíje zůstává vzpřímená a nesehne se),“ napsal v roce 396 svatý Jeroným. Impérium se zdálo být stále ještě neohrožené, přesto nešlo nevnímat mnohé symptomy úpadku. K vyplenění Říma Vizigóty zbývalo 14 let. Jeroným měl pro tento úpadek vysvětlení: „Barbaři jsou silní kvůli našim hříchům, římské armády poražené kvůli našim chybám.“

Přízrak eskalace

Sedmnáctého září roku 2026 byl zvláštní den. V polském kalendáři jde o významné datum: výročí vstupu Sovětského svazu do války v roce 1939 po boku nacistického Německa. Ani letos ruská propagandistická mašinerie nezklamala a den zahájila zprávou ministerstva zahraničí, která už tradičně popisovala události nikoliv jako válku, nýbrž „speciální operaci“, jejímž cílem byla „záchrana menšin“ před genocidou. Veškeré podobnosti s dneškem záměrné… V přiloženém videu navíc tradičně odprezentovalo kremelskou (kdysi i Goebbelsovu) genezi druhé světové války, v níž je Varšava hlavním viníkem konfliktu.

Idioti a zrádci

„Ten, kdo se v Polsku raduje z vítězství AfD, může být buď idiot, nebo zrádce,“ prohlásil po volbách ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko polský premiér Donald Tusk. Výrok vyvolal v některých kruzích v Česku až euforickou podporu. Kolegové z redakce Echa ho (už méně euforicky) umístili i do titulku poslední Echo Porady. Tuskův výrok za pozornost samozřejmě stojí. Akorát možná trochu jinak, než se na obou stranách barikády „sporu o AfD“ v posledních dnech psalo a mluvilo.

Svatá kráva osobních preferencí

Od 1. září zavedlo v Česku ministerstvo práce a sociálních věcí nový instrument rodinné politiky – tzv. hlídačkovné. Mladí rodiče, kteří se dočkali potomka během vysokoškolského studia, budou moci žádat o podporu ve výši jedné třetiny minimální mzdy (kolem 7500 korun), která by jim měla pomoct skloubit studium a rodičovství. Na první pohled spíše drobná zpráva, hlavně s ohledem na přetlak „velkých událostí“, které dnešní dynamická doba přináší. Autor tohoto komentáře má k ní možná příliš osobní vztah, protože sám má ve starém zdravotním průkazu jako první místo bydliště po narození uvedenou vysokoškolskou kolej.

Statečnost osamělých vlků

Do kin vstoupil snímek Osamělý vlk. Dokudrama režiséra Ondřeje Veverky vypráví prostřednictvím kombinace hraných scén a archivních záběrů příběh letce Josefa Františka, rodáka z Otaslavic u Prostějova a jednoho z nejvýraznějších stíhacích es bitvy o Británii. Po německé okupaci Československa uprchl v roce 1939 do Polska, kde vstoupil do tamního letectva. Když Polsko padlo, přes Rumunsko se přesunul do Francie, kde se nepohodl s československými vojenskými úřady, rozhodl se nepřipojit k československému letectvu a zůstal po boku Poláků. Po pádu Francie se dostal do Velké Británie a vstoupil do 303. polské stíhací perutě RAF.

Mentální železné opony

Je rok 1773. Největší hvězda osvícenecké Paříže, tedy intelektuálního centra tehdejší Evropy, slavný Voltaire, píše ruské carevně Kateřině: „Poníženě očekávám, že osud a Váš, má paní, génius způsobí vyřešení chaosu, do něhož je ponořený kraj od Gdaňsku až k ústí Dunaje“. Právě v době osvícenství, nikoliv v roce 1945, se poprvé tvaruje mentální „železná opona“, která odděluje „Evropu světla“ od „Evropy tmy a chaosu“. O tom, že se má tato opona dobře, se přesvědčujeme opakovaně a za různých okolností.

Změna režimu v nové době

Když se na začátku devadesátých let střední Evropou provalila vlna debat na téma zúčtování s komunismem, v zemích jako Polsko, Česko či Slovensko představoval liberální střed převážně sílu, která apelovala na uměřenost v uplatňování retribucí vůči příslušníkům minulého režimu a varovala před uplatňováním nějaké formy spravedlnosti přechodného období (transitional justice), tedy využíváním mimořádného momentu mezi pádem starého a začátkem nového právního řádu k „očistě“ státu.

Probudili jsme démony?

„Nikdo nemůže popřít, že masová migrace měla na naše společnosti negativní dopad. Projevila se (…) erozí společenské důvěry. Především obyčejní lidé platili za nekontrolovanou migraci příliš dlouho příliš vysokou cenu.“ Tyto věty nepocházejí z projevu lídrů německé AfD či francouzského Národního shromáždění. Objevily se ve společném prohlášení, které po krizi ve španělské Ceutě vydaly premiérka Dánska a premiérka Itálie. A dokazují zásadní proměnu evropské debaty o migraci – slyšet tyto samozřejmosti z úst evropského establishmentu bylo totiž ještě donedávna v podstatě nemyslitelné.

Bude to jen horší

Mizející stát. Mizející Balkán. Na prahu katastrofy. Národ, který se rozpouští. Republika seniorů. Toto jsou názvy jednotlivých článků analýzy, kterou v posledních dnech publikoval polský vládní think tank Centrum východních studií (OSW). Týká se demografických změn v postkomunistické Evropě v období po roce 1990. Není to veselé čtení. Rozsah problému částečně demonstruje mapa, která se v publikaci objevila. Z devatenácti zemí mezi Estonskem a Bulharskem mají jen tři po 35 letech od pádu železné opony vyšší populaci než tehdy.

Rok Nawrockého

Šestého srpna uplynul rok od nástupu do funkce nového polského prezidenta Karola Nawrockého. „Chci měnit model prezidenství,“ prohlásil ve výročním projevu před pár tisícovkami lidí na prostranství před sídlem hlavy státu ve Varšavě. Projev a celá akce byly dobrým shrnutím jeho dosavadního působení. Přicházel jako outsider, člověk, který vyhrál první volby v životě – rovnou na post hlavy státu. A také jako cíl antikampaně, která toho hodně řekla o té části polské společnosti, která se ráda považuje za více „evropskou“ a „moderní“.

Polská pravice na rozcestí

Po maďarském Fideszu se do problémů dostala další strana, která byla po dvě dekády hegemonem na středoevropské pravici – polská Právo a spravedlnost (PiS). Fidesz drtí dozvuky oligarchických praktik a absolutní moci, které byly spojovány s jeho vládnutím, čehož nový premiér Peter Magyar nekompromisně využívá. Naopak PiS podobnému pronásledování v duchu „militantní demokracie“ („není svobody pro nepřátele svobody!“) i po volební „nevýhře“ v roce 2023 dlouho odolávala a dokázala se dokonce vrátit do hry vítězstvím svého prezidentského kandidáta Karola Nawrockého.

Pokrok jako předurčení

Emmanuel Macron přicházel na post prezidenta Francie v roce 2017 jako naděje „globálního liberalismu“. Ve světě po šoku z brexitu a prvního Trumpova vítězství měl mladý, vzdělaný, dynamický a neokoukaný lídr symbolizovat liberalismus, který dokáže porazit „populisty“ – i pomocí jejich vlastních „populistických“ zbraní. Na konci druhého období z těchto nadějí nezbyl ani stín.

Další válka na obzoru

Zatímco v Ankaře NATO opět (správně) potvrdilo, že hlavní bezpečnostní hrozbou pro náš kontinent je Rusko, a zatímco se Česko vyžívalo ve veledůležité „válce“ prezidenta s vládou o účast na summitu, v části Evropy dozrává přesvědčení, že jsme po uši v jiném konfliktu – s Čínou. Nejde teď o „kinetickou“ válku o Tchaj-wan, s níž bychom vzhledem ke stavu evropských armád tak či onak neměli nic společného. Jde o válku obchodní. A prohráváme…

Extrémní formy kohabitace

„Klidně si před panem prezidentem kleknu a řeknu: Prosím nejezděte, nechte to být, neoslabujte vyjednávací pozici naší země!“ Zní vám to povědomě? Ne, není to vyjádření některého z českých koaličních politiků k prezidentu Petru Pavlovi a jeho účasti na summitu NATO v Ankaře. Tato slova pronesl polský ministr zahraničí Radek Sikorski na podzim roku 2008, kdy šlo o záměr prezidenta Lecha Kaczyńského zúčastnit se Rady EU v Bruselu.

Všechny Lukašenkovy hry

Bělorusko se na stránkách českých a světových médií neocitá příliš často. Rozhodně ne tak často, jak by si zasloužila země, která je nyní pro bezpečnostní situaci v Evropě klíčová. Tato situace se částečně změnila v posledních týdnech. Je fakt, že sled událostí, v nichž Minsk a místní diktátor Alexandr Lukašenko figurují, je opravdu pozoruhodný. Jejich vyvrcholením byla tajemná cesta Alexandra Lukašenka tento týden. Nejdříve za Vladimirem Putinem do jeho rezidence ve Valdaji, kde pobýval celé dva dny (Putin mimochodem běžně zahraniční státníky ve Valdaji nepřijímá).

Ponaučení z roztržky mezi Kyjevem a Varšavou

O „polsko-ukrajinském míjení se“, které se zdaleka neomezuje jenom na historickou paměť, ale dotýká se aktuálních zájmů obou zemí, jsme psali obšírně už v předchozím čísle Týdeníku Echo. Od té doby se situace nezlepšila, naopak – zažili jsme další kolo eskalace, která následovala poté, co prezident Karol Nawrocki rozhodl o tom, že zbavuje Volodymyra Zelenského nejvyššího polského státního vyznamenání – Řádu bílé orlice.

Hoří Lávra, hoří Moskva

Poslednímu týdnu dominovaly záběry plamenů. Nejdříve těch z Kyjeva, kde v následku ruského útoku hořela Kyjevskopečerská lávra, následně těch z Moskvy, kde ukrajinský dronový útok vedl k požáru moskevské rafinerie. Oba požáry mají společného jmenovatele: mohou být symbolem porážky klíčových bodů ruské vojenské strategie v rusko-ukrajinské válce. Ne porážky Ruska – to by bylo samozřejmě pošetilé tvrzení –, ale porážky ideologických cílů, které si na začátku stanovilo.

Polsko-ukrajinské míjení

Rozhodnutím prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského má mít operační středisko Speciálních sil Ukrajiny známé jako „Sever“ za své patrony „hrdiny UPA“, tedy Ukrajinské povstalecké armády, nacionalistické organizace bojující za nezávislost Ukrajiny během druhé světové války a v prvních poválečných letech. Rozhodnutí vyvolalo bouřlivou reakci polských politiků a veřejnosti, která vnímá UPA prizmatem genocidní etnické čistky polského obyvatelstva na dnešní západní Ukrajině v letech 1943–1944.

Štrasburk ví lépe?

Počítám, že i dnes se na přednáškách studenti politologie učí nejběžnější definici moderního státu, kterou formuloval před více než sto lety Max Weber. Stát definuje monopol na používání legitimního násilí na svém území. Jedním ze zdrojů „naší nynější krize“ je, že právě toto oficiálně nikým nezpochybňované dogma je ve skutečnosti už delší dobu iluzí. Incidenty jako právě probíhající nepokoje v Belfastu nebo o několik dnů dříve násilné „oslavy“ vítězství týmu Paris Saint Germain ve fotbalové Lize mistrů spojuje nejen téma nezvládnutého procesu budování multikulturní společnosti.

Posilovna místo práce, odolnost místo vlastenectví

Pojem odolnost je na vzestupu i v politické debatě. Proč? Je totiž užitečnou náhražkou ctností, kterých se dnešní liberální demokracie bojí a jež se pojí se zapovězeným slovíčkem „národ“. Poslednímu číslu Echa a poslední Poradě Echa dominovalo téma odolnosti, jehož náhlý vzestup (jako vždy skvěle) popsala Tereza Matějčková. I pro politologa je nebývalé rozšíření dosud nepříliš používaného pojmu zarážející. Ještě před pár lety by ho spojoval spíše s oblastí psychologie či s nějakými příručkami z ranku „životního koučinku“, dnes hraje klíčovou roli v popisu mezinárodněpolitické a společenské reality.

Procitnutí vzorového spojence

Spojení „Polsko – vzorový spojenec“ se stalo jednou z nezpochybňovaných jistot zahraniční politiky Trumpovy administrativy. „Buďte takovým Polskem v Pacifiku,“ slyšeli od americké delegace před časem překvapení Tchajwanci. Tedy: Budujte vlastní obranné kapacity, nakupujte naše zbraně a nejlépe i plyn. Přesto polsko-americké vztahy v posledních dnech zažívají další dramatickou jízdu na horské dráze.

Ústava jako cár papíru

„Ústavní demokracie“ se občas používala jako alternativní (a podstatně šťastnější) označení pro „liberální demokracii“, tedy politický systém, který se vyvinul v západním světě po druhé světové válce a do aktuální fáze vývoje vstoupil po roce 1989. Název odrážel klíčový význam jednoho dokumentu – ústavy jako nevyššího zákona, definujícího rámec fungování státu a práv a povinností občanů. A také klíčovou roli jedné instituce – Ústavního soudu, který měl být strážcem dodržování ústavy.

Nenávidím je! Společnost u psychoanalytika

Dnešní veřejná debata se vyznačuje – mizením debaty. Rozevírající se nůžky polarizace způsobují, že je pro členy jednotlivých táborů stále méně uvěřitelné, že by někdo mohl zastávat opačný názor, než mají oni. Souboj idejí a argumentů je tak stále častěji nahrazován hledáním skrytých motivací protivníků. Ty mohou být zištné („nechal se koupit“), konspirační („dezinformace mu vymyly mozek“), sociální („dezolát“, „XY nemůže za vaše posr… životy“) – anebo takříkajíc psychiatrické. Dlouho se zdálo, že ten poslední přístup dává automaticky výhodu té „liberální“ straně barikády.

Střední Evropa mezi dětstvím a dospíváním

Tento týden se v Bukurešti sešly hlavy států východního křídla NATO. Ve vypjaté atmosféře, která převládá na linii Washington – západní Evropa, byl nabídnut konstruktivní pohled vpřed. K tomu se ovšem sám region musí smířit s tím, že už není jen chráněncem té či oné velmoci, ale je schopen hrát samostatnou, „dospělou“ roli. Píše se rok 1919. Halford Mackinder, dnes považovaný za otce vědy známé jako geopolitika, patří mezi experty, kteří výrazně ovlivnili uspořádání Evropy po 1. světové válce.

Trojmoří: postupné budování regionu

I když se jubilejního desátého summitu Trojmoří v Dubrovníku zúčastnil prezident Petr Pavel, v českých médiích se na toto téma moc zpráv neobjevilo. Přitom formát, který je v Praze dost často ignorovaný, viditelně chytil na chorvatském setkání druhý dech, čehož výrazným příkladem je i skutečnost, že o organizaci dalšího setkání se přihlásilo dosud pasivní Slovensko. Spolupráce a provázanost je nejlepší cestou ven ze statusu „věčné periferie“. Střední Evropa se rozvíjela po staletí podél osy východ–západ, protože takto to vyhovovalo velkým hráčům, kteří tento region zvenčí ovládali.

Mistři prázdných keců

Podle britského listu Financial Times prohlásil polský premiér Donald Tusk v rozhovoru, že ruský útok proti některému z členů NATO může být „otázkou měsíců, nikoli let“. Když výrok převzala média z celého světa, začal z něj vycouvávat, ale nepříliš přesvědčivě. „Slova, slova, slova.“ Slavná odpověď z Hamleta napadá člověka při sledování evropské politiky dost často. Navzdory tomu, že tvrdá realita se do mezinárodních vztahů vrací stále rychlejším tempem, se nelze ubránit dojmu, že se nůžky mezi deklaracemi a fakty rozevírají stále šířeji a mizí poslední zábrany před přechodem do fáze zcela virtuální politiky.

Zlobivá střední Evropa

Výrok prezidenta Petra Pavla o „Spojených státech evropských“ jako kýženém cíli cesty našeho kontinentu dobře zvýraznil důležitý rozdíl ve vnímání státní suverenity mezi českou tradicí a ostatními sousedy z regionu. V české paměti nemá fungování v podřízené pozici v rámci větších státních celků tak jednoznačně negativní zvuk jako v případě paměti polské, maďarské, ukrajinské, či dokonce slovenské. Tedy i důraz na nezávislost je menší. Jde přitom o klíčovou debatu dneška a není podle všeho náhoda, že střední Evropa hraje v tomto kontextu dlouhodobě velmi viditelnou roli

Tři povzdechy starého konzervativce

Co spojuje Donalda Trumpa převlečeného za Ježíše, tradiční pražské orgie nenávisti směrem k Pochodu pro život a reakci Ursuly von der Leyenové na výsledky maďarských voleb? Vítejte na Západě, v němž (nejen) politika přišla o svůj základní stavební kámen – ctnost známou jako uměřenost. Západní politické myšlení má svůj prapůvod u Aristotela. Na rozdíl od svého učitele Platona řecký filozof nevěřil na uskutečňování ideálního režimu, ale v politické praxi doporučoval vyvažování a hledání rovnováhy: mezi svobodou a zodpovědnosti za obec, mezi zájmy elity a lidu.

Starší články