„Umění klamat je staré jako Rusko samo,“ píše francouzský historik Alain Besançon ve své slavné knize Svatá Rus. První západní „objevitelé“ ruské duše – de Custine nebo Michelet – považovali „lež za fundamentální vlastnost ruské reality“. Jedním z klíčových rozměrů tohoto umění je „naprosto mistrovská schopnost klamat cizince“ (to je markýz de Custine, první polovina 19. století). Samozřejmě toto „klamání“ není nutně vědomou taktikou – může prostě jen pramenit z toho, že máme co do činění s jinou civilizací, v níž zdánlivě podobná slova mají často jiný význam a jiné konotace. A některé západní koncepty v rámci recepce v tomto cizím prostředí procházejí dost zásadní změnou významů.

Klíčovým slovem je tady „narod“ a spor kolem toho, co tím Putin myslí, když opakovaně (nejslavnější je článek z léta 2021 s názvem O historické jednotě Rusů a Ukrajinců) hovoří o tom, že Rusové, Bělorusové a Ukrajinci tvoří „jeden národ“. V ruštině slovo „narod“ opravdu má podstatně širší a mnohovrstevnatější význam než v češtině, bližší v něčem slovu „lid“, které se odvolává na pocit kulturní a historické sounáležitosti, a nikoliv nutně na etnickou definici. „Za velký ruský lid,“ zněl přípitek, který vznesl Stalin po skončení druhé světové války – a myslel tím nepochybně celý pestrý lid Sovětského svazu. Ústava Ruské federace z roku 1993 zase hovoří o „mnohonárodnostním lidu“.

Podle Lievena nemyslí Putin, když hovoří o trojjediném ruském lidu, politické společenství, ale odvolává se na kulturní dědictví, na hranice „ruského světa“, který vyznačuje dědictví Kyjevské Rusi, ruštiny jako jazyka a pravoslaví.

To zní pro západní ucho, „vycvičené“ ve světě, jehož základními kameny jsou národní státy, jako přijatelné vysvětlení. Není to nakonec něco jako tvrzení, že Poláci a Češi patří do jedné rodiny středoevropských a slovanských národů? Problém je ten, že „ruské kulturní dědictví“, „ruský svět“ nelze oddělit (a ani Putina, ani Stalina, ani kohokoliv z jejich předchůdců by to ani nenapadlo) od politického konstruktu ruského impéria.

Zatímco v západním světě moderní nacionalismus staré imperiální koncepty vyhodil do povětří (posledním byla asi „sjednocená Evropa pod německým vedením“ Hitlera, Goebbelse a Emanuela Moravce; ve vztahu ke koloniím přetrvával po válce ještě v Británii a ve Francii), v Rusku alternativa nikdy ani neměla možnost vzniknout. Národ v evropském smyslu, jak ho v českých sociálních vědách definoval profesor Hroch, je z ruského hlediska zajímavostí pro etnografy. Jeho přerod v plnohodnotné politické společenství, které by mělo vlastní jazyk, tvořilo vlastní vysokou kulturu a mělo i vlastní vizi politické budoucnosti, je nemyslitelný a škodlivý.

Ač se o Putinově Rusku hovoří občas jako o „návratu“ k dobám Sovětského svazu, ve skutečnosti má současný režim mnohovrstevnatý vztah k sovětskému dědictví. Jak poukazuje Piotr Skwieciński, autor i česky vydané knihy Konec ruského světa, není mnoho etap dějin země, které ideologové režimu považují za škodlivější, než tzv. korenizace, tedy období, kdy bolševici v prvních letech své nadvlády podporovali rozvoj lokálních etnických tradic a lokálních etnicky vymezených elit – na úkor soudržnosti impéria s jeho „jediným lidem“.

A právě toto je míra „svobody“, kterou navrhuje Putin ve svém prohlášení, že Rusové a Ukrajinci tvoří jeden národ/lid. Ano, je v něm prostor pro stát s názvem Ukrajina, který ovšem bude, jak říká na FF UK působící badatel Vadim Sidorov, „druhým Běloruskem“ – integrální součástí ruského světa s fiktivní autonomií, v níž vlastní jazyk a kultura zůstanou na úrovni folkloru a o politickém směřování se bude rozhodovat z Moskvy. „Existenci jakýchkoliv plnohodnotných národů – v evropském smyslu slova – v rámci ruského světa Putin vylučuje,“ dodává Sidorov.

Putinovy historické přednášky, které v posledních letech opakovaně podniká (nejslavnější je asi ta z rozhovoru s Tuckerem Carlsonem), tak mají velmi jasné politické cíle: na jedné straně ukázat „společné dědictví“, které Rusy a Ukrajince spojuje, na straně druhé prezentovat ukrajinský národ (ve smyslu plnohodnotného politického národa) jako „umělý konstrukt“ vytvořený „nepřáteli Ruska / ruského světa“.

V rozhovoru Daniela Kaisera s Anatolem Lievenem se objevuje dotaz, zda pro Ukrajinu byla lepší „mytická“ dohoda z Istanbulu z jara 2022, nebo současný „Trumpův plán“ (neřešme teď, nakolik je doopravdy Trumpův). „Určitě Istanbul,“ prohlašuje Lieven a zdůvodňuje to menší mírou teritoriálních ústupků, které měla údajně Ukrajina v Istanbulu oproti dnešku udělat. Neřeší malou drobnost: podle návrhů z Istanbulu se měla Ukrajina téměř zcela vzdát své armády, demilitarizovat, neutralizovat a „denacifikovat“ (čti: odstavit od moci „nacionalisty“, tedy z ruské perspektivy všechny ty, kteří vnímají Ukrajince jako plnohodnotný národ). Zkrátka dosáhnout pozice „druhého Běloruska“. Rusko-ukrajinská válka není válkou o teritorium. Je válkou o to, zda Ukrajina bude, nebo nebude součástí „ruského světa“ s jeho sice na první pohled pestrým, nicméně „jediným“ lidem…